Článek
Starý zákon zaznamenává dva velmi ambiciózní, leč zcela odlišně zacílené stavební projekty, jejichž architektura fascinovala dlouhá staletí a jejichž originalita k nám prosvítá i po tisíciletích. Těmito projekty jsou stavba Babylonské věže a stavba Jeruzalémského chrámu. V prvních kapitolách knihy Genesis se k nám přes tři tisíciletí prolamuje příběh o návrhu a stavbě Babylonské věže: byl to ambiciózní stavební projekt, ale jeho motivace byla – teologicky nahlíženo – zakřivená do sebe. Lidé chtěli postavit věž až do nebe a vyrovnat se Bohu. Nechtěli Boha, chtěli ho vytlačit, zahnat, chtěli být sami sobě bohy. To je také (teologicky chápáno) důvod, proč ambiciózní plán nevyšel a věž nebyla dokončena.
Z textu Starého zákona víme, že lidé našli pláň příhodnou ke stavbě města a věže v zemi Šineáru (Gn 11,2), což je širší označení pro Mezopotámii (Meziříčí). Starý zákon dokonce zaznamenává použitý stavební materiál: „Nuže, nadělejme cihel a důkladně je vypalme. Cihly měli místo kamene a asfalt místo hlíny. Nato řekli: Nuže, vybudujme si město a věž, jejíž vrchol bude v nebi. Tak si učiníme jméno a nebudeme rozptýleni po celé zemi.“ (Gn 11,3–4) Město, které spolu s věží budovali, se po Hospodinově zásahu (zmatení řeči) nazývalo Bábel (zmatek). Bábel je hebrejské jméno pro Babylon a zároveň slovní hříčka, neboť Báb El znamená brána Boží. Výstavba města Babylonu a jeho vysoké věže je prvním velkým urbanistickým a architektonickým projektem ve Starém zákoně a vzhledem k dataci těchto textů je to jeden z prvních velkých zaznamenaných urbanistických a architektonických projektů v historii lidstva. Pozůstatky města Babylonu leží asi 90 kilometrů od současného hlavního města Iráku, Bagdádu. Existují dvě nejrozšířenější hypotézy, podle kterých se Babylonská věž nacházela právě ve městě Babylónu, a nebo v Eridu, nejstarším městě Sumeru poblíž Perského zálivu. Většina badatelů se přiklání k názoru, že biblická Babylonská věž je totožná s Mardukovým chrámem (zikkuratem, tedy stupňovitou věží) v Babylónu. Marduk byl v jisté době nejvyšším akkadským bohem, uctívaným coby dárce světla a moudrosti, pán bohů. Zikkuraty, vysoké stupňovité věže tvaru pyramidy, nebyly v tehdejší době ničím neobvyklým; podle historiků se stavěly v době od 3. tis. př. n. l. do 6. stol. př. n. l. Jejich pozůstatky, většinou pouze nejnižší patro, může cestovatel navštívit v dnešním Íránu (např. poblíž Súsy) nebo Iráku (např. v Uru).
Ale podívejme se do historie zajímavých staveb ještě dál, kam až nás pustí jeden z nejstarších dochovaných textů lidstva – slavný epos o Gilgamešovi. Nahlížím ho jako první dochovaný stavební deník, který nám prozrazuje, že Gilgameš nechal postavit gigantické hradby, aby si udělal věčné jméno a přitom zotročoval a zvěcňoval dělníky na své stavbě. Další ambiciózní stavební projekt zakřivený do sebe. Gilgameš nechtěl tvořit, neotevíral se kráse, neprahnul po idejích, chtěl naopak budovat své jméno a k tomu zneužil zotročené dělníky na stavbu hradeb. Za celá ta tisíciletí se vzhledem ke zvěcňování dělníků na stavbách změnilo jen málo – dělník nebývá nahlížen jako osoba participující na nádheře stvoření, ale jako nahraditelné číslo, vyčíslitelná položka v rozpočtu. Dělník, voják, kohout…
První stavba, která ve Starém zákoně odpovídá Božímu záměru tvořit v otevřenosti smyslu, je gigantický projekt Jeruzalémského chrámu, jenž nechal postavit slavný král Šalomoun (vládnoucí mezi lety 973 – 931 př. n. l.) uprostřed Jeruzaléma na návrší Moria (později chrámové návrší) a spolupracoval při tom s nejlepšími architekty. Starý zákon věnuje nebývalý prostor popisu neuvěřitelné krásy chrámu, jeho proporcím, jeho smyslu, jeho interiérům a vůbec výpovědní hodnotě celé stavby. Motivem bylo oslavit Hospodina, pozdvihnout své srdce k Bohu, vybudovat střed a pulzující duchovní srdce národa Hebrejů. Myšlenka byla jednoduchá: nejvyšší Bůh zasluhuje největší a nejkrásnější chrám. Výsledek byl natolik fascinující, že přilákal poutníky z celého tehdy známého světa včetně slavné královny ze Sáby.
Schrána úmluvy, místo Boží přítomnosti, která byla až do vystavění obřího kamenného chrámu umístěna v plátěném stanu setkávání, našla své nové místo uprostřed Jeruzalémského chrámu. První kniha Královská poskytuje detailní popis stavby velkého kamenného chrámu včetně detailů, které čtenáře až zarazí: délka 60 loket, šíře 20 loket, výška 30 loket; okna se zužujícím se ostěním; římsovité výstupky, aby stropní trámy nezasahovaly do zdi budovy; kámen opracovaný již v lomu; na stavbě nebylo slyšet kladiv, ani jiných železných nástrojů; točité schody; cedrové trámy a obložení; interiér obložený cypřišovými deskami; celé bloky budovy obložené zlatem; podlaha svatostánku celá ve zlatě; veřeje z olivového dřeva… Celý svatostánek, tzv. velesvatyně, kde nově sídlila schrána úmluvy, byla vyložena zlatem a symbolicky ji ochraňovali dva pozlacení Cherubové z olivového dřeva. Výška každého z nich byla deset loket, přičemž mezopotámský loket měřil přibližně 52 cm. Nechme zaznít slova ze Starého zákona: „Cheruby umístil do nejvnitřnější části domu. Rozprostírali křídla tak, že křídlo jednoho se dotýkalo jedné stěny a křídlo druhého se dotýkalo druhé stěny, jejich druhá křídla se uprostřed domu navzájem dotýkala. Také cheruby obložil zlatem.“ (1 Král 6,27–28)
Šalomoun jako nejvýznamnější urbanista Starého zákona vybudoval celý nový Jeruzalém – před příchodem jeho otce krále Davida celkem bezvýznamné město – s vrcholem v podobě majestátného Hospodinova chrámu na návrší Moria. Nezapomněl však ani na sebe a v novém Jeruzalémě si vybudoval neméně úchvatný královský palác a v něm trůn hodný krále králů: „Král dal také udělat veliký trůn ze slonoviny a obložil jej ryzím zlatem. Trůn měl šest stupňů, vzadu nahoře byl zaoblen, po obou stranách sedadla měl opěradla a vedle opěradel stáli dva lvi. Na šesti stupních tam stálo z obou stran dvanáct lvů. Nic takového nebylo zhotoveno v žádném království.“ (1 Král 10,18–20).
První gigantický Jeruzalémský chrám, který dal postavit Šalomoun, byl zbořen armádou babylonského krále Nabukadnesara II. v roce 586 př. n. l. tak dokonale, že z něho bohužel nezbylo nic. Židé byli vyhnáni do babylonského exilu, z něhož se navrátili po padesáti letech a začali s výstavbou druhého obřího kamenného chrámu. Ten byl dokončen a vysvěcen kolem roku 500 př. n. l. O půl tisíciletí později jej srovnali se zemí Římané. Druhý chrám významně zvětšil a přebudoval na přelomu letopočtu král Herodes, o němž píše Nový zákon. Známá „Zeď nářků“, přesněji ovšem „Západní zeď“, je pozůstatkem druhého chrámu, a Židé se tak dnes modlí opřeni o velké kamenné bloky vystavěné před dvěma a půl tisíci lety.
Nahoře na návrší se ovšem nachází mimořádně významný islámský svatostánek Skalní dóm s pozlacenou kupolí. Skalní dóm byl postaven mezi lety 687–691 devátým chalífou Abd al-Malikem. Stojí v centru hory, kterou Židé a křesťané nazývají Chrámová hora a je ztotožňována s horou Moria, kde měl Abrahám obětovat syna Izáka. Muslimové dóm nazývají Vznešená a ušlechtilá svatyně. Uvnitř je skála, ze které – jak muslimové věří – vystoupal prorok Mohamed s archandělem Gabrielem do nebe, aby obdržel od Mojžíše modlitby, se kterými se později vrátil na zem. A tak na samém srdci židovské identity stojí zlatem zářící stavba hrdě prezentující identitu islámskou. Dva kohouti…
Jeruzalém není jenom město jako mnoho dalších, pro pár miliard lidí je to náboženský střed světa, svaté smetiště, aréna krvavých kohoutích zápasů… Kohouti jsou definováni, ale kdo jsou slepice?
Zdroje:
Bible
HAVELKA, Ondřej. Starý zákon pohledem cestovatele: Bible jako nejstarší cestopis odhalující smysl Cesty. Praha: Akbar, 2019.
HAVELKA, Ondřej. Jeruzalémský chrám a Skalní dóm. Stavbaweb.cz, 11. 5. 2020.
