Půvabné Núbijky, nápaditá henna, bohatství jazyků i architektury. Zlatý věk křesťanské Núbie

V předešlém článku jsme nahlédli kořeny núbijského křesťanství. Nyní se společně podíváme na bohatství křesťanské liturgie, jazyka i architektury. O výrazné christianizaci Núbie můžeme hovořit od poloviny 6. století. Zlomovým datem je rok 543, kdy byl pokřtěn nobatský král. V té době se již územím šířilo monofyzitské křesťanství dominující v Egyptě i v Etiopii. Legitimní otázka zní: jak vnímal tehdejší prostý křesťan v Núbii rozdíl mezi monofyzitským a difyzitským křesťanstvím? Naprosto nijak. Pro jeho víru ve vzkříšeného Krista přinášejícího spásu člověku tyto subtilní teologické spory neznamenaly zhola nic. Bzučení otravné mouchy kolem uší (selský rozum nepostrádajícího) núbijského venkovského křesťana.

Po Nobatii postupovalo křesťanství i k jižním sousedům Makúrie a Alódie. Dochovaly se makúrské překlady Nové zákona do tehdejšího makúrského jazyka, který byl blízký jazykům nilotským. Alodský král byl zpraven o křtu nobatejského krále a vyslal k němu posly s žádostí o příchod křesťanské misie do svého království, neboť v tu chvíli bylo mnohem bohatší království Alódie zastíněno statusovou křestní výhodou Nobatie. Této žádosti bylo vyhověno až za kloudný uherský rok, a to léta páně 580, kdy dorazil křesťanský učitel Longinus se svou družinou, pokřtil krále a začal s misijní činností. Království se tak připojilo ke Koptské pravoslavné církvi a vstoupilo pod institucionální křídla alexandrijského patriarchátu.

Zatímco města se v Núbii christianizovala ve větší míře již v 6. století, mezi venkovským obyvatelstvem se křesťanství šířilo relativně pomalu, ve větší míře až mezi 7. a 9. stoletím, když už v Egyptě převládal islám. Mnoho impozantních kúšitských chrámů bylo stavitelsky a umělecky modifikováno na neméně impozantní kostely. Ačkoli již v šestém století proběhly snahy o vyslání katolické misie chalcedonské teologie, nebyly příliš úspěšné. Některé do cíle nedorazily, jiné zde neuspěly. Zdá se, že z núbijských království byla jako poslední christianizována Makúrie. Zde mohla být úspěšná i misie vyslaná z Antiochie a není vyloučené, že sem mohlo dorazit i nestoriánské křesťanství, které bylo prokazatelně přítomné na protějším břehu Rudého moře v dnešní Saúdské Arábii, konkrétně například v Mekce. Tamtéž byla v Hubalově svatyni před vystoupením proroka Muhammada uctívána také (pro křesťany) bohorodička (theotokos) Maria a snad na obou stranách Rudého moře kvetla ve zjevné hyperdulii teologická spekulace o jejím spoluvykupitelství (coredemptrix). Teologie nestoriánského křesťanství při tom stála v poměrně ostré opozici monofyzitskému křesťanství a koneckonců i ariánskému křesťanství, které zde bylo rovněž vitální. V Núbii mohli být v 7. a 8. století okrajově aktivní také monofyzitští aftartodokétisté, kteří hlásali nesmrtelnost, nezničitelnost a neporušitelnost Ježíšova těla.

Někteří historikové hájí tezi, podle níž přijala Makúrie (jako jediné ze tří núbijských království) většinově katolické křesťanství chalcedonské teologie a teprve po delším období došlo k recepci monofyzitismu po vzoru sousedů. Je-li tomu tak, a jak dlouho se v monofyzitské konkurenci udrželo, není jisté. Vyskytly se rovněž teze hájící v Núbii přinejmenším okrajovou přítomnost tehdy populární křesťanské gnóze, která se zrodila v Alexandrii, a egyptského křesťanského hermetismu.

Od 10. století začíná skutečný rozkvět křesťansko-núbijské kultury, jejímiž plody byly sakrální stavby v podobě kaplí, kostelů i klášterů, dále stavby paláců i pevností a překlady Nové zákona do núbijských jazyků. V souvislosti s tím by bylo více než zajímavé zodpovědět, zda se v Núbii lišily liturgické jazyky v nechalcedonských a případných chalcedonských ritech, a které to byly. Víme, že Núbie byla etnicky mimořádně bohatou oblastí. Hovořilo se zde desítkami jazyků. Núbijci byli rovněž odedávna známí jako lidé krásní, vysocí a hrdí. Legendy o půvabu núbijských žen daleko překračovaly oblast Núbie.

Další metodologická obtíž: potencionální helenocentrismus

Často se uvádí, že při núbijských bohoslužbách byly používány liturgické texty v řečtině. Křesťané v Egyptě, odkud byla Núbie christianizována, používali jako liturgický jazyk téměř výhradně koptštinu, výslednici předlouhého vývoje starobylé egyptštiny. Jedná se o severní afroasijský jazyk, jímž se hovořilo v Egyptě (v čím dál omezenější míře) až do 17. století. Egyptština integrovala v průběhu 1. století řeckou alfabetu doplněnou o některé znaky démotického písma vyjadřující egyptské fenomény nepřítomné v řečtině. Koptština se dále větví na několik unikátních alfabet a dialektů, nejvýznamnější jsou sahidský a zejména bohairský dialekt. Bohairský dialekt je dodnes liturgickým jazykem Koptské pravoslavné i Koptské katolické církve.

Dále víme, že po etablování křesťanství včetně pevné struktury zaužívané hierarchie, byli biskupové a kněží svěceni z řad místních Núbijců, kteří hovořili primárně nebo často spíše výlučně, núbijskými jazyky a řečtinu, ba ani koptštinu neovládali. Ovšem ani svým mateřským jazykem nevládli na úrovni psaného slova. Jaké procento běžného kléru bylo vzděláno na úroveň porozumění textu, nevíme. Je ovšem více než pravděpodobné, že takových, kteří dokázali číst složitější núbijské texty a zároveň byli schopni četby a porozumění hlubšímu textu řeckému, nebylo nikterak závratné procento.

Staronúbijština byla jazykem doloženým v relativně hojných – převážně právě křesťanských – dokumentech z Makúrie a Nobatie z období od 8. do 15. století. Pochází z východní větve severovýchodní súdánské jazykové rodiny, z protonúbijštiny, která podle lingvistů vznikla v údolí Nilu a byla ovlivněna dalšími lokálními jazykovými větvemi. V oblasti mezi soutokem Modrého a Bílého Nilu a přítokem řeky Atbary se před staronúbijštinou a snad i protonúbijštinou hovořilo mimo jiných také meroitštinou, doloženou pro období cca 300 př. n. l. až 400 n. l. Původ a řazení tohoto jazyka je ale velmi nejistý, někteří lingvisté jej řadí do afroasijské jazykové rodiny, jiní ovšem do rodiny nilosaharské. Není jisté, zda meroitština tvoří vývojovou vrstvu pro pozdější staronúbijštinu a mladší núbijštinu, nebo šlo o příbuzný avšak vývojově slepý, či zcela nepříbuzný jazyk. Předpokládá se, že meroitština jako svébytný núbijský jazyk nahradila egyptštinu pro věci vládní a náboženské a došlo tak k větší jazykové emancipaci a originalitě.

V dřívější egyptocentrické interpretaci núbijské kultury byla Núbie představována jako zaostalejší prodloužení Egypta směrem do necivilizované Afriky. Tomu také odpovídala teze, podle níž helenizovaný Egypt nutně implikoval přinejmenším částečnou helenizaci Núbie. Recentní bádání však Núbii potvrzuje mnohem více originality a svébytnosti. A přestože není sporu o nálezy núbijských předmětů s explicitně helénským kořenem (a interakce se začíná psát několik staletí před naším letopočtem), je dnes konsenzem, že Núbie byla svébytným civilizačním celkem (z podstaty věci notně ovlivňovaným jak z Egypta, tak z tropické Afriky, a současně také obě oblasti ovlivňujícím), který se zrodil z vlastního kulturního a jazykového substrátu. V historickém příběhu nahlíženém z egyptské strany se také často vymlčuje období černých faraonů, tedy dynastie kúšitských králů, kteří vládli nejen Kúši, ale také celému Egyptu.

Staronúbijština je jedním z nejstarších psaných afrických jazyků. Ačkoli chceme ve snaze o objektivizaci náhledu odhlédnout od egyptocentrismu, samozřejmě nemůžeme přehlížet nesporný vliv sousedního Egypta, jakožto jedné z nejstarších, nejrozvinutějších, nejoriginálnějších a nejvíce fascinujících civilizací historie lidstva. A přehlížet helénský vliv na Egypt by bylo stejnou nevyvážeností. Ovšem uchylovat se k překonaným zkratkám, že když Řekové v Núbii ve 3. století před Kristem nakupovali slony do svých armád, tak pouhou svou přítomností v Núbii efektivně helenizovali oblast, opravdu nebudeme. První doložená přítomnost Řeků v Núbii je z roku 593 př. n. l. kdy armáda egyptského krále Psamteka II. z 26. dynastie vedla tažení do Núbie. Řečtí žoldnéři byli součástí egyptské armády a svou roli v jeho výpravě připomínají nápisy vyryté na kolosech Ramzese II. v Abú Simbelu.

Je pravděpodobné, že v egyptském období vlády Ptolemaiovců mohla helenizace z Egypta pronikat i do Núbie. Pokud jde o znalost a používání řeckého jazyka, důkazy jsou skrovné. Znalost řečtiny byla patrně velmi omezená a používala se především pro komunikaci s ptolemaiskými diplomaty a úředníky. V římském období se však rozsah řeckého vlivu a používání řečtiny zvýšil a začal ovlivňovat klíčové oblasti núbijské kultury, zejména náboženství. Zdá se však, že řečtina zůstala spíše jazykem aristokracie a rozsah jejího vlivu na běžnou núbijskou populaci není jasný.

Vzhledem k faktu, že člověk přemýšlí ve slovech a mimo slova skutečného myšlení není, je náš jazykový ponor do potenciálního zvuku křesťanské núbijské liturgie mimořádně důležitý, stejně jako – přinejmenším prozatím – mimořádně nejistý. Tak jako si nejsme jisti jazykem tesaným na původní kamenné desky dekalogu (po mém soukromém soudu šlo o klasickou egyptštinu), nejsme si jisti ani liturgickým jazykem středověké křesťanské Núbie. Ve vějíři vážných kandidátů na hlavní role dabingu křesťanského dekódování tajemství života je staronúbijština, koptština, jazyky s kúšitským kořenem a konečně i řečtina či její větší či (spíše) menší vliv. Přinejmenším vedlejší roli mohl hrát etiopský jazyk geʽez a další příbuzné (geograficky okolní) jazyky. Někteří autoři hájí tezi, podle níž byla řečtina úředním jazykem středověkých núbijských království a primárním jazykem křesťanské liturgie. Nejvzdělanější kněží byli podle těchto autorů pravděpodobně trojjazyční, rozuměli řečtině, koptštině a samozřejmě núbijštině. Arabský učenec a cestovatel al-Aswani z 10. století si všiml, že Núbijci mají k dispozici řecké liturgické knihy, které ale překládají do svého jazyka. Někdy v 8. nebo 9. století byla řecká alfabeta upravena pro zápis staronúbijštiny. Arabština se v Núbii prosadila až po pádu křesťanství a islamizaci oblasti v polovině druhého tisíciletí.

Zatím poslední metodologická obtíž: islamocentrismus

Mnohé křesťanské emblémy byly utrvaleny v tamějším kameni a hovoří k nám napříč staletími. Křesťanská Núbie dlouho úspěšně odolávala islamizaci, která se tlačila ze severu a Egypt již přetvořila k obrazu svému. Snad již v 8. století vznikaly křesťanské stavby také v Dárfúru, kam křesťanství dorazilo právě z Núbie. V Alódii s hlavním městem při soutoku Modrého a Bílého Nilu ve středověku vznikaly kamenné kostely zdobené zlatem a obklopené skvostnými zahradami. Křesťanství sem přinesl významný rozvoj vzdělanosti a umění. Nejslavnějšího období dosáhla křesťanská Núbie mezi 9. a 12. stoletím. Později byli biskupové vybíráni z řad Núbijců, ovšem svěceni byli v Alexandrii a alexandrijskému patriarchovi také podléhali. V Núbii také kvetlo křesťanské mnišství, podobně jako v Egyptě. Jsou popisováni jak osamocení svatí mužové vyhledávající klid odloučení v poušti, tak i řeholní skupiny, což dosvědčují zprávy al-Asuáního a Abú Sáliha. V hlavním makúrijském městě Dongole stálo hned několik kamenných klášterů. Jiné byly vystavěny v poušti u vodních pramenů. Přinejmenším ve Farasu, Qasr Ibrimu a Dongole byly vystavěny úctyhodně velké kamenné baziliky dedikované významným severoafrickým světcům. Na východě Dongoly se nacházel velký klášter Nejsvětější Trojice a Antonína Velikého, existující od 7. do 14. století, jehož nástěnné malby vypovídají, že byl založen některým z makúrijských králů, jenž mohl být pohřben v jeho kryptě.

Arabští muslimové se ze severu snažili núbijská křesťanská království dobýt hned po úspěchu v Egyptě, ale nezdařilo se. Núbijská křesťanská království s Araby ovládajícími Egypt uzavřela mírovou smlouvu vyztuženou oboustrannými hojnými dary, které měli z obou smluvních stran stejnou hodnotu. Nejednalo se tedy o křesťanské podrobení se muslimům, ale rovnocennou dohodu nazvanou baqt. Smlouva byla oboustranně dodržována přinejmenším šest století, ačkoli občas se nějaký ten loupežný nájezd tam či onam uskutečnil. Abú al-Makarim ve 12. století Alodii podrobně popisuje jako velké křesťanské království, v němž se nachází asi čtyři stovky kostelů. Jeden obzvláště velký se podle al-Makarima nacházel v hlavním městě Soba a nazýval se Manbalího kostel. Mezi Alódií a Makúrií byl ve 12. století velmi úzký vztah, který dospěl tak daleko, že v jisté době snad jeden král panoval oběma královstvím. Zároveň se často uvádí, že království Nobatie a Makúrie se v určitých dobách spojila, ovšem se zachováním značné míry autonomie obou celků.

Ve 14. století začíná postupná islamizace Núbie, ovšem není nijak hladká a trvá poměrně dlouho. Ještě v 16. století zde stojí mnoho kostelů a křesťanství zůstává minoritním náboženstvím, avšak je zatlačeno čím dál více na jih ke křesťanské Etiopii, která zůstala většinově křesťanskou do dnešních dnů. Početné křesťanské skupiny, které si stále dokázaly udržet i hrstku kamenných kostelů jsou písemně zaznamenány i v 17. a 18. století. Do dnešních dnů si křesťanskou identitu dokázala udržet jen nepočetná minorita, která ovšem pro svou víru trpí de facto kontinuální sociální svízelí. Na druhou stranu musím podtrhnout, že jsem při cestách napříč celým Súdánem jako jinověrec nezaznamenal ani jediný problém, ba co víc súdánští muslimové mi předvedli až neuvěřitelnou pohostinnost. Jak mnozí říkali: osamocený poutník je vyslanec Boží, a tak jsem bez jakéhokoli přehánění ani jedenkrát nemohl zaplatit za svou kávu, čaj nebo vodní dýmku, ačkoli jsem se o to intenzivně snažil, byl jsem pozván k nespočtu stolů a k desítkám bezplatných noclehů v bezpečí velkých súdánských rodin, neboť – a to bych měl v rámci snahy o objektivitu také podtrhnout – do Súdánu se nejezdí za prožitkem bezbřehého bezpečí, zejména nikoli do jeho západní dárfúrské části.

Přestože núbijská současnost je silně islamocentrická, mohu bez uzardění říci, že jsme se Súdánci proklábosili mnoho večerů nejen o islámu, ale také o křesťanství, židovských kořenech i tradičních afrických náboženstvích. A pili jsme u toho nápoj, který je hotovým nosným pilířem tamější společnosti – excelentní silnou kávu z vybraných etiopských zrn a indického kardamomu. Žádná uhoněná břečkoidní brynda, poctivá núbijská čerň co zastavuje srdce!

Zdroj:

HAVELKA, Ondřej. Africké náboženské tradice: duchovní bohatství nejchudšího kontinentu. Praha: Dingir, 2025.