Křesťanská Núbie. Na ramenou krásné bohyně Eset pod silným tlakem islámu. Kořeny

Núbie je historickým územím, které protíná úrodné údolí Nilu v oblasti dnešního severního Súdánu a jižního Egypta, přičemž větší část Núbie se nachází v Súdánu, ale přesné vymezení oblasti je problematické, neboť územní celek se v historii měnil, stejně jako se měnily jeho názvy a vztahy k okolním zemím. Životadárnou konstantou zde napříč dějinami zůstává Nil, který mi umožnil pomalu putovat od svých pramenů modrého ramene v Etiopii až k deltě v Egyptě a žasnout nad tamější současností i historií; Nil, bez něhož by nebylo vzniku tak mimořádné civilizace, jaká se zde před přinejmenším pěti tisíciletími zrodila. Núbie má své vznešené jméno z egyptského slova núb – zlato, a to nikoli náhodou, vždyť odtud pocházela většina zlata jímž byly zdobeny byvší staroegyptské náboženské chrámy i paláce. Oblast měla v dějinách rozličné názvy: Núbie, Kúš, ale trochu zmatečně také Etiopie a mnohá další.

Zdejší prastaré kermské kultuře a kúšitskému náboženství i jeho prolínání se staroegyptským náboženstvím jsem věnoval samostatný prostor. Nyní se společně podíváme na křesťanské údobí této fascinující části světa, které se obrazně řečeno postavilo na ramena tehdejší tamější nejdůležitější čarokrásné bohyně Eset, aby dlouho odolávalo silnému tlaku islamizace. Islámské údobí Núbie nahlédneme v některém z příštích článků.

Výchozí metodologická obtíž: egyptocentrismus

První velký problém, na který narážíme při fascinujícím ponoru do dávné křesťanské Núbie, je ten, že dochované starověké a středověké záznamy o Núbii jsou hluboce egyptocentrické. Núbie, její národy, kultury a náboženství byly zmiňovány zejména (pokud ne výlučně) tehdy, když byly relevantní pro Egypt, a když už byly zmiňovány, byly nahlíženy egyptskou perspektivou. Nemáme tedy dostatek nezávislých (alespoň v rovině snahy objektivních) zdrojů místního původu, přesto ale disponujeme nepoměrně rozsáhlejším textovým materiálem než u oblastí jižně odtud, kde jsme často odkázáni výhradně na ústní tradici. Núbijský egyptocentrismus je ale v oblasti zkoumání tamějšího křesťanství z velké části – ne-li zcela – legitimním přístupem, neboť podoba křesťanství, která později v Núbii vládla, se zformovala z velké části právě v Egyptě.

Hluboké biblické kořeny

Starý zákon hojně hovoří o zemi, která je v některých překladech jmenována jako Kúš, v jiných Núbie, v dalších ale Etiopie, aniž bychom si byli jistí, zda jde o oblast Núbie či etiopskou oblast jižně odtud, nebo prostě obecnější označení země lidí tmavé pleti za jižní hranicí Egypta. Biblické kořeny jsou tak hluboké, že sahají až do Geneze (hlouběji to nelze!), kde v druhé kapitole čteme o řece Gichon, vyvěrající z rajské zahrady – po mém lingvistickém gustu ze zahrady vší rozkoše –, oblévající celou zemi Kúš (Gn 2,13). Podle jedné z vlivných tezí je onou řekou veletok, který známe pod jménem Nil. Mimochodem jeho modré rameno pramení v Etiopii, odkud podle recentního vědeckého konsenzu pochází člověk a jeho předchůdci. Po soutoku s bílým ramenem protíná a oživuje Nil celou zemi Kúš, tedy Núbii.

V Pentateuchu je Kúš zaznamenán jako vnuk Noeho a pokud bychom přijali výpověď o obnovení země po potopě, stojí Kúš na samém počátku obnoveného času lidstva. Jeho potomci jsou označováni jako Kúšité. Synem Kúše byl podle Tóry – vedle dalších – Nimrod, první vládce na zemi. Zmínek o Kúši, či chcete-li Núbii, je ve Starém zákoně mnoho. Mimochodem Izaiáš nemá pro Kúšity právě přívětivá slova: „Běda zemi, kde hmyz šelestí křídly, která je za řekami Kúše! Posílá po Nilu posly, po vodě na loďkách z papyru. Jděte, rychlí poslové, k národu vysoké postavy a lesklé pleti, k lidu široko daleko obávanému, k silnému národu, který po všem šlape, jehož zemi brázdí řeky!“ (Iz 18,1–2)

Slyšel jsem na své cestě po Núbii také legendu, že v Egyptě narozený Mojžíš byl synem Hebrejce a krásné Núbijky. Pojďme ale od legend k zpátky Písmu: kniha Numeri nám sděluje, že Mojžíš se skutečně oženil s Núbijkou (Nu 12,1). – Postupme nyní k Novému zákonu a vraťme se ještě do Egypta, neboť ten hraje v núbijském křesťanství důležitou roli. Křesťanství se v Egyptě začalo rozvíjet nedlouho po Ježíšově ukřižování v Jeruzalémě. Tehdy tam odcestoval evangelista Marek a kolem roku 42 tam podle tradice založil místní církev a stal se prvním alexandrijským biskupem. Ostatně samotný Ježíš z Nazareta prožil prvních tři až pět let svého života právě v Egyptě, kam jeho rodina uprchla před nebezpečím, které představoval král Herodes, jak o tom píše evangelista Matouš (Mt 2,13–21). První měsíce pobývali přibližně na území dnešní Káhiry (která si na své založení musela počkat ještě 1000 let) ve významné židovské komunitě, která byla soustředěna kolem druhé nejdůležitější židovské synagogy po Jeruzalémském chrámu; v té době zde stála velká pevnost nazývaná Babylon, ovšem ze strachu o život museli nakonec putovat ještě dál do jižní části země, tedy Horního Egypta. V Núbii jsem se mezi křesťany setkal s legendou, podle níž (pro křesťany) svatá rodina s Ježíšem doputovala podél Nilu až do Núbie. Je to neprokazatelná legenda, ale první krůčky (opět pro křesťany) bohočlověka na této (tentokrát pro všechny) krásné zemi, mohly podle tohoto příběhu posvětit právě núbijskou zemi.

Ve Skutcích apoštolů je psáno, že na cestě z Jeruzaléma do Gazy došlo k pokřtění etiopského hodnostáře, který putoval do Jeruzaléma, aby se zúčastnil bohoslužebných slavností jako vyslanec etiopské královny, a to ještě před obrácením Šavla z Tarsu (Sk 8, 26–40), nacházíme se tedy v prvních měsících či letech pro ukřižování a (opět pro křesťany) zmrtvýchvstání Krista. Kanonický text Písma hovoří o Etiopii, zatímco výklady se shodují, že je myšlena Núbie. Osobně se kloním k tomu, že jde skutečně o oblast dnešní Etiopie, ale zároveň nezatracuji tezi, že jde o širší oblast jižně od ostrova Philae zahrnující Núbii i Etiopii.

Úloha alexandrijské teologie pro podobu núbijského křesťanství

Později se Egypt stal hluboce křesťanskou zemí s převažujícím monofyzitským teologickým zázemím. Alexandrijská teologie byla vždy inherentně sebevědomá, tvůrčí a originální. Teologické pře vyvolané Afričanem Ariem – narozeném v Libyi a působícím zejména v egyptské Alexandrii – a jeho následovníky byly řešeny již na prvních dvou velkých koncilech v Niceji (325) a Konstantinopoli (381) a ve svých teologických extenzích se vyhrotily na Efezkém koncilu v roce 431, kde se Afrika s Asií hádaly o hermeneutiku tzv. communicatio idiomatum, v němž jde o připisování lidských a božských atributů jedinému subjektu vtěleného Syna. Již zde bylo patrné, že hlavní teologické linie alexandrijské a antiochijské myšlenkové školy se rozcházely. Pro budoucnost egyptského, núbijského i etiopského křesťanství byl ovšem klíčový Chalcedonský koncil roku 451, který slovy papeže Lva Velikého učí (mimochodem také na základě tezí slavných Afričanů Tertuliána a Augustina), že Ježíš Kristus je jedna osoba (Božský Syn, Logos) ve dvou přirozenostech – Božské a lidské, nesmíšeně a nerozděleně. Jenomže vlivná větev alexandrijské školy již v té době prosazovala Eutychem formulovaný monofyzitismus (mono – jedna, fýsis – přirozenost), či chcete-li miafyzitismus, tedy učení, které velmi zjednodušeně tvrdí, že vtělením Logu Božská přirozenost plně pohltila tu lidskou, a tak Ježíš Kristus byl ve výsledku nositelem pouze Božské přirozenosti. Papež Lev Veliký ve slavném listu Tomus ad Flavianum označil alexandrijský monofyzitismus za blud a rozkol byl na světě. Nutno ale doplnit, že i nauka o monofyzitismu byla různě vystínovaná a některé její subtilní formy v podstatě bylo možné s chalcedonskou definicí skloubit. Vyžadovalo by to ovšem oboustranný zájem. A ten zjevně mnohem spíše nebyl.

V Alexandrii kvetla tzv. christologie halcedonského koncilu nepřijala a po dlouhých sporech, vzájemných teologických útocích a neochotě najít smír – i když nemálo výjimek také bylo – se oddělila se od obecné církve. Nepomohly ani snahy o sjednocení ve formě postchalcedonských christologických redefinicí jako byl například známý dokument henotikon. Nepomohlo ani složité období tzv. neochalcedonismu, které ve snaze o znovusjednocení všemožně reinterpretovalo chalcedonskou nauku. Sjednocení vůbec nenapomáhalo ani šířící se origeniánské křesťanství v Egyptě a nakonec ani další Druhý konstantinopolský koncil roku 553, jehož naukové závěry alexandrijská monofyzitská škola odmítla. Vznikla tak samostatná křesťanská monofyzitská církev, která dodnes v Egyptě vévodí tamějšímu křesťanství jako Koptská pravoslavná církev.

V Alexandrii kvetla tzv. christologieLogos – sarx, která velmi zjednodušeně řečeno inklinovala ke zdůrazňování Kristova Božství, často – více nebo méně – na úkor jeho plného lidství. Některé tamější křesťanské myšlenkové linie zastávali tezi, že ve vtěleném Synu nebyla lidská duše (apollinarismus), nebo nebyla lidská vůle (monotheletismus, i další podoba apollinarismu), případně, že v něm neexistovala lidská přirozenost (monofyzitismus), nebo lidské tělo bylo pouze zdánlivé (doketismus). Poměrně široce se nejen v Egyptě, ale později také v Núbii rozšířilo ariánské křesťanství, které v různě vyhraněných názorových liniích hlásalo, že skutečný Bůh musí být nejen nestvořený, ale rovněž nezplozený a tedy Bůh je pouze Otec (monarchianismus), zatímco Syn je prvním a nejvyšším stvořením, nikoli však soupodstatným s Bohem Otcem (subordinacionismus).

Další metodologická obtíž: christocentrismus – ale který?

Pro christianizaci núbijské oblasti se zdá být důležitým rok 350, kdy na tehdejší království Kúš zaútočila armáda Aksumského království z oblasti dnešní Etiopie vedená panovníkem Ezánou. Království Kúš se rozpadlo, aby na jeho rozlehlé ploše po čase vznikla tři menší království: Nobatie (staronúbijsky ⲙⲓⲅⲛ̅, Migin, království založené kolem roku 400), Makúrie (staronúbijsky ⲇⲱⲧⲁⲩⲟ, Dotawo) a Alódie (staronúbijsky ⲁⲣⲟⲩⲁ, Aroua). Ještě před koncilem v Konstantinopoli (381) vysvětil slavný alexandrijský biskup Atanáš v roce 373 biskupa Marka pro oblast Philae v jižním Egyptě, na samé hranici s Núbií. V té době oblast Núbie v náboženské rovině sousedila s křesťanstvím na severu i na jihu a bylo tak spíše otázkou času, kdy se náboženství vzkříšeného Krista významněji rozšíří i zde.

Metodologická obtíž egyptocentrismu nepochybně silně prosakující relevantní prameny pojednávající o historii Núbie dostává další rozměr v podobě christocentrismu. Christianizace oblasti bývá tímto prizmatem povětšinou popisována jako náboženský vzestup od pohanských kúšitských a egyptských božstev – v křesťanské bohorovnosti označovaných jako překonaných a hlavně tedy neexistujících – k jedinému (přesněji řečeno trojjedinému) pravému Bohu. Tím se však medotologická obtíž práce s relevantními prameny nevyčerpává, neboť původní autorský núbijský christocentrismus se štěpí na nesmiřitelné větve monofyzitocentrismu a difyzitocentrismu, čímž se naše pojmové instrumentárium pouští málem do kudrnaté ekvilibristiky. Núbie je jednou vyzdvihována jako ochránkyně pravdy v podobě monofyzitského pravoslaví, jindy jako země deformovaná do groteskní karikatury nechalcedonské hereze. Tyto větve se názorově setkaly až při islamizaci Núbie, kterou shodně – opět bohorovně – považují za hrůzný náboženský úpadek.

Před příchodem křesťanství náboženské oblasti Núbie stále vládlo kúšitské náboženství, kde ve 4. století rozsáhlému panteonu bohů vévodila egyptská bohyně Eset. Významný chrám zasvěcený Eset byl na ostrově Philae, který můžeme chápat jako bránu do Núbie a kde také sídlil první núbijský biskup. Původní kúšitské obyvatelstvo postupně splynulo s nilotskými Núbijci, kteří sem migrovali z nepříliš dalekého jihu, z oblasti Kordofánu. Někdy ve 4. století již Núbijci v tamější populaci etnicky vládli.

V příští epizodě se budeme věnovat vývoji núbijského křesťanství, problematice jazyka tamější liturgie a islámskému převzetí náboženských otěží.

Zdroj:

HAVELKA, Ondřej. Africké náboženské tradice: duchovní bohatství nejchudšího kontinentu. Praha: Dingir, 2025.