Půvabné Dogonky, ohromující Bandiagara, originální masky a unikátní dogonské náboženství v Mali

Dogoni jsou fascinujícím etnikem, jehož existence je úzce svázána s útesem Bandiagara v jižní části západoafrického Mali. Bandiagara je pískovcový terénní zlom dlouhý přibližně 150 km, dosahující výšky místy až 500 m, přičemž nad útesem i pod ním se rozkládá poměrně suchá rovina. Dogoni obývají unikátní hliněné vesnice (které jsou krásným prolomeným výhledem do minulosti Afriky) vystavěné na horní hraně útesu, vesnice přistavěné k útesu v jeho spodní hraně, vesnice rozeseté pod útesem a v neposlední řadě labyrint jeskyní přímo v útesu.

Málokteré etnikum je z hlediska původní kultury tak zajímavé jako malijští Dogoni. Stejně jako jejich jazyk, zvyky i architektura, je originální i jejich náboženství, ovšem na rozdíl od architektury, kterou lze na místě jednoduše dokumentovat, nebo jazyka, který lze na místě poměrně snadno studovat, je to s dogonským náboženstvím složitější. Tento článek se zamýšlí nad otázkami, proč je tomu tak, proč chybí relevantní prameny (v kontrastu s nadbytkem nevěrohodných informací), co o dogonském náboženství opravdu víme a jak se pokusit seriózní informace odlišit od široce rozšířených fantaskních zkazek.

Dogonský jazyk tvoří nezávislou větev nigersko-konžské jazykové rodiny a není úzce spjatý s žádným jiným jazykem. Během našich dvou pobytů mezi Dogony jsme s přítelkyní (dnes manželkou) prošli celou oblast jejich území, metodou zúčastněného pozorování a osobních rozhovorů ověřovali dostupnou relevantní literaturu věnovanou dogonskému náboženství a účastnili se mimo jiné rituálního obětování zvířete a nočního kultického bubnování před dogonským pohřbem.

Zvláštní pozornost jsme věnovali maskám a ochranným dřevěným předmětům, které – skrze zobrazované symboly provázané s mytologií – hrají v dogonském náboženství výraznou úlohu. Cílem článku je upozornit na existenci jedinečné náboženské tradice, nabídnout diferenciaci dostupných informací o této tradici a varovat před typickými nedostatky soudobého terénního výzkumu v oblasti některých tradičních afrických náboženství. Mezi Dogony jsme se také nevědomky dopustili závažného kulturního přešlapu (a dostali zasloužený trest), ale ten jsme již popsali v naší první knize Nahá Afrika.

Podobně jako u jiných tradičních náboženství v celé subsaharské západní Africe, neexistují ani o dogonském náboženství žádné primární prameny dogonského původu. Ve studiu jsme odkázáni na sekundární prameny převážně evropských badatelů posledních sta let, nebo na přímý kontakt s Dogony; ani jedno však nezaručuje jistotu správnosti nauky, ke které se badatel dostane.

Dogoni jsou totiž vzhledem ke svému skutečnému náboženství poměrně uzavření lidé, zároveň ale dobře pochopili, že jejich tradice a náboženství se staly cennou obchodní komoditou, a tak mnohdy směňují zcela fantaskní ad hoc vymyšlené historky za západoafrické franky západních badatelů a bez ostychu je vydávají za stovky let staré originální náboženské dědictví. Jistě tak nečiní všichni, snad ani většina, avšak je takových nemálo. Diskurs je tak konstantně zahlcován fantaziemi překrývajícími menšinu relevantních informací, ke kterým je stále obtížnější se v záplavě fantazií dobrat.

Většina evropských studií vychází z práce francouzského antropologa Marcela Griaulea (1898–1956), který mezi Dogony strávil několik let, věnoval jejich náboženství a kultuře svou disertační práci a studiem západoafrických náboženství se celý svůj profesní život zabýval. Když se však většina studií odkazuje na jeden sekundární zdroj, je to přinejmenším nedostatečné. Griaule navíc mnoho věroučných dat čerpal od jednoho (skutečně jediného) hogona, který mu údajně zpřístupnil tajnou nauku pro zasvěcené. (Náboženský a politický vůdce dogonské vesnice se nazývá hogon.)

Tato nauka ale obsahuje mnohé – dnes již spolehlivě vyvrácené – údaje z říše čiré fantazie, které jsou přebírány dalšími autory a pro svůj senzační charakter nadhodnocovány. Motivaci onoho hogona dnes nelze ověřit, ani odhadnout; můžeme jej nahlédnout jako skutečnou pokladnici pradávné náboženské nauky, stejně jako prvního podnikatele s náboženstvím v moderním slova smyslu nebo mnoha dalšími způsoby. Je zjevné, že s takto dosaženými informacemi musíme nakládat velmi opatrně.

Ověřování na místě často nestačí, protože Dogoni mnohdy vyčkávají na předložené teze badatelů a potom je za finanční (nebo jinou materiální) odměnu na kameru potvrdí. Sám jsem zvolil metodu komparace textů, které jsou religionisty a afrikanisty považovány za autentické, vícenásobného osobního ověřování mezi Dogony a porovnávání dosažených výstupů s dalšími západoafrickými náboženstvími, ovšem jedním dechem dodávám, že u okolních původních afrických náboženství je situace s prameny obdobná. Nepokládám tuto metodu za zcela dostatečnou, spíše za jednu nemnohamožných.

Klíčovými postavami v tradičním dogonském náboženství jsou dvojčata Nummo a Nommo (často ale ztotožňovaní jako jeden), původní duchové dogonských předků, někdy chápaní jako božstva. Jsou to hermafroditní vodní tvorové, nazíraní snad obdobně jako vodní božstva v západoafrickém vodunu. Často jsou znázorňováni s lidským tělem a rybím ocasem. Nommo má být první živý tvor stvořený nejvyšším bohem Ammou. Krátce po svém stvoření se Nommo rozmnožil do čtyř párů ancestrálních dvojčat, přičemž jeden pár se vzepřel řádu založenému stvořitelem.

Pro obnovení řádu bůh Amma obětoval dalšího tvora, jehož tělo rozřezal a rozptýlil po celém stvoření. Na každém místě, kam dopadl fragment těla, měla být postavena svatyně. Na tomto základu dogonského náboženství (nejvyšší bůh Amma, dvojčata Nummo a Nommo a stvoření světa) se shodují hogoni a konsenzus lze vysledovat také v literatuře.

Stěžejní je v dogonském náboženství problematika dvojčat versus jednorozených. Vypráví se příběh, že prapůvodně se tvorové rodili jako dvojčata a každý byl hermafroditní, na svět ovšem přišel šakal, který se narodil samojediný. Tím se porušilo stvoření a začali se rodit jedinci s jedním pohlavím. Většina badatelů se shoduje, že v dogonském náboženství existuje vědomí dávné události, která nedlouho po stvoření způsobila narušení harmonie, poruchu struktury stvoření. Proto je šakal (podle jiné verze liška písečná) spojován se smrtí a je mu zasvěcen významný náboženský festival Sigi, na němž mimo jiné vystupují tanečníci v tradičních dogonských maskách, někteří na vysokých chůdách.

V tomto ohledu není dogonské náboženství vzhledem k okolním náboženstvím až tak výjimečné, neboť dvojčata – zejména opačného pohlaví – hrají významnou roli (lokálně s opačnými hodnotícími znaménky) v mnoha dalších západoafrických tradicích včetně vodunu, jorubského náboženství, bori nebo juju a událost dávného narušení struktury či harmonie stvoření je také přítomná.

Jedna z verzí mýtu o stvoření světa vypovídá, že se nebeský bůh Amma spojil s bohyní Země, a protože Ammovi překážel při spojení klitoris bohyně v podobě obřího termitiště, zplodil pouze nedokonalého potomka – šakala nebo pouštní lišku –, a proto posléze termitiště odstranil, čímž na zemi zavedl náboženský obřad ženské obřízky. Po odstranění termitiště pokračoval Amma s bohyní Země v plození a konečně zplodili první lidi.

Jiná verze mýtu říká, že po narození jednopohlavního šakala, které znamenalo porušení duální harmonie stvoření, bylo nutné proměnit všechny bytosti na jednopohlavní. Odstranění druhého pohlaví a původní duševní duality jedince má symbolizovat obřízka. Odstranění předkožky penisu znamená odstranění ženského prvku, zatímco v případě klitorisu je odstraňován mužský prvek. Mužskou i ženskou obřízku praktikuje mnoho afrických kultur; samotná obřízka tedy v africkém kontextu výjimečná není, originální je ovšem zdůvodnění.

Potřeba vyvážené duality má v dogonském náboženství centrální postavení, ostatně také nebeské síly mají duální charakter: nejvyšší bůh Amma má mít mužské i ženské charakteristiky. Narození dvojčat je oslavováno zvláštním náboženským rituálem, neboť dvojčata odkazují k původní duální struktuře stvoření a k harmonii mezi pozemským a nebeským.

Nyní ale musím upozornit na kontroverzní část údajného dogonského náboženství, která je v popularizačních publikacích nekriticky přejímána a silně nadhodnocována. Jedná se o údajný původ dogonského vědění, nebo (podle jiné verze) Dogonů samých, na hvězdě Sirius (případně Sirus B či další neznámé hvězdě v jejich okolí). Nutno předeslat, že tento příběh veřejnosti předal jediný Marcel Griaule a od té doby se příběh šíří jako lavina s odkazem na práci Griaulovu nebo zcela bez odkazu ke zdroji. Griaule je dnes kritizován za smyšlení vesmírného původu Dogonů.

Nyní k samotnému mýtu a náboženským souvislostem. Náboženský festival Sigi, který má oslavovat příchod Dogonů z hvězdy Sirius na Zemi, se má konat pouze jednou za šedesát let a má oslavovat jisté uskupení hvězd. Dogonský pojem Sigi Tolo označuje hvězdu – snad právě Sirius –, na níž se odebrala první dvojice vodních bytostí Nummo a Nommo. Podle jiné verze ale naopak z této hvězdy Nummo a Nommo na Zemi přicestovali jako prapředci Dogonů. Existuje rovněž verze, podle které dvojčata po dlouhém životě na zemi odletěla na hvězdu Sigi Tolo, aby se poté opět vrátila a učila Dogony důležitým obřadům.

Fotografie z těchto festivalů jsou velmi známé a v poslední době je běžné, že se tyto festivaly nepořádají pouze z náboženských důvodů, ale velmi často jen pro turisty či filmové štáby za peníze. Obchod s náboženstvím a kulturou je dnes pro Dogony každodenní rutinou, což samozřejmě nemusí znamenat nic pro skutečnou víru Dogonů, ovšem na vnější badatele to nepochybně zásadní vliv má. Velká variabilita příběhů má rovněž svou vypovídací hodnotu.

Nemálo soudobých odborníků explicitně odsoudilo příběh o původu Dogonů na hvězdě Sirius jako nepodložený a vymyšlený Marcelem Griaulem; žádná hluboká znalost astronomie, jakou Griaule pro Dogony postuloval, se nepotvrdila. Nejde o to, že by badatelé zamýšleli zpochybňovat dogonský mýtus, jde naopak o to, že se zdá být prokázáno, že Griaulem předložený mýtus mezi Dogony nikdy neexistoval a je pouze plodem Griaulovy fantazie zkompilované s dogonskými prvky.

Bez zajímavosti ale rozhodně není to, že dnes již tento příběh mezi Dogony existuje, byť je s největší pravděpodobností umělého původu a poměrně mladý, a tedy součástí dogonské náboženské tradice se nakonec v jistém smyslu skutečně stal. Griaule by tak nebyl nezávislý badatel, ale svým způsobem prorok a tvůrce dogonského mýtu. I takto můžeme francouzského antropologa chápat, a dodám, že Francouz Griaule se nakonec sám prohlásil za dogonského zasvěcence s nejhlubší znalostí tajné nauky. Dnes již těžko zjistíme, zda je Griaule tvůrcem nebo zapisovatelem mýtu o vesmírném původu; obě hypotézy mají své zastánce, většina odborníků se však kloní k tezi, že příběh byl Griaulem vymyšlen.

Vyskytla se ještě další linie kritiky, která poukazuje na jedné straně na velmi povýšenecký přístup Griauleho k Dogonům a jeho zasahování do jejich náboženské nauky, na druhé straně ovšem podrobuje kritice také oponenty v čele s van Beekem, když uvádí, že tradiční západoafrické náboženské nauky nebývají pevně konstantní, ale v čase se poměrně dynamicky mění a tedy nelze jednoduše odmítnout jistý prvek náboženství jen proto, že dnes již v daném náboženství nehraje zásadní roli, nebo že z onoho náboženství zcela vymizel. Významný odborník v oblasti jorubského a dogonského náboženství, Andrew Apter, upozorňuje také na to, že zasvěcenci nikdy nesmí vyložit hlubší nauku nikomu jinému než dalšímu učni, jenž se má stát zasvěcencem a nesmí to být cizinec.

Podle Aptera je velmi nepravděpodobné, že by vážený hogon zasvětil francouzského badatele do tajů dogonského náboženství. Griauleho výzkum naopak hájí jeho dcera, která tvrdí, že za soudobým popřením vesmírného mýtu u některých dotazovaných Dogonů stojí jejich obavy z muslimů, neboť ti se údajně intenzivně snaží tradiční dogonské náboženství oslabit a území nábožensky ovládnout.

Na druhou stranu je objektivním faktem, že Dogoni před příchodem cizinců v minulém století pořádali (a stále pořádají) náboženské festivaly s tanečníky v rituálních maskách s určitými prvky oslavujícími noční oblohu, s dalšími tanečníky na vysokých chůdách, kteří představovali nebeské bytosti a nelze si nevšimnout, že některé dřevěné figury měly zvláštní formu, připomínající bytosti podobné lidem, přesto však jiné. Faktem tak zůstává, že barvité náboženské obřady Dogonů jsou – dokonce i v tak religiózně bohaté oblasti jakou západní Afrika beze sporu je – jedinečné.

Masky mají pro náboženské obřady Dogonů mimořádný význam a jsou vyráběny vždy na každou příležitost nově. Symbolika hraje v životě Dogonů významnou úlohu – např. přístřešek hogona je podepírán sochami nahých mužů a žen v životní velikosti, což symbolizuje plodivou sílu. Nejdůležitější pro dogonskou společnost je obličejová maska zvaná kanaga s vysokým dvojitým křížem, odkazující na boha Amu a stvoření světa; kromě samotných masek lze tento motiv spatřit na dveřích důležitých hliněných domků, na holích (dogonští muži nosí hůl jako nezbytný doplněk), na samotných obydlích, podpěrných pilířích, bubnech atd. Další významnější maskou je obličejová maska krávy (časté obětní zvíře) a neméně důležitá je podobizna krokodýla (symbol smrti), který je nahlížen jako posvátné zvíře. Masky smí k náboženským účelům používat pouze zasvěcení lidé, iniciovaní do společnosti Awa.

Některé náboženské rituály, jako jsou obětování duchům či božstvům, uctívání předků, úcta k posvátným zvířatům, věštění atd., jsou podobné vzhledem k okolním náboženským tradicím. Věštci v dogonské společnosti věští – originálně vzhledem k okolním věšteckým tradicím – ze stop lišky písečné (vulpes pallida). Symbolika dvojčat – zejména rozdílného pohlaví – má v tradičních západoafrických náboženstvích velký, až zásadní význam; nepřekvapuje proto, že má klíčový význam také v dogonském náboženství, zdůvodnění je ovšem, jak už bylo zmíněno, rovněž originální.

Podoba platí i v oblasti obřadních masek a využívání rytmických nástrojů k dosahování rituálního transu, přestože dogonské masky jsou vzhledem k běžně používaným maskám okolních etnik či náboženských směrů unikátní. Jistou podobu lze vysledovat s maskami u některých etnik v Burkině Faso. Bubny jsou stejné nebo velmi podobné a odlišné rytmy vzhledem k okolí jsem mezi Dogony také nezaznamenal.

Co je odlišné, je existence obětního místa – sacré – na okraji každé dogonské vesnice; jedná se obvykle o plochý kámen o rozměrech přibližně 2 × 2 m, výšky 1 m, na němž jsou obětována zvířata. Cizinec ani Dogon z cizí vesnice nesmí obětní místo dané vesnice sám navštívit, ba ani spatřit. Pokud chtěl v minulosti nerezident bezpečně projít územím, musel požádat o doprovod, přičemž hogon určil některého z mladých mužů, který cizince provedl územím mimo obětní místo a vrátil se do vesnice.

U některých vesnic pod útesem Bandiagara jsou jezírka plná krokodýlů, kterým by se mělo každý měsíc obětovat větší zvíře nahnáním do jezírka. Krokodýl je symbolem přechodu ze života do posmrtného modu existence. Tato jezírka nejsou nijak oplocena, krokodýli mají svobodu pohybu, na což by měl cestovatel rovněž pamatovat…

Přestože tradiční dogonské náboženství je poměrně pevné a vůči okolním vlivům odolné, proniklo mezi Dogony okrajově také křesťanství a v posledních desetiletích zejména islám. Pokud bude probíhat etablovaní těchto abrahamovských monoteismů podobným způsobem jako jinde v západní Africe, můžeme být brzy svědky dalšího zajímavého synkretismu importovaného monoteismu s tradičním polyteismem.

Zdroje:

HAVELKA, Ondřej. Africké náboženské tradice: duchovní bohatství nejchudšího kontinentu. Praha: Dingir, 2025.

HAVELKA, Ondřej. Africká náboženství: religionistika, teologie, afrikanistika. Praha: Dingir, 2024.