Článek
V minulém díle jsme se dostali do Beninu k tamější Nebeské církvi. Nebeskou církev Kristovu založil 29. září 1947 Samuel Bilewu Joseph Oshoffa. Příznačné je, že zakladatel této západoafrické církve byl původně – stejně jako Ježíš z Nazareta – tesař. Oshoffa měl mít Božské zjevení, po němž se cítil být povolán k uzdravování nemocných, oživování mrtvých, modlitbě a konečně k založení nového křesťanského společenství. Jmenoval se prorokem, reverendem, pastorem a zakladatelem Nebeské církve Kristovy, která byla v roce 1965 uznána a schválena jako oficiální.
Nebeská církev Kristova se nejen proti tradičnímu vodunu, ale ve stejné míře také proti synkretismu křesťanství a vodunu, ostře vymezila a striktně svým stoupencům zakazuje účast na jakékoli formě čarodějnictví, modlářství, fetišismu i obřadech či rituálech spjatých s vodunem. Oshoffa byl přesvědčen, že je povolán na misi v boji proti Satanovi, vodunským zasvěcencům a silám zla, které působí na tomto světě a v západní Africe právě skrze vodun – z jeho pohledu – zvlášť intenzivně. Vodun nazíral jako kult pracující primárně se zlem, respektive se zlým, biblickým Satanem (Mk 1,13). Nebeská církev Kristova – jakožto křesťanské společenství – klade velký důraz na studium Bible, přičemž používá Bibli krále Jakuba, tedy anglický překlad Písma svatého pro anglikánskou církev z roku 1611. Církev je známa svými striktními doporučeními a zákazy v oblasti víry (monoteismus vylučující tradiční africké kulty, zouvání bot při modlitbě a bohoslužbě, oddělení mužů a žen při bohoslužbě atp.), stravování (zákaz konzumace vepřového masa, alkoholu apod.) nebo odpočinku (zákaz tabáku a další). V současné době se k Nebeské církvi Kristově v Beninu hlásí více než 500 000 lidí a církev má své stoupence i v dalších zemích i mimo Afriku. Odpověď na otázku po zlu nabízí Nebeská církev Kristova ryze biblickou: zlo je Satan. Děje-li se lidem zlo, je to Satanovo dílo, na němž participují vodunští zasvěcenci. Nebeská církev Kristova považuje za nebezpečné rozlišovat vodunského kněze od čaroděje, neboť u kořenů jejich působení vidí totéž.
Synkretismus vodunu a katolického křesťanství v Beninu
Řeka Niger sice Benin omývá jen po severní hranici, nicméně představovaný synkretismus je přítomen i v sousední Nigérii a jinde v západní Africe. A co víc, je to teologicky jeden z nejzajímavějších synkretismů. Velmi zjednodušeně (z ryze zúžených křesťanských pozic) nahlíženo, synkretismus křesťanství a satanismu, synkretismus dobra a zla. Samozřejmě – znovu pro jistotu opakuji – pouze křesťansky chápaného dobra a zla, tedy dobra osobního – Velekněze podle řádu Melchisedechova (Žid 7,1–28), a zla osobního – Draka, který když mluví, nemůže jinak než lhát (Jan 8,44). Máme tedy k dispozici další názor do barevné mozaiky zla: zlo jako ryze osobní skutečnost, zlo jako Boží anděl jménem Satan.
Nebeská církev Kristova v Beninu spatřuje v elementárních základech vodunu působení Satana (Mt 4,1–12), jehož představuje Písmo svaté. Takto ovšem vodun většinově nenahlíží ti Beninci, kteří k vodunu přijali rovněž katolické křesťanství a sami sebe nechápou jako vyznavače jakéhokoli synkretismu, ale jako katolické křesťany, kteří dle jejich soudu zcela pochopitelně plně uznávají rovněž tradici předků, tedy vodun. Tito beninští katoličtí křesťané uznávají jako autoritu jak katolického kněze (případně biskupa), tak i vodunského zasvěcence, a to na stejné úrovni. Věřící Nebeské církve Kristovy pokládají nejen samotný vodun, ale také beninské katolické křesťanství za natolik provázané s vodunem, že jej neváhají označovat za náboženství participující na čarodějnictví. (Doplňuji, že vodun a čarodějnictví není totéž, jde pouze o pohled Nebeské církve Kristovy). Katolické křesťanství v Beninu pokládají za synkretismus, proti kterému je třeba pozvednout svůj hlas, což při veřejných bohoslužbách činí.
Jádrem problematiky je skutečnost, že vodun je natolik součástí kulturně-náboženské tradice některých etnik, že se mnohým zdá, že jej zkrátka nelze ze života vyčlenit, že je to jakýsi základní substrát, ze kterého život roste. Pro mnohé lidi v západní Africe (zejména na venkově a typicky pro příslušníky etnika Fon v jižním Beninu) je vodun bytostnou součástí kulturně-náboženského programu, kterým čtou realitu (každý máme takový program, i když si to nemusíme uvědomovat, a pocítíme jej zejména při změně kultur), a jako takový je také pevnou součástí, lépe řečeno přímo nosným pilířem tamějších mravů. Odpověď na základní otázky lidského života pro ně není křesťanství na jedné straně, nebo vodun na straně druhé; vodun chápou jako fakt, je to jednoduše výchozí zadání, které je zcela irelevantní zpochybňovat. Do tohoto výchozího zadání z vnějšku přichází křesťanství s nabídkou spásy. Fonský věřící, který se rozhodne křesťanské poselství přijmout, přijímá křesťanská východiska a nastavuje je na svůj dosavadní život, na své chápání reality, na svůj program, jímž čte svět kolem sebe. To, co se vnějšímu pozorovateli zdá být v ostrém rozporu, jemu v rozporu nepřipadá.
Podstatou problému je tedy fakt, že Beninec často nepovažuje vodun za náboženství, které by přijímal či nikoli. Vodun je všude a ve všem, je to strukturotvorná síla, je to součást identity, je to tradice a historie, je to kultura, je to síla formující společenský mrav. Odmítnout vodun je v tradičních venkovských oblastech nejen sebevylučující jednání, ale rovněž vysoce nemravné. Navíc je vodun oficiálním státním náboženstvím Beninu a je současným establishmentem významně podporován a prosazován.
O představovaném synkretismu katolického křesťanství a vodunu lze vypovědět, že věřící vedle obecně známých křesťanských bohoslužeb katolického ritu navštěvují také vodunské zasvěcence, u nichž hledají ochranu či jinou službu, běžně používají tradiční fetiše na ochranu domácnosti (dřevěné nebo z vysušených částí zvířat) a osobní ochranné amulety kri-kri, které nosí při sobě. Účastní se vodunských rituálů za účelem ochrany celé vesnice nebo vymýcení šířící se nemoci a podobně. Tito beninští katoličtí křesťané pěstují úctu k zemřelým předkům a za pomoci vodunského kněze rituálně komunikují se světem duchů. Zaznamenal jsem rovněž kri-kri připravené vodunonem, v němž byl úryvek z Bible pokapaný krví obětovaného kohouta za účelem ochrany nositele amuletu. Z kultických sošek, domácích fetišů a ochranných amuletů, které se běžně nachází v domácnostech beninských katolických křesťanů – nikoli ovšem ve všech, což zdůrazňuji – je patrné propojování těchto dvou náboženství (viz. fotografie vodunského předmětu s třpytivým křesťanským křížem, dřevěné sošky dvojčat v domácnostech katolíků a kri-kri amulety, které katolíci mnohdy nosí viditelně na krku). Někteří Beninci však uvádí, že praktikují dvě náboženství – katolické křesťanství a vodun, nikoli že ona náboženství propojují. Zde tedy hovoříme o vícečetné náboženské identitě.
Kořeny zla
Často z úst odborníků zaznívá, že dřívější označování vodunu jako náboženství zla misionáři a cestovateli je nepřípustný etnocentrismus, neboť jde ve skutečnosti o náboženství dobra. Pokud bych měl s takovým výrokem souhlasit – navzdory tomu, že si myslím, že cestovatel i misionář mají právo na názor, ať už je jakkoli jednostranný, nepoučený či nevyvážený – musel bych ale jejich označování vodunu za náboženství dobra označit za zcela totožný etnocentrismus. Proč? Protože kategorie dobra a zla, kterými posuzujeme odlišné náboženství pocházejí právě z „našeho“ křesťanstvím formovaného pohledu na svět a náboženství. (Dokonce i český buddhista rozumí dobru většinou židokřesťansky.) Kategorie dobra a zla, jak ji evropský badatel rozumí, není vyvázaná, není objektivní, není prosta židokřesťanského předporozumění. Ať tak, nebo onak, snažíme se natlačit vodun do našich, a tedy západoafrickému vodunu cizích, hodnotících kategorií. Dobro a zlo, to jsou naše programy, naše hádanky. V západní Africe jsem neslyšel seriózního místního zasvěcence, který by tvrdil, že vodun je náboženství dobra, nebo naopak zla. Dobro a zlo v našem pojetí tam prostě a jednoduše není tématem.
Jistě, dnes už je nemálo Afričanů, kteří ony kategorie používají. Afričtí muslimové a křesťané často inklinují k užívání kategorie zla naučené v mešitách a kostelích, vyznavači vodunu většinou inklinují k označování svého náboženství kategorií dobra, kterou přijali z evropských jazyků, ve školách postavených Evropany, kde se Afričané učí evropskému chápání reality a přijímají naše kategorie. Evropa se nikdy neuměla zajít do Afriky jenom podívat a Afriku v její odlišnosti respektovat. Vždy kolonizovala. Nyní se to děje prostřednictvím spásu přinášejících škol, kde se Afričané učí „správně“ žít a myslet, protože doposud to neuměli (?!). Celá historie se škrtá, přišli noví misionáři s novodobou spásou, vševědoucí bílí nadnáboženští učitelé se svými kategoriemi dobra a zla. Dobro, to je školní docházka, stejnokroje britského střihu, internet… Zlo je to, co brání euroamerickému sekulárně vědeckému světonázoru v moderním kolonizování. Krmit druhého po tom, co ho náš praděd zneužíval je opětovné nerespektování jeho důstojnosti. My prostě neumíme nechat odlišné země v jejich odlišnosti a stále jim diktujeme „jak se to má dělat“. Nabízím jinou cestu, jednoduchou až banální: respektovat alteritu. (Dovětek pro křesťany: námitku osmadvacátého celníka jsem se pokusil zodpovědět v samostatném článku.)
Metafyzické zlo
Některé myšlenkové linie postulují, že žádné metafyzické zlo neexistuje. Zlo má být pouze pojem vyjadřující jednání nepříjemné, společensky nežádoucí, ubližující, nezákonné, nemravné, nespravedlivé, destruktivní, nenávistné nebo neestetické. Tomistická kudrlinka definující zlo jako nedostatek dobra je sice líbivá, ovšem nedefinuje, co je dobro (případně tvrdí, že dobro je Trojjediný Bůh, což nekřesťan nemusí přijímat) a navíc pracuje s ryze křesťanskými kategoriemi, které v původních afrických náboženstvích propadnou sítem nepochopení. Jiné myšlenkové figury nabízí pohled k nejhlubším kořenům zla, kde kupodivu nalézají rovněž kořeny dobra a protikladný dualismus dobro – zlo nahlíží jako iluzorní, v jádru totožnou skutečnost, kterou lze nechat sobě samé a myslet o úroveň výše. Jiné myšlenkové linie vidí v existenci zla důkaz existence Boha stvořitele, neboť kategorie dobro – zlo musí být odvozeny od Boha, protože velký třesk sám o sobě dobro nebo zlo nezná. Věci se v něm dějí, ale interakce částic není dobrá, ani zlá, ona prostě je. Buddhistická linie navrhující, že zlo je touha, žádostivost, chuť, řekněme po našem apetitus naturalis, je Afričanům cizí snad ještě propastněji než naše dobro a zlo jako světlo a temnota (což vzhledem k inverzní barvě pleti nepůsobí právě pochopitelně). Pohledy na různé etické školy a jejich názor na zlo by článek zauzlily ještě více, proto je raději vynechám.
Pokud Afričané hodnotí svá tradiční náboženství v kategoriální dichotomii dobro – zlo, znamená to, že Evropa opět kolonizuje úspěšně, s plnými ústy tolerance. Evropa dnes neodváží otroky za těžkou prací násilím, oni míří z Afriky do evropských fabrik dobrovolně, díky mentální kolonizaci kategoriemi. Ve frontě do fabriky ale Afričané nestojí tak úplně sami. Stojí tam s některými také vodun a s některými z některých – možná i učňů čarodějových – touha procházet se po tmě nebo dokonce procházet obrácenou oponou. (Torza v Temži hovoří.)
Nutná hereze
Je ovšem nutné říci, že vše, co bylo naznačeno o zlu, všechny pohledy na zlo, všechny názory a postuláty jsou nutně hereze. Člověk je zjevně limitovaný tvor: v prostoru je vymezen tělem, má omezený čas, má omezenou kapacitu intelektu – někdo větší, někdo menší, ale všichni omezenou. Člověk je podstatně vymezený, tedy omezený. Je-li podstatou hereze skutečnost, že heretik nevidí celou skutečnost, ale pouze její vymezenou část, kterou zdůrazňuje, potom jsme nutně z podstaty věci heretici všichni. Nikdo z nás nemůže vidět skutečnost ve svém celku, v naší omezenosti to zkrátka není možné. Každý vidí jen výseč, někdo širší, někdo užší, ale všichni pouhou výseč reality. Stejný je náš pohled na zlo. Je to vždy pouhá hereze. To základní se od Sókratových dob nezměnilo. Pokud se Sókratem uznáme, že nejsme víc než heretici, pokud si přiznáme vědomí nevědomosti, jsme na dobré cestě k poznání. Otázku „co je zlo“ tedy můžeme poctivě prohlubovat, můžeme se jí jaksi volnočasově zabývat, ale v naší lidské omezenosti na ni patrně nemůžeme plně odpovědět. Téma opustím otázkou, zdůvodňující zájem o zlo v tomto článku: Nepomůže snad lepší porozumění zlu a jeho „metodologii“ na tomto světě lepšímu porozumění člověku, sobě samému?
Jorubské náboženství v Nigérii
Řeka Niger dále plyne do Nigérie, kde se nachází téměř třetina délky toku a také delta. Přestože většina obyvatel Nigérie se formálně hlásí k islámu (53 %) a křesťanství (46 %), skutečnost je rozmanitější. V oblasti existuje tradiční jorubské náboženství, které významně ovlivnilo beninský vodun a bylo také vodunem zpětně ovlivněno; přežívá rovněž tradiční náboženství odinala, dále náboženství abwoi, náboženství edo, kult bori a zmínit musím také iljský kult. Všechny tradiční kulty spojují podobné charakteristické prvky: pravidelné obětovaní zvířat (dříve i lidí), věštění, víra v rozličná božstva, duchy a duchovní moc zemřelých předků, víra v magickou moc fetišů a amuletů připravovaných zasvěcencem, extatické rituály ve znamení intenzivního bubnování a tance, kdy dochází k osedlání tanečníka duchem a konečně mimořádná úcta až strach vzhledem k zasvěcenci či knězi.
Často zobrazovaným symbolem jsou dvojčata opačného pohlaví – dřevěné fetiše s postavičkami dvojčat jsou obvyklým ochranným předmětem v domácnostech. V některých kultech jsou dvojčata chápána jako mimořádné požehnání, v jiných kultech naopak jako prokletí rodu, zvláštní význam mají zemřelá dvojčata. V dřívějších dobách se v jistých kultech dvojčata opačného pohlaví obětovala. Tato oběť měla mít zvlášť silný účinek.
Některá nigerijská náboženství pěstují víru v reinkarnaci člověka. Například v náboženství odinala (nebo též odinana) se traduje, že se člověk může znovu vtělit – reinkarnovat – celkem sedmkrát, obvykle do stejné pokrevní rodinné linie. K rozpoznávání nových vtělení zemřelých předků pomáhá věštec. Nejvyšší jorubský bůh je nazýván Olorun (případně Olodumare), jeho dětmi, syny a dcerami, jsou orišové. Jiná tradice hovoří o nejvyšší stvořitelské dvojici Obatala–Oduduwa.
Systém věštění ifa
Jorubský systém věštění, který je možné podél toku Nigeru pozorovat, se nazývá ifa. V Beninu je ekvivalentem věštecký systém fa, jehož věštci se nazývají bokononi. Někteří Nigerijci tvrdí, že ifa je vlastním základem veškerého původního západoafrického náboženství, ať už je to oriša, vodun, thron nebo juju. Věštci ifa jsou v Nigérii mezi Joruby nazýváni babalawo. Jejich úkolem je především interpretovat aktuální a proběhlé dění a předpovídat budoucí skutečnosti. Mohou rovněž připravovat ochranné amulety kri-kri (jinak též gris-gris), které ovšem neobsahují vodun. Amulety, často kožená pouzdra, obsahují začarovaný předmět, nebo posvátný text napsaný na ústřižku papíru. V křesťanských oblastech to bývá úryvek z Bible rituálně začarovaný věštcem, aby ochraňoval nositele, v muslimských oblastech to bývá úryvek z Koránu, může být i pokapaný krví obětovaného kohouta. V amuletu se však neukrývá vodun, oriša či chcete-li božstvo. Stejně tak se neukrývá v tzv. fetiších. (To slovo místní lidé nemají příliš rádi.) Jsou to spíše předměty zaručující magickou ochranu, nikoli předměty přímo spojené s vodun, orišou, božstvem či duchem.
Duchové, božstva či orišové ovšem přebývají v jim zasvěcených místech. Viděl jsem např. hliněnou podobiznu vodun Legba, která se pravidelně polévá zvířecí krví a jsou k ní přinášeny obětní dary – jídlo, peníze, alkohol atd. Věřící jsou přesvědčeni, že vodun Legba sídlí v této hliněné soše a přímo před ní také někdy dochází k věštění pomocí vrhu mušlí.
Delta Nigeru
Dostáváme se k závěru cesty, do zelené, krásně rozvrásněné delty řeky Niger. Zdá se, že dávný kult hada byl pěstován v několika oblastech poříčí Nigeru a právě tady, v oblasti delty, byly vykopány hliněné sošky datované do období 12. až 14. stol. vztahující se k tomuto kultu. V oblasti Djenné ve vnitrozemské deltě Nigeru byla vykopána hliněná postavička ženy rodící hada z podobné doby. Had je uctíván jako společný prapředek lidí a kult hada by měl být nejstarším náboženským kultem západní Afriky.
Z rozličných afrických kultů je v Nigérii znám rituál symbolického i skutečného pohřbívání zaživa. Může se jednat o obranu proti duchovnímu útoku nepřítele, kdy postižený člověk ulehne do vykopaného hrobu, zasvěcenec nad ním obětuje kohouta, polije ležícího jeho krví, přehodí přes něho peří a symbolicky ho zasype zemí. Věří se, že symbolickým pohřbením jsou pohřbena veškerá kouzla vyslaná proti postižené osobě. Jindy se ale pohřbívalo skutečně. V Dahomejské říši byl například zaživa pohřbíván chlapec v souvislosti s rituálem pro zajištění úrody vztaženým ke kultu panovníka. Rituální náboženské obětování lidí bylo běžné napříč celým světem; mezi kulturami se liší jen formou a dobou, kdy se od něho začalo upouštět. V poříčí Nigeru, zejména v jeho poslední třetině, mohl poutník přihlížet slavnostnímu obětování lidí ještě na počátku 20. století. Lidské oběti ovšem nejsou pouhou ozvěnou minulosti. Uvádí se, že tyto rituální vraždy – objednávané za účelem úspěchu ve sféře byznysu nebo politiky – existují mimo jiné také v rámci nigerijského náboženství juju. Některé kvalitní investigativní dokumenty – jistě však mezi mnoha nekvalitními a zavádějícími – zdařile nahlédly problematiku současných rituálně motivovaných lidských obětí v Africe, nicméně nejedná se o dokumenty, které bych doporučil k odpolední kávě. Realita poříčí Nigeru je mnohovrstevná a je třeba otevřeně říci, že prostě obsahuje ne právě zanedbatelnou temnou sféru.
Potopa vs. sucho na Nigeru
Zatímco v poříčí veletoků jsou běžné příběhy o velké potopě světa (obvykle jako trest za hřích lidí), na dolním toku Nigeru se mezi Joruby vypráví příběh o drtivém suchu, kdy nejvyšší bůh Olodumare dlouho zadržoval déšť, protože se špatně chovali jeho orišové. Přesto se v kulturách na Nigeru najdou také příběhy o potopě, známé právě mezi Joruby a některými etniky v Mali. Voda je pro Joruby provázána s ženským principem, a tedy s plodností. Existuje jorubský mýtus, podle kterého se Jemodža, dcera božské stvořitelské dvojice Obataly a Oduduwy, dospustila incestu se svým synem Orunganem, za což byla potrestána tím, že se její tělo nafouklo, poté prasklo a vydalo gejzíry vod, jež mají být zdrojem řek v Nigérii. Jemodža – jedna z nejuctívanějších bohyň v Nigérii – je bohyní řek. Jorubové rozeznávají rovněž nižší bohyně (oriši) konkrétních řek, přičemž bohyní řeky Niger má být oriša Oja.
Veletok Niger ústí do Atlantického oceánu a tady už vládne božstvo oceánů a moří, vodun Hu. Kněží jeho kultu dříve pravidelně odevzdávali oceánu oběti, včetně obětí lidských. Jde také o jeden z nejstarších původních západoafrických kultů. Voda řeky Niger ústím vplývá do nového modu své existence, a to mě vede k závěrečné myšlence, co mají společného všechna představená náboženství, často zaměřená jedno proti druhému. Souladně věří, že duše člověka neumírá, ale po smrti vplývá – stejně jako řeka Niger – do nového modu existence, i když představy o tomto modu se různí.
Zdroj:
HAVELKA, Ondřej. Africká náboženství: religionistika, teologie, afrikanistika. Praha: Dingir, 2024.
