Půvabné Nigerijky, tradiční odinala a africké sebepojetí

Odinala, v igbském jazyce Ọ̀dị̀nàlà, je tradiční nigerijské náboženství – a v nejširším smyslu komplexní sociální systém, kde nelze přesně oddělovat náboženství od kultury a celkové společenské tradice, která formuje identitu člověka – etnika Igbo. Slovo Ọ̀dị̀nàlà je složenina slov znamenajících: nachází se uvnitř jediného Boha. V rozličných nářečích se náboženství nazývá: ọdịnanị, ọdịnana, omenala, omenana a omenanị. Přestože drtivá většina Igbů se při sčítání obyvatel formálně hlásí ke křesťanství, ve skutečnosti je jejich náboženská identita složitější: Igbové na své tradiční náboženství nezapomínají – vzhledem k tomu, jak náboženství formuje jejich identitu, utváří osobu a prostupuje celkovou kulturu, vlastně ani úplně nemohou – a vyznávají jej spolu s křesťanstvím bez směšování (hovoříme o vícečetné náboženské identitě) nebo dohromady s křesťanstvím v synkretismu. Odinala je v zásadě polyteistický náboženský systém, kde ústřední postavení v panteonu patří nejvyššímu Bohu nazývanému Chukwu.

Tradiční náboženství odinala

V současné době žije většina Igbů – přibližně 32 milionů – v západoafrické Nigérii; stovky tisíc Igbů potom žijí v sousedních zemích – Kamerunu, Beninu, Togu a Ghaně. Menší diaspory jsou rovněž ve USA a západní Evropě. Až 99 % Igbů žijících v zemích západní Afriky se formálně hlásí ke křesťanství (v rozličných denominacích). Přesto tradiční igbské náboženství odinala nejenže nezaniklo, ale je velmi vitální a v posledních letech zažívá novou vlnu zájmu nejen mezi Igby v západní Africe, ale také mezi Igby v americké a evropské diaspoře. V polyteistickém náboženském systému patří ústřední postavení nejvyššímu Bohu nazývanému Chukwu, který je zdrojem všech ostatních božstev a rozděluje jim rovněž úkoly ve stvoření. Igbové vyznávají, že vše pochází od Chukwa, který je nejen všemocný, ale také všudypřítomný v celém vesmíru – veškerý prostor je Chukwu. Význam jména Chukwu je: největší (duchovní) bytost.

Další známá božstva jsou Ala, Amadioha, Anyanwu, Ekwensu nebo Ikenga. Nižší duchové jsou nazýváni ágbàrà nebo árúsí a jsou často spojováni s přírodními jevy. Kněží a věštci se obracejí na árúse, kteří jim tlumočí vůli vyšších duchů či božstev. Přímo do božské sféry své prosby kněží neadresují. Systém věštění v náboženství odinala se nazývá áfà. Pro srovnání: systém věštění v sousedním jorubském náboženství se nazývá ífá a v sousedním vodunu potom fá. Zatímco árúsí jsou uctíváni v malých svatyních podél cest, předkové jsou uctíváni většinou v domácnosti. – Uctívání duchů předků a nižších božstev je hlavní složkou náboženské praxe. Lidské oběti byly donedávna nedílnou součástí náboženství odinala  – podobně jako v beninském vodunu byly zakázány až po silném tlaku katolické církve na začátku 20. století.

Na konci období dešťů se koná významný náboženský festival íwá jí, jehož součástí jsou tanečníci v maskách. Festival je de facto zemědělský, jde o díkůvzdání za úrodu a prosbu o úrodu budoucí. Na samém začátku festivalu se obětuje božstvům a předkům, rituál obvykle provádí nejstarší muž ve vesnici. Právě rituály plodnosti v minulosti vyžadovaly lidské oběti, které se podle věřících promítly do pozdější úrody, ale i do plodnosti žen. – Všechny viditelné věci na tomto světě spolu podle Igbů interagují – obsahují také vitální sílu (což je klíčová ontologická kategorie, k níž se níže dostaneme) a mají svůj protějšek v neviditelném duchovním světě. V celém vesmíru existuje kosmická rovnováha mezi vším: pokud je někde vykonáno zlo, znamená to, že jinde bylo vykonáno dobro.

Igbové věří v posmrtný život, lidská duše je podle nich nesmrtelná. V posmrtném modu existují duchové zemřelých, kteří mohou ovlivňovat materiální svět živých. Zemřelí předkové ochraňují zejména svou rodovou linii. Za jistých okolností se předkové mohou reinkarnovat ve své rodové linii, což je nazýváno ilọ-uwa. Reinkarnace je možná, ale vzácná. Stane se, že zemřelý nemůže z nějakého důvodu vstoupit do modu mrtvých, a musí se vrátit nebo je jeho duše pohlcena novorozencem, když se v jeho rodové linii narodí dítě právě v okamžiku jeho smrti. Člověk se může reinkarnovat opět pouze do člověka, nikoli do jiného tvora. Pokud je šance, že by novorozenec pohltil duši předka, najímá se věštec, aby věc ověřil; dítě je potom obvykle pojmenováno po zemřelém. Duše novorozence obvykle není totožná s duší předka, ale má k ní mimořádný vztah. Předek se výjimečně může reinkarnovat do více jedinců: ti jsou potom spojeni tzv. poutem smrti. Jakmile zemře jeden, zemřou bez příčiny i ostatní. Ogbanje je reinkarnující se zlý či pomstychtivý duch, který záměrně trápí rodinu neštěstím. V tomto kontextu se uvádí, že ženská obřízka měla zbavovat ženu zlého ducha.

Božstva spojovaná s přírodními prvky mají pocházet z bohyně země Aly. Mají vždy konkrétní účel a existují, dokud trvá jejich poslání – poté zanikají. Mezi stálejší božstva patří: Amadioha (bůh bouře a blesku), Ikenga (bůh štěstí), Agwu (bůh věštění a léčby), Njoku Ji (bůh potravy) a Ogbunabali (bůh smrti). Svatyně přírodních božstev jsou obvykle v přírodě, nejčastěji u stromů. Při svatyni bývají sochy, předměty nebo uvázané praporky na znamení přítomnosti božstev. Ženské zemské božstvo Ala je zodpovědné za plodnost a také zemřelé předky, kteří jsou v jejím lůně uloženi. Většina igbských vesnic má svou svatyni zasvěcenou Ale, která se nazývá íhú Ala. Země (půda) je svatá, a proto se do země nepohřbívají amorálně žijící lidé, sebevrazi, vrazi, zloději nebo čarodějové. Krajta královská je posvátný had odkazující k Ale. Pokud se tento had objeví v domě, je to považováno za zvěstování mimořádného štěstí. Krajta je nazývána nne (matka) a symbolizuje krásu, ženskost a ladnost. Zabíjení krajt je přísně zakázáno.

Igbové používají amulet zvaný ikenga k přivolání štěstí a úspěchu. Jedná se o malou dřevěnou figuru, která je zdrojem znalostí, síly, štěstí atd. Může obsahovat osobní chi nebo chi předků nebo jiného ducha. Mezi menší božstva patří: Mbatuku (bůh bohatství), Ikoro (bůh bubeníků), Ekwu (bůh domova), Imo miri (bůh řek), Okwara-afo (bůh obchodu), Aju-mmiri (bohyně moře) a další.

Ontologická kategorie ndi mmuo a osobní božstvo chi

Neviditelné bytosti se nazývají ndi mmuo. Tato ontologická kategorie zahrnuje božskou zemskou sílu Ala, osobní božstvo každého jedince chi, zemřelé předky ndichie a vedlejší duchy mmu. Druhá ontologická kategorie nazývaná ndi mmadu obsahuje všechny viditelné bytosti. Lidé se modlí k nižším božstvům a duchům, jim také pravidelně obětují. Nejvyššímu bohu Chukwuovi se nepřináší žádné oběti a nestaví se pro něj svatyně ani oltáře, neboť je člověku nedostupný. Modlitby nejčastěji směřují k osobnímu božstvu chi. Odinala pro věřící igbské Nigerijce není jen náboženství, je to také světonázor, kultura, hlavní pilíř jejich identity, celkový způsob života.

Podle nigerijského autora Chukwuemeka Mbaegbu kategorie monoteismu, polyteismu a dalších v případě náboženství odinala nestačí: navrhuje proto pojem monopolyteismus, který vyjadřuje, že existuje množství božstev a duchů, ovšem v pozadí je jedna nejvyšší síla, která plodí vše, ale není to Bůh podle tradičních představ. V náboženství odinala Igbové věří, že každý člověk má své ochranné božstvo nebo ducha zvaného chi (případně také ḿmúọ́), který je mu přidělen v okamžiku narození nebo ještě před narozením. Chi s člověkem zůstává po celý jeho život. Igbové věří, že každý životní úspěch je dosažen díky pomoci osobního chi. Každý člověk spolu s chi utváří svůj osud. Dech života se nachází v srdci a jmenuje se óbì. – Věštec se dokáže naladit na chi člověka a v případě, že je chi rozlícené nebo v disharmonii s člověkem, dokáže jej harmonizovat. V domácnosti Igbů je obvykle malá svatyně nebo oltář, kde je uctíváno osobní chi.

Křesťanské vs. igbské pojetí lidské osoby

Teologické pojetí lidské osoby přišlo do Afriky spolu s křesťanskou teologií jako cizorodý prvek, který nekorespondoval s pojetím osoby v afrických filozofiích a náboženských představách původních afrických náboženství. Jestliže importované evropské teologické pojetí osoby hluboce koření v antické řecké filozofii, západoafričtí teologové nepovažují řeckou filozofii za zdroj africké teologie, neboť je jim myšlenkově vzdálená – dávají přednost původním africkým filozofiím. Africká křesťanská teologie podle nich nutně vychází z Božího zjevení (pevný teický pól), ovšem interpretuje jej a přijímá specificky africkým způsobem, v africkém kontextu a hermeneutickým aparátem afrických filozofií (variabilní andrický pól). Pro západní křesťanskou teologii – nikoli pouze katolickou – je lidská bytost vždy zároveň osobou, a to od početí do smrti. Křesťanská teologie chápe lidskou osobu jako individuální substanci rozumové přirozenosti otevřenou (a v plnosti se realizující ve) vztahovosti na horizontální úrovni s lidmi a na úrovni vertikální s Bohem. Ve vztazích s ostatními lidmi se lidská osoba aktualizuje a plně realizuje, ovšem nevzniká z nich. Je Bohem stvořeným jsoucnem, a jako taková je také substanciální Boží dcerou nebo synem. Igbští myslitelé, igbské křesťanské teology nevyjímaje, ovšem zdůrazňují, že jejich pojetí osoby je odlišné: v systému tamější filozofie a náboženství odinala, které považují za legitimní zdroj africké (či přesněji igbské) křesťanské teologie, se lidská bytost osobou stává v dlouhém procesu společenského života a mravního i morálního zrání prostřednictvím přechodových rituálů, za pomoci osobního božstva chi. Problematika pojetí lidské osoby je v západní (nejen katolické) teologii a v africké subsaharské (rovněž nejen katolické) teologii rozdílná.

Nejbližším pojmem k západnímu pojmu osoba je pro bantuskou filozofii pojem umuntu (nebo též omuntu), což je ontologická kategorie vitální síly člověka. Jde o zřídlo života, osobní energii k žití, bez níž člověk nemůže existovat, a když se vytratí, umírá. Souvztažnost je možné nalézt i s duší. Člověk má podle igbského pojetí ze všech stvoření největší vitální sílu, a proto nad ostatními tvory panuje. V nigero-konžských jazycích se ve vztahu k člověku setkáváme se třemi elementy: (1) okra, esence osoby, kde okrateasefo odkazuje k živému duchu (nebo duši), který obsahuje jiskru božství, (2) sunsum, který dává jedinci unikátní charakter, individualitu, neopakovatelnost, a (3) nipadua, tedy tělo. Vedle toho podle Igbů k člověku bytostně patří jeho osobní božstvo chi, které je určitou součástí jeho komplexní identity.

V bantuských jazycích se říká, že dobrá umuntu má ubuntu, tedy, že dobrá osoba má lidskost, otevřenost vztahům, tedy že vychází vstříc jiné osobě, nezajišťuje se a skutečně se setkává s druhým a dává se ve vztahu. Ubuntu je to, co činí člověka člověkem, jeho lidskost, ale nikoli v našem chápání lidská přirozenost (druhová podstata), spíše individuální podstata, tedy osoba. Takto ale Afričané nerozlišují. Aristotelské kategorie jsou jim vzdálené a nekonvenují jejich myšlenkovým vzorcům. Umuntu není danost, umuntu se s člověkem vyvíjí zejména skrze klíčové přechodové rituály. Afričtí teologové jako Desmond Tutu postulují, že umuntu se musí stát nedílnou součástí africké křesťanské teologie. Zatímco umuntu by mohlo odpovídat našemu pojmu osoba, ubuntu je podle afrických teologů pojem analogický k biblické lásce k bližnímu. Ubuntu je vyjití ze sebe k druhému, pro druhého. Ubuntu je pojem velmi obtížně přeložitelný do západních jazyků – dokonce i v současné Africe se původně srozumitelný pojem lidem odcizil vlivem kolonialismu, obchodu s otroky, dehumanizace černého života bílými, kulturním a náboženským zneužíváním, paternalistickou křesťanskou misií, ponižováním a v neposlední řadě soudobým materialismem importovaným ze západu. L. N. Mbefor říká, že toto všechno učinilo z původně bohatých afrických kultur deformované hybridy, kde původní pojem ubuntu přestává dávat smysl.

Lidská osoba není v igbském (a obecně západoafrickém) myšlení ontologická danost, která je vlastní každé lidské bytosti; stávání se osobou je dlouhý proces: lidská bytost prochází vývojem, společenskými a přechodovými rituály a mravním i morálním zráním – za pomoci osobního chi –, než se stane osobou. Vstupní a přechodové rituály učí iniciovaného sociálním pravidlům, aby se vynořilo jeho společensky odpovědné „já“. Teprve s rozlišováním morality a mravnosti se lidská bytost stává v tradičním africkém pojetí v určité míře osobou. John S. Mbiti říká, že v africkém pojetí narození na tento svět nestačí k bytí osobou: teprve skrze rituály začleňující člověka do společnosti tuto ontologickou kvalitu člověk začne postupně získávat. Získává ji dlouho, a to mravným a morálně vyspělým životem, přechodovými rituály, působením ve společnosti. Konečné úrovně osoby člověk podle některých afrických náboženských tradicí dosáhne až ve smrti, respektive až při rituálním pohřbu, kdy je uveden mezi předky.

V Africe je známé rčení: já jsem, protože my jsme a protože my jsme, já jsem. John S. Mbiti zdůrazňuje, že lidská osoba vděčí za svou existenci společnosti, a to včetně předků; je součástí velkého celku. Desmond Tutu dodává, že osobou v africkém pojetí nejsem, protože myslím, ale protože někam náležím, participuji a sdílím. Rodinné a kmenové příslušenství je neměnné – nelze opustit tradici předků a přestoupit k jiné. Také proto afričtí křesťané a muslimové často neopouští tradici předků, včetně tradičních náboženství.

Pro igbského křesťana hraje tradiční náboženství odinala, díky němuž patří k rodové tradici, získává osobní chi, náleží do své společnosti a skrze ni postupně získává status umuntu (osoby), zcela zásadní roli. Tím, že Ibové přijímají křesťanství, nepřestávají ctít náboženství odinala, a to i přesto, že jde o náboženskou tradici polyteistickou. Křesťanství jim dává perspektivu věčného života, spojuje s dalšími křesťany, jistým způsobem pozvedá jejich důstojnost (křesťané a muslimové jsou v Africe považováni za výše společensky postavené než vyznavači výlučně tradičních náboženství), ale nenahrazuje odinalu ve formování jejich esenciální identity, jejich osoby. Igbský křesťan je sám sebou díky odinale a jejímu pojetí světa, člověka a společnosti. Je zároveň plně křesťanem, což pro něho ovšem naprosto neznamená škrtat tradici, ze které vyrůstá. Obě náboženství Igbům dávají určitou žádoucí a vítanou kvalitu, přinášejí společenskou přináležitost a v synergii formují unikátní igbskou identitu.

Zdroj:

HAVELKA, Ondřej. Africké náboženské tradice: duchovní bohatství nejchudšího kontinentu. Praha: Dingir, 2025.