Článek
Jedinci, u nichž se syndrom rozvine, se v krajním případě identifikují s některou z velkých postav abrahámovských svatých Písem – podle dat jsou častými Ježíš Kristus, Jan Křtitel nebo Mojžíš – nebo je náhle uchvátí role proroka, potřeba kázat a obracet ostatní k víře. Přicestovat do Jeruzaléma a přepnout svoji identitu do právě narozeného Ježíška na Štědrý den – tomu říkám hluboce prožité Vánoce. (Zároveň pak vyjádření „Jedu si odfrknout sám od sebe“ adresované kolegyni v práci den před odjezdem nabývá absolutního významu.)
Syndrom se může rozvinout u jedinců s předchozí anamnézou psychotického onemocnění nebo některé z poruch osobnosti, může ale rovněž vzniknout – podle jedné z názorových linií – u jedinců bez předchozí psychiatrické anamnézy. Klinický obraz jeruzalémského syndromu z hlediska psychiatrie zahrnuje náboženskou, reformátorskou nebo originární bludnou produkci, magické myšlení nebo zrakové a sluchové iluze a v krajním případě halucinace. Stav trvá většinou několik dní, odezní se změnou prostředí, případně za přispění krizové intervence. Mezi psychiatry zabývajícími se tímto fenoménem nepanuje shoda v otázce, zda se syndrom může rozvinout u jedinců bez jakékoli předchozí psychiatrické anamnézy. – Článek problematiku blíže představí a nabídne k náhledu na jeruzalémský syndrom další faktory, které mohou syndrom významně spoluutvářet, potencovat, nebo vyvolávat, totiž faktory kulturního a náboženského šoku.
Nepatřičné chování poutníků od přelomu letopočtu
Jeruzalémský syndrom obvykle postihuje hluboce věřící poutníky, kteří jsou si vědomi mimořádné hodnoty míst, na které putují, a dobře znají pasáže svatých Písem – ať už Tanachu, Nového Zákona nebo Koránu –, které o nich pojednávají. Syndrom se často rozvíjí právě u poutníků, kteří jsou hluboce motivováni touhou tato místa poznat a něco výjimečného na nich prožít, procítit, a tak prohloubit a zintenzivnit svůj vztah k Bohu. Uvádí se, že jeruzalémský syndrom nejčastěji postihuje křesťany, v menší míře také Židy a muslimy putující z jiných zemí na svatá místa Jeruzaléma, a to nejčastěji na významné svátky jako jsou Vánoce nebo Velikonoce. Nikoli nepodobný fenomén je také pozorován mezi muslimy v Mekkce.
Nepatřičné nebo jinak zvláštní chování některých poutníků na nejsvětějších místech spjatých s židovstvím a křesťanstvím sledují obyvatelé Jeruzaléma od přelomu letopočtu; po Mohamedově mi´rádži (pro muslimské vyznavače zázračné cestě do nebe) uskutečněné z Jeruzaléma se k těmto židovským a křesťanským poutníkům uchvácených svatým místem přidali také poutníci muslimští. Projevy jeruzalémského syndromu jsou písemně zaznamenávány již od přelomu prvního a druhého tisíciletí zejména u křesťanských poutníků: například v roce 1033 při připomínce jednoho tisíce let od ukřižování Ježíše z Nazareta byla popsána velká skupina křesťanských poutníků, kteří byli natolik ovlivněni svatým poutním místem, že odmítali opustit Golgotu a přespávali tam, patrně v očekávání parusie (druhého příchodu Krista). Jeruzalémští lékaři se s rozvinutým akutním psychotickým stavem jeruzalémského syndromu setkávají od nepaměti; ve 30. letech 20. století o syndromu psal Heinz Herman, současnou tváří výzkumu je izraelský psychiatr Yair Bar-El. Nutno však doplnit, že další psychiatři jeruzalémský syndrom jako psychotický stav rozvinutý náhle u lidí bez jakékoli předchozí psychiatrické anamnézy neuznávají a zdůrazňují, že jde především o poutníky, kteří již před návštěvou Jeruzaléma trpěli psychickou poruchou, byť i velmi mírnou nebo doposud nediagnostikovanou.
Podle psychiatrů se v případě rozvinutí jeruzalémského syndromu nejčastěji jedná o psychotické dekompenzace jedinců s různými poruchami osobnosti, které během návštěvy Jeruzaléma produkují nejčastěji religiózní, originární nebo reformátorské bludy spolu s impaktem na chování jedince – zvláštní, nepřiměřené, nepatřičné nebo i agresivní chování –, mohou se rozvinout také zrakové nebo sluchové iluze a halucinace. Tyto psychoticky alterované osoby bývají v případě rušivého nebo pro okolí nebezpečného jednání přijati ke krátkodobé hospitalizaci do psychiatrického centra Kfaur Shaul v Jeruzalémě, kde akutně vzniklý psychotický stav zpravidla brzy spontánně (nebo za přispění tlumících psychofarmak) odezní. Nejúčinnějším nástrojem na potlačení rozvinutého jeruzalémského syndromu je podle psychiatrů jednoduše odcestování z Jeruzaléma.
Typologie jeruzalémského syndromu
Etiopatogeneticky (z hlediska příčin vedoucích k rozvinutí stavu) jsou prozatím rozeznávány tři základní formy jeruzalémského syndromu, se kterými ovšem ne všichni odborníci sledující tuto problematiku souhlasí:
Typ 1: Jeruzalémský syndrom jako akutní psychotický stav vzniklý u osoby s psychotickou poruchou v anamnéze. Tyto osoby putují do Jeruzaléma s předem jasnou představou spočinout na svatých místech a docílit intenzifikace svého spirituálního stavu. Pro psychiatry jde o první typ syndromu, nicméně je těžko odlišitelný od nejběžnější zkušenosti věřících osob, které vědomě putují na svatá jeruzalémská místa, aby zesílily svůj duchovní život a zakusily silný spirituální prožitek. Kvalitativní zlom nastává tehdy, když se takový jedinec identifikuje s některou ze známých historických náboženských postav tak silně, že si skutečně myslí, že je onou postavou.
Typ 2: Jeruzalémský syndrom jako psychotická dekompenzace při různých poruchách osobnosti, nejčastěji emočně nestabilní, historionské nebo obsedantně-kompulzivní. Tyto osobnostně predisponované osoby jsou často nápadné svými netradičními oděvy, hávy, náboženskými nápisy na těle či oblečení nebo také protesty v ulicích Jeruzaléma. Pokud není jejich chování autoagresivní nebo heteroagresivní, není podle soudu psychiatrů třeba je nijak omezovat nebo dokonce hospitalizovat. Při pátečních procesích po křížové cestě je takových lidí vidět vždy více – což rozhodně ještě neznamená, že je u nich rozvinutý jeruzalémský syndrom –, největší koncentrace je potom při procesí na Velký pátek. Mnoho lidí nosí velké kříže, hlasitě až extaticky se cestou modlí, mívají oděvy potištěné motivy Kristova utrpení, na místech jednotlivých zastavení často padají s pláčem k zemi, někdy pokřikují na všudypřítomné izraelské vojáky, kteří pro ně reprezentují Židy vydávající Ježíše k ukřižování. Je však třeba rozlišovat mezi křesťanským poutníkem kráčejícím křížovou cestou, který se snaží vcítit do Kristova utrpení a hluboce prožít jeho poslední kroky ve snaze o silný spirituální vjem, a takovým poutníkem, který je přesvědčen, že je skutečný Ježíš Kristus, (podle křesťanů) spasitel světa. Na první pohled to často rozeznat nelze. Je třeba brát v potaz, že mnozí křesťané cestují do Jeruzaléma právě s cílem hluboce prožít křížovou cestu Ježíše Krista a niterně se s ním identifikovat ve smyslu Pavlova: „Nežiji už já, ale žije ve mně Kristus.“ (Gal 2,20).
Typ 3: Je považován za tzv. čistou formu jeruzalémského syndromu, která se vyvíjí u poutníků bez jakékoliv předchozí psychiatrické anamnézy či osobnostní dispozice. Mnozí psychiatři tuto formu neuznávají. Tento čistý typ může být zvláště překvapivý u nenábožensky založených turistů, kteří se vydali do Jeruzaléma například pouze na jednodenní výlet z Egypta. Někteří autoři uvádí tento typ jako nejčastější, jiní ale na základě dalších dat uvádí, že syndrom se nejčastěji rozvine u věřících, kteří předem vkládají do svatých míst velká očekávání a touží zakusit zlomový zážitek pro svůj další (nejen) duchovní život. Někteří psychiatři přímo popírají, že by se výrazně rozvinutý jeruzalémský syndrom mohl vyskytnout u jedinců bez jakékoliv předchozí psychiatrické anamnézy a zdůrazňují, že se vždy jedná o osoby s dřívější psychiatrickou anamnézou.
U všech tří typů jeruzalémského syndromu bývá klinický obraz obdobný: dochází ke ztotožnění poutníka v Jeruzalémě s biblickou nebo jinou náboženskou postavou, nebo s náboženskou, extrapotenční případně reformátorskou myšlenkou. Časté jsou také myšlenky touhy po zázračném uzdravení nemoci postižené osoby v průběhu její návštěvy Jeruzaléma. Výjimečné nejsou ani sluchové nebo zrakové iluze, halucinace, nepatřičné, nápadné chování a další.
Jedinec s rozvinutým jeruzalémským syndromem má tendenci navštěvovat výhradně svatá místa v Jeruzalémě, dlouho – často i přes noc – na nich prodlévat, převléknout se do čistého bílého roucha, veřejně vyznávat své hříchy, kázat na svatých místech a obracet ostatní k niterné duchovní cestě. Hospitalizováni bývají pouze jedinci, u kterých se přidává autoagresivní nebo heteroagresivní chování – obvykle dostávají tlumící psychofarmaka a po několika dnech jsou propuštěni s doporučením opustit Jeruzalém. Podle psychiatrů stav po návratu poutníků domů rychle odezní a zpětně jej lidé vnímají spíše jako sen než realitu.
Souvztažnost syndromu s kulturním a náboženským šokem
Jak již bylo naznačeno, je po mém soudu přínosné do diskurzu přizvat fenomény kulturního a náboženského šoku, které mohou nepatřičné, zvláštní nebo jinak vybočující chování poutníka zesílit nebo přímo podmínit. Svatá místa v Jeruzalémě jsou pro věřící – zejména pro poučené věřící studující svá svatá Písma – nepochybně velmi silná; k tomu se ale přidává kulturní šok, intenzivní zejména pro lidi ze vzdálených zemí se zcela odlišnou kulturou. Při prvotním kulturním otřesu na poutníky působí odlišná atmosféra na ulicích Jeruzaléma, hlasitá odlišná hudba, oděvy lidí, rozdílné vůně, jiná architektura, rušná tržiště, ale také povětšinou horké slunečné počasí, odlišná kuchyně a další faktory. To vše působí otřes, který bývá zprvu pozitivní: lidé jsou nadšení a okouzlení jinou kulturou a Jeruzalém je navíc mixem výrazných kultur. Při delším pobytu přichází po fázi okouzlení – obvykle po několika týdnech nebo i měsících – fáze opačná, znechucení z nepochopitelné a podle poutníkova hodnocení na základě své domácí kultury také „nenormální“ kultury. Jde při tom o znechucení těmi samými podněty, které zprvu poutníka okouzlily. Následuje únik do domácí kultury nebo střízlivé přizpůsobení. Silný kulturní šok může zcela změnit původní plán cesty a znamenat předčasný návrat do domácí kultury. Na druhé straně může poutníka motivovat k setrvání v kultuře, která mu po projití všech fází připadá příjemnější a žitelnější než kultura domácí.
Dalším fenoménem, který navrhuji zahrnout do komplexity otřesů ovlivňujících míru jeruzalémského syndromu, je náboženský šok. Poutník je po příjezdu do Jeruzaléma vedle kulturního šoku intenzivně konfrontován jinými náboženstvími: přihlíží modlitbám muslimů na svých modlitebních kobercích přímo na ulici, sleduje rytmicky se pohupující Židy u západní zdi někdy až extaticky prožívající modlitbu, vidí příslušníky nejrůznějších náboženských řádů ve svých typických oděvech, slyší muezina svolávajícího muslimy k modlitbě, zvony kostelů, hlasité zpěvy věřících, velké skupiny hlasitě se modlících poutníků na křížové cestě, obrázky světců doslova na každém kroku, velké kříže opřené zdi starých kostelů… V Jeruzalémě je toto všechno zesíleno o přítomnost několika náboženství a nepřehlédnutelného množství církví, řádů a náboženských skupin. Některé skutečnosti z náboženské oblasti jsou pro poutníka zcela nové, další jsou zase odlišné, než očekával, jiné jsou šokující a nepochopitelné nebo naopak okouzlující. To vše působí náboženský otřes – pozitivní nebo negativní. Obvykle následuje náboženské okouzlení (po pozitivním otřesu) nebo znechucení (po negativním otřesu) a dále přichází prohloubení zájmu o dané náboženství nebo únik do jistoty svých předchozích představ. Pokud je poutník vystaven jednomu cizímu náboženství, například v buddhistickém Ladakhu, je proces vstřebávání náboženského šoku mnohem jednodušší než v nábožensky nesmírně přeplněném Jeruzalémě. Zde lze bezfloskulně hovořit o multináboženském šoku na jediném místě.
Všechny tyto vlivy kulturního a náboženského šoku, které často člověka nejprve psychicky vychýlí z rovnováhy (následek kulturního šoku) a jeho zjitřené myšlenky potom intenzivně zaměří k náboženské rovině reality (následek náboženského šoku), se v Jeruzalémě míchají s nábožensky mimořádně hodnotnými místy, na nichž se odehrávaly dějiny. Dohromady to potom může poutníka natolik uchvátit, že jedná způsobem, který lze nahlížet jako jeden z typů jeruzalémského syndromu. Jistě to neznamená, že samotný kulturní šok, který lze zakusit kdekoli na světě, člověka uvrhne do přesvědčení, že je biblickou postavou, to nikoli. Ani náboženský šok nemá obvykle takový impakt na psychiku člověka. Jde o to, že silný kulturní šok, který člověk zakouší hned první hodiny po vstupu do jiné kultury – zejména po příletu, při pomalejších pozemních cestách to bývá mírně odlišné – jej vyvede z rovnováhy. Má-li poutník nějaký, byť i nezávažný psychický problém, může v této fázi psychického šoku dočasně zmizet, nebo se naopak zintenzivnit. Každý reaguje na kulturní šok jinak. Ačkoli se kulturní šok často podceňuje, může být velmi silný pro všechny lidi, odolné jedince nevyjímaje.
Náboženský šok funguje velmi podobně na duchovní rovině prožívání okolní skutečnosti. Člověku oslabenému kulturním šokem potom náboženský šok ještě více vychýlí těžiště psychické rovnováhy, učiní jej křehčím a zaměří jeho vnímání velmi intenzivně k náboženské oblasti. Ani to ještě neznamená, že se takový člověk identifikuje s biblickou postavou, ovšem tento poutník je v této chvíli velmi křehký, silně vyvedený z rovnováhy, jeho racionalita často podléhá emocionalitě, která na něj z vnějšku útočí a je vzhledem k rozvinutí jeruzalémského syndromu mnohem náchylnější. Kulturní a náboženský šok může být velmi významným předstupněm jeruzalémského syndromu a faktorem, který jej zintenzivní. Domnívám se, že přinejmenším v některých případech je synergie kulturního a náboženského šoku základem pro rozvinutí jeruzalémského syndromu.
Zdroje:
HAVELKA, Ondřej. Jeruzalémský syndrom: Psychotická porucha s religiózním obsahem. Dingir, roč. 26, č. 3 (2023), s. 79–82.
LUŽNÝ, J. – AROGUNMATI, O. Jeruzalémský syndrom. Česká a slovenská psychiatrie, roč. 107, č. 6 (2011), s. 343–345.
WITZTUM, E. The „Jerusalem Syndrome“ – Fantasy and Reality, a Survey of Accounts from the 19th Century to the End of the Second Millennium. Israel Journal of Psychiatry and Related Sciences, roč. 36, č. 4 (1999), s. 260–271.
BAR-EL, Y. – DURST, R. – KATZ, G. – ZISLIN, J. – STRAUSS, Z. – KNOBLER, H. Jerusalem Syndrome. The British Journal of Psychiatry, roč. 176, č. 1 (2000), s. 86–90.
