Článek
Jsou to svobodní saharští kočovníci obvykle odění do volných modrých (méně často žlutých, bílých či zelených) dželábií s černým či bílým turbanem. Jejich důležitým poznávacím znamením je na krku zavěšený tuarežský kříž a meč nebo delší dýka, ovšem disponují i moderními těžkými zbraněmi, které v kombinaci s tradiční krevní mstou pravidelně svlažují písek Sahary čerstvou krví protistrany sporu (pročež je cestování po jejich území severně od Timbuktu značně dobrodružné).
Tuaregové a islám
Dnes vyznává většina Tuaregů – jedná se přibližně o tři miliony osob (ovšem odhady se silně různí) – sunnitský islám, nicméně vzhledem k odlehlosti jejich území žijí velmi často mimo dosah mešit, jejich víra je spíše niterná a neklade důraz na formální dodržování muslimských povinností běžných v „zabydleném“ území. Zatímco v celém islámském zeměpásu jsem dnes a denně vídal muslimy při modlitbách na všech myslitelných místech, Tuaregy jsem za několik týdnů pobytu s nimi v poušti severně od Timbuktu ani jedinkrát neviděl při modlitbě. Mohlo to být tím, že k modlitbě odcházeli na odlehlejší místa (jaksi do soukromí) nebo se zkrátka modlí každý sám ve svém nitru. Přestože jsou Tuaregové poutníky, své saharské území neopouštějí a pouť do Mekky (nebo alespoň touha po pouti) u nich není běžně zažitá. Přehnanou almužnu nebo pohostinnost k cizím poutníkům Tuaregové rovněž nepěstují, na rozdíl např. od súdánských muslimů, kteří mi předvedli skutečně mimořádnou ukázku pohostinnosti a pomoci na cestě.
V minulosti Tuaregové podnikali nájezdy na okolní etnika, při nichž zajímali a zotročovali lidi; zároveň vládli obchodním karavanám křižujícím jejich území a ekonomicky z toho těžili. Tuaregové se kromě klanů dělí také do kast: na nejvyšší úrovni je tuarežská šlechta – nanejvýš svobodní lidé, vlastníci stád, zbraní, majetku… –, na nejnižší úrovni jsou potom otroci ze subsaharských bantuských etnik. Například v Mauretánii bylo otroctví oficiálně zrušeno až v roce 1980, ovšem fakticky existuje v určité míře stále. V Mali severně od Timbuktu je to mezi Tuaregy podobné.
V Timbuktu a jeho okolí také odedávna kvetla islámská mystika – súfismus –, která ovlivnila podobu muslimské víry Tuaregů. Není se čemu divit, vždyť v souladu s výpovědí židovské Tóry (z níž Korán hojně čerpá) je kočovný život v pustině tím nejpříhodnějším pro člověka, který se celým svým srdcem, celou svou bytostí spoléhá (a v poušti musí spoléhat) na Boží ochranu. V tuarežské oblasti je významně rozšířený súfijský řád Tidžáníja. Za hlavní tuarežská města (i když slovo město je z našeho pohledu silně zavádějící) jsou považována malijské Timbuktu a nigerský Agadez. Obě města byla v minulosti významnými centry islámské vzdělanosti. Není také bez zajímavosti, že je zde přibližně 40 % muslimů tzv. bezkonfesních. Mezi sunnitskými Tuaregy dominuje Málikovský madhab.
Tuaregové jsou berberskou etnickou skupinou, jež se dělí na mnohé klany a liší se např. barvou pleti, oděvem, zvyky a někdy také vyznávanou vírou. Jižní klany na samém jižním okraji Sahelského pásu jsou silně ovlivňovány západoafrickým vodunem a tradičními subsaharskými náboženstvími i menšími kulty. Tuaregové rozhodně nejsou výkladní skříní krystalicky čistého islámu. Lze potvrdit, že většina Tuaregů dnes vyznává islám, ovšem existuje křesťanská minorita (v severních územích) i rozmanité synkretismy na nejjižnějším území. A co je nejdůležitější, do hlavy konkrétním osobám nikdo nevidí – vnější konformita nemusí odrážet vnitřní přesvědčení. V Sahelu je také běžná vícečetná náboženská identita, jejímž typickým představitelem je tam marabut – muslimský duchovní otec a znalec Koránu, který je například v oblasti malijského Djenné zároveň knězem kultu řeky Niger nazývaným Faro. Tuaregové hovoří jazykem Tamašek patřícím do berberské větvě afroasijské jazykové rodiny. Pro jižní klany je typické nošení ochranných amuletů gris-gris (kri-kri), které obsahují například úryvky z Koránu pokapané krví obětovaného kohouta začarované knězem tradičního náboženství nebo marabutem, který do gris-gris směřuje božskou sílu barakah.
Tuaregové a křesťanství
Před expanzí islámu byly mnohé tuarežské klany po staletí křesťanského vyznání (ze severovýchodu ovlivňovaného monofyzitským –či ještě přesněji miafyzitským – křesťanstvím) a někteří odborníci se domnívají, že tuarežský kříž je původně křesťanský kříž doplněný o berberské motivy. Jiní odborníci ovšem hájí tezi, podle které tuarežský kříž nemá s křesťanským křížem nic společného; jejich teze o vzniku tuarežského kříže jsou založeny na legendárních příbězích z dávné minulosti. Na každý pád, existuje více teorií o genezi motivu kříže a musíme přiznat, že nemáme relevantní prameny. V otázce tuarežského křesťanství v před-islámském období je diskurz značně polarizován: jeden tábor hájí křesťanskou minulost Tuaregů, druhý tábor tvrdí, že nelze prokázat a křesťany patrně nikdy nebyli. Po rozhovorech s Tuaregy a studiu dostupných mimotuarežských pramenů hájím tezi, podle které byli mnozí Tuaregové po staletí křesťany (menšina stále zůstává) a podle mého soukromého názoru, podepřeného procestováním celé Afriky a studiem tamních náboženství a kultů, se v případě tuarežského kříže skutečně jedná o přímou návaznost na křesťanský kříž. Symbol se po přijetí islámu nemohl jednoduše změnit, neboť již vyjadřoval obecně etablovanou a uznávanou příslušnost k etniku v mnoha zemích po celé Sahaře a dokonce i jižně odtud.
Tuarežské kříže mají mnoho tradičních podob (celkem více než dvacet, vztahujících se ke konkrétním oblastem a klanům), přičemž jedna z používaných variant je klasický rovnoramenný kříž (který nosí například křesťané v Etiopii) s drobnými ozdobami na vrcholcích ramen. Jiná rozšířená varianta je velmi podobná egyptskému koptskému křesťanskému kříži, který vzešel z egyptského kříže života. Tento kříž slouží kromě jasného vyjádření příslušnosti k Tuaregům také jako cestovní pas, neboť žádný pohraničník si nedovolí Tuarega s příslušným tuarežským křížem nepustit přes hranice na území části Sahary, a to hovořím o území rozsáhlém jako polovina Evropy, pokrývající Mali, Niger, jižní oblasti Alžírska a Libye, část Mauretánie, Burkiny Faso a Nigérie. Tuaregy jsem ovšem potkal i mimo toto výsostně tuarežské území. Respekt, úcta a také obavy z tohoto svobodného etnika, které v situaci ohrožení svobody neváhá použít jakékoli násilné prostředky k jejímu uchování, stále zajišťují volný pohyb Tuaregů po polovině Saharské pouště. Sám jsem v saharských zemích několikrát procházel typickou několikahodinovou celní šikanou, zatímco přišli dva Tuaregové, vojáci a celníci se stáhli stranou a Tuaregové volně prošli se svými velbloudy a pokračovali bez jakéhokoli papírování dál.
Tuaregové a polyteismus
Tuaregové mají berberské kořeny – Berbeři se po Sahaře pohybovali nejméně od 7. tis. př. n. l., až byli někteří arabskou expanzí zatlačeni do jižních velmi nevlídných a pustých oblastí Sahary a právě tehdy se formovala kmenová společenství Tuaregů. Původ Tuaregů bývá odvozován od královny Tin Hinan, která žila na přelomu 4. a 5. stol., jejíž impozantní hrobka v Abalesse v Alžírsku se dochovala do dnešních dnů. Mimochodem v tuarežské společnosti mají ženy silné postavení, což je pro okolní etnika spíše výjimečné. V té době v oblasti dnešního severního Alžírska mimořádně kvetla křesťanská teologie – vzpomeňme alespoň na staršího Tertuliána a královnina současníka sv. Augustina. Později Arabové nazývali Tuaregy „pouštními křesťany“. Jiné vědecké linie nalézají působnost Tuaregů na Sahaře již na přelomu letopočtu a dokonce spojují pochody dívek s meči o významných svátcích se zvyky, které popisuje již Hérodotos.
V před-křesťanské době bylo možné Berbery (z nichž se později Tuaregové zformovali) označit za polyteisty, jejichž tradiční z generace na generaci předávanou víru, patrně vystavěnou na kultu předků (kde byla přítomna víra v posmrtný život), ovlivňovalo také židovství, v nemalé míře staroegyptské náboženství, z druhé strany pyrenejské megalitické kulty a později římský kult a rozmanité helénské náboženské představy. Není divu, vždyť Tuaregové se pohybovali po rozsáhlém území Sahary, kontrolovali významné obchodní stezky a oázy a převáželi zboží po celé severní Africe. Berbeři na Sahaře v před-římském období prokazatelně stavěli zesnulým králům pyramidové hrobky výšky 10 až 30 m. Známé jsou dochované pyramidové hrobky v Alžírsku a Mauretánii. Svatý Augustin na přelomu 4. a 5. stol. napsal, že někteří polyteističtí Berbeři uctívají skály, což by odpovídalo vlivu megalitického kultu rozšířeného ve středomoří, který ze severu Berbery ovlivňoval.
Legendární Timbuktu
Timbuktu bylo významnou křižovatkou karavan, kde se směňovala sůl ze Sahary za zlato, slonovinu a otroky ze Sahelu a jižních oblastí již od přelomu 1. a 2. tis. n. l., ovšem osady zde byly prokazatelně již v době železné. Odedávna musely karavany dorazivší do Timbuktu zaplatit poplatek za vstup, respektive pobyt v Timbuktu. Tento prastarý zvyk se dodnes uchoval, a tak bývají po cestovateli obvykle vymáhány drobné peníze; když nezaplatí, nestane se většinou nic. Dříve Tuaregové ekonomicky těžili z kontroly obchodních karavan převážejících například zlato, sůl, pepř nebo otroky, z chovu dobytka a také z důlní těžby (zejména ze solných dolů a ložisek mědi).
Ve 13. stol. město obývalo 10 000 lidí a začal nebývalý kulturní rozvoj. Snad již ve 14. stol. byly v Timbuktu vybudovány tři velké a významné mešity s madrasami, na které byla později vázána výuka na slavné Timbuktské univerzitě. Věhlasná univerzita – s později vynikající úrovní a pověstí – byla toho času volným sdružením těchto madras, které vyučovaly studenty na nádvoří mešit nebo v přilehlých domech. Timbuktu zbohatlo zejména zprostředkováním obchodu se zlatem, ovšem se sílícím významem univerzity dosahoval stále větší profitability také obchod s knihami. V Timbuktu se studovala islámská teologie, islámské právo, arabština, ale také medicína, matematika, astronomie, filozofie, geografie a další vědy. Největšího věhlasu dosáhlo univerzitní město v 16. stol. Hlavní madrasy byly spojeny s mešitami Sankore, Djinguereber a Sidi Yahya, které může cestovatel dodnes obdivovat, ovšem dovnitř se podívá pouze muslim. Zejména první dvě zmíněné mešity jsou krásné a jejich návštěva stojí za veškeré útrapy cesty do Timbuktu. Některé zdroje uvádí, že první mešita s madrasou – Sankore – byla založena snad již na konci 10. stol. Podoba budovy mešity by měla být ze 14. stol., později několikrát rekonstruovaná. Jiné zdroje pracují s počátkem timbuktského učení v 11. nebo i 12. století.
Dále na východ po jižním okraji islámského zeměpásu se nachází další významné město spjaté s Tuaregy, a sice nigerský Agadez (což znamená v tuarežském jazyce Tamašek „tržiště“). Město je velmi podobné malijskému Timbuktu a bylo rovněž významnou křižovatkou karavan, přesto tam poutník ucítí kulturní posun směrem k centrální Africe. Právě území mezi Timbuktu a Agadezem a rozsáhlá část Sahary severně od těchto měst včetně jižního Alžírska a Libye jsou považovány za tradiční území Tuaregů. V severních oblastech Mali a Nigeru se poutník ocitá na výsostném území Tuaregů a v Mali nebo Nigeru již de facto není, i když de iure ano. Snahy o vytvoření vlastního oficiálního tuarežského státu jsou dlouhodobé s určitým vyvrcholením v genezi státu Azavad (v severním Mali) v roce 2012, který ovšem neměl dlouhého trvání a mezinárodního uznání se nedočkal. Tuaregové toto rozsáhlé území považují za své, a to včetně měst Agadezu a Timbuktu, u nichž často dochází k ozbrojeným konfliktům mezi Tuaregy a vládními vojsky při opakovaných tuarežských povstáních. Země je tam syrová, písek pouště často přijímá rudou barvu krve a svoboda je tam ryzí – nezajištěná a nepojištěná.
Zdroje:
HAVELKA, Ondřej. Západosahelský kult: synkreze islámu a západoafrického vodunu. Dingir,roč. 23, č. 2 (2020), s. 42–43.
HAVELKA, Ondřej. Křesťanství v Africe: tři fáze christianizace a specifika africké teologie a spirituality. Theologická revue, roč. 92, č. 3 (2022), s. 291–309.
HAVELKA, Ondřej. Islám v Africe: pevná tradice, výjimečné univerzity i synkretismy. Dingir, roč. 26, č. 1 (2023), s. 2–6.
HAVELKA, Ondřej. Tuaregové: muslimové s křesťanskou minulostí a polyteistickými berberskými kořeny. Náboženský infoservis – Dingir, 12. 2. 2020. www.info.dingir.cz
