Článek
Cesta stopem do Addis Abeby v nehorázně nepříjemné společnosti krvelačných blech bere týden. Psychické síly nám ještě úplně nedošly jen díky prvotřídní kávě, kterou se několikrát denně oblažujeme, abychom resetovali bleší rezignaci. Rituál spojený s její přípravou je fascinující: baristka nejprve na zem rozsype čerstvě namletou kávu, na kterou potom rozprostře natrhanou trávu a na tu položí plechový nebo keramický tácek se žhavými uhlíky. Na rozpálené uhlíky postaví krásnou keramickou konvičku zvanou jebena, ve které je už káva dobře promíchaná s vodou a trochou cukru. Nápoj se pomalu přivede k varu. Potom se konvička sundá z uhlíků a nechá se odpočinout. Následně se ještě na chviličku na uhlíky vrátí. Mezitímně se na vyřezávaném dřevěném tácku připraví malé bílé keramické šálky s barevnými motivy. Jakmile je hotovo, nacpe se do hrdla jebeny tráva, která při nalévání působí jako sítko. Vůně v kavárně je až omamná.
Jestliže jsem dříve přirovnal účinky etiopské kávy ke sklenici nejlepšího vína, můžu ještě dodat, že její účinky jsou také podobné »dusíkovému opojení« při hloubkových ponorech. S Míšou tomu říkáme „jdu si dýchnout do padesátky“, čímž se rozumí padesátimetrová hloubka a 6 barů působících na dusík v krvi. Protikladem k těmto báječným stavům je škrábání boků sežraných od blech až do živého. Plejáda podnětů, stavů, chutí a bůhví čeho ještě je v Etiopii extrémní. Prožíváme to nejkrásnější, a to nejodpornější zároveň. Je to vyčerpávající.
Addis Abeba se třemi a půl milionem lidí leží v nadmořské výšce kolem 2 400 m na úpatí hory Entoto. Je to typická africká díra se vším nepořádkem, bídou i mrakodrapy a hrstkou bohatých, která k chudým dírám vždycky patří, a je o to bohatší, o co chudší je většina chudáků ve městě. Kdybychom si nemuseli prodloužit etiopská víza, a hlavně vyřídit víza do Súdánu, obětovali bychom Addis Abebě maximálně dva dny. Prodloužení etiopských víz o další měsíc zvládáme během prvního dne, což je unikátní výkon, protože africká byrokracie dokáže zkomplikovat i sebejednodušší úkon. Se súdánskými vízy to ale bude složitější.
Hned následujícího dne míříme na súdánskou ambasádu. Žadatel tady musí čekat v hale plné lidí, aniž by se kdekoli registroval, než k němu někdo přijde. Uniformovaný ouřada si ale lidi vybírá náhodně nebo podle natolik zašifrovaného klíče, že na to normální cestou nelze přijít. K nám dorazil po čtyřech hodinách čekání, když jsem se rozhodl přepočítat si zbytek hotovosti. Dostali jsme formulář, na kterém ale musíme donést výslovné doporučení k cestě do Súdánu vypracované naší ambasádou. Další kroky budou následovat až potom. Když pominu, že jsme tady čtyři hodiny čekali zbytečně a přišli o jednu přepočítávanou bankovku, nemůžu nemyslet na to, jak se asi budou tvářit na naší ambasádě, až je budeme přemlouvat, aby nás doporučili k cestě do Súdánu, kde právě zuří dvě hodně krvavé války. Bereme si tágo a přejíždíme na českou ambasádu. Zavřeno. Otevřeno bude až v pondělí, dnes je čtvrtek.
Do pondělka hibernujeme v guest housu. Jediné pozitivum, které bych rozhodně vyzdvihnul je to, že v nás cosi dozrálo a indžera, kterou jsme dlouho nemohli pozřít, nám začala opravdu chutnat. Ba co víc, získali jsme na její zvláštní chuti určitou závislost. Najednou si nedokážeme představit, že odjedeme z Etiopie a nebudeme mít svou denní dávku indžery. Ta placka je magicky dobrá.
V pondělí ráno jsme připraveni u české ambasády. Odháníme dva žebráky, překračujeme spícího ožralu a vstupujeme do budovy. Přes vrátného, hlídače, uklízečku, přidavače, poskoka, zapisovače, tři nadbytečné čády a úředníka se konečně dostáváme až k české konzulce. Celý náš příběh jsme museli vysvětlit všem uvedeným, ale teprve teď to má smysl. Konzulka s přimhouřeným obočím bedlivě sleduje každé naše slovo, jako profesorka při státnicích, která vás má v hrsti a náležitě si to užívá. Mračí se a kroutí hlavou na znamení nesouhlasu. Žádné doporučení prý nebude, Súdán je nebezpečný. Žebráme, abychom mohli pokračovat v cestě Afrikou. Co je toto za systém? Musíme prosit o povolení jako nějací zlodějíčci o odpuštění? To prostě odmítám. Ne! Proto Afrikou necestujeme.
„Projíždíme stopem celou Afriku,“ začínám trochu ostřeji, ale stále velmi slušně, „máme za sebou už více než rok dlouhé a náročné cesty. Naším cílem je doputovat po zemi až do Egypta. Súdánci požadují doporučení. Chtějí ho od vás. Riskujeme vlastní krk, nikoli váš. Tady je formulář, tady jsou pasy.“ Lína huba, holé neštěstí, říkám si. Pustil jsem ji proto trochu na špacír.
Konzulka je překvapená. Probodla nás přísným pohledem, kterým by se snad dala propíchnout i karibská vúdú panenka. Z pozice žebrajících do pozice diktujících. A proč ne? Jsme Češi v Etiopii a tato instituce tady je pro Čechy v Etiopii. Konzulka vůčihledně koketuje s postavením si hlavy. Hluboce vydechla, a ještě víc se zamračila.
„Nechte to tady a přijďte zítra odpoledne. Musím to probrat na poradě. Mulatu vás dovede k východu,“ říká stroze a gestem posílá úředníka, aby nás vyprovodil.
Věděli jsme, že získat víza do Súdánu bude náročné, ale že bychom skončili hned na české ambasádě? To snad ne. Celý den nervózně chodíme po městě. Sžírá nás nejistota. Děsíme se toho, že nebudeme moci uskutečnit naši cestu napříč celou Afrikou kvůli absenci jednoho prapodivného doporučení.
Další den v poledne se vracíme na ambasádu. Mulatu se netváří moc přátelsky.
„Jak se vede, Mulatu?“ zkouším prolomit ledy a obnovit v té sterilní soše lidskou bytost. Marně. Vykulil oči v úleku, že jsem na něho promluvil, a potom strnul v ještě větší úřednické křeči. No nevadí, asi to nebude žádný velký vypravěč. Vstupujeme do kanceláře konzulky. Ta si nás hned ve dveřích přeměřuje tím svým profesorským pohledem.
„V současné době,“ říká konzulka, „si nemůžeme dovolit žádný problém se súdánskou stranou. Vlastně na sebe vůbec nechceme upozorňovat. Letadla do Káhiry létají pravidelně. Myslím, že není co řešit. Bylo by to koneckonců velmi riskantní i pro vás. Podle mých informací ze Súdánu byste to patrně stejně nepřežili.“
„Paní konzulko,“ odpovídám, „kdybychom se měli řídit všemi varováními, která nás předem pochovávala, ukončili bychom naši cestu po Africe už v Mauretánii. My jsme ale tady, máme za sebou tři desítky afrických zemí, a ještě dvě africké země před sebou. Jednou z nich je Súdán, jinudy se na sever cestovat nedá. Věřte tomu, že už víme, jak cestovat rizikovými oblastmi.“
„Rozmyslete si to,“ říká.
„Ten formulář, prosím,“ ukazuji na vyplněný formulář s razítkem, kterého jsem si už stačil na stole všimnout.
„Zbytečně si komplikuji život. Tady to máte, ale buďte maximálně opatrní, a jakmile vstoupíte do Egypta, pošlete mi zprávu na toto číslo. Opravdu teď nepotřebuji dva mrtvé nebo unesené Čechy s mým podpisem na doporučení.“
„Děkujeme.“
„Mulatu vás vyprovodí.“
Bereme si formulář a odcházíme. Mulatu má obvyklý nepřítomný výraz. Nemůže se dočkat, až mu padne.
„Hodně štěstí,“ volá na nás ještě konzulka, když procházíme dveřmi kanceláře, „a prosím vás přežijte to!“
Máme doporučení (a výzvu k přežití) z naší ambasády, to ale neznamená, že máme súdánské vízum. Je to jen první z mnoha kroků. Míříme rovnou na súdánské velvyslanectví. S obavami vstupujeme do čekárny našlapané desítkami lidí. Jeden člověk ale z davu na první pohled výrazně vyčnívá. Není to nikdo jiný, než náš jihoafrický kamarád Jacques.
„Nazdar lidi, tak vy už jste taky tady? To bude chtít dýmku míru!“ huláká na nás šťastně.
„Nazdar, brácho,“ odpovídám trochu tišeji než Jacques, s alespoň minimální úctou k ostatním, které on vůbec nevnímá. Přisedáme k Jacquesovi a vzájemně si vykládáme, kudy a jak jsme se dostali do Addis Abeby. Díky našemu povídání poměrně rychle utekly tři hodiny čekání. Jsme na řadě, pokud se to tak dá říci, protože tady žádná řada není a systém jsme stále nepochopili. Myslím, že žádný neexistuje, ale určitě je možné ho jednorázově zakoupit, čemuž se nakonec nejsme schopni vyhnout (jinak bychom tam asi seděli ještě teď). Bituňk holt byl, nedalo se svítit.
Konečně opouštíme čekárnu a dostáváme se o úroveň výše k prvnímu úředníkovi. Bere si naše doporučení, dlouze je studuje, šklebe se do nich jako do nějakých nepovedených komiksů. Potom si bere naše pasy a důkladně je prohlíží. Mezi stránkami si nás kontroluje ostrými krátkými pohledy, které jako by nám říkaly: „Mám vás v hrsti, bělásci.“
Za chvilku nám podává další formulář. Rovnou jej vyplňujeme. Jsou tam klasické otázky: proč jedete do Súdánu, koho tam znáte, kam budete cestovat, kde budete bydlet, jaké je vaše náboženské vyznání a podobné. Po úspěšném vyplnění se dostáváme o další úroveň výše. Tentokrát nás má ve spárech tlustý černoch v saku bez rukávů. Požaduje potvrzení o očkování proti žluté zimnici a břišnímu tyfu. Ptá se na žloutenku a HIV. Procházíme celkem hladce a konečně se dostáváme do nejvyššího patra. Tady se asi rozhoduje. V další, teď už ale menší, čekárně, sedíme asi hodinu. Potom jsme vyzváni ke vstupu do kanceláře. Podle autoritativního pohledu robustního černocha za psacím stolem hádám, že to už bude větší ryba. Vykládá něco o válkách a nebezpečí. Už to přestávám vnímat. Dívám se z okna jako ve škole, když mě k smrti nudila stará vyhořelá učitelka, která by nejraději dělala všechno jiné, jen kdyby už nemusela učit, ale bohužel nic jiného neuměla, takže to musela doklepat do důchodu. Jediný rozdíl spatřuji v tom, že za školním oknem nebyl takový neuvěřitelný nepořádek, po parapetu se neprocházel šváb, bylo chladněji a nedrbal jsem si blechami rozkousaný bok. Bože, dal bych si kávu.
Vyplňujeme další formulář a následně ještě jeden. Poté nám černoch se jmenovkou Hailemariam Birto sděluje, že požadavek bude přezkoumán ve lhůtě třiceti dnů. Náš výraz má asi vysokou vypovídací hodnotu, protože rychle dodává, že se můžeme stavit za dva týdny a zeptat se, zda už není hotovo. Na otázku, jakou máme šanci vízum získat, odpovídá stroze: malou.
Před budovou ještě půl hodiny čekáme na Jacquese, který prošel stejnou anabází jako my. Potom spolu míříme na kávu, abychom se psychicky napravili, a dále do naší ubytovny. Nebydlíme příliš dobře. Nemohli jsme nic sehnat, a tak jsme vzali pokoj v jakémsi temném sklepení, které funguje jako hodinový hotel. Slabé stěny nemilosrdně prozrazují vše. První bouchnutí dveří, chychotání, klid, vzdychání, výkřik, klid, druhé a závěrečné bouchnutí dveří. A tak pořád dokola. Na úrovni zvukového vjemu poznáváme nespočet jednorázových etiopských vztahů. Nazítří odpoledne jdeme s Jacquesem na kávu a pár piv.
V průběhu večera přišla esemeska od Sebastiana. Noha se mu zlepšila, zítra dorazí autobusem. Směrujeme ho na naši adresu. Jacques se k nám zatím stěhovat nebude. Bydlí u nějakých rastafariánů a je tam prý nad míru spokojen. Rastové nonstop hulí jako by nemělo být zítra.
„Jacquesi, proč vlastně pořád čoudíš? Vždyť ty nikdy nestihneš vystříbřit…“ ptám se posilněn několika pivy.
„Chceš to vědět, brácho?“ odpovídá trochu tajemně. Přikyvuji.
„Je to moje poslední cesta, kámo, úplně poslední,“ pokračuje Jacques vážným tónem, „jsem HIV pozitivní. Nakazil jsem se ve dvaceti od jedné černošky. Už je po smrti. Je mi dvacet devět. Cítím, že mi brzo začnou docházet síly, a ještě před tím chci doputovat až nakonec Afriky a dát si na vrcholu pyramidy brko…“ (Připomínám, že se píší nultá léta. Léky zdaleka neumí to, co dnes.)
Večer už moc nemluvíme. Sdílíme to beze slov… (Pokračování a bohužel i zbytek Jacquesova životního příběhu i naší cesty najdete v knize Cesta k branám Damašku východní Afrikou.)
Zdroje:
HAVELKA, Ondřej. Cesta k branám Damašku východní Afrikou. Praha: Akbar, 2016.
HAVELKA, Ondřej. Africká náboženství: religionistika, teologie, afrikanistika. Praha: Dingir, 2024.
