Půvabné Etiopanky a unikátní sakrální architektura. To je etiopská Lalibela

Křesťanská sakrální architektura, hledající ideu svatostánku v beztvaré materii skály, není ve světě – zejména na Středním východě – až tak výjimečná. Jedním z pozoruhodných míst, kde ale středověcí architekti tvořili skutečně jedinečně, je etiopská Lalibela s jedenácti velkými kostely vytesanými do skalního podloží.

Lalibela, dříve známá jako Roha, nacházející se ve vysokých horách severní Etiopie, je patrně nejvýznamnějším křesťanským poutním místem v Africe a jedním z nejzajímavějších poutních míst na celém světě. Největší pozoruhodností Lalibely jsou přibližně 800 let staré kostely vytesané z jednoho bloku kamene, zapuštěné do země tak, že z povrchu vlastně nejsou vidět, neboť střechy kostelů kopírují niveletu okolního terénu.

Tyto kostely jsou výkladní skříní středověké etiopské skalní architektury, označované také jako aksumská skalní architektura. Jedenáct impozantních kostelů skrytých v podzemí spojují podzemní chodby v jakýsi tajemný podzemní labyrint. Král Lalibela (1181–1221), který podle historiků toto zvláštní dílo nechal vystavět, je v jednom z kostelů pohřben; podle legendy chtěl Lalibela po svém pobytu v Jeruzalémě postavit ve svém království svaté město podle jeruzalémské předlohy.

Vzniklo ovšem něco zcela unikátního (a podstatně odlišného): podzemní svět plný kostelů a tajných chodeb, který při běžném pohledu z povrchu jakoby neexistoval. Každý kostel je vytesán z jednoho bloku kamene včetně propracovaných interiérů, místností, schodišť, oken, zdobení, oltářů, a co je mimořádně zajímavé, také včetně napodobenin schrány úmluvy, které v evropských kostelích rozhodně nejsou běžné.

Tehdejší stavitelé zaslouží i po osmi staletích velké uznání. Uvědomíme-li si náročnost tohoto stavebního projektu, nezbývá než chválit. Tyto stavby rovněž vyvracejí mýtus, že Afričané až do příchodu Evropanů jižně od Sahary nic náročnějšího nepostavili. Není to pravda – Lalibela to skvostně dokládá. Dalším příkladem je Velké Zimbabwe.

Přestože kamenné kostely vytesané do skalního podloží neprojevily za osm století prakticky žádné známky destrukce vlivem počasí, rozhodli se supervizoři této unikátní památky pro velmi nevkusné zastřešení (s výjimkou jediného kostela sv. Jiří, jenž je na fotografiích), které bohužel zcela pokazí dojem a znemožní přehlédnout kostely z exteriéru.

Zda to kamenným kostelům jakkoli prospěje, nechť každý posoudí sám. Jak už to v Africe bývá, místo je v současnosti kromě mimořádně nepovedeného zastřešení silně zkomercionalizované a cestovatel se místo ponoru do duchovních hlubin křesťanství musí smířit s placením, obtěžováním samozvaných průvodců, opětovným placením a žebráním. Lalibela je zakonzervovaná střechami a byznysem, což je bohužel případ mnoha původně živých památek napříč světem.

Když už jsme u křesťanské architektury, dovolím si doplnit, jak architekturu může vnímat křesťanský teolog: málokteré povolání naplňuje křesťansky chápanou výzvu kreativně spravovat stvoření jako architektura. Hovořím-li o povolání, mám na mysli vznešenější uchopení lidské práce provázané s bytostnou touhou po smyslu a hledáním krásy; nejde jen o profesi, způsob obživy – jde o bytostnou touhu tvořit, zakódovanou v naší přirozenosti, a to po vzoru Nejvyššího architekta: při pohledu na kousek krajiny vyvolávat ideje a formovat je pro dobro člověka, k jeho užitku, ale také – možná zejména – k jeho prožitku, k pozdvižení jeho mysli ke kráse, která spojuje se smyslem a uvádí člověka do harmonie s fascinujícím stvořením. Krása je klíč.

K objevování Lalibely neodmyslitelně patří káva. Tento magický nápoj pochází z Etiopie a připravuje se tady tradičním způsobem v konvičce zvané jebena do tradičních etiopských keramických šálků. I v té nejobyčejnější etiopské kavárně každé ráno interiér hliněné chýše kavárnice vysype čerstvě namletými zrny, které dokonale provoní místnost. Na určená místa naklade čerstvou trávu, na kterou se připraví rozžhavené uhlíky; na uhlíky se usadí jebena plná čerstvě namletých zrn, vody a cukru.

Jakmile káva vypění, do hrdla se nacpe tráva (zastávající funkci sítka) a káva se rozlévá do malých tradičních keramických šálků bílé barvy s modro-zeleným nebo červeno-zeleným zdobením, umístěných na tradičním nízkém dřevěném vyřezávaném stolku. Chuť je naprosto opojná…

Zdroje:

HAVELKA, Ondřej. Cesta k branám Damašku východní Afrikou. Praha: Akbar, 2016.

HAVELKA, Ondřej. Africké náboženské tradice: duchovní bohatství nejchudšího kontinentu. Praha: Dingir, 2025.