Nejhlubší kořeny koptského křesťanství

Pojem Koptové původně označoval všechny Egypťany – vždyť samotné slovo „Kopt“ znamená „Egypťan“– avšak po úspěšné islamizaci a arabizaci této severoafrické země od 7. století je to označení výhradně pro egyptské křesťany. Koptové obývají v drtivé většině Egypt, menší skupiny se však vyskytují i v Libyi či Súdánu (a vzdálených diasporách). I dnes zůstávají významnou menšinou egyptské populace – odhady o jejich počtu se liší, nejčastěji se však uvádí přibližně 10 %, což odpovídá asi 10 milionům osob. Ti se dnes většinově hlásí ke Koptské pravoslavné církvi, menší část z nich ke Koptské katolické církvi a minoritně i k dalším východním církvím. Liturgickým jazykem Koptů zůstává až do dnešních dnů koptština.

Jazyk Boží

Koptština je výslednicí velmi dlouhého vývoje starobylé egyptštiny. Jedná se o severní afroasijský jazyk, kterým se hovořilo v Egyptě až do 17. století. V průběhu 1. století byla egyptština doplněna o řeckou alfabetu, kterou rozšířily některé znaky démotického písma vyjadřující egyptské fenomény nepřítomné v řečtině. Koptština se dále rozvětvila do několika unikátních dialektů, z nichž nejvýznamnější jsou sahidský a zejména bohairský dialekt. Ten je dodnes liturgickým jazykem Koptské pravoslavné církve. Přestože je dnes koptština pro běžné mluvčí mrtvým jazykem, její litugické užívání drží tento krásný starobylý jazyk těsně nad hladinou zapomnění, o niž se od 7. století usilovně snaží Arabové.

Arabština v Egyptě definitivně převládla asi v 10. století. Podle Bible psal Bůh v dějinách spásy pouze dvakrát – jednou na kamenné desky na Sinaji a podruhé do písku rukou vtěleného Logu. Co tam asi stálo? V kameni… a v písku? Pokud se zamyslíme nad tím, jakým jazykem mohly být desky zákona napsány, tedy po mém soukromém soudu klasickou egyptštinou, můžeme bez nadsázky říci, že Koptové ve své liturgii užívají doslova „Božský jazyk“ – a stáhneme-li myšlenku z nebe na zem, tak alespoň jazyk prastarý, ba jeden z nejstarších, který se pyšnil písmem.

Obraz Egypta v Bibli

Egypťané mají ostatně velmi hluboké biblické kořeny, které můžeme najít zejména ve Starém zákoně. Vždyť právě do Egypta cestoval praotec Abrahám (Gn 12,10–17), který se zde podle Bible dokonce setkal s faraonem. Později na dvoře faraonově udělal závratnou kariéru Hebrejec Josef a následovalo dlouhé období, kdy byl vyvolený národ utlačován Egypťany. Také Mojžíš se narodil v Egyptě, a právě odtud spektakulárně vyvedl svůj lid, jak popisuje kniha Exodus.

Mimořádně zajímavý text o egyptské zemi přináší také prorok Izaiáš. Devatenáctá kapitola starozákonního Izaiáše nejprve ostře kritizuje egyptské náboženství a vyhlašuje přísný soud nad egyptskými modloslužebníky, v závěru ale prorokuje, že Egypťané poznají pravého Hospodina a ten se mezi nimi usídlí (Iz 19,21). Někteří koptští myslitelé v tom vidí jasný náznak budoucí konverze Egypťanů ke křesťanství. Židé ale tento názor nesdílí, a asi nikoho nepřekvapí, že ani muslimové. Všichni se však shodnou na tom, že Bůh je jen jeden. V tomto kontextu je třeba zdůraznit, že první vážný pokus o monoteismus, který výrazně předběhl svou dobu, uskutečnil už egyptský faraon Achnaton ve 14. století před Kristem.

Izaiáš pak svou velkolepou řeč o Egyptu uzavírá slovy velkého zaslíbení: „V ten den bude Izrael s Egyptem a Asýrií tvořit trojici a bude požehnáním uprostřed světa, jemuž Hospodin zástupů požehná: Požehnán buď Egypt, můj lid, Asýrie, dílo rukou mých, a Izrael, mé dědictví!“ (Iz 19,24–25). Samotný Ježíš prožil prvních tři až pět let svého života právě v Egyptě. Jeho rodina tam uprchla před nebezpečím, které představoval král Herodes (o tom píše evangelista Matouš, Mt 2,13–21).

K této etapě spasitelova života chybí písemné doklady, Koptové ovšem tradují bohatě obrazné historky, paraboly i nadsazené pitoreskní zkazky, kde se nešetří zázraky malého Ježíše, který tu nechá vytrysknout pramen, tu se mu pokloní lev a tu zase palma, aby si Maria mohla natrhat datle. Jindy se Ježíš objeví u soch pohanských model, které popadají na zem a roztříští se.

Prvopočátky egyptské církve

Křesťanství se v Egyptě začalo šířit prakticky bezprostředně po Ježíšově ukřižování v Jeruzalémě – tehdy tam odcestoval evangelista Marek a kolem roku 42 založil podle tradice místní církev. Stal se poté prvním alexandrijským biskupem. Jméno Boží měl údajně oslavit mučednickou smrtí v roce 68, ještě za vlády římského císaře Nera, který krátce poté spáchal sebevraždu. V Egyptě křesťané navázali na prastarý egyptský symbol anch, známý také jako nilský kříž, což byl hieroglyf s významem život, a to jak život pozemský, tak život věčný. Koptští křesťané tedy převzali tento symbol a drobně jej modifikovali, aby vznikl tzv. koptský kříž (crux ansata).

Nejstarší koptské (přesněji egyptské) písemné fragmenty Nového zákona pocházejí ze 2. století. Už ve 3. století tvořili křesťané většinu obyvatel Egypta, a země se tak stala důležitým centrem křesťanství s mnoha významnými teology. Mezi výjimečné koptské osobnosti bezesporu patří křesťanský myslitel Órigenés (185–253), církevní otcové Cyril Alexandrijský (376–444), Atanáš (295–373) a mnozí další. Někteří z těchto velikánů byli průkopníky teologie, která do svého myšlení přizvala jazyk a myšlení helénských filozofů, vždyť Alexandrie byla centrem helénského filozofického života. Alexandrijská katechetická škola stála u samého zrodu vysoké teologie a stala se velmi významnou. Lze říci, že egyptští teologové byli v prvních staletích formování křesťanské nauky u všeho důležitého.

Koptové těžili z mimořádného historického bohatství egyptského náboženského myšlení i z řecké filozofie, která díky nim vrostla do křesťanského myšlení. Podle některých myslitelů řecká filozofie rovněž ze staroegyptské filozofie hojně čerpala. Cheikh Anta Diop vyjmenovává specifické prvky antické řecké filosofie, které mají pocházet z afrických filosofií prostředkovaných Egyptem: spirituální element, obětování předkům (nebo též kultická úcta k předkům), nejvyšší Bytí, rituální strava, nesmrtelný princip lidské duše a vitální síla.

Jednou z tehdejších klíčových osobností byl Arius (250–336), podle katolické věrouky „nejslavnější bludař“, pocházející z oblasti dnešní Libye, ovšem působící v egyptské Alexandrii. Arius je často titulován jako pán bludařů – ale proč dštít tolik síry? Byl to poctivý myslitel, který dospěl k určité tezi, jež byla později označena za nesprávnou.

Právě v reakci na ni však bylo konečně formulováno jednoduché, ale hluboké vyznání víry, které by se bez Aria možná objevilo mnohem později. Připomeňme si, že úkolem teologů přece není tupě opakovat, ale objevovat dosud neprostoupené cesty – a mnohé z nich jsou pochopitelně slepé. To však nemusí nutně znamenat zatracení těch, kdo se po nich vydali.

Vedle arianismu kvetly v Egyptě také další myšlenkové proudy, později označované jako subordinacianismy. Dále také gnostické křesťanství, novoplatónsky orientované křesťanství, origeniánské křesťanství, karpokratovsky střižená křesťanská gnóze, učení křesťanských adamitů a mnoho dalších směrů více či méně vázaných na křesťanství.

Efezský koncil

Teologické spory, které vyvolal Arius a jeho následovníci, byly řešeny už na prvních dvou velkých koncilech – v Niceji (325) a Konstantinopoli (381). Ještě ostřeji se vyhrotily na Efezském koncilu v roce 431. Tam se rozhořel spor mezi patriarchou Cyrilem z Alexandrie (376–444) a jeho konstantinopolským protějškem Nestoriem (381–451). Týkal se tzv. communicatio idiomatum – tedy otázky, zda lze božské i lidské vlastnosti přisuzovat jednomu a témuž subjektu, vtělenému Logu.

Cyril Alexandrijský kladl důraz na jednotu osoby Ježíše Krista – podle něj byly božská a lidská přirozenost v Kristu spojeny, přičemž hlavní a určující zůstávala přirozenost božská. Toto učení, později nazývané hypostatická unie, přijal koncil v Efesu v roce 431 a odmítl Nestoriovo pojetí, které oddělovalo obě přirozenosti. Nestoriovi příznivci však výsledky koncilu neuznali a založili vlastní směr, známý jako nestoriánství.

Zlomový Chalcedon a zrod Koptské pravoslavné církve

Cyrilovu linii ještě více vyhrotil jeho žák Eutyches, který tvrdil, že Kristus má po vtělení už jen jednu, a to božskou přirozenost – lidská se podle něj v té božské zcela rozplynula. Tento výklad, známý jako monofyzitismus, vyvolal ostrý odpor konstantinopolských teologů a vedl ke svolání koncilu v Chalcedonu roku 451.

Ten – slovy papeže Lva Velikého – formuloval učení, že Ježíš Kristus je jedna osoba (Božský Syn, Logos) ve dvou přirozenostech: Božské a lidské. Ty jsou v něm spojeny nesmíšeně a nerozděleně. Jenže vlivná větev alexandrijské teologické školy v té době zastávala učení označované jako monofyzitismus (z řeckého mono – jedna, fýsis – přirozenost). Velmi zjednodušeně řečeno, tato teologie tvrdila, že při vtělení Logos natolik převýšil lidskou přirozenost, že ji zcela pohltil, a tak byl Kristus nositelem výhradně Božské přirozenosti.

Alexandrijská církev výstupy Chalcedonského koncilu odmítla a oddělila se od tehdejší univerzální církve. Vznikla samostatná křesťanská církev, která se hlásí k monofyzitské christologii. Právě tato církev – dnes známá jako Koptská pravoslavná církev – významně ovlivnila tvář křesťanství také v Núbii a v Etiopii. Dodnes představuje hlavní křesťanské společenství v převážně muslimském Egyptě. (Věroučné spory jsem záměrně zestručnil, hlouběji se jim budu věnovat v článku věnovaném núbijskému křesťanství.)

Zrození mnišství

Významným přínosem koptského křesťanství byla vznikající tradice mnišství, která se formovala v egyptské poušti v době, kdy ranní církevní otcové formulovali nauku o creatio ex nihilo – stvoření z ničeho. Za zakladatele poustevnictví a mnišství je považován sv. Antonín, přestože již před ním ve Východní poušti působili starší poustevníci, jako například legendární poustevník Pavel.

První poustevníci opouštěli vesnice nebo oázy, aby se uchylovali na okraje pouště. Jejich počet postupně rostl, až začali zakládat mnišská společenství a odcházeli stále hlouběji do pouště s cílem žít život v blízkosti andělů. Postupně zde vznikaly killie – jednoduchá pouštní obydlí – a nakonec i opevněné kláštery, které lze v Egyptě stále obdivovat.

Velmi známý je například klášter sv. Kateřiny na Sinaji. V návštěvních hodinách je klášter zaplavený hordami turistů, ovšem s odjezdem posledního odpoledního autobusu zavládne v klášteře jedinečná tichá atmosféra. Za návštěvu rozhodně stojí i další kláštery, například Theotokos (s dříve mimořádně bohatým skriptoriem), Parámús, sv. Pavla, sv. Antonína, sv. Bišoje nebo sv. Makária.

Proměna křesťanského Egypta

V roce 641 byl však Egypt dobyt Araby šířícími islám a náboženská rovina Egypta zaznamenala syrovou srážku dvou masivních tektonických desek. Křesťané byli zprvu tolerováni, pokud však uznali muslimskou hegemonii. Koptové, kteří nechtěli přijmout islám byli po určité době tolerance zatíženi velmi vysokými daněni i zneužíváni pro nucené práce. Mnozí i kvůli tomu nakonec konvertovali k šířícímu se islámu.

To rozhodně neznamená, že by se v Egyptě většinové křesťanství stalo okamžitě menšinovým. Islamizace probíhala od severu k jihu po poměrně dlouhý čas. Byl to proces plný generování křesťanských mučedníků, utlačování i materiálního vydírání. Výraz Kopt se tak v tomto období ustálil jako označení pro egyptského křesťana.

Koptská církev dnes

Sídlem vedení Koptské pravoslavné církve včetně jejího nejvyššího představitele – koptského papeže, tedy alexandrijského patriarchy – byla původně Alexandrie. Od 12. století se jím stala Káhira. Hlavním chrámem je katedrála sv. Marka v Káhiře.

Koptská liturgie je velmi košatá a bohatá: dominuje jí chorální zpěv, nádherně zdobené liturgické oděvy a několikahodinové bohoslužby, při kterých se vydatně používá kvalitní kadidlo – vůně, jež má daleko k laciným náhražkám, které známe z našich katolických mší.

Ačkoli dnes najdeme mnoho úspěšných Koptů v egyptském podnikání, umění nebo vědě, život křesťana v současném Egyptě má k selance daleko. Stejně jako iluminovaný ikonostas rozděluje chrámové prostory, i křest vodou v babtisteriu symbolicky rozděluje egyptskou společnost, kde menšina nemá ustláno na růžích porozumění pod hedvábným baldachýnem mezináboženské tolerance.

Zdroje:

HAVELKA, Ondřej. Africké náboženské tradice: duchovní bohatství nejchudšího kontinentu. Praha: Dingir, 2025.

HAVELKA, Ondřej. Africká náboženství: religionistika, teologie, afrikanistika. Praha: Dingir, 2024.