Článek
Už poslední kilometry před súdánskou hranicí napovídají, že přijíždíme do jiného světa. Nejen kulturně, nábožensky, politicky a historicky, ale také geograficky. Vysoké zelené hory vystřídala žlutá písečná rovina a příjemný horský chlad se změnil ve čtyřicetistupňová vedra. Na korbě naloženého náklaďáku přijíždíme na hranici. Na etiopské straně si v příjemné kavárně dáváme poslední indžeru. Zamilovali jsme si ji natolik, že si vůbec nedovedeme představit, co si bez ní počneme. A to jsme ji zprvu nemohli pozřít! Také si dáváme poslední pivo, protože brzy vstoupíme do rigorózně islámského světa. Budeme také muset přizpůsobit ošacení, hlavně tedy Míša. Súdánské zákony striktně vyžadují, aby ženy chodily na veřejnosti celé zahalené. Nesmí být vidět nohy, obrysy těla v přiléhavém oblečení, ruce ani vlasy.
Při poslední etiopské kávě si Míša z batohu vytahuje oblečení a v těžko snesitelném vedru se halí do dlouhé sukně, volné mikiny a šátku. Já si beru dlouhé kalhoty a košili s dlouhým rukávem. Ne že by to pro muže byla povinnost, ale jak vidím přes hranici, byl bych s krátkým rukávem za barbara, přesněji za »neznabožího jantara«. V batohu mám tuarežskou dželábii, ale ta by sem příliš nepasovala, na prvním tržišti si koupím tradiční súdánskou bílou dželábii. Když platíme občerstvení, majitel kavárny nám dává darem amharský překlad Nového Zákona. Přeje nám hodně štěstí a boží ochranu, prý to k přežití budeme potřebovat. Mno, konzulka nás vyzvala k přežití (přímo nám to nařídila!), kavárník nás k tomu raději vybavil Písmem. Nemůžu se dočkat Súdánu!
Procházíme obvyklou celní šikanou, na jejímž konci je razítko v pase a několikrát vybalené batohy. Jsme v Súdánu. Vždycky, když poprvé vstupujeme do nové země, je to krásné, ale teď je to přímo překrásné. Súdán je zahalen tolika neznámými. Je tak nedostupný a, přiznejme si, i nebezpečný. Prožíváme cestovatelskou euforii.
Překročením hranice se cosi neslyšně (ale zásadně) zlomilo. Zase ten africký Time Hack. Na výstupním etiopském razítku je letopočet o sedm let za tím „naším“, Súdánci nás razítkem posílají o dalších šest století zpátky. Hodiny to naopak ženou o šest hodin vpřed. Na súdánské straně jsou všichni muži v bílém. Ženy tady nejsou. Za námi zeleno, chladno a zataženo – před námi žluto, vedro a jasno. Za námi křesťanství, před námi islám. Málokterý přechod hranice přinese tolik změn. Ale tu nejpodstatnější změnu si uvědomíme až za pár dní. Blechám totiž vůbec nechutná súdánské podnebí a po dvou měsících pekla nás na súdánské hranici opouští. Aleluja!!!
Žádná auta tady nejsou. Vyrážíme proto pěšky po jediné cestě, která odtud vede. Podle mapy směřuje do Al Qadarifu. První kilometry chůze měkkým pískem nás ve vedru pěkně zmáhají, ale zatím jsme plni sil a cestovatelského nadšení z nové země. Kolem nás se rozkládá suchá buš. Je zvláštní pohybovat se po zemi, v níž zuří dvě války. (Jsou nultá léta.) Jedna na jihu, druhá v Dárfúru.
„Hele, pštrosi! Celá horda!“ vyhrkne najednou Míša a ukazuje směrem, odkud se na nás řítí houf pštrosů. Máme co dělat, abychom se jim uhnuli z cesty. Evidentně kvůli nám nehodlali měnit směr. Za pár sekund ale uskakujeme znovu. Pštrosi totiž neutíkali jen tak zbůhdarma. V terénním džípu s velkým kulometem na korbě je nahání parta zjevně zfetovaných týpků v maskáčích. Hlasitý smích přerušovaný ohlušujícími výstřely z kulometu provázejí tuto nevšední podívanou. Dva drábci si nás sice všimli, ale harcovačka pštrosů je určitě větší zábava než šikana dvou bělochů, takže ani nezpomalili a zmizeli v oblaku prachu mezi suchými keři.
„Tady to asi bude opravdu krapet drsnější,“ říká udýchaně Míša, když se sbírá ze země.
„Asi…“ přitakám.
Zjistili jsme, že zdánlivá pustina kolem nás je nečekaně živá. Občas proběhne pštros, občas proletí kulka. Asi hodinu po zběsilém průjezdu džípu přicházíme k vojenské kontrole na okraji hliněné vesnice. Přes cestu je tady položena rezavá závora a kolem samé ostnaté dráty. Je tady jedna větší hliněná chýše, v jejímž stínu polehává šest černých vojáků. Tři z nich mají jizvové tetování kolem očí a jeden několik hlubokých zářezů vertikálně přes obličej. Ten asi bude z jiného kmene. Jakmile si nás všímají, berou do rukou samopaly a jdou nám vstříc. Nevlídné přísné pohledy hovoří za vše. Nemají z nás ani trochu radost. (Pro čtenáře nutno dovysvětlit, že v Súdánu nelze fotit vojáky, chlupatý a cokoli s nimi spojeného. O. K., to by tak nevadilo. Ale s ostatními to není o nic lepší. Súdánci na vytažení foťáku reagují dosti agresivně. Dokonce ani ti, kteří nás v této zemi mimořádně přátelsky hostili, se nenechali vyfotit. Všechny fotky lidí jsou proto pořízené z dálky nazoomovaným teletem.)
Procházíme kontrolou pasů a batohů. Potom jeden z vojáků něco hlásí do vysílačky. Následně nám oznamuje, že se tady nesmíme volně pohybovat a budeme muset počkat u nich, než něco pojede.
Trvá to asi hodinu. Ten s vertikálními zářezy přes obličej nám zatím nabídl čaj. Jmenuje se Wani. Pochází z vesnice v okolí Sakure při hranicích Středoafrické republiky a Konga. Ti dva bez jizev v obličeji jsou Dinkové, drží se trochu stranou. Kmenová příslušnost tady stále ještě hodně znamená.
Konečně přijíždí osobní pick up. Na malé korbě se tísní asi desítka lidí. Nevím, jak nás tam chtějí natlačit, ale nebudeme mít na výběr. Vojáci důkladně kontrolují všechny cestující. Řidiči direktivně nařizují, že nás musí vzít. Nastupujeme tedy na korbu mezi ostatní a vyrážíme. Lidé jsou příjemní. Postupně nás všichni zdraví a dávají se s námi do řeči. Jedna žena v barevných šatech mluví anglicky a všem překládá jejich otázky, které na nás směřují. Přestože jsme tady našlapáni v nelidských podmínkách, je tady mezi lidmi nečekaně dobrá nálada.
Na každých deseti kilometrech je vojenská kontrola, která nás vždy zastaví na několik desítek minut. Začíná to být opravdu otravné. Ale žádné zvláštní nebezpečí ze strany vojáků zatím nevnímáme.
Po několika hodinách cesty přijíždíme do vesnice Rashid. Řidič nás už dál vézt nechce, jen pokud zaplatíme. Děkujeme tedy za nedobrovolné svezení a vystupujeme z korby. Spolucestující se s námi loučí jako se starými přáteli. Ocitli jsme se v hliněné vesnici, kde vládne hnědá barva.
Míříme do kavárny nebo spíše do hliněné garáže, kde černý kavárník obložený starými ruskými čajovary čaruje nad několika džezvami na žhavých uhlících. Záměrně říkám, že čaruje, protože ve své volné dželábii a velkém turbanu vypadá v čajové páře jako kouzelník. V místnosti sedí asi desítka mužů. Všichni nás uctivě zdraví. Odpovídáme a sedáme si na malé plastové židličky, určené původně spíše pro děti. Kavárník ihned přichází, zdraví a ptá se, co si dáme. Objednáváme dvě kávy a dvě studené koly. V tu chvíli se zvedá jeden z mužů u vedlejšího stolu a kavárníkovi podává peníze. Potom se na nás usměje a říká, že je jeho velkou ctí nás pozvat. Nestačíme se divit. To je ta nebezpečná země, kde nás podle mnohých mají určitě zabít?
Za chviličku je káva na stole. Byla připravená v džezvě, tradičním arabským způsobem. Ochutnáváme. Po procestování Etiopie máme velmi vysoko nastavenou laťku, ale tato káva se nenechává zahanbit. Netvrdím, že je lepší než etiopská, protože to snad ani být nemůže, ale je podobně dobrá. Ostatně… buď byla vypěstována v Etiopii nebo v Keni. V úvahu tedy přichází i Jemen, ale nevsadil bych na něj. Liší se příprava, voda a přísady. Chuť je jiná, ale stejně bohatá a mimořádně mi sedí. Spouští velmi podobné účinky, jako jsme zvyklí z Etiopie. Další z mužů sedících kolem nás nám objednává vodní dýmku – šíšu. Za chviličku už ji máme na stole i se skleničkou vody. Bože, tahle kultura je příjemná…
Muž v bílé dželábii, který nám zaplatil kávu, odchází. „Bylo mi velkou ctí vás pozvat na kávu. Přeji hodně štěstí na vaší cestě,“ říká, když prochází kolem našeho stolu.
Jakmile máme kávu dopitou, zvedá se zase jiný pán – ten, který pobafává hašiš ze zdobené šlukovky – a platí nám další dva šálky. Co se to tady děje? Tady nás měli zabít a sežrat?
Při odchodu se alespoň ze slušnosti snažíme zaplatit, ale vše je uhrazeno a kavárník nám přeje šťastnou cestu. Toto je země, kde zuří dvě šílené války?
Odcházíme na stopa. Staví nám hned první auto. Po dlouhé době se vezeme uvnitř. Po více než ročním cestování Afrikou docela příjemná změna. Na půli cesty do Al Qadarifu řidič staví u jakéhosi občerstvení a zve nás na jídlo. Uctivě mu děkujeme, ale trváme na tom, že když už nás veze zadarmo, alespoň to jídlo si zaplatíme. Řidič nesouhlasí. Říká, že je pro něho mimořádným darem, pohostit poutníka. Začínám mít pocit, že Súdán je zemí zaslíbenou pro cestovatele. Dostáváme vynikající kus-kus. V zemi, kde jsem očekával hlad a bídu je to další příjemné překvapení.
Za tmy přijíždíme do Al Qadarifu. Řidič nás veze až ke zdejší ubytovně, přestože si tím velmi zajíždí. Recepční nás uctivě vítá a odvádí do obrovského pokoje za velmi přijatelnou cenu. Na velké místnosti a balkony nejsme v Africe vůbec zvyklí. Naopak je pro nás normální vyfasovat zablešenou špinavou díru připomínající spíš mizerný pokus o hrob než pokoj k přespání. Tady v Súdánu je to ale jinak. Máme místnost, jakou by nepohrdl ani rozmazlený vezír, velký balkon s pulzujícím živým výhledem a dokonce i záchod na pokoji, což už je nad naše Afrikou zformované chápání. Evropan by si tady asi našel několik detailů, jako třeba šváby v rozích, rezavé postele, studenou vodu ve sprše nebo množství komárů, ale my už nejsme Evropané, přijíždíme totiž z černé Afriky, která nastavuje úplně jiná měřítka hodnocení. Africkou optikou jsme v totálním luxusu.
Ihned se převlékáme a jdeme ven. Na recepci nás ale zastavuje majitel ubytovny. Velmi taktně a přátelsky nás upozorňuje, že kdyby pustil Míšu takto nevhodně oblečenou ven, vrhlo by to velmi ostudné světlo na jeho živnost. Nechápavě si prohlížím Míšu, která je zahalená do dlouhé sukně pod kterou má ještě kalhoty, volné látky kolem těla a šátku zakrývajícím vlasy. Tázavým pohledem mířím na recepčního. Ten ukazuje na Míšiny kotníky vykukující zpod kalhot. Taková zvrhlost je tady nepřípustná. Kotníky nelze vystavovat. Míša se musí vrátit na pokoj pro ponožky. Dobrá, jsme v cizí zemi, respektujeme její pravidla. Kdo chce s vlky žíti, musí s nimi výti.
Večerní město je plné krásně nastrojených lidí. Konečně jsou venku kromě mužů také pestrobarevně oděné ženy. Čekali jsme černé burky, ale potkáváme ženy v pestrých šatech nápaditých střihů dokonale barevně sladěných s doplňky a henou na rukou. Vplouváme hned do první restaurace. Mají tady slušný výběr jídla – tažín, kus-kus, hovězí maso, špagety a dokonce i pizzu. Objednáváme si tažín se skopovým masem, studenou kolu a kávu.
Dostáváme tažín. Je vynikající. Ještě než stačíme dopít kávu, z protějšího rohu se zvedá starší muž v bílém turbanu s šedivou bradkou a platí za nás útratu. Od vrchního na nás jen přátelsky kývne, abychom věděli, že máme zaplaceno. Takže nejen, že tady je dobré jídlo a vypadá to, že je ho i dostatek, ale navíc se nám za jídlo ani za kávu ještě nepodařilo zaplatit. A ještě něco, po afrických brutálních útocích na náš hudební vkus, tady příjemně vyhrává dobrá arabská hudba, rozumně podpořená africkými famfry. Nechci hodnotit dne před večerem, ale zatím se varování před primitivní zemí plnou násilí nenaplňuje. Jistě je to tím, že putujeme mimo oba válečné konflikty, to ano, ale i tak jsme příjemně šokováni.
Zdroje:
HAVELKA, Ondřej. Cesta k branám Damašku východní Afrikou. Praha: Akbar, 2016.
HAVELKA, Ondřej. Africká náboženství: religionistika, teologie, afrikanistika. Praha: Dingir, 2024.
