Článek
Falijové (v Nigérii také známí jako Banaové) jsou etnickou skupinou žijící převážně v severním Kamerunu (v menším počtu také v severovýchodní Nigérii) u Čadského jezera. Sousední Fulbové nazývali Falije slovem kirdi, což znamená polonahého vyznavače tradičního náboženství, pro fulbské muslimy ovšem v denotátu pohana (s velmi pejorativním nádechem toho slova), neboť Falijové vytrvale bojovali proti fulbskému džihádu a snaze o islamizaci regionu.
Dnes se drahná většina Falijů hlásí ke křesťanství v mnoha denominacích. Nejpočetnější je skupina římských katolíků, dále baptistů, následují menší letniční hnutí a mnoho dalších méně početných křesťanských církví, sborů a směrů. Falijové ovšem stále udržují hluboké znalosti o svém původním tradičním náboženství a někteří z nich toto tradiční náboženství s křesťanstvím synkretizují v unikátní mezináboženské perichorezi.
Jediný Bůh Faw a předkové manu
Tradiční falijské náboženství vyznává jednoho Boha stvořitele nazývaného Faw (v jiné jazykové variaci Fao). Středobodem náboženského života je kult předků. V domácnosti Falijové ještě dnes uchovávají masky (nebo také kameny) představující první stvořený pár – dnes v kreatologické interpretační harmonizaci ztotožňovaný s biblickou Evou a Adamem – a nejslavnější potomky rodu.
Bůh Faw není nahlížen jako dobrý nebo zlý, ale nanejvýš spravedlivý. S lidmi komunikuje výhradně skrze zemřelé předky zvané manu. Hranici mezi nebem a zemí střeží nebeští krokodýli, kteří jsou exekutory spravedlivého božího hněvu. Tito krokodýli, nazývaní tim, vládnou ohni, bouři, blesku a hromu. Mohu trápit lidské duše, které se dostanou do jejich moci.
Na nebesích je kromě Boha Fawa také nebeský vítr zvaný isku a zlí duchové moptu. Na zemi se mezi lidmi vyskytují trpaslíci tindom, kteří jsou ovšem lidem neviditelní. Pokud tindom nejsou lidmi rušeni, nijak do lidských záležitostí neintervenují a o lidi neprojevují žádný zájem. Šumění listí nebo bublina, náhle vynořivší se z bahna jsou považovány za jejich projev.
Předkové manu žijí v posvětí, kde mají k dispozici nekonečné potoky čisté vody a stále plodící pole. Předkem manu, kterému se přináší oběti a který se žádá o pomoc, se nestává každý zemřelý; aby byl zemřelý uveden mezi manu, musí prožít dobrý, bezúhonný život, nesmí zemřít zlou smrtí a musí pro něho být vykonány příslušné obřady. (Podobně je to v sousedních náboženstvích jako je vodun, bori, igbské a jorubské náboženství.)
Pokud se zemřelý nepřidá k předkům manu, hrozí, že se jeho duše zmocní krokodýli tim, kteří ji pozřou nebo krutě trápí. Může se ale stát, že jim duše uprchne a stane se sama zlým duchem, který může posednout živého člověka, nejčastěji malé děti. Proto Falijové u postýlek novorozenců instalují lapače zlých duchů ve formě hliněných atrap zvaných ham bomdžu. Čarodějové, kteří se zlými duchy vědomě spolupracují, se nazývají diwo.
Tři fáze pohřebního obřadu
Rituální pohřeb člověka, který má být uveden mezi předky a stát se rodinným manu, má tři důležité (na první pohled snad až bizarně se jevící) fáze. První fází zvanou siptin wuta je pohřbení nebožtíka do hrobky. Zemřelý je ale bezprostředně po smrti nejprve umístěn do svého domu. První noc – v pohřební ouvertuře – nejbližší pozůstalí nespí a zůstávají s ním. Druhý den je tělo omyto a upraveno nejstarším synem, následují návštěvy příbuzných a přátel, kteří se s nebožtíkem loučí a přinášejí obinadla. Tělo je následně v sedící poloze kompletně obvázáno. Poté kněz obětuje kozu, jejíž srdce rozčtvrtí a rozhází do čtyř světových stran.
Následně je tělo vyneseno před dům, kde se setkává s velkým předkem U manu reprezentovaným maskou tiwot tu manu. Sourozenec nebo potomek zemřelého mu mezi nohy umístí kámen, který se tak stává ancestrálním kamenem guaw lasindži. Tento kámen bude připomínat nebožtíka a také do něho může jeho duše přicházet. Ancestrální kameny jsou přechodně umístěné ve speciálních rodových sýpkách. Kameny mohou obsahovat duše a mají velkou magickou sílu a energii. Tělo je poté uloženo do jámy úzkým otvorem, který odkazuje k narození člověka.
Po několika letech je ve druhé fázi zvané butta ao bez jakékoli patetizace s účastí pouze hrstky nejbližších exhumována nebožtíkova lebka za účasti kněze tondži seossu. Lebka se důkladně očistí a zkoumá se, zda se v ní neusídlil zlý duch moptu. Pokud by cokoli indikovalo přítomnost zlého ducha, musel by následovat exorcismus. Následně je lebka potřena rituální pastou a kněz rozlije plnou kalebasu piva do čtyř světových stran. (Mimochodem tradiční falijské pivo a jeho význam pro život lidí byl jedním z důvodů proč Falijové odmítali konvertovat k islámu, a tím se svého tradičního nápoje vzdát.) Po rozlití piva je lebka umístěna do keramické urny kinegu, a nejstarším synem odnesena do nebožtíkova domu.
Po třech až čtyřech měsících nastává třetí fáze obřadu, zvaná četa ao, kdy je lebka uložena do rodinné skalní sluje. Před definitivním uložením lebky ji pověřený člověk vyjme z urny, kterou před tím třikrát otočí ve směru hodin, lebku polije tradičním pivem, posype tabákem a znovu uloží do urny. Urnu uloží do jámy (lebkou čelem k východu) či skalního otvoru a místo uvede do původního stavu, aby nikdo nepovolaný nepoznal místo uložení. Pivo opět rozlije do čtyř světových stran. V týž okamžik je ancestrální kámen z posvátné sýpky umístěn do rodinného oltáře nisku.
Země je pro Falije posvátná a má rovněž určitý božský charakter. Ve falijském náboženství je znám také negativně agilní černý had, který je pánem temnot a zlověstných mračen smrtícího čarodějnictví. A ten had je pohříchu při chuti…
Zdroje:
HAVELKA, Ondřej. Africké náboženské tradice: duchovní bohatství nejchudšího kontinentu. Praha: Dingir, 2025 (vychází o prázdninách)
HAVELKA, Ondřej. Africká náboženství: religionistika, teologie, afrikanistika. Praha: Dingir, 2024.
ČERNÝ, Viktor. Lidé od Čadského jezera. Praha: Academia, 2006.
Literární inspirace:
TEMNOTA, Daniel. Politik, psychopat, zabiják. Praha: Granite Design, 2025 (e-kniha). Dostupné zdarma v audioknize.
