Článek
Každý pátek v průběhu celého roku procházejí františkáni všechna zastavení křížové cesty v Jeruzalémě. Jeden z pátků je ale výjimečný, je to právě Velký pátek, den připomínky ukřižování Krista. Průvod mnoha desítek františkánů v hnědých kutnách je sám o sobě fascinující podívanou, ovšem právě na Velký pátek se do Svaté země na nejdůležitější křesťanské svátky sjíždějí křesťanští poutníci z celého světa, aby mohli v modlitbách projít poslední cestu svého Spasitele a k františkánům se tak přidávají mniši mnoha dalších řádů, lidé mnoha národů, kultur a dokonce i hloubaví věřící jiných náboženství nebo hledající poutníci. Atmosféra bývá úžasná. Pro muslimy a židy, kteří v Jeruzalémě žijí, je to ale běžný den, Kristova cesta na Kalvárii je nezajímá.
Pro křesťana nebo hledajícího poutníka je to něco zcela mimořádného: na tomto místě se psaly dějiny spásy, právě na tomto místě světa vrcholilo Boží sebezjevení; právě „tady“ (můžeme-li si dovolit takové zjednodušení) Bůh vykoupil lidstvo z hříchu, dovršil stvoření a své zjevení, které křesťanská teologie od té doby věrně interpretuje a inkulturuje do stále nových historicko-situačních podmínek. Tudy kráčel těžce mučený Ježíš z Nazareta, podle křesťanské teologie člověk a Bůh v jedné osobě. Na poutníka čeká celkem čtrnáct kontemplativních zastavení, při nichž potkává věřící a cestovatele z celého světa a poslouchá modlitby v nejrůznějších jazycích. Výsledná směs jazyků, lidí všech barev pleti a nejrůznějších světonázorů je fascinující – to je ta skutečná jednota v rozličnosti a rozličnost v jednotě, která je křesťanství bytostně vlastní. Katolicita znamená univerzalitu, všeobecnost, sjednocení v osobě Syna.
První zastavení křížové cesty je u místa bývalé římské pevnosti, kde proběhl soud (Mt 27,2) a Ježíš byl odsouzen k smrti. Dnes je zde muslimská kolej Omarovy madrasy. Již po ránu tady bývá horko, slunce se opírá do světlých kamenných stěn domů, v úzkých uličkách málokdy vane vítr. Druhé zastavení je u Kaple bičování před františkánským klášterem: na tomto místě byl Ježíš krutě zbičován a ponižován (Mk 15,15), potom vzal na svá bedra kříž. Poutníci se na tomto místě tiše modlí a na svých ramenou často nosí velký těžký kříž podobný tomu, jaký musel vláčet Ježíš, který odtud kráčel k místu označovanému oblouk Ecce homo. Pod tímto kamenným obloukem Pilát spatřil zbičovaného Ježíše s trnovou korunou, v rudém plášti a prohlásil: „Hle, člověk!“ (Jan 19,5).
Cesta klesá k tržišti, které se cestovateli otevře u třetího zastavení. Třetí zastavení se nachází u místa, kde Ježíš podle tradice poprvé klesl pod tíhou kříže. Dnes tady najdete kapličku s mramorovým reliéfem této události nad vstupem. Čtvrté zastavení je před arménským kostelem Panny Marie Bolestné; dříve tu stál kostel založený křižáky. Zde Ježíš podle tradice potkal svou matku Pannu Marii, což opět připomíná reliéf nad vchodem. Páté zastavení probíhá na místě, kde římští vojáci zadrželi Šimona z Kyrény a přinutili jej nést Ježíšův kříž (Lk 23, 26). Poutníci se tady na Velký pátek zastavují ve zcela zaplněné uličce, která se prudce zvedá vzhůru ke Golgotě. V uličkách v tento sváteční den není k hnutí. Prolínají se tady nejrůznější vůně, zvuky, modlitby, pocity…
Šesté zastavení je na místě, kde podle tradice Veronika podala Ježíšovi roušku a otřela mu krev a pot. Evangelisté však tyto informace neuvádějí. Zastavení připomíná kaple sv. Veroniky. Sedmé zastavení: Ježíš podruhé padl pod tíhou kříže; toto místo označuje římský sloup ve františkánské kapli. Ani tuto událost nenajdeme v žádném z evangelií. Osmé zastavení je na místě, kde Ježíš napomínal plačící ženy (Lk 23, 28) a dnes je zde do zdi zabudován kříž. Deváté zastavení je na nádvoří Etiopského kláštera: podle tradice na tomto místě padl Ježíš potřetí pod křížem. Desáté až čtrnácté zastavení se nacházejí na samotné Golgotě, v překladu Lebka, podle vzhledu pahorku – latinsky Kalvárie (Mt 27, 33). Dnes zde stojí chrám Božího hrobu a jednotlivá zastavení probíhají uvnitř. Desáté zastavení připomíná, že Ježíš byl zbaven roucha. Jedenácté zastavení – Ježíš byl přibit na kříž (Mt 27, 35). Dvanácté zastavení – Ježíš zemřel na kříži (Mt 27, 50). Podle historiků se tak stalo v pátek 7. dubna roku 30, patrně ve tři hodiny odpoledne. Třinácté zastavení – Ježíšovo tělo sňali z kříže (Mt 27, 59). Čtrnácté zastavení – tělo Pána Ježíše bylo uloženo do hrobu (Mt 27, 60).
Otevření Cesty všech cest
Podle křesťanské víry Ježíš Kristus jako člověk skutečně zemřel, sestoupil do stavu mrtvých, avšak třetího dne vstal z mrtvých a ukázal se učedníkům. Přemohl tak hřích a smrt, otevřel nám Cestu všech cest, Cestu ze smrti do života, z otroctví do svobody, zpátky k účasti na Boží přirozenosti. Křtem ve jménu Otce, Syna u Ducha svatého se do této tajemné události noříme spolu s Kristem – kříž je vrchol lidské spásy a Božího zjevení. Je to tajemství před kterým nelze než pokleknout, otevřít se nevýslovnému a přijmout jeho nabídku, neboť když poutník hledá, je dávno před tím volán. Je to tajemství vykoupení, odpuštění hříchů, spásy, účasti na synovství, tajemné participace na Boží přirozenosti. Křtem se rodí nový člověk, proto také dostává i nové jméno. Člověk je podle křesťanské antropologie jednotou těla a duše. Pokřtěný (a o to více také biřmovaný) člověk je potom v nové realitě podle církevního otce Ireneje z Lyonu jednotou těla, duše a Ducha svatého. Duch svatý se podle Zatvornika stává duší naší duše a pozvedá nás do nové dimenze života. Není nezajímavé, že se učedníkům Ježíš jako oslavený Pán poprvé zjevil na cestě (Mk 16,12), při dalším putování. Cesta se tak opět stává něčím klíčovým, něčím, na co je v jistém smyslu vázána spása člověka, poznání pravdy, následování Krista.
Ježíš potom učedníky vyslal na další cestu: vyslal je na cestu do celého světa, aby mu získávali učedníky a křtili je ve jménu Otce, Syna a Ducha svatého (Mt 28,19). Ježíš tak svým životem, smrtí, vzkříšením a oslavením otevřel Cestu života, na níž nás všechny pozval a „strom spásy“ obdařil tolika plody, kolik je třeba pro záchranu celého světa, ovšem v plném respektu k naší svobodě a autonomii nám tuto cestu nabízí ale nevnucuje. Rozhodnutí vykročit na Cestu je na každém z nás. Naše mystická cesta do nebeského Jeruzaléma má být podle východních otců korunována apokatastasí, navrácením prvotního stavu a blaženým společenstvím s Bohem. Tvrdím, že Písmo svaté je nejhlubší cestopis a samotná Cesta v něm hraje klíčovou roli.
Sobotní cesta
Židé, jak známo, nesměli a nesmějí v sobotu pracovat, omezené jsou téměř všechny myslitelné činnosti a dokonce i délka cesty, kterou lze v sobotu ujít. Délka sobotní cesty, se kterou se setkáváme hned na začátku další novozákonní knihy následující po čtveřici evangelií, tedy skutků apoštolů, odpovídá dnešním přibližně 1100 metrům. Židovský poutník tedy v sobotu opravdu fyzicky daleko nedojde, zato se však má v tento ten soustředit na věci Božské a přibližovat se tak svému Stvořiteli duchovně. Jedenáct apoštolů vybralo po Jidášově zradě jeho nástupce Matěje, neboť Ježíš výslovně požadoval dvanáct apoštolů, což odkazuje na dvanáct izraelských kmenů a znamená číslo plnosti. Poté začala světová misie, která doposud neskončila, měla zajímavou, ale také krvavou a odpornou tvář a vedla misionáře, vojáky i dobrodruhy do nejzazších koutů světa.
Cestovatelskou zajímavostí je fakt, že v Jeruzalémě při letnicích, tedy při seslání Ducha svatého (pneumatologická fáze zjevení mysteria Trinitatis) svatopisec Lukáš popisuje lidi mnoha vzdálených národů, žijící v té době ve Svatém městě: Perthy, Médy, Elamity, Mezopotámce, Judy, Kappadočany, Ponťany, Frýgy, Egypťany, Libyjce, Kréťany, Araby a Římany. To dokládá, že se v té době hojně cestovalo, obchodovalo a docházelo k bohaté kulturní výměně. Někteří teologové dokonce hovoří o tom, že Logos se vtělil v první možné době, kdy díky možnostem cestování a kulturní výměny byla možná nadnárodní misie, v zásadě do budoucna otevřená celému širému světu.
Křesťanství jako zjevené náboženství
Křesťanství je, jak už bylo řečeno, tzv. zjevené náboženství, to znamená, že transcendentní Bůh, který na stvoření nijak nezávisí, ale o stvoření se stará a zajímá, neustále jej udržuje v bytí (creatio continua) a sklání se k člověku v nabídce spásy a pozvání k účasti na Boží přirozenosti, se zjevuje a odhaluje (revelatio) tajemství své Trojjedinosti – mysterium Trinitatis. Bůh se k člověku sklání, sděluje se mu, otevírá se mu, zve jej k sobě, omilostňuje jej, uzavírá s ním smlouvu a vrcholem tohoto sebedarování a sebezjevení Boží je Ježíš Kristus – jeho inkarnace, život, skutky hlásání Božího království, utrpení, smrt na kříži, vzkříšení a oslavení. Jak a z čeho se po dvou tisících letech o tomto zjevení dozvídáme? Podle významného dokumentu Druhého vatikánského koncilu (1962 –1965) Dei Verbum, z tohoto Božího zjevení tryská Tradice a Písmo. Apoštolská tradice je vše co církev sama je, co uchovává a předává, v co sama věří – je to identita církve. Není to jen souhrn učení, je to samo bytí a předávání (tradere) nadpřirozeného života.
Písmo je potom zafixovaná tradice prvotní církve, které Tradice potřebuje, aby nebyla ohrožena co do obsahu zvěsti. Písmo zase potřebuje Tradici, aby jej oživovala, interpretovala a inkulturovala do nových kulturně-historicky podmíněných situací. Jako třetí prvek se uvádí magisterium, které se svým charizmatem posledního slova rozpoznává a chrání pravověrnost interpretací nakolik je v těsném souladu a vztahu s církví jako celkem (conspiratio). Apoštolská Tradice je spolu s Písmem samou podstatou předávání křesťanské zvěsti. Od posvátné Tradice v singuláru je nutné odlišovat proměnlivé ekleziální tradice v plurálu, skrze které se v dějinách k té apoštolské Tradici dostáváme. Takto chápanou Tradici v jednotném čísle však představuje až teologické myšlení 20. století.
Zdroje:
Bible
HAVELKA, Ondřej. Nový zákon pohledem cestovatele: Bible jako cestopis odhalující směr a smysl Cesty do nebeského Jeruzaléma. Praha: Akbar, 2019.
