Článek
Ahmed se narodil před čtyřiceti lety v maličké vesnici u egyptského Luxoru v chudé rodině jako všichni jeho kamarádi, se kterými si hrával před mešitou po povinné bohoslužbě. Miluje kávu s kardamomem, karty, domino, Nil a fotbal. Je fanouškem káhirského fotbalového klubu Al Ahly SC, za který by snad i život položil. Pokukuje po krásné Aiše ze sousedství, ale ještě zdaleka nemá na věno. Takže zatím celkem pech. (Jen doufá, že na Aišu dřív nenašetří ten mamlas Ahle Laot z vedlejšího baráku.) – Pepa je také čtyřicátník z vysočinské vesnice Lubná – narodil se tam, oženil se tam, převzal tam po rodičích starší dům, který svýma šikovnýma rukama obstojně opravil (a přistavěl masivní devadesátkový výklenek), a dokonce našetřil na nová okna se zlatými mřížkami a nafukovací vířivku v totální slevě, ke které mu ještě zdarma přihodili lehce poškozenou trampolínu pro děti, na které si jednou – vylitý jak váza – málem zlomil páteř. Takže zatím celkem klika.
Ahmed do školy nechodil, zná pouze hovorovou arabštinu, psát neumí, ale považuje to za zcela normální stav, neboť přesně tak to mají všichni jeho přátelé. Samozřejmě je muslim – slovo samozřejmě je zcela na místě, neboť Ahmed byl vychován v přísně muslimském prostředí, jiná náboženství nezná, bezvěrectví je pro něho naprosto nemravný pojem a nikdy ho nenapadlo, že by nebyl muslimem; něco takového nepřichází v úvahu, o takových věcech ani nepřemýšlí, je to krajně nevhodné, nemravné a vůbec… divné. – Pepa je vyučený zedník, šikovný, takže má dostatek práce, s malým synem chodí do Poličky na fotbal, záliby své dcery nechává na manželce, která mu bohužel od svatby poměrně zesílila, nicméně Pepovi už po letech vysedávání v knajpě u karet také přibylo pěkné břicho, takže stav je vyrovnaný. Pepa v Boha nevěří stejně jako jeho kamarádi; kdyby se ho někdo na víru zeptal, což se naprosto nestává (proč by u všech svatých mělo?), asi by se označil za ateistu, ale po pravdě o tom nikdy nepřemýšlel, vždyť nežijeme ve středověku, ale v moderní době a dnes už se přeci nevěří, všechno vysvětlili vědci, ti podivíni zalezlí ve svých vědeckých dírách, co by v hospodě dostali místo piva pěstí. Přemýšlet o víře je nevhodné, nenormální a vůbec… divné. Jestli by s chlapama v putyce za něco položili život, tak jedině za Sigmu Olomouc.
Ahmed žije tradičně, stejně jako jeho otec, děda a tak dále… snad až k Izmaelovi. Nosí volnou dželábii, v souladu s módou dlouhý pěstěný nehet na levém malíčku, nablýskané kožené sandály, a když jde do města nebo do mešity, uváže si sváteční turban s damaškovým vzorem. Považuje se za zcela normálního člověka s pečlivě zastřiženým knírkem, o který mu pečuje pouliční barber. Zvrat v jeho životě přišel, když se jeho kamarád Mustafa vrátil po roce z turistického letoviska Hurghada, kde pracoval, aby přivezl rodině vydělané peníze a odpočinul si. Slovo dalo slovo a Ahmed vyrazil na sklonku roku ve sváteční dželábii s Koránem v kapse do Hurghady za prací.
Po jednom pěkném víkendovém meloušku Pepovy poctivé zedničiny – kdo má dnes víc než šikovný zedník? – se manželka rozhodla, že v souladu s obecnou módou (principiálně nikoli nepodobnou dlouhému malíčku, který frčí na Luxorsku) poletí rodina na přelomu roku do egyptské Hurghady na ultra all inclusive dovolenou, aby trochu zatraktivnila svůj jednotvárný Instáč, kam denně sype své megatalentované děti. Pepa se do letadla bojí – je to krajně podezřelý stroj, který do jeho normality prostě nepatří –, ale fakt, že v hotelu může popíjet od rána do večera co hrdlo ráčí – a že Pepovo hrdlo zatraceně ráčí, on dává nejvyšší míru škále pojmu ráčí! –, byl silný argument. Manželka věděla, manželka zdůrazňovala.
Je horké odpoledne, na poslední prosincový den nezvykle horké, Hurghada, hlavní silnice (Al Sheration Street) podél velkých hotelů při pobřeží. Ahmed se ubytoval u kamaráda a jde hledat mešitu. Je rozčarovaný, trochu vystrašený, překvapený; všechno je tak jiné než v jeho rodné vesnici – vůbec si nepřipadá jako v Egyptě. Zamyšleně kráčí ve sváteční dželábii po chodníku a všemu se diví. (Například se tady nenosí dlouhé malíčky. Nevěřícně si hladí naolejovaný knírek.) Z hotelu Seagull právě vyšel obtloustlý běloch v červených kraťasech potištěných lebkami (do půl těla obnažený, svítivě zelené kroksy na nohou, na levé ruce vykérovaný český lev nevalné kvality, na pravé jména jeho dětí velkým švabachem, na levém lýtku vybledlý ostnatý drát, na pravém SK Sigma Olomouc) a vyrazil po chodníku opačným směrem. Na tváři delší vous, vyholené strany lebky a nad nimi vlastníma rukama vymodelovaná (a řádně nagelovaná) vlna ve stylu chodím-v-Poličce-do-barberu. Je to Pepa v plavkách, který po čtyřech pivech, jimiž zalil oběd, dostal kuráž podívat se kolem hotelu. Je rozčarovaný, trochu vystrašený, překvapený; všechno je tak jiné než očekával – vůbec si nepřipadá jako v Egyptě. Kde jsou ty pyramidy a takové ty sochy faraonů z prospektu? Myslel si, že alespoň ty základní památky si po obědě oběhne. Zamyšleně kráčí po chodníku, kouká vzhůru na nízko letící letadlo, uvažuje o tom, jak něco tak velkého a těžkého může plout vzduchem, a vráží do Ahmeda.
Je to přímo epochální kulturně-náboženská srážka. Brutální náraz dvou tektonických desek, z nichž každá je přesvědčena o své naprosté normalitě.
Právě se střetli dva neznámí lidé, dvě neznámé kultury, dvě odlišná náboženství, dvě naprosto zcestná předporozumění tomu druhému. Pepa mluví pouze česky, Ahmed pouze arabsky. Po čtyřech pivech se Pepa vyjadřuje velmi jednoduše a jadrně, v překladu do kultivovanějšího jazyka to zní asi takto: Zatraceně, co je to za tmavé strašidlo v noční košili? Jen aby to nebyl nějaký ten terorista? Snad nevytáhne nůž a nepobodá mě. Mám mu ji preventivně natáhnout? Proč se vlastně peče v tom prostěradle a co to má na hlavě? Nemá pod tím bombu? V cestovce říkali, že mimo hotel číhá přímé nebezpečí. Rychle zkontrolovat vyboulenou kapsu s peněženkou a ultra all inclusive pásek na ruce. Krátce koukne Ahmedovi do očí. Co si asi myslí?
Pro velkého Boha a jeho proroka, probleskne Ahmedovi hlavou, co to je? Nahatý tlustý chlupatý běloch ve městě? To je vrchol neslušnosti, pohrdání slušnými lidmi, nemravné, nechutné, hnusné! Před těmi nás varovali v mešitě, prý plivou na našeho proroka, nemodlí se a od rána do večera se opíjejí. Takové si pustit do naší vísky, brzy máme místo mešity hospodu! Raději mu rychle uhnu z cesty. Toto jsou ti turisté? Hrůza! Ahmed kontroluje, zda si nezlomil nehet na malíčku, upravuje knírek a arabsky se omlouvá, jenže Pepa – rovnající si vlnu na hlavě – mu nerozumí. Nemluví stejnou řečí, nerozumí kultuře toho druhého, nevěří ve stejného Boha, jeden o druhém má to nejnižší zhnusené mínění. Pepa česky nadává. Dal by si pivo, raději se vrátí do hotelu, beztak se to tu hemží těmi fundamentalisty, co se nám hrnou do Evropy. Tyhle strašáky na Vysočině rozhodně nechceme. Ještě aby nám v Lubné postavili mešitu! Snad přímo vedle hospody. Nedejbože místo hospody! Pro Krista Pána jen to ne! Oba muži se s nedůvěřivými pohledy obešli a zmizeli v ruchu hulákající Hurghady.
Jeden z deseti Ahmedů se po prvním kulturním otřesu (ve střetu s Pepou) ihned vrátí do rodné vesnice a nasytí starousedlíky historkami o zvrhlých turistech z Evropy. Jeden z deseti Ahmedů je tak znechucen, že se v mešitě radikalizuje a považuje za povinnost proti takové zvrhlosti a neslušnosti bojovat. Osm z deseti Ahmedů se přizpůsobí. Jeden z deseti Ahmedů si nakonec vezme evropskou delegátku za ženu. Deset z deseti delegátek, které si vezmou Ahmeda, říká: „Já samozřejmě vím, jací jsou Arabové, ale ten můj je jiný.“
Devět z deseti Pepů už na dovolené hotel neopustí. Devět z deseti Pepů neprojeví žádný další zájem o cizí kulturu, náboženství či tradici a historii. Stejně to má devět z deseti Ahmedů. Pět až šest z deseti Pepů se nakonec rozvede, snad i kvůli all inclusive dovoleným. Pět z deseti Ahmedů našetří na Aišu, těm zbylým ji vyfoukne Ahle Laot. Devět z deseti delegátek zjistí, že ten její není zas až tak úplně jiný, ale je si jistá, že si ho převychová. Ty od Pepů na tom nejsou jinak.
Co se však týče silvestrovských oslav, Pepa i Ahmed si je (navzdory rozličně dlouhým malíčkům a těm dalším detailům) užijí: Pepa na baru (s pivkem, panákem a cígem v koutku), Ahmed v čajovně (s kávou, dominem a šíšou v koutku). Až půjde manželka s dětmi (a několika vodečkami v plastových kelímcích) na pokoj, nechá ve vzduchu viset výhružně zavrčenou větu: „Ne že se zase vožereš, jak dycky…“
