Článek
Jednu z nejpohádkovějších tváří sakrální architektury najde cestovatel v africkém Mali, kde stojí unikátní příklady tzv. súdánsko-sahelské architektury. Podobné stavby lze obdivovat prakticky v celém Sahelském pásu: především v Nigeru, Nigérii, Čadu, Mauretánii, Burkině Faso a Súdánu.
Sahelský pás – zkráceně Sahel – je geografické označení suché oblasti mezi jižní hranicí Sahary a subsaharskou Afrikou táhnoucí se od Mauretánie na západě po Súdán na východě. Slovo sáhil znamená pobřeží, okraj a odkazuje k okraji velkého „písečného moře“ Sahary. Vedle legendárního malijského města Timbuktu je výkladní skříní tohoto unikátu sakrální architektury hliněné městečko Djenné se svou gigantickou hliněnou mešitou, která je největší svého druhu na světě.
Velká mešita v Djenné má ve zdech vnitřní dřevěnou konstrukci, která je obestavěna hliněnými cihlami plněnými slámou a pokryta hliněnou vrstvou tak, že dřevěné kůly vystupují asi půl metru z obvodových zdí a slouží zároveň jako lešení, po kterém se pohybují lidé, opravující vnější hliněný nános pravidelně každé léto po deštích.
Současná Velká mešita v Djenné stojí na místě nejstarší mešity ze 13. století; postupně byla přestavována a zvětšována, a protože je vystavěna z hlíny, nelze definovat, jak je stará, neboť se stále obnovuje. Poslední velká rekonstrukce proběhla před více než sto lety. Je to de facto živá stavba, která se opticky nemění, ale jejíž konstrukce se neustále obnovuje podobně jako buňky v lidském těle. Mešita byla ve 13. století vystavěna na základech staršího královského paláce, rovněž hliněného.
Prakticky celé historické město Djenné je vystavěno z hlíny a sušených hliněných cihel v súdánsko-sahelském stylu. Specifická architektura pracuje s oblými tvary v souladu se stovky let starou tradicí, jejíž typickým znakem jsou vedle tvarů budov také dřevěné okenice s kovanými arabskými motivy. Domy ve staré čtvrti Djenné jsou charakteristické malými místnostmi a vzájemným propojením přes střechy a terasy pomocí průchodů, schodišť a lávek tvořících dohromady fascinující hliněný labyrint.
Mešitu mohou navštívit pouze muslimové: jinověrci do interiéru tohoto hliněného skvostu nesmí. Dlouze jsem hovořil s mužem u vstupu mezi masivními hliněnými pilíři a po zajímavém rozhovoru jsem se mohl projít alespoň po krásném nádvoří. Sympatický hlídač mi dovolil nahlédnout do hlavní brány, takže mohu alespoň říci, že interiér je temný, všechny doplňky jsou hliněné, na zemi jsou rozloženy krásné modré zdobené koberce a vstupuje se samozřejmě bez bot.
Interiér není vzdušný a otevřený, jak by se mohlo při pohledu zvenčí zdát, je totiž plný masivních hliněných pilířů velmi nahusto rozprostřených, aby podepíraly strop této jednoduché, leč o to úchvatnější stavby. Každý týden probíhá před mešitou rušný trh, kde je možné pozorovat nádherný etnický, kulturní a náboženský mix. Z mého pohledu religionisty je nejzajímavější synkretismus islámu s malijským kultem řeky Niger zvaným faro.
První větší opevněná sídla považovaná za kořen súdánsko-sahelské architektury, pravděpodobně postavená Soninky, pocházejí z poloviny 2. tis. př. n. l. z oblasti Dhar Tichitt v Mauretánii. Další historické příklady proto-súdansko-sahelského stylu z 1. tis. př. n. l. pocházejí z Mali.
Súdánsko-sahelskou architekturu může cestovatel obdivovat téměř po celé oblasti sahelského pásu – jistými centry této krásné architektury jsou malijské Timbuktu, Djenné a nigerský Agadez. Někdy bývá súdánsko-sahelská architektura dělena na východní a západní, přičemž na západě Sahelu se významné stavby stavěly rovněž z menších pískovcových bloků. Západní mešity mají často větší věž nad mihrábem – výklenkem, který ukazuje směr ke Kaabě v Mekce.
Perlou súdánsko-sahelské architektury je vedle Djenné a Agadezu také malijské Timbuktu. Ve 13. stol. město obývalo 10 000 lidí a začal zde nebývalý kulturní rozvoj. Snad již ve 14. stol. byly v Timbuktu vybudovány tři velké a významné mešity s madrasami, na které byla později vázána výuka na slavné Timbuktské univerzitě. Věhlasná univerzita – s později vynikající úrovní a pověstí – byla toho času volným sdružením těchto madras, které vyučovaly studenty na nádvoří mešit nebo v přilehlých domech.
Největšího věhlasu dosáhlo univerzitní město v 16. stol. Hlavní madrasy byly spojeny s mešitami Sankore, Djinguereber a Sidi Yahya, které může cestovatel dodnes obdivovat, ovšem dovnitř se podívá pouze muslim. Zejména první dvě zmíněné mešity jsou krásné a jejich návštěva stojí za veškeré útrapy cesty do Timbuktu. Některé zdroje uvádí, že první mešita s madrasou – Sankore – byla založena snad již na konci 10. stol. Podoba budovy mešity by měla být ze 14. stol., později několikrát rekonstruovaná.
Zdroje:
HAVELKA, Ondřej. Africké náboženské tradice: duchovní bohatství nejchudšího kontinentu. Praha: Dingir, 2025.
HAVELKA, Ondřej. Západní Afrikou. Praha: GEN, 2011.
