Článek
Po nahlédnutí hlubokých biblických kořenů pokračujeme v traktování unika arabského křesťanství. Eusebios (265–339) nás zpravuje o dvou tzv. arabských koncilech. Byly to dva koncily raně křesťanské církve, které se konaly v Bosře, v římské provincii Arabia Petraea; první v roce 246 a druhý v roce 247. Oba se konaly v reakci proti místnímu biskupovi Berylovi a jeho stoupencům, kteří věřili, že lidská duše po smrti těla zaniká. Órigenés (185–253), který byl přítomen na obou koncilech, měl přesvědčit tamější grémia, že jejich nauka je herezí.
Město Bosra leží v jižní Sýrii a poutník v něm dnes najde mnoho dobře dochovaných římských památek včetně velkého amfiteátru z 2. století. Je zde přímo nádherně, Sýrie patří mezi mé nejoblíbenější poutnické ráje. A pokud jsme se dotkli Bosry, Damašku a dalších měst a míst v Arábii, dodám jedním dechem, že lingvistika – a povýtce toponymika – odhaluje pozoruhodnou mnohatisíciletou stabilitu místních názvů. Sahají často hluboko před první texty Starého zákona a pevně drží dodnes. Diachronní jazyková geografie je v Arábii naprosto fascinující.
Podle tamější (dnes neprokazatelné) tradice hlásali Arabům evangelium také někteří z Ježíšových dvanácti apoštolů a jejich spolupracovníci. Mezi Araby se postupně ustavili menší křesťanské obce a byli ustaveni první arabští biskupové. Biskupové se mezi Araby dělili na sídelní, tedy ty, kteří sídlili na jednom místě, a tzv. „stanové“, tedy ty, kteří putovali s kočovnými skupinami. Od 2. století se křesťanství mezi Araby rozšiřovalo zejména v oblasti Levanty, ovšem později i hlouběji do Arabského poloostrova.
Za prvního písemně doloženého arabského biskupa se považuje sv. Mojžíš, který žil ve 4. století a dlouhá léta strávil jako poustevník v pouštích Egypta a Sýrie. Byl vyhledávaný lidmi pro svou údajnou schopnost uzdravovat a konat zázraky. Po vysvěcení na biskupa putoval s kočujícími Araby, a byl tedy stanovým biskupem. Arabština byla v tehdejší Levantě spíše periferním jazykem, pozdější masivní rozšíření bylo až plodem islamizace a arabizace motivované šířením islámu.
Snad již ve 2. století přicestoval alexandrijský teolog Pantaenus až na území dnešního Jemenu, aby mezi tamějšími Araby hlásal evangelium. Neprokazatelná ústní tradice dokonce uvádí, že svatopisec Matouš putoval nilskou cestou na území dnešní Etiopie, kde podpořil první křesťanské obce založené etiopskou výpravou, o níž nás zpravují Skutky apoštolů, aby se následně přeplavil na území dnešního Jemenu a misionářsky působil také tam.
Ježíš v mekkánské Ka´bě
V době rodícího se islámu arabští křesťané uctívali Trojjediného mimo dalších také před ikonou Panny Marie s dítětem Ježíšem v Hubalově svatyni v Ka´bě. Při příchodu islámu již bylo křesťanství plně etablovaným náboženstvím na celém území tehdy obydleném Araby. Mnozí Arabové ovšem zůstávali u původních polyteistických (lokálních) náboženství, a rozhodně tedy nelze zobecnit, že by celá Arábie byla před islámskou expanzí křesťanská.
První křesťanské texty v arabštině se objevují patrně až v 8. století. S šířením islámu prakticky ihned po jeho vzniku přišla také arabizace velké části tehdy známého světa, zejména severní Afriky. Tato masivní expanze znamenala mimořádně efektivní šíření islámu a významné oslabení křesťanství mezi Araby, ovšem i poarabštění velkého množství křesťanů, kteří do té doby hovořili jiným než arabským jazykem.
Trocha čísel
Dnes jsou arabští křesťané přítomní v mnoha místních církvích a denominacích napříč arabským světem v různě velkých minoritách. Uveďme alespoň nejpočetnější z nich, jako jsou např. Koptská pravoslavná církev (10 milionů věřících), Maronitská katolická církev (3,5 milionu věřících), Pravoslavný patriarchát antiochijský (2,5 milionu věřících), Syrská pravoslavná církev (1,7 milionu věřících), Melchitská řeckokatolická církev (1,6 milionu věřících), Chaldejská katolická církev (0,6 milionu věřících), Pravoslavný patriarchát alexandrijský (0,5 milionu věřících), Asyrská církev Východu (0,5 milionu věřících), Syrská katolická církev (0,2 milionu věřících) a mnoha dalších (relativně šafránových).
Zároveň je třeba dodat, že nikoli všichni věřící těchto církví jsou pouze Arabové. Detaily teologických diferencí jednotlivých blízkovýchodních myšlenkových směrů kvůli prostoru traktovat nebudeme, je ale zjevné, že některé nauky arabských křesťanů promluvily do velkých teologických sporů, které byly řešeny na největších koncilech v průběhu 1. tisíciletí. Mezi arabskými křesťany byli v průběhu pestré dvoutisícileté historie jak západní i východní katoličtí teologové rozličných myšlenkových směrů a obřadních kořenů, pravoslavní teologové podobné myšlenkové rozmanitosti, miafyzité, nestoriáni, ariáni, apolinaristé, monotheletisté a mnozí další.
Co je ovšem pro arabský křesťanský svět poměrně výjimečné, je oproti západnímu křesťanství nikoli neobvyklá vícečetná náboženská identita, a to zejména v africkém arabském křesťanství, čím dále od středozemního moře, tím intenzivněji. Latiníci jsou z toho tumpachoví (považujíc vícečetku za heretický defekt víry), leč není důvod se pohoršovat. V minulosti byla vícečetná náboženská identita poměrně běžná i mezi arabskými křesťany na Arabském poloostrově.
Arabští křesťané v současnosti přispívají k rozvoji arabské literatury, obchodu, věd, umění a v některých arabských zemích také politiky. Když jsem začínal podnikat v drtivě většinově muslimském Egyptě, byl jsem překvapen, jak silně jsou v egyptském byznyse zastoupeni tamější křesťané. Poměr úspěšných podnikatelů zcela jistě nekopíruje demografická čísla, a to silně ve prospěch podnikajících arabských křesťanů. Mnohým arabským křesťanům se v převážně muslimském milieu žije obtížně a jejich historie je bohužel plná pronásledování a často krvavého šmelcování mučedníků, které na nich páchali jejich etničtí bratři a duchovní příbuzní (tentokráte v roli brutálních rarachů), to už je ale téma na samostatný text.
Zdroje:
HAVELKA, Ondřej. Nový zákon pohledem cestovatele: Bible jako cestopis odhalující směr a smysl Cesty do nebeského Jeruzaléma. Praha: Akbar, 2019.
HAVELKA, Ondřej. Africká náboženství: religionistika, teologie, afrikanistika. Praha: Dingir, 2024.
HAVELKA, Ondřej. Africké náboženské tradice. Duchovní bohatství nejchudšího kontinentu. Praha: Dingir, 2025. (Kniha v přípravě. Vychází v létě 2025.)
