Článek
Jsme nyní v Mali přibližně ve třetině délky toku Nigeru. Opouštíme bažinatou vnitrozemskou deltu a plujeme na sever vstříc městu, jehož věhlas mezi muslimskými vzdělanci býval výjimečný a dodnes se v ozvěnách odráží, městu Timbuktu. Řeka Niger u Timbuktu vymezuje jižní hranici Sahary; bývají tady časté písečné bouře, což v praxi znamená, že klesne viditelnost na několik desítek metrů, vše zahalí žlutohnědý závoj, výrazně se setmí a jemný písek má cestovatel v ústech, v očích, v uších, jednoduše všude. Přestože se zahalí, převáže obličej turbanem, písku se nezbaví. Plavba po Nigeru za písečné bouře (odhlížím od faktu, že slovo bouře je zavádějící), která obvykle trvá několik dní, ovšem mohou to být i týdny, je zvláštně temná. Na březích spíše jen tušíte hliněné chýše a sem tam zahlédnete černou postavu zahalenou volnými látkami. Jakmile cestovatel spatří zářivě bledě modrou dželábii na hrdě narovnané postavě s mečem za pasem, znamená to, že se blíží Timbuktu a spatřil prvního Tuarega.
Niger neprotéká přímo městem Timbuktu, ale přibližně 15 km jižně pod městem. I kdyby poutníka nezajímala města a bylo by mu dobře právě na lodi na Nigeru, tady si zkrátka musí udělat odbočku na pevninu a Timbuktu navštívit. Timbuktu bylo významnou křižovatkou karavan, kde se směňovala sůl ze Sahary za zlato, slonovinu a otroky ze Sahelu a jižních oblastí již od přelomu 1. a 2. tis. n. l., ovšem osady zde byly prokazatelně již v době železné. Odedávna musely karavany dorazivší do Timbuktu zaplatit poplatek za vstup, respektive pobyt v Timbuktu. Tento prastarý zvyk se dodnes uchoval, a tak bývají po cestovateli obvykle vymáhány drobné peníze. Když nezaplatí, nestane se nic.
Niger fungoval jako dopravní tepna, po níž proudilo zboží z jižních subsaharských oblastí. V Timbuktu se zboží zobchodovalo a pokračovalo po Nigeru na západ nebo s karavanami na sever a severovýchod. Ve 13. stol. město obývalo 10 000 lidí a začal nebývalý kulturní rozvoj. Snad již ve 14. stol. byly v Timbuktu vybudovány tři velké a významné mešity s madrasami, na které byla později vázána výuka na slavné Timbuktské univerzitě. Věhlasná univerzita – s později vynikající úrovní a pověstí – byla toho času volným sdružením těchto madras, které vyučovaly studenty na nádvoří mešit nebo v přilehlých domech. Timbuktu zbohatlo zejména zprostředkováním obchodu se zlatem, ovšem se sílícím významem univerzity dosahoval stále větší profitability také obchod s knihami. V Timbuktu se studovala islámská teologie, islámské právo, arabština, ale také medicína, matematika, astronomie, filozofie, geografie a další vědy. Největšího věhlasu dosáhlo univerzitní město v 16. stol. Hlavní madrasy byly spojeny s mešitami Sankore, Djinguereber a Sidi Yahya, které může cestovatel dodnes obdivovat, ovšem dovnitř se podívá pouze muslim. Zejména první dvě zmíněné mešity jsou krásné a jejich návštěva stojí za veškeré útrapy cesty do Timbuktu. Některé zdroje uvádí, že první mešita s madrasou – Sankore – byla založena snad již na konci 10. stol. Podoba budovy mešity by měla být ze 14. stol., později několikrát rekonstruovaná. Jiné zdroje pracují s počátkem timbuktského učení v 11. nebo i 12. století.
Hliněnému Timbuktu na nejjižnější hranici Sahary vládne islám. To však neznamená, že město s fascinující historií je nábožensky jednotvárné. Pronikne-li poutník pod povrch, záhy zjistí, že pod zastřešujícími křídly islámu se skrývá velmi rozmanitý náboženský svět, zahrnující rozličné africké tradice. Celá západní Afrika je oblastí, kde tradice předků znamená klíčový pilíř vlastní identity, takže přijetí zastřešující víry onu tradici neškrtá, spíše ji přikrývá. Tradice předků potom není tolik viditelná, ale v životě dotyčného člověka má stále stejné místo. A protože Timbuktu je zejména křižovatkou, kde odedávna kvetla kulturní i náboženská výměna, stejně jako výměna obchodní, pro niž město patrně vzniklo, vyskytly se zde tradice mnohé. Nejviditelnější je již představený synkretismus islámu a vodunu, ovšem i ten má rozličné tváře, a tak například tuarežští obchodníci z nigerského Agadezu rozumí vodunu jinak než tuarežští obchodníci z oblasti severně od Timbuktu a nepřekvapí, že tradiční africkou víru i jinak nazývají. K této rovině jejich víry se ovšem cestovatel dostává jen velmi obtížně, pokud vůbec. Vedla by k tomu cesta dlouhodobého pobytu a postupného sbližování. Cestovatel uvidí jen střípky vodunské roviny synkretismu, zatímco oficiálně mu bude představován islám.
Vzhledem k tomu, že tuarežskému islámu jsem se blíže věnoval v samostatném článku, vrátím se nyní na řeku, která dál za městem Timbuktu přibližně v délce 300 km kopíruje jižní okraj Sahary východním směrem a potom se prudce stáčí na jih. Rozlehlá oblast severně od Timbuktu je oblastí stabilně nebezpečnou. Cestovaní po Mali není nikde právě jednoduché, pohodlné a bezpečné, ovšem tady na jižním okraji Sahary je to teprve to, co lze nazvat nezajištěným dobrodružstvím. Tady si slova svoboda a čest udržela svůj význam a ten stojí vysoko v žebříčku hodnot člověka. Pro Tuarega dokonce tak vysoko, že hrozí-li nebezpečí ztráty svobody či cti, nože, meče nebo náboje se bez váhání noří do těch, kdo se je odvážili ohrozit. S respektem k platnému statutu quo, nezbytnou fyzickou i psychickou odolností a trochou osobní tvrdosti lze severně od Timbuktu zažít pořádné cestování. Svoboda, nezávislost, hrdost, rozlehlost až nekonečnost – to je ve zkratce charakteristika tuarežského území severně od Timbuktu.
Plavba na jih a opona beznaděje
Dlouhá plavba velmi pomalými africkými plavidly je poměrně jednotvárná, ale lidé jsou na přeplněné lodi neobyčejně družní, přátelští a (dosud obvykle) bledá tvář našince je velmi zajímá. Tady, v sahelských podmínkách, které životu nepřejí a kde se o život každodenně bojuje, obnažuje se život na dřeň a cení se ve své posvátné jednoduchosti. Tady se nehoní kariéra, tady se neshromažďuje majetek, tady se neleští drahá auta, i když by mnozí patrně chtěli – tady život bojuje sám o sebe se suchou krajinou, které jen řeka Niger propůjčuje možnost přežít. Poutník se mezi zdejšími lidmi dotýká něčeho trochu jiného z podstaty bytí. Jsem dalek zkratek hlásajících, že chudí lidé jsou automaticky dobří lidé, ale něco se tady v Sahelu jeví jinak, něco, týkající se samého jádra lidského života – důstojnosti lidské osoby – je tady lidsky přívětivé, spojující, uklidňující. Slova ovšem nestačí, je to širší pocit, širší, než dokážu vyjádřit omezenými pojmy.
A když už jsem u pocitů, které ovšem pro čtenáře nemusí mít žádnou výpovědní hodnotu pro svou ryzí subjektivitu, dovolím si krátce vzpomenout ještě jeden silný pocit, zakoušený při náročné a nebezpečné cestě, kdy se cestovatel doslova probíjí vpřed: stav mimořádné vnitřní integrity. Vnitřní démoni – aniž bych je nyní chtěl jakkoli hodnotit – rozehrávají svá chytrá (a snad někdy i moudrá?) představení v období vnějšího klidu, kdy na člověka (téměř) nic neútočí. To je „jejich“ čas. Možná je to dobrý čas, kdo ví, co je dobro. Tady na Nigeru útočí všechna myslitelná vnější nebezpečí, a to nejen na vnějšího člověka, pokouší se také o jeho vnitřek, duševní zřídlo, osobní identitu. Bičován tím vším zažívá poutník nesmírně příjemný vnitřní klid. Nehádá se se svým srdcem, jak by řekl Mika Waltari, všechny jeho schopnosti či lépe mohutnosti souladně bojují proti vnějším činitelům. Je to pocit velmi příjemného vnitřního oddechu. Niger ale umí člověka zastavit a podržet si jej na místě a tam padá opona, herci jsou dobře připraveni a drama začíná. Když vás položí malárie, dlouhé dny ležíte na rezavém lůžku mezi šváby, tělo jako by už samou slabostí nebylo vaše a plesnivé betonové stěny se pomalu naklánějí, aby se na vás zhroutily, přichází tzv. vnitřní temná strana Nigeru, kterou charakterizuje děs, strach a beznaděj. Jestliže na Indu se stávalo, že otázky po dobru a zlu přestávaly dávat smysl, protože poutník se vznášel vysoko nad nimi, na Nigeru ztrácí smysl naopak proto, protože poutník leží hluboko pod nimi a na hrudi mu spočívá všechno kamení světa. Nelze dýchat, nelze myslet… zmar. Herci jsou na scéně v děsivé formě. Laterna magica kombinující hrozivě intenzivní běsy s nejtemnějšími představami vlastní mysli zamotané do opony beznaděje. Tady se děje dobrodružství. Jestli bych si to dal znovu? Ne.
Přesně toto Sahel ale umí. Jednu chvíli cítíte naprostou vnitřní integritu, soulad s podstatou života, krásné člověčenství lidí, které chvíli spojuje společná cesta lodí, a za pár hodin ležíte v horečkách a je vám tak zle, že proklínáte den, kdy jste sem vyrazili. Na cestě Sahelem poutník rozhodně zažije obě tyto fáze.
Země Niger na dohled
Jak už bylo řečeno, řeka Niger má zvláštní tvar bumerangu a my se nyní nacházíme v jeho ohybu, téměř v polovině délky toku. Řeka plyne dolů na jih a po stu kilometrech protéká dalším významným hliněným labyrintem – městem Gao. Toto město nedosáhlo takové slávy jako Timbuktu nebo Djenné, ale má podobně bohatou historii a v jisté době bylo na karavanní stezce mezi Egyptem a Ghanou, což jej činilo velmi důležitým. Na rozdíl od podobně významných křižovatek karavan, jako byl např. nigerský Agadez, mělo (a má) Gao strategickou výhodu, neboť městem protéká Niger, řeka, která znamená nejen život, ale také obchod a spojení. Niger pokračuje jihovýchodním směrem a překračuje hranice současného státu Niger, jemuž řeka propůjčila název.
V Nigeru sice oficiálně vládne islám, ale zejména tady na jihozápadě při hranici Burkiny Faso se jedná mnohem spíše o synkretismus islámu s předislámským lokálním náboženstvím bori, což je zjednodušeně řečeno zdejší obdoba západoafrického vodunu. Náboženství bori vyznává víru v duchovní sílu sídlící v různých materiálních předmětech; rituály zahrnují rozličné magické praktiky, označované islámskými autoritami za čarodějnictví. Přestože oficiálně se k bori v Nigeru hlásí jen málo lidí, borští zasvěcenci podél řeky Niger ve stejnojmenné zemi (a rovněž v severní Nigérii) stále působí, těší se nezpochybnitelné autoritě venkovanů a praktikují své mocné i obávané náboženské rituály, při nichž také dochází k uchvácení člověka – zasvěcence nebo vybraného zúčastněného věřícího – duchovní silou. Rituály osedlávání probíhají při transickém tanci za doprovodu hudby, často pouze bubnů.
Niger plyne jihovýchodním směrem skrze hlavní nigerské město Niamey dál do Beninu, respektive na jeho hranici. Město Niamey patří mezi ta města, která když nikdy nenavštívíte, o nic nepřicházíte, podobně jako malijské Bamako, o němž už byla řeč. Niger se přibližně sto padesáti kilometry své délky dotýká Beninu, jehož severní hranici vytyčuje. Právě tato oblast bývá označována jako prapůvodní místo vzniku západoafrického vodunu; patrně odtud se vodun rozšířil po západní Africe a spolu s otroky i mimo černý kontinent.
Západoafrický vodun v Beninu
V západoafrickém Beninu existuje – navzdory poměrně malé rozloze země – velký počet rozličných náboženství (i mnoho jejich rozmanitých denominací) a náboženských kultů. Vodun charakterizuje divinizace přírodních elementů, kultická úcta k zemřelým předkům a víra v duchy, kteří obývají předměty či přírodniny a mohou člověku – podle věřících tohoto náboženství – významně uškodit, nebo jej naopak před nebezpečím ochránit. Ve vodunu existuje rovněž široká škála božstev vzniklá apoteózou přírodních elementů či meteorologických jevů. Božstva lze podle místa výskytu a oblasti jejich kompetence podle afrikanistky Kateřiny Mildnerové rozdělit do tzv. rodin nebeských božstev (dži-vodun), vodních božstev (to-vodun), zemských božstev (ai-vodun), božstev v rostlinách či zvířatech (atime-vodun) a osobních božstev. Vodun – podle jednoho z přístupů – vnímá božstva ambivalentně, mohou působit dobro i zlo. Jiný přístup ovšem tomuto replikuje a postuluje, že vodun pracuje primárně se zlem. Další přístup naopak tvrdí, že vodun zlo produkovat nemůže.
V povodí Nigeru, v oblasti Beninu a Nigérie, zaznívají některé zajímavé odpovědi na otázku po zlu, a to jak v rámci vodunu (zlo je nahlíženo jako činnost zlých duchů, které ovládá a z nenávisti vysílá čaroděj, nikoli vodunon), tak v rámci náboženství, které se vůči vodunu explicitně vymezují (zlo je nahlíženo např. jako činnost biblického Satana) a v neposlední řadě v rámci běžného života a jeho etických pravidel (zlo je nahlíženo jako nekonformní jednání vzhledem ke společností respektovaným mravům, případně hlouběji jako nerespektování inklinace svého svědomí). Stejně jako s dobrem, ani se zlem to nikdy nebude jednoduché a jednoznačně řešitelné. Můžeme jej nahlížet z mnoha úhlů, různě hluboko do zla pronikat, různě intenzivně se jím nechat ovlivňovat či neovlivňovat, ale obecně se neshodneme ani na tom, že zlo samo o sobě existuje, nebo se děje, nebo je alespoň možné. Filozofie nás zavede hluboko do aporie, která poměrně ostře kontrastuje s realitou zakoušenou v západní Africe. Náboženství nabízí víc, ale nelze říci, že přesněji. Ale nyní se vrátím od zla zpátky k vodunu.
Faktem je, že v odborné sféře neexistuje konkordantní pohled na vodun. Jednotlivými božstvy (např. Legba, Sapata, Hevioso…) se vzhledem k zaměření článku nebudu detailněji zabývat; postačí konstatování, že vodun je polyteistický náboženský systém se spornou otázkou nejvyššího boha či bohyně. Lze jej také nahlížet jako svého druhu deistické náboženství, kde existuje nejvyšší Bůh, stvořitel všeho, který se ovšem nezabývá všedním chodem stvoření a nechává tuto starost pro duchy (případně nižší božstva), které stvořil nebo z něho emanovali a kteří jsou často vázáni na řeky, hory, bouře, jezera, stromy, skály atd. Ale opět připomínám, co vodunon (vodunský kněz), to originální pojetí a vysvětlení: v Beninu jsem slyšel také názor, že vodun je duchovní princip světa a předměty jako jsou fetiše nebo kri-kri nemají s vodunem absolutně nic společného.
V některých oblastech věřící uznávají existenci nejvyššího Boha, stvořitele všeho, který od stvoření světa nadále nezasahuje do stvoření a je vůči němu zcela lhostejný. V jiných oblastech je věřeno, že tento stvořitel dílo nedokončil a přenechal dokončení nižším vodunům. Jiná vlivná větev vodunu vyznává nejvyšší stvořitelskou dvojici Mawu–Lisa; nad tuto dvojici ovšem některé proudy staví jejich božskou matku Nana Buluku, která má být tvůrcem primárním, zatímco její potomci Mawu a Lisa – ztotožňovaní někdy rovněž s měsícem a sluncem – mají být tvůrci sekundárními. Někteří myslitelé namítají, že idea nejvyššího Boha není původním africkým náboženstvím známá a přichází až jako reakce na monoteizaci islámem a křesťanstvím. S tím si dovolím nesouhlasit, neboť i jinde v Africe – např. u izolovaných surmických etnik v deštném lese na hranici Jižního Súdánu a Etiopie – existuje idea jednoho Boha, tvůrce světa a jemu podřízených nižších božstev. Mawu a Lisa mají jen v samotném Beninu více regionálních jmen a mimo Benin tomu není jinak.
V současné době má vodun v Beninu status oficiálního – vládou široce podporovaného – náboženství. Vodunský zasvěcenec disponuje schopností ovládat mocnou nadpřirozenou sílu či bytost – vodun – lokalizovanou často v obrácené hliněné nádobě a přimět ji k jednání. Bytost má být podle vodunské věrouky v obrácených hliněných či keramických nádobách stále, při rituálech však nádobu opouští a „prochází“ se mezi lidmi, aby si „osedlala“ vyvolené a vstoupila do jejich těl. Po ukončení rituálu se má vodun do nádoby vrátit. Zasvěcenec také připravuje fetiše, nejčastěji dřevěné sošky, aby chránily domácnost proti případnému nebezpečí na duchovní rovině. Jiný názor však namítá, že to není zasvěcenec, kdo ovládá vodun, ale naopak vodun, který ovládá a používá zasvěcence, jenž potom koná, ale nikoli ze své vůle a často nemůže takové konání racionálně zdůvodnit.
Aniž bych se chtěl snižovat k přehánění či nízké senzacechtivosti, je třeba střízlivě vypovědět, že dříve se v oblasti veřejně obětovali lidé, a to v některých významných dnech v nebývale velkém množství. Lidské oběti (typické zejména pro kult královských předků) byly v Beninu zakázány teprve na začátku 20. stol. v rámci silného tlaku katolické církve. Například vodunské obřady při pohřbu krále v tzv. dahomejském období vyžadovaly stovky lidských obětí. Při náboženských rituálech spojených s pohřbem krále byli kromě několika stovek osob z řad dvořanstva obětováni také vojenský náčelník, manželky krále, královští umělci, žena a muž z každé vesnice v království a konečně kněz zodpovědný za celý pohřeb.
Vedle dnes převážně potravinových a zvířecích obětí, fetišů a amuletů, mají nemalý význam ve vodunských rituálech také posvátné rostliny a byliny. V některých kultech vodun hrají prim stromy, často prastaré baobaby, jinde jsou to konkrétní byliny sloužící k oslovení a přivolání vodunů. Každý vodun reaguje na specifické byliny; znalost bylin je tak pro vodunského zasvěcence velmi důležitá.
Zvláštní postavení mají v beninském vodunu albíni, kteří jsou považováni za svaté, někdy dokonce za spojené s božstvem. Jinde v Africe jsou ovšem albíni značně ostrakizováni, v minulosti nezřídka i zabíjeni. Na každý pád je blonďaté, někdy modrooké dítě se sněhově bílou kůží, ovšem s typicky černošskými rysy mezi ostatními lidmi černé pleti křiklavě jiné.
Zatímco na starověkém Předním východě bylo při uzavírání smluv běžné zaklínání formou projití mezi rozpůlenými zvířaty s přísahou a s kletbou: „Ať se mi stane to, co těmto zvířatům, pokud poruším úmluvu,“ podobné zaklínání zná i vodun, ovšem místo průchodu mezi rozpůlenými zvířaty smluvní strany pijí magický nápoj připravený zasvěcencem. Jedná se o tzv. pití země nebo pití fetišů, jak detailně popisuje již dříve zmíněná Kateřina Mildnerová.
Vodun a čarodějnictví
Mnozí misionáři a dřívější evropští cestovatelé natvrdo identifikovali vodun s čarodějnictvím, neboť zakoušeli jeho „funkčnost“ a nebyli ze svého křesťanstvím formovaného předporozumění schopni chápat tuto reálnou duchovní sílu jinak než ztotožněním se zlem, s biblickou postavou Satana. Kdo v západní Africe pobyde déle a zakusí sílu vodunu, má do značné míry pro tento postup pochopení, ale musíme poctivě diferencovat a snažit se nahlédnout komplexnost vodunu. Čarodějnictví či černá/zlá/ubližující magie skutečně v rámci mnoha rovin vodunu existuje a tento fakt nepopírají ani vodunští zasvěcenci, ba právě naopak, existují takoví zasvěcenci, kteří proti čarodějnictví bojují nebo na objednání odráží útok zlého. Některá božstva v rámci vodunu lze žádat o pomoc nebo o útok proti nepříteli. Dokonce i popularizátoři vodunu se shodují, že u tradičních vodunských léčitelů je hranice mezi léčením a čarodějnictvím velmi tenká, nejednoznačná a patrně často překračovaná.
Jistě, na vodun se zvnějšku můžeme podívat ryze nezaujatým religionistickým pohledem a je to zcela legitimní postoj; musíme však zároveň připustit postoj cestovatelů, kteří sílu vodunu zakusí na vlastní kůži, nezaujatý postoj již pro ně není možný a oni se snaží novou situaci přeložit do svého kulturně-náboženského programu, kterým čtou svět. Dále je třeba připustit postoj křesťanského exorcisty, který si v Beninu na nedostatek práce rozhodně nemůže stěžovat. Mezi nezaujatým religionistou nahlížejícím vodun z klidu své evropské kanceláře a exorcitou bojujícím v první beninské linii je potom nespočet pohledů a přístupů. Nechávám na každém, který postoj zvolí a pouze se snažím prokázat legitimitu různých přístupů a předporozumění. Pro úplnost dodám, že jsou to pouze pohledy vnější, které vůbec nepostihují pohledy vodunských věřících zevnitř, ani pohled cizince, který do duchovní oblasti vodunu vědomě a záměrně vstoupí. Takový pohled by ostatně mnohonásobně překročil rozsahové možnosti pouhého článku.
Nyní se dostávám k některým křesťanským společnostem, které chápou celý vodun obecně jako kult zla, tedy jako čarodějnictví a explicitně se vůči němu a všem synkretismům, kde je vodun přítomen, vymezují. Jednou z těchto křesťanských skupin je Nebeská církev Kristova v Beninu, působící i v okolních západoafrických zemích. O té bude řeč v poslední epizodě.
Zdroj:
HAVELKA, Ondřej. Africká náboženství: religionistika, teologie, afrikanistika. Praha: Dingir, 2024.
