Šarlat, ostří, extáze. Krvavý ší’itský tatbír v Asii a Africe

Jestliže muslimové jsou ne zcela přátelsky rozděleni do několika směrů islámu, krvavá tradice tatbír (arabsky: ﺮﯿﺒﻄﺗ ) zakořeněná mezi ší’ity – přibližně desetiprocentní skupinou ve světovém islámu, jejíž název vznikl ze slov ší’at Alí (strana Alího) – rozděluje podobně i je. Kontroverzní tatbír je mezi jeho příznivci součástí memorativní sváteční tradice zvané ’ašúrá, desetidenního smutečního období vrcholící desátého dne měsíce muharramu (dne zvaného právě ’ašúrá, z aramejského slova s významem „desátý“), kdy si ší’ité při procesí připomínají výročí smrti imáma Husajna ibn Alího (625–680), mladšího syna Alího a vnuka proroka Muhammada, v bitvě u Karbalá v roce 680 (dne 10. muhammaru roku 61 hidžry).

Krvavý tatbír, při němž se řezáním, sekáním nebo bičováním sebepoškozují nejen dospělí, ale někdy také děti od věku přibližně deseti let, je tvrdě kritizován nejen sunnity, ale i mnohými ší’ity. Ší’a – ve své většinové linii ithná’ ašaríja, která nese tradici tatbíru – je v přístupu k rituálu hluboce rozdělena. V sunnitských zemích je tatbír přísně zakázán, a nadto jej považují za zakázaný (haram) i mnohé ší’itské autority.

S pozoruhodnou tradicí tatbíru jsem se prvně setkal v Íránu, když jsem tudy před lety cestoval po zemi do Indie, kde je tento krvavý rituál rovněž veřejně praktikován; konečně některé hinduistické rituály – jako například thaipusam – působí na překvapeného poutníka ze srdce Evropy podobně exoticky. Tatbír praktikují v různě extrémních formách, a to soukromě nebo veřejně, ší’ité dvanácti imámů po celém světě. Spektakulární procesí je v současnosti v prvním měsíci islámského kalendáře k vidění například v Bahrajnu, Iráku, Indii nebo Libanonu. Cílem článku nicméně není tatbír nekriticky (snad až lehoulince sadisticky) monumentalizovat, leč přiznejme si, událost (která je ztělesněním bifurkace názorů) je to vizuálně i spirituálně více než impresivní.

Ší’a

Ší’ité, kteří po Muhammadově smrti v roce 632 ctí nástupnické právo jeho bratrance a zetě Alího (600–661), uznávali za vůdce obce výlučně imámy vzešlé z Alího mužských potomků, neboť Muhammad zemřel bez mužského potomka a Alí tak byl jeho nejbližším mužským příbuzným. Muhmmadova dcera Fátima, žena Alího, nadto dala Alího potomkům prorokovu krev. Sunnité však naopak po prorokově smrti trvali na volených vůdcích – chalífech.

Mnohým z prvních ší’itských imámů se místo očekávané úcty dostalo násilné smrti a mezi ší’ity se tak zrodila myšlenka vykupitelského utrpení. A již v tomto historickém momentu nacházíme prapočátek memorativní mučednické tradice. Ší’ité byli přesvědčeni, že imám z Alího linie je nejen Bohem vyvoleným vůdcem obce a vykladačem zákona, ale že má v sobě dokonce určitý element božství a vede tak společenství věřících ke spáse.

Tento božský prvek dědí po imámově smrti jeho syn a jde tak o svaté světlo předávané od Adama k Muhammadovi a dál v jeho rodině. Všechny ší’itské směry (nebo též – indiferentně teologicky míněno – sekty, z latinského secta s významem cesta, směr) vyznávají, že Alího spojuje s Bohem niterné mystické pouto zvané wilája. Koneckonců ší’ité přidávají vyznání Alího přátelství Božího (walíju-lláh) přímo k šahádě, tedy islámskému vyznání víry, které říká: „Vyznávám, že není božstva kromě Boha a Muhammad je posel Boží“.

Tatbír jako jablko sváru

Desetidenní smuteční období ’ašúrá plné zármutku a vzpomínek na násilnou smrt Husajnovu vrcholí procesím 10. muharramu. Někteří ší’ité k symbolickému rytmickému bití do hrudě, kterým procesí doprovázejí téměř všichni zúčastnění, přidávají extrémní formu tatbír – rituální sebepoškozování nejčastěji nožem nebo mečem zvaným talwar na hlavě, v některých oblastech také sebebičováním vícevlákenným drátěným bičem nebo mečem na zádech. S tímto smutečním a někdy i krvavým procesím, kdy sytý šarlat krve vyniká na bílých oděvech trýznících se lidí (častěji mužů, ale ženy se účastní také), souvisí i projevy otevřeného nepřátelství k sunnitům, kteří jsou explicitně obviňováni ze spoluzodpovědnosti za tragédii u Karbalá. Podle Luboše Kropáčka je procesí na výročí Hussajnovy smrti citovým jádrem ší’itské spirituality.

Ší’ité praktikují krvavý tatbír nejčastěji 10. muharramu a rovněž 40 dní poté. Úplnou výjimkou ale není ani praktikování tatbíru mimo tyto stěžejní dny. V některých ší’itských oblastech se také z času vynořila lidová představení zobrazující Husajnův krutý konec v bitvě u Karbalá s jasnými vykupitelskými prvky zvaný ta’zija. V Africe je možné ta’ziju vidět v Nigérii a v několika zemích východního pobřeží. Masovější rozmach ‚ašúrá se udál v 16. století v Persii, kdy tam šáh Esmá’íl vyhlásil ší’itský islám v linii ithná‘ ašaríja (ší’a dvanácti imámů, tzv. dvanáctníci) za státní náboženství. V minulosti při tatbíru nezřídka docházelo k omdlévání i úmrtí sebepoškozujících se věřících.

Při samotném rituálu se bíle odění věřící uprostřed většího množství pouze přihlížejících buď přímo řežou či sekají do hlavy, nebo si nechají řez provést jinou osobou a následně na místo řezu cílí rány dlaní nebo plochou stranou meče. Jiní účastníci se bičují do zad řetízky, na nichž jsou zavěšeny nože nebo ostré háčky. Bílý oděv symbolizuje pohřební roucho a ochotu mučednicky zemřít. V minulosti byla zkrvavená roucha, ve kterých při tatbíru věřící zemřeli vysoce ceněna jako mučednická relikvie. Ostatní účastníci procesí, kteří přímo neprovádějí tatbír, jsou obvykle oděni do černé barvy a obklopují bíle oděné, krví pokryté „mučedníky“.

Ší’a v Egyptě

V Egyptě žije podle recentních statistik přibližně 110 milionů obyvatel. Státním náboženstvím je islám a Egypt je tak se svou muslimskou populací šestou nejpočetnější muslimskou zemí světa. Přibližně 10 až 15 % egyptské populace jsou koptští křesťané (většinově Koptská pravoslavná církev, drobné menšiny potom Koptská katolická církev a další převážně východní církve). Drtivá většina muslimů jsou sunnité, přesto v zemi žijí 2 až 3 miliony ší’itů, což je skupina, která si rozhodně zaslouží pozornost. Ší’a má v Egyptě bohatou historii. Ší’itští (stricto sensu ismá’ílíjští) Fátimovci vládnoucí Egyptu mezi lety 969 až 1171 učinili z Egypta silnou teokracii, v jejímž čele stál neomylný imám, vládnoucí podle Boží vůle.

Fátimovcům se podařilo učinit z Egypta centrum ší’y, i když je pravdou, že ší’a se týkala zejména společenské elity; běžná populace patrně zůstala většinově sunnitská. Ší’itský islám však v Egyptě nekraloval příliš dlouho, neboť ve 12. století se slavným vzestupem sultána Saladina (1138–1193), který do dějin vtiskl nejslavnější období islámských zemí, ujal se náboženského kormidla v Egyptě sunnitský islám. Dnes jsou ší’ité společensky ostrakizováni, nábožensky utlačováni a někdy dokonce pro své pojetí islámu obviňováni z rouhání.

Egyptské úřady otevřeně brání veřejným ší’itským slavnostem, zvláště pak zde pojednávaným smutečním obřadům ’ašúrá. Čas od času se ší’ité odváží navzdory zákazům memorativní shromáždění uskutečnit, což obvykle končí rozehnáním egyptskou policií a významnými postihy pro organizátory i pokutami pro zúčastněné. Utlačování ší’itů v Egyptě nezřídka končí násilím často ze strany militantních egyptských salafistů.

Tatbír v Libanonu

V Egyptě je tedy veřejně praktikovaný tatbír zakázaný jako projev náboženského extremismu, a to pod přísnými sankcemi odnětí svobody. Poutník se tak 10. muharramu v Egyptě s tatbírem nesetká. Memorativní akce probíhají mezi ší’ity v uzavřených komunitách. Podle mých informací od dlouholetých egyptských přátel někteří ší’ité v Egyptě tatbír praktikují, ale vždy v soukromí, v dobře známé skupině ší’itských blízkých. Asi nejbližší zemí, kde mohou egyptští ší’ité veřejně prožít tatbír bez omezení, je Libanon, kde je více než 30 % populace ší’itů, což je pro porovnání prakticky stejně velká skupina jako množina libanonských sunnitů.

Ani v Libanonu ale nepanuje vzhledem k tatbíru mezi ší’ity jednota. V některých oblastech je místní samosprávou zakázán, jinde opatrně tolerován, v některých oblastech, jako je jiholibanonská Nabatíja, je tolerován bez omezení. Právě do Nabatíje proudí za tatbírem poutníci nejen z celého Libanonu, ale také ší’ité ze zemí, kde je tatbír veřejně zapovězen, tedy také z Egypta a dalších sunnitských zemí severní Afriky.

Ší’a v Nigérii

V Nigérii žijí přibližně čtyři miliony ší’itů, a to především v severní oblasti Sokoto. Mezináboženské vztahy nejsou v Nigérii nikterak růžové a často vyvřou v krvavý konflikt. Ani vnitroislámské vztahy nejsou bezproblémové. V souvislosti s tatbírem v Nigérii se hovoří o Islámském hnutí Nigérie – Islamic Movement of Nigeria (IMN) – což je ší’itské hnutí myšlenkově napájené íránskou ší’itskou školou.

Hnutí bylo ovšem nigerijskou vládou v roce 2019 zakázáno a označeno jako „nepřítel státu“. Do té doby bylo možné obřady ’ašúrá v oblasti Sokoto sledovat. Někteří příznivci Islámského hnutí Nigérie realizovali také tatbír, ovšem rozšíření bylo spíše lokální a nevyvolalo velký zájem běžných nigerijských ší’itů. Přesto však Nigérii můžeme pokládat za jednu z velmi mála afrických zemí, kde se poutník mohl a patrně ještě může s tatbírem setkat.

Často se uvádí, že náboženská oběť ve formě krve je prastará a rovněž je zřejmé, že lidské oběti byly v minulosti praktikovány po celém světě. Patrně nejdéle se obětování lidí v náboženském kontextu udrželo v západní Africe; oficiálně do začátku 20. století, neoficiálně však ještě dlouho poté a v africkém čarodějnictví se s lidskou obětí – dnes již tedy nelegální – zřídka setkáváme ještě dnes. Mohlo by se tedy zdát, že krvavý tatbír logicky nasedne na hlubokou tradici krvavé oběti v subsaharské Africe, ovšem nestalo se tak. Tatbír je v Africe velmi vzácným jevem. V tradičních afrických náboženstvích jako je vodun, bori nebo jorubské náboženství sice byly významně rozšířeny krvavé lidské oběti, ale vždy se jednalo o obětujícího na jedné straně a obětovaného na straně druhé, v původních afrických náboženstvích jsem se s větším rozšířením sebeobětování z náboženských důvodů nesetkal. Tatbír má naopak symbolizovat vlastní ochotu zemřít ve spojení s milovaným mučedníkem Husajnem. Poutník, který by chtěl zakusit tuto kontroverzní tradici, tak musí spíše než do afrických zemí zamířit do Asie, nejlépe do Bahrajnu, Libanonu nebo Íránu.

Zdroje:

HAVELKA, Ondřej. Africké náboženské tradice: duchovní bohatství nejchudšího kontinentu. Praha: Dingir, 2025.

HAVELKA, Ondřej. Africká náboženství: religionistika, teologie, afrikanistika. Praha: Dingir, 2024.

TUREČEK, Břetislav. Tatbír, aneb řezání do hlavy coby důkaz pevné víry. Nový Orient, roč. 76, č. 2 (2021), s. 24–32.