Drsná iniciace nezřídka končící i smrtí. Gabon, bwiti a unikátní synkretismus

O náboženství bwiti jsem již psal v samostatném článku – nyní se proto posuneme dál: nahlédneme společně unikátní synkretismus bwiti a katolického křesťanství. Bwiti nemá sumu nauky, která by se předávala, vyučovala, ale má iniciační a postupové rituály, při kterých se dosahuje změny vědomí a vhlédnutí do podstaty skutečnosti. Člověk se otevírá vizím a přijímá pochopení reality; neučí se, ale nahlíží. Podobně, jako je tomu u mnoha dalších tradičních afrických náboženství, která se synkretizovala s křesťanstvím (např. vodun a katolické křesťanství v Beninu) nebo islámem (např. vodun a islám v Mali), vznikl také v Gabonu synkretismus bwiti a katolického křesťanství. Někteří katoličtí křesťané vyznávají v Gabonu dvě náboženství zároveň, aniž by je výrazněji synkretizovali (hovoříme o vícečetné náboženské identitě), zatímco jiní explicitně vytvářejí synkretismus, který se propisuje např. do iniciačního rituálu bwiti katolickou svátostí smíření, přijímáním eucharistie, křesťanskou modlitbou apod.

Tradiční středoafrické náboženství bwiti

Podrobnější pojednání o bwiti čtenář nalezne ve starším článku, zde jen stručně připomenu základní východiska. Náboženství bwiti pochází od Pygmejů, kteří objevili účinky konzumace druhé vrstvy kořene keře iboga. Větší dávky ibogy vedou k výrazným halucinacím a dávka užívaná k iniciaci bwiti způsobí dočasné bezvědomí. Překročení této dávky způsobí smrt. Nemálo iniciovaných ovšem zemře i při běžně užívané dávce, neboť zátěž pro srdce je mimořádná a dosud neodhalené srdeční choroby nebo obtíže mohou být při iniciaci fatální.

Bwiti je jedním z oficiálních náboženství Gabonu. Odhaduje se, že náboženství bwiti vyznávají v Gabonu a okolních zemích až 3 miliony lidí. Není jasné, kolik z nich praktikuje zároveň také křesťanství nebo obě náboženství synkreticky propojuje. Iniciační rituál v Gabonu trvá (podle oblasti) obvykle tři až sedm dní. Rituál není všude stejný, přesto má některé konstantní charakteristiky napříč oblastmi s klíčovým závěrem obřadu: předposlední zasvěcovací noci iniciovaný symbolicky umírá (fakticky je v bezvědomí nebo ve velmi hlubokém spánku), svléká ze sebe starého člověka a získává poznání; tělo iniciovaného leží v bezvědomí, zatímco jeho vědomí cestuje vesmírem.

Pokud člověk sleduje nečisté úmysly, nechce se dozvědět o sobě a o celkové realitě, ale chce získat např. umění ublížit ostatním, rituál jej podle přesvědčení ngangů (zasvěcených průvodců iniciací) zničí. Iboga má podle ngangů mocně zesilovat základní nastavení člověka, jeho přístup k rituálu, přístup k sobě a k ostatním. To je také podle zasvěcenců důvod, proč někteří lidé rituál nepřežijí a z bezvědomí se již nevrátí. Ngangové tvrdí, že iboga těmto lidem natolik znásobí negativní postoj a zlo v sobě samém, že je to pohltí a zabije. Zatímco po psychedelické fázi má následovat tzv. návrat nebo též znovuzrození, tito lidé promění smrt symbolickou ve smrt faktickou.

Tabernanthe iboga je tropický keř z čeledi toješťovité. Kořen keře obsahuje psychoaktivní látky silně ovlivňující centrální nervový systém, patřící do skupiny halucinogenů, na člověka působící výraznými změnami vědomí. Kořen ibogy obsahuje více než deset různých indolových alkaloidů, přičemž nejúčinnějším z nich je alkaloid ibogain. Iniciační rituál je pro Gabonce velmi důležitý: právě při něm jsou zasvěceni do náboženství bwiti a poprvé v životě konzumují ibogu. Po úspěšném absolvování iniciačního rituálu mohou přijímat ibogu po celý život, ať už při slavnostech, při léčbě nebo pro svůj osobní duchovní rozvoj. Iniciační rituál probíhá nejčastěji v rané dospělosti kolem patnáctého roku věku.

Pro několikadenní iniciační rituál je typické stálé monotónní hraní na specifické strunné nástroje, rytmická chrastidla a rohy. Hraje vždy několik hudebníků, kteří se střídají, neboť iniciovaný prakticky nespí – únava je důležitou součástí zesílení vizí – a monotónní hudba tak hraje celé dny i noci. Při nejsilnějším opojení hudebníci hrají iniciovanému co nejblíže k uším, aby vytržení proběhlo co možná nejintenzivněji.

První den dostává iniciovaný první dávky odvaru drceného kořene v nápoji, který vyvolá intenzivní zvracení a celkové vyčištění trávicí soustavy – jedná se o tzv. rituál zvracení. V dalším kroku (obvykle druhý den) se skupina – většinou se iniciuje více jedinců, obřad vede jeden či dva ngangové a asistuje několik dalších zasvěcenců – přesouvá hluboko do deštného lesa k řece. U synkretismu bwiti a katolického křesťanství iniciovaný prochází při chůzi vyznáním svých hříchů a zříkáním se všeho zla ve jménu Ježíše Krista. Někdy asistuje katolický kněz a probíhá svátost smíření. Následuje obmytí iniciovaného v řece, ideálně v proudu, např. pod vodopádem. Vnitřní i vnější očista je mimořádně důležitá. Následuje přesun na místo samotné iniciace: někdy je to venku u posvátného stromu, jindy ve vnitřním prostoru; hoří svíce, přes noc oheň. Následuje omývání namáčenými listy, pokrytí popelem nebo bílým práškem (někde praktikováno není).

Dalším důležitým prvkem je okuřování, tzv. kouřová koupel, která obvykle probíhá třetí den. Stále se iniciovanému podává malé množství kořene ibogy. Všechny dosavadní fáze rituálu mají úlohu očišťování. Čtvrtý den může opět probíhat rituální zvracení. Záleží na tom, jak iniciovaný zvládá udržet v sobě extrémně hořký prášek z rozdrceného kořene.

Nejdůležitější prvek iniciace probíhá obvykle pátý den (při kratších ceremoniích druhý či třetí den). Konzumace velké dávky drceného kořene iboga probíhá večer. Iniciovaný je nesmírně vyčerpaný: po celou dobu několikadenního zasvěcování nejí, pije pouze čistou vodu a spí jen minimálně. Stále hraje hudba, hoří ohně. Na některých místech nganga před podáním posvátného pokrmu několikrát píchne iniciovaného jehlou do čela a do jazyka. Při přijímání pokrmu z kořene je iniciovanému nastaveno zrcadlo. Iniciovaný se na sebe dívá, vystupuje ze sebe a pozoruje se z odstupu. Poté do sebe jaksi zvenčí vstupuje a proniká do své nejvnitřnější úrovně. Potkává se sám se sebou, poznává se… Po konzumaci velkého množství kořene iboga upadne do bezvědomí nebo velmi hlubokého spánku, v němž se odehrávají ty nejdůležitější vize. Bezvědomí nebo hluboký spánek trvá celý šestý den. Tělo iniciovaného leží na zemi, zatímco vědomí putuje, nahlíží, poznává. Hudebníci bez přestání hrají jednu opakující se melodii. Nganga stále dohlíží na iniciovaného. Stav je natolik hluboký, že se tělo na zemi mnoho hodin (i desítky) vůbec nepohne. Sedmý den se iniciovaný navrací. Sedí na zemi, později chrastítky rytmicky doprovází hudebníky. Probouzí se ze změněného stavu vědomí. Probouzení do plně bdělého stavu trvá hodiny.

Synkretismus bwiti a katolického křesťanství

Jak už výše zaznělo, náboženství bwiti je jedním z oficiálních náboženství v Gabonu, ovšem v praxi je velmi často věřícími vyznáváno spolu s katolickým křesťanstvím nebo – častěji – v synkretizované podobě s katolickým křesťanstvím. Teologie bwiti a katolického křesťanství si výrazněji nekonkuruje, neboť v bwiti jde výhradně o sebepoznání a hluboký vhled do podstaty reality; samo bwiti se příliš nezabývá Bohem ani božstvy, přesto se ale v bwiti traduje, že Bůh stvořitel Zame ye Mebege daroval lidem ibogu. Identifikace původních bohů a božstev s jednou z křesťansky nahlížených osob Trojice – typicky s Bohem Otcem – je v afrických synkretismech běžná. Drtivá většina věřících v náboženství bwiti nehledá Boha, ke kterému by se mohla vztahovat, ale osobní cestu k poznání. Boha hledají v paralelně vyznávaných náboženstvích, v Gabonu typicky v katolickém křesťanství, ale také v islámu.

Bwiti je možné považovat za jedno z tzv. etických náboženství: vyznavač má usilovat o maximální možný mravní a morální rozvoj. Usilovná práce na osobním rozvoji, dosahování maxima svých kvalit a služba společenství je de facto základní charakteristikou bwiti. Další klíčovou charakteristikou je tolerance – bwiti nezavrhuje žádné náboženství, žádnou tradici, žádný kult. Nezavrhuje dokonce ani čarodějnictví. Věřící je vybízen, aby nikdy do této oblasti nevstoupil a bližním byl vždy nápomocný, ovšem nemá odsuzovat ani tradice, které mají jiná či opačná východiska. V tomto ohledu je nutné zmínit přesvědčení mnohých tradičních náboženství ve střední a západní Africe, které věří, že existuje jakýsi vyšší řád, podle něhož je vše udržováno v dokonalé rovnováze a harmonii. Proto nemůže být vítěze bez poraženého, světla bez tmy, dobra bez zla atd.

Podle této v zásadě dualistické teze platí, že pokud někde čaroděj vykonal zlý skutek (např. zabití vytipované oběti za finanční odměnu), byl jen nástrojem v harmonizaci celého stvoření, neboť jinde bylo vykonáno dobro, a čaroděj tak pouze vyvážil vychýlení řádu. Bwiti sice toto konkrétní učení iniciovaným nepředává, je ale nutné si uvědomit, že v Gabonu je lidmi chápáno jako obecně známé a platné. Snad i proto bwiti neodsuzuje žádnou tradici, ani tradici útočného středoafrického čarodějnictví, jako je např. azande a kindoki. Neodsuzování útočného čarodějnictví vyznavači synkretismu bwiti a katolického křesťanství je poměrně paradoxní jev, neboť tamější katolická nauka chápe toto útočné čarodějnictví v zásadě jako satanismus.

Náboženství bwiti žádného Boha nebo božstva vyznávané okolními náboženstvími nepopírá, a přestože bwiti uznává existenci Boha stvořitele nazývaného Zame ye Mebege, jeho uctívání není klíčovým prvkem praxe. Klíčovým prvkem praxe je nahlížení duchovní podstaty skutečnosti, nalézání sebe sama v celku skutečnosti. Vyznavači synkretismu bwiti a katolického křesťanství ztotožňují Boha stvořitele Zame ye Mebege s křesťanským Bohem Otcem. Zatímco vyznavači samotného bwiti svou pozornost příliš nezaměřují k Bohu (to však neznamená, že existenci Boha stvořitele neuznávají), vyznavači synkretismu v souladu s křesťanským postojem mnohem více zdůrazňují význam Trojjediného Boha v duchovním životě člověka. Jednoduše řečeno: katolická rovina synkretismu je orientovaná k Bohu, zatímco rovina bwiti je orientovaná k člověku, k sobě samému.

Katolická liturgie vyznavačů synkretismu je v Gabonu totožná s liturgií tamější katolické církve. Vyznavači synkretismu navštěvují stejné bohoslužby jako katoličtí křesťané, kteří svou víru nesměšují s jiným náboženstvím. Při bohoslužbě není žádného rozdílu. Odlišnosti se propisují zejména do iniciačního rituálu bwiti, kde klíčovou úlohu u vyznavačů synkretismu sehrává křesťanská svátost smíření při tzv. očišťujícím rituálu a přijímání eucharistie po absolvování celého iniciačního rituálu. Celý průběh iniciace je u vyznavačů synkretismu rovněž doprovázen křesťanskými modlitbami.

Synkretismus staví na katolické teologii, v níž lze rozeznávat jisté tendence k latentnímu subordinacionismu, když je bohočlověk Ježíš Kristus chápán jako prostředník mezi nedostupným Bohem Otcem a lidmi, přičemž je jistým – snad i ne zcela zamýšleným – způsobem vzhledem k Bohu Otci umenšován. Rozhodně však gabonští vyznavači synkretismu bwiti a katolického křesťanství nechápou Krista extrémním způsobem až ariánského typu jako stvořeného prostředníka, což by nakonec bylo v přímém rozporu s katolickou naukou. Nikoli, onen implicitní subordinacionismus je spíše jemnějšího, origenovského typu.

Ježíš Kristus je vyznavači synkretismu chápán jako pravý Bůh a pravý člověk, ovšem v jisté blíže nespecifikované podobě je podřízen Bohu Otci a nedosahuje zcela totožné velikosti. Nutno doplnit, že subtilní patristické teologické pře nejsou v gabonském katolickém prostředí tématem. Křesťané v Gabonu spíše zdůrazňují, že Bůh je láska (1 Jan 4,8), a to by se mělo propisovat do křesťanského života. Za jakési proprium christianum Gabonese lze na základě často skloňovaných témat v tamější teologii označit slova Druhého vatikánského koncilu: „Předmětem teologie je církví dosvědčovaná víra v sebezjevení Boha v osobě a příběhu Ježíše z Nazareta. Cílem tohoto Božího sebesdělení je, aby lidé měli prostřednictvím Krista, vtěleného Slova, v Duchu svatém přístup k Otci a stali se účastnými božské přirozenosti.“ (DV 2) Křesťané v Gabonu – a platí to rovněž pro vyznavače synkretismu – zdůrazňují právě ono prostřednictví Krista.

Potenciální kolizní naukový bod nahlíženého synkretismu ze strany křesťanské etiky lze nalézt v ortopraxi, konkrétně v konzumaci takového množství psychoaktivní látky iboga, které se blíží limitu život či zdraví ohrožujícího množství, což je v rozporu s křesťanskou etikou, která chápe lidský život jako Boží dar, jenž by člověk neměl vědomě ohrožovat. Katolická teologická etika hovoří poměrně konsenzuálně o tom, že vědomé poškozování zdraví není v souladu s křesťanskými východisky a vědomé riskování vlastního života také ne. Lidský život a zdraví jsou pro křesťany Božími dary a jako k darům by k nim měli přistupovat. Křesťanská etika má svá paradigmata, své imperativy a své směry, které do praktického života věřícího promlouvají intenzivněji než některé subtilní teologické spekulace, jako je např. výše zmíněný latentní subordinacianismus origenovského typu, který si věřící v Gabonu více méně neuvědomují a nijak je nerozrušuje.

Etické imperativy jsou v tomto směru hlasitější a synkretismus katolického křesťanství a bwiti v Gabonu je utvořen ze dvou etických náboženství. Jak již bylo řečeno, zkušení ngangové na průběh iniciace po celou dobu dohlíží a právě nadměrnému požití ibogy se svou zkušeností snaží zabránit. Přesto se to někdy stane. Vystavit se vědomě přímému nebezpečí smrti se zdá být v rozporu s východisky křesťanské etiky; lidské jednání má být podle křesťanů odpovědné i k sobě samému. Menší dávky ibogy, které nijak neohrožují život ani zdraví a nevedou k závislosti, naopak nelze chápat jako naukově eticky kolizní.

Konečné mravní a morální posouzení množství přijímané ibogy spočívá na společenském zvyku v dané oblasti a daném čase a svědomí konkrétního věřícího jedince. Pokud věřící nepřijímá přímo život ohrožující množství ibogy, není takové jednání v kolizi se základními imperativy teologické etiky. Klíčovou výpovědí dotazovaných věřících mého terénního výzkumu, kterou bych měl shrnout do několika slov, je: mimořádná tolerance, úsilí o dobro a otevřenost mezináboženskému dialogu.

Zdroje:

HAVELKA, Ondřej. Africké náboženské tradice: duchovní bohatství nejchudšího kontinentu. Praha: Dingir, 2025.

HAVELKA, Ondřej. Africká náboženství: religionistika, teologie, afrikanistika. Praha: Dingir, 2024.