Dotek krásy, dotek smyslu, dotek nebe. Pouť k mekkánské Ka‘bě jako životní cesta

Úžasná historie jednoho z nejvýznamnějších náboženských poutních míst na celém světě, mekkánské Ka‘by (arabsky الكعبة , v překladu kostka, krychle), lze rozdělit do dvou údobí, nebo lépe vyjádřeno do dvou časů: do předislámského času, tedy času před zjevením, kterého se dostalo Muhammadovi prostřednictvím anděla Džibríla, času, který muslimové chápou jako čas nevědomosti (džáhilíje), a který zde nazývám předčasí, a poté času po zjevení vůle jediného Boha, času islámského, podle víry muslimů času plného vědomí.

Oba časy jsou perspektivou náboženské pouti více než zajímavé a neméně zajímavý – ba ve všech svých rovinách mimořádný – je také onen pluridimenzionální zlom, který si v dějinách vyžádal – doslova vyrval z dějin – svůj krátký čas naplněný vírou, náboženskou touhou, jiskřivým entuziazmem na jedné straně meče, i bolestí a krví na jeho druhé straně (ostatně… vždy šlo o volbu strany meče, tehdy jako dnes!), které souhrnně přikryla vize jednoho muže (ostatně… často se umírá pro vizi jednoho muže) – muže z Mekky. Šlo o krátký čas, v němž padali arabští bohové a jejich ctitelé, v němž se bouraly okolní Ka‘by v zápalu nadšení mladé víry, která měla proměnit chod náboženských dějin světa. Šlo o čas, kdy arabský polyteismus zkolaboval v nesmírně silný a vlivný monoteismus a následná tlaková vlna změnila poměry do světadílných vzdáleností.

Pojďme se společně ponořit do předčasí tajemné Kostky – nacházející se na území dnešní Mekky v Saúdské Arábii na Arabském poloostrově nedaleko pobřeží Rudého moře – z pohledu náboženské pouti, tedy fenoménu, který má své místo snad v každém náboženství, v duchovním růstu člověka, v poznání, v prolomení stereotypu a nahlédnutí jinam. Cesta ke Kostce byla odedávna životní cestou, životním gamechangerem.

Badatelé se neshodují, zda byla Mekka v předislámském období významnou zastávkou obchodních karavan, nebo – podle mírně převažujícího názoru – jen nepříliš významným místem regionálního obchodu. Po prostudování pramenů se kloním spíše k názoru, že Mekka byla přinejmenším jednotky stovek let před příchodem proroka Muhammada poměrně významným místem, kudy proudil výnosný obchod s kadidlem, zlatem, kořením a dalším zbožím z oblasti dnešního Jemenu do oblasti dnešní Sýrie a Egypta. Nezapomeňme, že území dnešního Jemenu nebo Etiopie (případně obě oblasti v jednom mocenském celku) bylo již za krále Davida – a to byl nějaký vizionář a krvavý měnič poměrů! – na přelomu 2. a 1. tis. př. n. l. významným centrem kulturního a náboženského života a silným obchodním partnerem pro Egypt a celý Přední východ, a možná právě přes Mekku také putovala královna ze Sáby (podle arabské tradice jménem Bilqís) se svou početnou družinou do Jeruzaléma.

Podle této názorové linie byla mekkánská Ka‘ba významným obchodním a náboženským poutním místem již hluboko v předislámské době, a vedle stovek bohů zde byl uctíván také Ježíš z Nazareta vyobrazený jako dítě v náručí matky Marie. Ono mlhavé období nevědomosti, islámského předčasí, lze rovněž nahlížet jako čas dobrý, čas, kdy do svatyně (Mekka – snad z jihoarabského makarab z kořene MKRB – znamená svatyně či chrám) proudili náboženští poutníci různých věr. Předčasí v Ka‘bě můžeme nazírat jako období náboženské tolerance, a co víc, období mezináboženského dialogu, který se dnes u Ka‘by nijak zuřivě nepěstuje. I když je pravdou, že jsem v Saúdské Arábii s tamějšími muslimy v pohodě hovořil i o křesťanství a judaismu.

Ve staré Arábii – v předčasí – se pravděpodobně ustálila náboženská pouť do Mekky, při níž se obcházela (nebo obíhala) Ka‘ba, do jejíž východní zdi byl zapuštěn černý kámen – patrně meteorit – který měl pohlcovat hříchy. Poutníci se dotýkali tohoto kamene, dotýkali se také sochy boha, kterého vyznávali a před nímž se věštilo, a obíháním či obcházením Kostky aktivovali její magické účinky a sami se očišťovali. Součástí náboženské pouti ke Ka‘bě byly také očistné obřady, házení kamenů v údolí Miná (později nazírané jako kamenování Satana – Šajtána) spojené s rituální obětí zvířete a běh mezi dvěma svatyněmi al-Marva a al-Safá nedaleko mekkánské Ka‘by. Vyskytla se také teze, podle které byla Kostka původně Saturnovým chrámem.

Na posvátném území Kostky a několik desítek kilometrů okolo bylo striktně zapovězeno násilí a v období významných náboženských poutí bylo zvykem na jistý čas přerušit veškeré bojové akce i krevní mstu, která se jinak v Arábii těšila značné oblibě. V čase vykrystalizovaly dvě úrovně poutí k mekkánské Kostce: malá pouť (umra), která se dala podniknout kdykoli v průběhu roku a velká pouť (hadždž), která byla vázána na konkrétní čas v lunárním roce. Islám mnohé z tradice předčasí integroval do své (staro)nové poutní povinnosti.

Ka‘ba v čase před působením proroka Muhammada sloužila (vedle dalších) jako svatyně arabského boha Hubala, nejvyššího ze stovek bohů polyteistického náboženství staré Arábie. Před sochou Hubala (v lidské podobě) docházelo k tradičnímu věštění pomocí šipkového věšteckého systému, který využíval sedm šípů vržených před sochu boha. Zatímco v předčasí byla socha Hubala symbolem dobra a zbožnosti, prorok uskutečnil inverzi hodnot a sochu zlikvidoval jakožto symbol zla a projevu Šajtánova matení lidské mysli. (Mno… vždycky je to vůdce, kdo rozhoduje co je dobro. Masa potom vyrazí určeným směrem s jásavou adorací vlastní svobody.) Hubal zastával na poutním místě Ka‘ba roli nejvyššího z tří set šedesáti bohů, podle některých badatelů spojených s jednotlivými dny roku. Můj oblíbený arabský učenec Hisham Ibn Al-Kalbi (737–819) popisuje sochu boha Hubala jako podobiznu člověka z červeného achátu s pravou rukou uťatou a nahrazenou rukou ze zlata.

Podle jedné arabské tradice založil Ka‘bu Ibrahím (v Tóře známý jako Abram a posléze Abrahám) se synem Izmaílem (v Tóře Izmael, praotec Arabů, mimochodem Abrahámův prvorozený syn, jenž se těšil Boží přízni (Gn 21,17–20)). Ibrahím je považován všemi abrahamovskými náboženstvími za praotce monoteistů, leč v jeho době (přibližně v první polovině 2. tis. př. n. l.) se jednalo spíše o monolatrii, tedy uctívání pouze jednoho boha, bez vylučování existence dalších; pozdější revize textů jeho dobu monoteisticky vyčistily. Abrahám vyznával nejvyššího Boha, jenž byl nazýván El (nebo též Eloh); toto obecné pojetí nejvyššího Boha Arabové znali jako Il (nebo též Iláh).

Jiná tradice vypráví, že Ka‘bu založili první lidé – Eva s Adamem – na místě určeném Stvořitelem sesláním černého nebeského kamene; tuto první Ka‘bu potom měla poničit velká světová potopa a Ibrahím ji měl opravit a přebudovat. V islámském předčasí existoval v oblasti Ka‘by judaismus (nemálo Židů zde po jeruzalémské zkáze žilo, obchodovalo a ctilo svého Boha Jahveho), křesťanství kořenící zejména v alexandrijské myšlenkové škole, ale snad i nestoriáni z konkurenční antiochijské myšlenkové školy, křesťanská i mimokřesťanská dualistická gnóze, okrajově i perské náboženské proudy a zejména arabský polyteismus v mnoha lokálních podobách, v Ka‘bě v čele s bohem Hubalem. Známé bohyně uctívané v oblasti Mekky a širšího okolí v době příchodu Muhammada na tento svět byly např. Al-Lát, Al-ʻUzzá nebo Manát, které také měly své Ka‘by v podobné oblasti Arábie. Působili zde také pravci, věštci, kouzelníci, prorokující básníci (někdy v jedné osobě), kteří věštili pod vlivem džinů.

Arabský vzdělanec a cestovatel Ibn Battúta ve 14. století při své tříleté zastávce v Mekce zaznamenává, že stavba Ka‘by byla původně větší, ovšem po zničení původní stavby byla vystavěna nová, menší stavba krychlovitého tvaru (přesněji se však dnes jedná o kvádr). Podle Ibn Battúty Ka‘ba obsahovala obrazy andělů a proroků včetně Ježíše z Nazareta a jeho matky Marie; uvnitř Kostky potom měly být i další obrazy proroků a andělů, a také pár beraních rohů, podle tradice patřící beranovi, jehož Ibrahím obětoval namísto syna Izmaele.

V Arábii snad existovaly i další Kostky, údajně však nikoli zděné, a tak neodolaly lučavce času, v níž se rozpustily včetně svých vlastních vzácných kamenů zapracovaných do svatostánku. Například v Ghaimanu to měl být kámen červený a v Tabale kámen bílý. Různé Ka‘by v Arábii snad soupeřily o vliv, ovšem mekkánská Ka‘ba byla výjimečnou také tím, že přímo nad ní měla být nebeská brána, střed světa, místo, kde se nebeské protínalo s pozemským, časné s věčným.

Poutník se tak na konci své náboženské pouti setkával s nebeským, s věčným, dotýkal se zdroje, a proto měla pouť ke Ka‘bě nenahraditelný význam. Černý meteorit měl symbolizovat, že zde přichází cosi z nebe a fyzicky se dotýká pozemského. Poutník se dostal do magického bodu kde se věčné protíná s časným a nekonečné s konečným. Životní zkušenost, gamechanger.

Zdroje:

HAVELKA, Ondřej. Africké náboženské tradice: duchovní bohatství nejchudšího kontinentu. Praha: Dingir, 2025.

HAVELKA, Ondřej. Africká náboženství: religionistika, teologie, afrikanistika. Praha: Dingir, 2024.