Článek
Bylo dokonce více bohů, kteří si činili nárok být nejvyšším a nejstarším bohem. Pro Egypťany nebylo problémem, že některý bůh zplodil sám sebe nebo byl-li potomek starší svého božského rodiče. Ve staroegyptském náboženství je známo několik tisíc bohů. Jednou z nejzajímavějších skutečností na staroegyptském náboženství je ta, že král – faraon – byl chápán nikoli jako bohem vyvolený, bohem privilegovaný člověk, ale jako skutečný bůh, tedy bytost soupodstatná s bohem či bohy, bytost božské – nikoli lidské – podstaty, která po fyzické smrti na tomto světě přímočaře sublimuje do nebeské sféry. Egypt je neoddělitelnou součástí afrického náboženského života a Afrika je esencí Egypta.
Nejstarší kořeny zdokumentovaného afrického náboženství
Staroegyptské náboženství jistě patří mezi nejstarší rozvinutá – zároveň ovšem na rozdíl od židovství nebo indických náboženství také zaniklá – náboženství světa. Hovoří se o 5. tis. př. n. l., kdy se fixovaly nejstarší představy o bozích a bohoslužbě. Snad už na přelomu 4. a 3. tis. př. n. l. začal být panovník země na řece Nil chápán jako vtělení boha Hora. Staroegyptské náboženství je de facto množina více náboženství z různých období: často docházelo ke slučování různých náboženských proudů, a tím slučování bohů jako je například Amon-Re, původně odlišní bohové Amon a Re. Někteří bohové se v průběhu času propojili s jinými, jiní zanikli, další splynuli s mocnějším bohem, jindy bylo zkombinováno i více bohů dohromady. Rozmanitost náboženství byla většinou působena lokálně, když si někteří bohové své vysoké pozice v panteonu uchovávali, ovšem v jiné části země již mohl být za stvořitele považován jiný bůh. Příkladem může být vzestup boha Amona, který v hierarchii skokově povýšil, když se Veset, centrum jeho kultu, stal hlavním městem Egypta.
Po rozpadu staré říše došlo k překotnému vývoji náboženství: změnil se náhled na mrtvé a prosadil se kult Usira, čímž došlo k podstatným změnám v představách stavu po smrti, mj. vznikla i myšlenka soudu a celé učení o tzv. ba. Ba je staroegyptský náboženský pojem, který v Egyptě vyjadřoval duchovní složku osoby/osobnosti bohů, panovníků a po konci období Staré říše i lidí. Původně byl používán spolu s pojmy sechem a neter jako synonymum pro označení božské bytosti, později ale každý z nich nabyl specifického významu. Samostatně představuje tu složku bytosti, která je volná, pohyblivá a zcela individuální, což se projevuje ve znázorňování ba v podobě letícího ptáka (často vlaštovky) s lidskou hlavou jako vyjádřením identity. Ba je podle starověkých Egypťanů ona partie člověka, která po fyzické smrti těla pokračuje v existenci, metaforicky vylétá z hrobky jako pták s hlavou, tedy identitou – osobou – zemřelého, a spojuje se s jeho ka, tedy nesmrtelnou vitální esencí.
Po rozpadu střední říše (1658 př. n. l.) se do Egypta dostalo větší množství bohů ze Sýrie; jejich vliv je patrný až do zániku nové říše (1070 př. n. l.). Stále většího významu nabývalo v náboženství čarodějnictví a magie. Po roce 332 př. n. l. došlo k částečné helenizaci Egypta, a náboženství tak získávalo synkretický charakter. Tento trend trval i po roce 30 př. n. l., kdy se Egypt stal součástí starověkého Říma. Proces helenizace byl nejsilnější na severu země, na jihu byl tento vliv znatelně slabší. V náboženské rovině se helenizace projevila například v podobě boha Serapida, který byl splynutím řeckého Dia a egyptského Usíreva. Toto náboženství začalo zanikat až s příchodem křesťanství, které se v Egyptě rozšířilo bez většího odporu původního egyptského náboženství, což bývá vysvětlováno jednak tím, že došlo k vyčerpání egyptského náboženství, a to již nebylo schopno nabízet alternativu, nebo tím, že některé prvky křesťanství zdánlivě odpovídaly původní víře. Křesťanství sice podobný přístup k původní egyptské víře nemělo, přesto však toto náboženství přežilo pozoruhodně dlouho a poslední chrám byl uzavřen až na počátku středověku roku 535. V určitých lokálních podobách se mohlo udržet ještě i poté, avšak arabský vpád v roce 636 se již nesetkal ani se zbytky původního egyptského náboženství.
Klíčové náboženské linie
Mezi klíčové náboženské linie egyptského náboženství patří následující koncepce:
Božské devatero z Heliopolis – jedná se o staroegyptský mytologicko-teologický koncept vytvořený a rozvíjený ve významném dolnoegyptském náboženském středisku Iunu. Jde o jednu z variant představy Egypťanů o vzniku bohů, světa a jeho uspořádání a je základním prvkem královské ideologie po celé starověké období. Z tohoto důvodu ji také lze ze všech kosmogonických koncepcí považovat za nejvlivnější. Hlavním bohem byl Atum. Číslo 9 má symbolický význam: počet tří vyjadřoval v egyptštině plurál, jeho znásobení sebou samým proto představuje plurál plurálů – nejúplnější počet, dokonalou plnost. Pojem Devatero tak označuje nikoli součet určitých bohů, ale společenství bohů v jeho významové úplnosti, takže skutečný počet jeho členů mohl být rozšiřován na více než devět. V některých případech je užíván tak, jako by Devatero bylo samostatnou bohyní. V tomto smyslu byla podle vzoru z Iunu později vytvářena obdobná Devatera jako vyjádření dokonalé úplnosti i v jiných náboženských centrech: např. v Mennoferu šlo o Ptahovo Devatero, ve Vesetu Amonovo o patnácti členech, v Abydu o sedmi nebo jedenácti členech. Pro odlišení od těchto druhotně vytvořených skupin bylo Devatero z Iunu někdy označováno jako Velké Devatero.
Božské osmero z Hermopolis – je označení jedné z verzí staroegyptské hermopolské kosmologie a současně osmera bohů, kteří v ní vystupují v roli prvotních tvůrců, nikoli ale v pravém smyslu slova stvořitelů. Tento mytologicko-teologický koncept vznikl ve významném stejnojmenném náboženském středisku Chemenu – v překladu Osmero nebo Město Osmi, řecky Hermopolis Megalé –, jinak také centru kultu boha Thovta v období Staré říše. Hlavním bohem byl Re. – Členy Osmera byly čtyři páry partenogenických bohů, tvořené mužským a ženským prvkem: Nun a Naunet, Heh a Hauhet, Kuk a Kauket, Tenemu a Tenemut. Poslední pár byl v době Střední říše nahrazen dvojicí Amon a Amaunet a v Pozdní době někdy i dvojicí Gerh a Gerhet. Obdobně s ostatními kosmologicko-kosmogonickými představami Egypťanů je i tato koncepce založena na motivu kosmického praoceánu, z nějž se v jistém okamžiku vynořil prvotní pahorek pevné země. Na rozdíl od nich ovšem tato událost není v Chemenu spojována pouze s jediným bohem Stvořitelem, jak bylo v Egyptě běžné, ale je dávána v souvislost s blíže nespecifikovanou, neosobní a pro samotné Egypťany pravděpodobně tajemnou činností uvedené skupiny osmi bohů, jejímž výsledkem je počátek všeho existujícího, případně tomu na roveň postavené zrození Stvořitele identifikovaného nejčastěji se slunečním bohem Atumem nebo Reem.
Božská trojice z Elefantiny – jde o trojici bohů Chnum, Satet a Anuket v čele s bohem Chnumem, který je staroegyptským bohem doloženým od počátku historické doby. Původně byl zobrazován v podobě berana, od období Staré říše v podobě člověka s beraní hlavou. Jeho spojování s beranem (v egyptštině ba, což je homonymum k pojmu ba s významem osoba/osobnost) vedlo k tomu, že byl pokládán za ba jiných bohů, zejména Rea, Šua a Usira. Anuket byla staroegyptskou bohyní řeky Nil. Byla uctívaná zejména v Horním Egyptě v Elefantině a blízkých oblastech v Núbii. Anuket byla součástí božské trojice s Chnumem a bohyní Satet. Anuket byla zobrazována jako gazela nebo žena s gazelí hlavou; jejím znakem byla také vysoká čelenka s peřím – podle mnohých egyptologů to mohl být prvek pocházející z Núbie.
Thébská božská trojice – jedná se o trojici thébských bohů Amon, Mut a Chonsu, v čele s Amonem. Amon byl po ztotožnění se slunečním bohem Reem nazývaný také Amon-Re. Jde o významného staroegyptského boha se složitým a doposud ne zcela srozumitelným teologickým vývojem, jehož podstata byla podle starověkých Egypťanů tajemná, neproniknutelná a nepřístupná nejen lidem, ale dokonce i ostatním bohům.
Božská trojice z Memphisu – jde o trojici bohů Ptah, Sachmet a Nefertem. Hlavním bohem byl Ptah, který je staroegyptským bohem doloženým už v období I. dynastie, původně snad uctívaný jen jako lokální bůh v oblasti Mennoferu, s nímž byl po celou dobu trvání svého kultu spojen. Ve svém kosmologickém aspektu je jedním z bohů země a původcem všech forem materie, což vedlo k jeho pojímání jako patrona řemeslníků a umělců. Častěji je zmiňován od doby V. dynastie, kdy je jeho jméno součástí jmen některých hodnostářů. V mennoferské kosmologii zaznamenané na Šabakově desce je pokládán za svrchovaného Stvořitele ostatních bohů a všeho existujícího. Někdy ale postava boha Ptaha splývá s bohem Thovtem.
Božská trojice Usir, Eset a Hor – tato božská trojice byla důležitá pro celý Egypt. Usir, nebo také Usirev, je staroegyptský bůh s komplikovaným teologickým vývojem. V pozdní rozvinuté podobě svého kultu byl bohem plodnosti, úrody a také bohem zemřelých – vzkříšeným vítězem nad smrtí a králem podsvětní říše, kde mohou zemřelí žít věčným životem. Zatímco bohy pohřebního kultu soukromých osob byl zejména Chentiimentiu a Anup, usirovský mytologický okruh, jehož první doklady jsou známé z Textů pyramid, byl původně spojen výhradně s panovníkem – tvořil ideologický kontext královské moci, přesněji jeho pohřebního aspektu, v jehož rámci byl Usir chápán jako představitel věčné podsvětní podoby panovníka – vtěleného Hora.
Hor byl staroegyptský bůh nebes, slunce a světla, božský vládce Egypta. Slunce a Měsíc byly považovány za Horovy oči. Jeho otcem byl Usir a matkou Eset. Byl zobrazován jako muž se sokolí hlavou nebo jako sokol. Hor po zavraždění svého otce Usira bohem chaosu Sutechem bojoval se Sutechem o egyptský trůn; v této bitvě ztratil jedno oko, které nahradil bůh měsíčního svitu Chonsu okem stříbrným. Ztracené oko se poté stalo symbolem ochrany celého Egypta a jedním z nejdůležitějších symbolů moci – takzvané Horovo oko. Po bitvě se stal prvním faraonem starověkého Egypta – sjednotitelem obou zemí – a všichni ostatní faraoni byli považováni za jeho další vtělení. Sám měl čtyři syny: Duamutefa, Hapiho, Imseta a Kibehsenefa. Bylo mu zasvěceno mnoho chrámů, nejznámější z nich je dodnes stojící chrám v Edfu a chrám v Kom-Ombu. První zmínky o jeho kultu pocházejí z konce 4. tis. př. n. l. a byl to první bůh, který byl takto uctíván po celé zemi na Nilu, v Horním i v Dolním Egyptě.
Polyteismus vs. monoteismus
Amarnské (monoteistické) období bylo krátké období dějin starověkého Egypta, kdy byl původní systém mnoha bohů nahrazen monoteistickým modelem jednoho boha, ovšem tato náboženská reforma se neudržela a společnost se krátce po smrti jejího tvůrce navrátila ke starým tradicím. Toto období je těsně spjato s panovníkem Amenhotepem IV. (přibližně 1400–1336 př. n. l.), později nazývaném Achnaton, který tuto reformu vytvořil a existovala de facto jen za jeho vlády. Během ní zakázal zprvu Amonův kult a později i kulty všech ostatních bohů; jediným povoleným bohem byl Aton. Ten existoval již dříve, byl však méně významným božstvem a na významu začal nabírat až ke sklonku 18. dynastie, hlavně pak za života faraona Achnatona. Achnaton se tak pokusil o jeden z prvních vážných pokusů o nastolení monoteismu, do té do doby v náboženské oblasti skutečnosti nevídané. Židovský monoteismus se měl teprve utvářet a jeho první zapsané texty musely na svůj vznik ještě stovky let počkat.
Silným prvkem v egyptské mytologii je předdynastický vliv přírodních náboženství, i ve velmi pozdní verzi egyptského náboženství lze rozlišit původní prvky, které pocházejí od zemědělsky, nebo naopak lovecky orientovaných kmenů. Lze vypozorovat i neolitické kultury, které snad daly základ egyptskému způsobu pohřbívání. Přímý vliv na egyptské bohy měla patrně bádárijská kultura, která ovlivnila především ženské bohyně egyptského pantheonu. Dalším výrazným zlomem, který ovlivnil egyptský pohled na náboženství, byl vpád Hyksósů v 17. stol. př. n. l. Jejich příchod přinesl nové bohy. Díky Hyksósům se Egypťané setkali s Baalem, jehož vliv je patrný na egyptského Sutecha. Také egyptské náboženství ovlivnilo některé prvky jiných náboženství. Největší vliv na jiná náboženství měla pravděpodobně Isis a Sutech. Dokladem těsného sepětí s přírodními bohy je velmi silný důraz na magii, což je pro takto rozvinutá náboženství velmi netypické. Kúšitskému vlivu se budeme věnovat v samostatném článku.
Kosmologie a řád
Egypťané neměli příliš rozpracovanou kosmologii, ani mýtus o vzniku člověka. Nejdříve měl být vesmír naplněn tmavými vodami chaosu. Podle nejrozšířenější teorie byl prvním vzniklým bohem Re-Atum, který si v jednom okamžiku odplivl a z jeho sliny vznikl Šu (bůh vzduchu) a Tefnut (vlhkost). Svět jako takový (především Egypt) vznikl, když Šu a Tefnut vytvořili děti: Nut (obloha) a Geb (Zem). Zajímavé je, že před těmito bohy existovali tzv. prabozi, kteří již do dění nezasahují, a nebyli tudíž příliš uctíváni; nebyli ani považováni za nejstarší bohy, pouze existovali již před Reem. Geb a Nut (obloha a Zem) zpočátku nebyli odděleni, ale protože se často hádali a páchali smilstvo, došlo k jejich oddělení. Lidé měli vzniknout tak, že se Šu a Tefnut pohádali, Tefnut pak šla přes temné pustiny a ztratila se, Re-Atum pro ni poslal své oko, to ji našlo a její slzy se pak proměnily v lidi.
Smrt byla významným prvkem egyptského náboženství i mytologie: se smrtí byla spojena i řada komplikovaných rituálů, z nichž převážná část byla spojena s mumifikací těla. Za podmínku posmrtného života Egypťané považovali právě uchování těla. Postup spojený s egyptskou mumifikací pravděpodobně souvisí již s předdynastickými kulturami. Opravdový pohřeb, který obsahoval mumifikaci a důstojný hrob, si mohlo dovolit jen malé procento lidí, proto většina těl byla mumifikována v poušti. Složitý systém mumifikace a honosných hrobů se vyvinul patrně někdy ve IV. dynastii. Tento druh pohřbu se opíral o mytologii spojenou s Usirovým kultem.
Egyptská představa zásvětí nebyla představa něčeho krásného, jednalo se o svět, kde je vše větší, a to pozitivní i negativní jevy. I v tomto světě mohl člověk zemřít, což pak byla smrt definitivní. Aby se člověk dostal na onen svět, musel splňovat nejen předpoklad nezničeného těla, ale jeho duše nesměla cestou zabloudit, za tímto účelem byly do hrobů umisťovány tzv. Knihy mrtvých, které poskytovaly mrtvému návod, jak se dostat k soudu. Tato představa pochází až z pozdější doby, duše se dostala do místnosti, kde bylo na váhy položeno jeho srdce a na druhou misku vah bylo položeno pero bohyně pravdy Maat. Srdce reprezentovalo etický kodex Egypta, pokud bylo toto srdce těžší než pero, dostala se duše do zásvětí, v opačném případě ho sežrala Amemait (Požíračka duší). Při tomto vážení bylo přítomno 42 bohů a každý z nich položil jednu otázku, pravdivost odpovědi ukazovalo vychýlení vah. Původně byl tento svět umístěn ve vesmíru, ale počátkem Střední říše se představa o umístění tohoto světa posunula do podzemí, což byl relativně významný předěl v nazírání na tento svět.
Dalším důležitým principem egyptského náboženství je maat – řád. Tento pojem byl jedním ze základních kamenů náboženského myšlení starověkých Egypťanů. Jeho dodržování mělo zajistit stabilitu světa a jeho řádný chod. O jeho důležitosti vypovídá i fakt, že i faraonovi, který byl sám chápán jako bůh, byl nejpozději od konce Staré říše tento princip nadřazen. Zosobněním pojmu ve staroegyptském náboženství byla stejnojmenná bohyně Maat a její symbol – pštrosí pero. Samotné slovo maat je pro svou komplexnost obtížně přeložitelné, spojuje v sobě pojmy jako pravda, harmonie a stabilita nebo prostě správné jednání. Reprezentuje všechno, co je správné a nutné pro žádoucí běh věcí. Je to univerzální neměnný kosmický řád zahrnující svět lidí i svět bohů a jejich vzájemné propojení i závislost. Zhroucením maat by došlo k zániku světa a k vítězství chaosu (isfet).
Zdroje:
HAVELKA, Ondřej. Africká náboženství: religionistika, teologie, afrikanistika. Praha: Dingir, 2024.
HAVELKA, Ondřej. Africká náboženství II. Praha: Dingir, 2025 (kniha v přípravě, vychází v létě 2025)
Literární inspirace:
TEMNOTA, Daniel. Politik, psychopat, zabiják. Praha: Granite Design, 2025 (e-kniha)
