Článek
Město Livingstone je výchozím místem pro návštěvu jedné z největších přírodních zajímavostí celé Afriky – Viktoriiných vodopádů. Město nese jméno po Davidu Livingstonovi, legendárním cestovateli, který se narodil v roce 1813 v Blantyru u Glasgow ve Skotsku. Stal se lékařem, cestovatelem a misionářem. Na svých výpravách navštívil celou řadu Evropanům do té doby neznámých oblastí a začal aktivně vystupovat proti otroctví. Tragickou skutečností je, že jsme otroky viděli ještě letos v Mauritánii. Otroctví bylo v Mauritánii zrušeno oficiálně teprve v roce 1980, ale fakticky tam trvá dodnes. Nebudeme si nalhávat, že je to jediné místo v Africe a na světě. Spíše se zdá, že novodobé otroctví je rostoucí fenomén. (Jistě, elementární otázkou je: kdo vlastně není otrok? Ovšem nyní mám na mysli otroctví na první úrovni smyslu slova. A to dotáhli ke zvrácené dokonalosti bledé tváře – bohužel naši pradědové –, když svlékli z lidství tváře slunečnímu svitu lépe přivyklé.)
Ale zpátky k Davidu Linvingstonovi. Údajně jako první běloch přešel v roce 1849 celou poušť Kalahari a pokračoval severním směrem. V těchto místech se vyskytuje Ponatshego s heverem, to jen pro upřesnění. Tenkrát tam ovšem byl Ponatshegův prapraděd bez heveru. (Ještě ho totiž nevymysleli. A koneckonců, nebylo co s ním zvedat. Voni sloni se nedaj!) Livingstone prozkoumal řeku Zambezi a Viktoriiny vodopády, pojmenované v roce 1855 podle britské královny. (Opět totéž. Jakoby vodopády do té doby neměly místní zavedený název. Holt bledá tvář tehdy neuznávala než sobě bledé. Nedej bože být o jeden odstín tmavší – to se rovnalo depersonalizaci a redukci na věc. Bohužel, jsou to naše dějiny!) Na svých dalších výpravách Livingstone objevil pro evropský svět jezera Malawi, Tanganika a Mweru. Na jedné ze svých dobrodružných výprav se ztratil a nebylo o něm zpráv po celé čtyři roky. Objevil ho až další slavný cestovatel Henry Morton Stanley. Ten proslul nejen svými výpravami, které vedly k prozkoumání dalších neznámých částí Afriky, ale také svou bezohledností a brutální krutostí. Zatímco Livingstone domorodce více méně respektoval a přinášel jim evangelium (O.K., zavání to tendenčním respektem, beru…) a osvobození od otroctví, H. M. Stanley domorodce střílel jako divou zvěř. Slavné setkání těchto dvou naprosto odlišných legend – nebo nově spíše náboženského fanatika a vydrbaného masové vraha? – na břehu jezera Tanganika v roce 1871 je popsáno v mnoha knihách. Chcete-li číst o bílé nadřazenosti, čtěte tyto braky. Hoši z ostrovů se „vyznamenali“. (Že prej zlatej praotec Čech! Ten vraždil jenom sobě bledé. Chudáci Keltové! Jako krevní Kelt se ohrazuji, jako bledá tvář studující dějiny Afriky držím hubu. Sorry jako!)
David Livingstone zemřel v roce 1873, když hledal prameny Nilu. Na jeho památku jsou kromě města Livingstone u Viktoriiných vodopádů pojmenovány také Livingstonovy vodopády v Kongu a Livingstonovo pohoří v Tanzanii. (Mno… co už.) Stal se vzorem pro mnohé cestovatele, například pro naši slavnou cestovatelskou dvojici Hanzelku a Zikmunda a jejich neobyčejně pestré životy, které začínali velkou cestou napříč Afrikou ve voze Tatra.
Jak tak vzpomínám na velké osobnosti, které tudy prošly, zastavujeme u malé vesničky a nabíráme na korbu čtyři ženy se zavazadly. Začíná tu být trochu těsno, ale to ještě zdaleka netušíme, jak bude korba dodávky vypadat za půl hodiny.
Je-li řeč o slavných cestovatelích, bylo by neslušné nezmínit našeho Emila Holuba, jehož životní příběh rozkvetl do úžasného dramatu také v těchto místech Afriky. Emil Holub byl lékař, cestovatel, kartograf a etnograf. Během dvou mnohaletých pobytů v jižní části Afriky uskutečnil několik dobrodružných výprav a pořídil rozsáhlou přírodovědnou a etnografickou sbírku. (Kdo tehdy nebyl lovec, byl sběrač. Duší nebo předmětů. Tak to holt bylo.) Narodil se v Holicích v roce 1874. V dětství ho silně inspiroval právě Livingstone. Studoval na Karlo-Ferdinandově univerzitě (původně, a poté opět, Univerzita Karlova v Praze – dilectum meum alma mater), kde získal titul doktor medicíny, ačkoli chtěl prý původně studovat přírodní vědy a archeologii. Za podpory Vojtěcha Náprstka, po němž je dnes pojmenováno muzeum asijských, afrických a amerických kultur v Praze (evidentní sběrač!), odcestoval na svou první velkou výpravu do Afriky. Tam začal pracovat jako lékař a později podnikal výpravy zaměřené na etnografický výzkum. Popsal celou řadu domorodých etnik a zpracoval první detailní mapu oblasti Viktoriiných vodopádů.
Na svou druhou velkou cestu do Afriky vyrazil Emil Holub spolu se svou mladičkou, osmnáctiletou manželkou. Holub byl prvním Evropanem, který navštívil území kmene Mašukulumbů. Domorodci ovšem pro jeho činnost neměli patřičné pochopení, a tak jeho výpravu přepadli, několik Holubových společníků zabili (ale nesežrali, to jsou pomluvy!) a zničili jeho sbírky a záznamy. (Sběrač tratil. To se holt sběračům stává.) Při dramatickém útěku na území kmene Tongů byl další Holubův společník napaden levhartem a Holub s manželkou vážně onemocněli. Později se museli vrátit zpátky do Čech. Emil Holub sice plánoval třetí velkou cestu, ovšem zdravotní stav už mu to neumožnil. Zemřel v roce 1902 ve Vídni. Cestovatelé Hanzelka a Zikmund se však ještě v roce 1957 setkali s jeho manželkou. Bylo jí 92 let.
Naše nákladní dodávka, jež nás každou minutou přibližuje k toužebně očekávaným Viktoriiným vodopádům, kde tyto gigantické persony prožily části svých dramatických příběhů, staví u další vesnice. U cesty čeká asi deset černochů se zavazadly. Nemám tušení, jak se chtějí vejít na už poměrně plnou korbu. Co ale není možné v Evropě, je možné v Africe. Všichni se vešli. Jsme těžce namačkáni jeden na druhého. Mám pocit, že tato korba nikdy tolik lidí nevezla. Ale to je jenom mylný pocit bledé tváře…
Ten pocit mi vydržel jen několik kilometrů. V další vesničce totiž nabíráme tři velmi tlusté ženy. Přestávám myslet a soustředím se už jenom na to, abych se na krajíčku korby udržel. Urostlý černoch mi dýchá do ucha a slintá za krk. Přestávám cítit ruce. Jakýkoli pohyb je nemožný. Míša je na tom úplně stejně. Nevidím na ni, protože nemohu pohnout hlavou a podívat se vedle sebe. Potím se, ale není to nic proti černochovi nalepeném na mně. Má totiž zimní bundu a kulicha. Jeho pot se na mém těle míchá s mým a na korbu dopadá již hotová černobílá směs. A to jsme si na začátku naivně mysleli, že se svezeme na korbě sami. Naštěstí nás čeká už poslední hodina cesty. Co je černoch srůstající s mými zády proti Holubovu útěku před divokými Mašukulumby. Vypínám mozek, nasazuji tupý pohled do buše a deformuji čas, jak nejlépe umím. Lautr nic a šlus. A stejně se to vleče…
Za hodinu přijíždíme do města Livingstone a opouštíme dodávku. Musím říci, že jsem si na černocha na svých zádech natolik zvykl, že se mi snad po něm bude i stýskat, a tak mu alespoň podávám ruku a dáváme se trochu do řeči. Jmenuje se Tsvagirai a pochází ze Zimbabwe. Do Zambie přišel za prací – pracuje v dolech, kde se těží měď. Práce je to prý těžká, ale alespoň si vydělá. Minulý měsíc přišli při nebezpečné práci o život dva jeho kamarádi – Edgar a Rupiah. Oba měli rodiny. Tsvagirai říká, že si ale nemůže vybírat, buďto absolutní chudoba, nebo nebezpečí v práci. V těchto dnech se právě s výdělkem vrací do svého rodného města Masvingo. Loučíme se a vzájemně si přejeme hodně štěstí na cestách. Z jeho očí vyzařuje jiskřivé nadšení z toho, že po mnoha měsících uvidí rodinu a všechny nesmírně potěší svým výdělkem. Je v nich ale také strach z cesty, a hlavně ze zlodějů. Nechce si ani představovat, že by přijel domů okradený o vše, co tak těžce vydělal.
Stálý implicitní distres máme i my. V Africe se nás v podstatě permanentně někdo snaží okrást. Musíme být neustále ve střehu, i když spíme. Vše důležité máme v noci pořádně uzavřené v batohu, ruku propletenou v popruhu. Nejde ani tak o oblečení, o batohy, ani o prachy nebo pasy. To lze nahradit. Jde o filmy, na kterých máme všechny fotografie, které jsme na cestě pořídili. (Připomínám, že vězíme v nultých letech.) Všechny ty překrásné domorodce, všechna ta úžasná místa. Živě si představuji, jak nějaký zlodějský hejhulák vyndává z kradeného batohu věci a zahazuje ty, které se mu na nic nehodí. Kinofilmy plné našeho příběhu letí do bláta u cesty, kde si na nich smlsne prase, kterému už nechutnají melouny, protože je dostává pořád. Tyto myšlenky mě pronásledují celou cestu. Když je příležitost a máme už více vyfocených filmů, posíláme je domů balíkem, ale to je podobný risk, jako nechat si je v batohu. Jenže vedro v batohu jim také nesvědčí, takže odeslání filmů domů je asi nejrozumnější řešení. Z hlavního města Zambie, Lusaky, se opět pokusíme poslat balíček s deseti filmy.
Teď jsme ale v Livingstonu a neuvěřitelně se těšíme na návštěvu Viktoriiných vodopádů. Ve městě si dáváme něco k snědku a trochu se procházíme, ovšem jestli na světě existuje něco, co nestojí za procházku, pak je to obyčejné město v subsaharské Africe. A Livingstone je jedním z nich. Abychom si nekazili nadšení z vodopádů, které nás právě anticipovaně nabíjí energií, odcházíme na noc směrem k vodopádům a v džungli si rozděláváme stan.
Z nevzhledného města zpátky do Afriky. Kolem nás omamně rezonuje hukot džungle. Je to úplně extatický zvuk, který rozeznívá všechen život v pralese: zpěvy ptáků, řev opic, hlasité řinčení hmyzu, občasný výraznější zvuk většího zvířete, šumění listí a … Kroky! Rychle vylézám ze stanu a bleskově vytahuji paralyzér. Není nic nepříjemnějšího, než když jste ve stanu, myslíte si, že o vás nikdo neví, a najednou slyšíte kroky v bezprostřední blízkosti stanu. Vyrážím ven, paralyzér namířený před sebe. Rozhlížím se a ze srdce mi padá obrovský kámen. Jsou to děti z nedaleké vesnice. Děti zkrátka vystopují každý cizí element v jejich rajónu. Chvilku si nás prohlížejí a žadoní o sladkosti. Dáváme jim sušenky a ony nás spokojeně vedou do vesnice na návštěvu.
Setmělo se a džungle mírně ztlumila svůj vitální hukot. Rozsvěcujeme baterku, abychom si v průvodci přečetli něco o vodopádech. Dozvídáme se, že Viktoriiny vodopádyobmě neboli Mosi-oa-Tunya, jsou jedny z největších vodopádů na celém světě. Nacházejí se na řece Zambezi, na hranicích mezi Zambií a Zimbabwe.
Vodopády jsou široké neuvěřitelných 1 800 metrů a voda padá ze 120 metrů vysokého útesu, do úzkého hlubokého kaňonu v čediči. Domorodci vodopády nazývají „dým, který hřmí“ nebo také „duha“. V průběhu roku silně kolísají průtoky, podle období sucha, nebo dešťů. Průměrný průtok je spočítán na 1 400 kubíků za sekundu.
Ráno se nedočkavostí budíme ještě za tmy. Balíme stan a kráčíme k několik kilometrů vzdáleným vodopádům. U vstupu jsme hodinu před otevírací dobou. Balíme si cigaretu a netrpělivě čekáme. Je slyšet hřmot a vycházející slunce odkrývá stoupající oblak vodní tříště, která se vznáší nad vodopády. Přestože je jasno, jako by mrholilo.
V osm hodin se otevírá. S úděsem zjišťujeme, že vstup pro cizince je pekelně drahý, zatímco vstup pro Zambijce je naopak směšně levný. Uchylujeme se tedy k malé lži – politicky řečeno: k maličké (a rozhodně upřímné, neškodné, málem až na pravdu aspirující) nepravdě – a vydáváme se za studenty meteorologie v Lusace. Černoch, jehož jméno se nedá za střízliva vyslovit, požaduje nějaký doklad. Vytahujeme všechny kartičky, které máme. Platební kartu, řidičák, kartičku zdravotní pojišťovny, naprosto nepoužitelnou kartičku Euro 26 a propadlý studentský průkaz z české univerzity. Černocha zaujala kartička Euro 26, která nám měla poskytovat slevy téměř na vše, ale ve skutečnosti byla absolutně k ničemu. Ovšem tady u Viktoriiných vodopádů zafungovala dokonale – poprvé a naposled –, černoch nám dává dvě zambijské vstupenky, a tak se dostáváme k vodopádům za necelý půl dolar za oba dva. Tento trik jsem okoukal na Madagaskaru. Někde lze samozřejmě využít triku hromadného vstupu s velkou skupinou hlučících neukázněných turistů. Když je jich alespoň dvacet a jsou správně roztržití, chlapík v malém okénku se prostě nedopočítá. Vytiskne hromadnou vstupenku, a tím to pro něj končí. Tady jsme ale sami, takže se tato jednoduchá cestovatelská finta nedá použít. Tak alespoň platíme černou cenu. (Připomínám, že nemáme peněz nazbyt, krutopřísně nám docházejí, a to ještě nejsme ani v polovině naší dvouleté cesty, která má rozpočet pár desítek dolarů na dvě osoby/měsíc.)
U okénka fasujeme zelené gumové pláštěnky, za které by se nemusel stydět ani dagestánský řezník nebo mexický gangster likvidující své nepřátele pomocí mačet, nožů a sekáčků na maso. Vykračujeme vstříc vodopádům. Brzy se dostáváme do bující vegetace mezi barevné květy nádherných rostlin. Také se ale dostáváme do vodní mlhy, která je čím dál neprůhlednější. Pokračujeme dál, ale místy přes vodní mlhu nevidíme na krok. Přicházíme k chatrnému zábradlí, za kterým padá útes hluboko dolů do kaňonu. Podle všeho by odtud měl být nejlepší výhled na Viktoriiny vodopády. Bohužel nevidíme skoro nic, jen neprůhlednou vodní mlhu a duhu, kterou ve slunném ránu vytváří. Začínám chápat zambijský název vodopádů. Dým, který hřmí. Skutečně slyšíme ohromný hřmot vod tříštících se o skalní dno kaňonu a vidíme jen bílá oblaka mlhy. Domorodci očividně a ušislyšně nešli pro název příliš daleko a dokonale vystihli vodopády v tomto období, kdy protéká hodně vody. Dozvídáme se, že nejlépe lze vodopády pozorovat v období sucha.
Procházíme po mostech a snažíme se obsáhnout tento přírodní div, i když z něho moc nevidíme. Když ale odcházíme po hraně útesu dál od vodopádů, ukazuje se velikost útesů a nepopsatelná rozloha vodního dýmu, který vodopády pokrývá. Je to opravdu úžasná podívaná, a přestože v období sucha musí být vodopády mnohem fotogeničtější, vůbec nelitujeme, že jsme tady právě v období dramatického hřmění a všudypřítomných oblaků vodní tříště.
Velký kaňon je přemostěn kolosálním mostem ze zambijské na zimbabwskou stranu. Nemůžeme se nepokusit přejít do Zimbabwe. Černoši v uniformách ale nemají nejmenší pochopení pro naši touhu navštívit Zimbabwe, a tak důrazně odmítají. Snažím se je trošičku obměkčit, a tak lovím větičky, které by na ně mohly zabrat. Bohužel bez výsledku. Vzletné větné figury ani za mák nezabraly. Vytahuji tedy pár dolarů. Uniformovaným chlapcům okamžitě zajiskřilo v očích. Vida, nakonec to půjde. Za dva dolary máme povoleno podívat se na pár minut do Zimbabwe. Další dva nás to ale stojí na druhé straně mostu. Nevadí, hlavně že jsme tady.
Zimbabwe se příliš neliší od Zambie, až na rasové problémy, které tady poslední dobou eskalují. Jednu velkou zajímavost ale Zimbabwe přeci jen skrývá: jsou to zvláštní kamenné stavby, pozůstatky tzv. Velkého Zimbabwe. Tato slavná říše zanechala mohutné a propracované stavby z kamene, jejichž pozůstatky přežily do dnešních dnů. Stavby se datují do období 1 200 – 1 400 našeho letopočtu.
Přichází k nám jeden z vojáků a upozorňuje, že dvoudolarový vstup do Zimbabwe nám právě vypršel. Zvedáme se z kamene a kráčíme po mostě zpátky do Zambie. Díky hoši. (Bílej Kelt je spokojenej…)
Po několika hodinách opouštíme krásné Viktoriiny vodopády a pěšky se přesouváme za nevzhledné město Livingstone na výpadovku do hlavního města Lusaky. Přicházíme tam až večer, což znamená, že v cestě už pokračovat nemůžeme. Je tady ale malá zablešená ubytovnička, a tak si za směšný peníz bereme pokoj. Čistota pokoje odpovídá jeho ceně. Dalo by se to tady popsat jako deset vrstev letitého hnusu prorostlých do sebe. V rozích jsou švábi, na stropě pavučiny s pořádnými pavouky, místnost je plná komárů a celá je plesnivá. Jakousi svatozář těsně pod zelení probarveným stropem opisuje masivní moucha tse-tse. Ale nad tím vším se dá lehce mávnout rukou, protože uprostřed pokoje je velká postel. Přehazujeme přes ni prostěradlo, stavíme na ni moskytiéru a uleháme na měkkou matraci. Celým tělem prochází nepopsatelná slast. Po stovkách nocí strávených na karimatce ve stanu dopřáváme našim bolavým zádům hédonisticky dokonalý odpočinek. Z těla okamžitě odchází veškerá bolest. Cítíme se, jako bychom se vznášeli a rozkoší usínáme. Po dlouhé době ve snu létám jako pták…
Brzy ráno stavíme u silnice z našich batohů tradiční stopařskou pyramidu a čekáme na první auto. Dobrá nálada nás opouští po třech hodinách. Dosud neprojelo zhola nic. Po dalších třech hodinách už máme hlad a propadáme lehké panice. Ne že by nic neprojelo, ale všichni nás dokonale ignorují. Nedaleko si prastará černoška (co pamatuje snad i královnu ze Sáby) rozložila hrnce s čímsi téměř voňavým. Okamžitě jdeme zjistit, zda to bude jedlé. Vypadá to, že ano. V podivné omáčce plave kus nějakého zvířete. Raději se neptáme, co to je a objednáváme dvě porce.
Pokud se mi před chvilkou zdálo, že to téměř voní, musím vzít tento velkorysý výrok zpět. Jakmile mám podivnou omáčku pod nosem, zjišťuji, že smrdí jako tři bolavé nohy. Zvláštní nedovařené maso chutná jako starý hadr, který vytřel všechny podlahy Afriky. Je to peklo, ale nakopává jako čára střelného prachu – opus alchymicum. Naštěstí si hned vedle černé stařeny otevřel svůj dřevěný kiosek malý chlapec, který prodává Fantu. Okamžitě vycítil, že jsme potenciální zákazníci. Vytasil orosenou Fantu a šibalsky na nás mrkl. Nechutnou směs té horibilní čarodějnice proto okamžitě zkrápíme sladkou limonádou a snažíme se zapomenout, co jsme právě jedli. Chlapec má radost, že hned po otevření kiosku udělal kšeft. Ani on, ani my, ještě netušíme, že se odsud jen tak nehneme a pár dalších kšeftů díky nám ještě Fanťák – to jméno jsme mu dali až později – udělá.
Odebíráme se zpátky na stopa. Hodiny běží, řidiči nás ignorují. Konečně jeden staví, ale za svezení chce nesmyslně velkou částku. My se ale nehodláme vzdát. Cestujeme po Africe stopem a zadarmo. To je status quo. Nedáme se vykolejit nikým a ničím. Jedeme podle svých pravidel, i když nás často a bez varování vrhají do velkých nebezpečí. Tak to máme rádi. Jak krásně říkával můj oblíbenec Jan Eskymo Welzl, který vystavěl svůj životní příběh jako úžasnou katedrálu na mrazivém severu: „Hlavně nebét zotročené.“ Tento absolutní dobrodruh žil svůj příběh vždy a pouze podle svých pravidel a představ. Je zvláštní, že tady v horké Zambii, v žáru odpoledního slunce je mi velmi příjemné vzpomínat na Jana Welzla a jeho severská dobrodružství. Byl to vlastně současník Emila Holuba. Oba dva se rozhodli vymalovat svá prázdná životní plátna dobrodružnými výpravami za hranice dosud poznaného. Jeden se rozhodl pro daleký horký jih a druhý zase pro daleký mrazivý sever.
Staví nám další auto, ale řidič opět požaduje vysokou částku za svezení. My však máme to nejcennější, máme čas. (Nevíme sice co je čas, ale máme ho.) Můžeme tady stát klidně rok. Hlavně nebét zotročené! Jane Welzle, zdravím a děkuji za strhující životní příběh. Neustoupíme ani o krok. Jak Welzl říkával: „Prondeš – prondeš, neprondeš – neprondeš.“ Svobodně stopujeme dál. V podvečer už ale začíná být jasné, že dnes odsud neodjedeme, a tak se po západu slunce vracíme do nedaleké ubytovničky mezi šváby a komáry. Moucha tse-tse do úmoru opisuje svatozář.
Další den se odvíjí podle absolutně stejného scénáře. Ranní dobrou náladu střídá pozdější stopařská skleslost a polední pocity beznaděje. Následuje hnusný oběd u čarodějnice a Fanta u Fanťáka. Poté opět lepší nálada, která po několika hodinách mizí. Beznaděj. Tupé zírání na prázdnou silnici. Západ slunce. Návrat do ubytovny.
Přestávám mít pocit, že toto je ta pravá svoboda. Jsme ubiti stopařským neúspěchem. Více než dvoudenní výtuh na jednom místě už stopaře trochu poznamená. Nezbývá než zajít na pivo, abychom se »nezacyklili v prachmizerném lkaní«. Usedáme do špinavé nálevny, kupujeme cigarety se slonem na krabičce a posíláme tam pár kusů. – Po čtvrtém pivu z hlavy odvanula stopařská beznaděj. Po šestém pivu a krabičce sloních cigaret mám opět pocit, že zítra chytneme hned první auto, které pojede. Moje mysl opět létá jako pták a vznáší se nad zambijským pralesem. V opojení objímám všechny slony a pštrosy a bůhví jakou havěť a těším se na další cestu. Po devátém pivu mám seriózně amplifikovaný pocit, jako bych byl náčelník celé Zambie s aureolou z malých průhledných hrošíků. Ráno se prostě postavíme k silnici a jeden z poddaných nám okamžitě zastaví. Jedenácté pivo my myšlenky již promíchalo a dostavuje se Ponatshego s heverem. To je varování. Vidím ho, a přesto nevěřím, že tady opravdu je. Indikace drobátkové nacamranosti? Antagonistický ponatshegismus! Ptám se svého rozumu, ale ten už se mnou nějakou tu hodinu nekomunikuje. Tak kdo tady s kým vlastně komunikuje? Kontrafaktuální myšlení se vypařilo do prázdného tatam… Navíc se do sebe v protějším rohu nálevny pustili dva černoši. Postupně se přidávají další a teče krev. Bitka se blíží k nám. Chystá se korporativní držkobraní. Vzhledem k tomu, že všechny černochy vidím dvakrát, a co hůř: mezi nimi vidím blanické rytíře v barevném negativu, raději spěšně házíme na bar peníze – zbyly mi nějaké duhovky po pradědovi – a mizíme z lokálu. Protentokrát to nechám na blanických… Xenofobie je totiž všudypřítomná a bledá tvář, navíc Kelt – tady tedy více než pochopitelné stigma – se v Zambii neztratí.
Ráno je čisté a jasné. Stavíme pyramidu s nadšením, jako bychom tu předchozí dva dny vůbec nestáli. Za pár minut staví auto a bílý řidič nás vlídně vítá. Jede až do Lusaky. Překonali jsme stopařskou krizi a opět jsme na cestě. V tuto chvíli se ale musím přiznat, že už mě napadlo jet do Lusaky autobusem. Ještě že jsme vydrželi, protože »jak člověk jednou povolí, už se nenarovná«. (O.K., plky, plky, ale něco na nich je…) #Ponatshego je žoviální císař #Emilovi pozabíjeli (ale nesežrali!!!) manšaft #Díky za čtení #Přijďte zas
Zdroje:
HAVELKA, Ondřej. Cesta k branám Damašku východní Afrikou. Praha: Akbar, 2016.
HAVELKA, Ondřej. Africká náboženství: religionistika, teologie, afrikanistika. Praha: Dingir, 2024.
