Půvabné Arabky, jeruzalémský chrám a Skalní dóm. Kde se krása potkává s historií a napětím

První gigantický jeruzalémský chrám – nazývaný také Šalomounův chrám, což je ale matoucí, protože královský chrám stál nedaleko –, který dal postavit nejslavnější izraelský král Šalomoun (vládl mezi lety 973 a 931 př. n. l.) pro Hospodina, byl zbořen armádou babylonského krále Nabukadnesara II. (vládl mezi lety 605 a 562 př. n. l) v roce 586 př. n. l. tak dokonale, že z něho bohužel nezbylo nic. Židé byli vyhnáni do babylonského exilu, z něhož se navrátili po padesáti letech a začali s výstavbou druhého obřího kamenného chrámu. Ten byl dokončen a vysvěcen kolem roku 500 př. n. l. O půl tisíciletí později jej srovnali se zemí Římané.

Druhý chrám významně zvětšil a přebudoval na přelomu letopočtu král Herodes, o němž píše Nový zákon. Známá „Zeď nářků“, přesněji ovšem „Západní zeď“, je pozůstatkem druhého chrámu, a Židé se tak dnes modlí opřeni o velké kamenné bloky vystavěné před dvěma a půl tisíci lety. Právě do spár mezi těmito bloky zasunují lidé složené papírky se svými modlitbami a přáními.

Nahoře na návrší se ovšem nachází mimořádně významný islámský svatostánek, Skalní dóm s pozlacenou kupolí (mimochodem jedna z nejkrásnějších sakrálních staveb na světě). Skalní dóm byl postaven mezi lety 687 a 691 devátým chalífou Abd al-Malikem. Stojí na návrší, které Židé a křesťané nazývají Chrámová hora (nebo Chrámové návrší), a je ztotožňováno s horou Moria, kde měl Abrahám obětovat syna Izáka.

Muslimové místo nazývají Vznešená a ušlechtilá svatyně. Uvnitř je skála, ze které – jak muslimové věří – vystoupal prorok Muhammad na bájném světelném hřebci Buráqu do nebe, aby obdržel modlitby, se kterými se vrátil na zem. A tak je jedno místo jádrem identity těžko smiřitelných náboženství.

Starý zákon zaznamenává dva velmi ambiciózní, leč zcela odlišně zacílené stavební projekty, jejichž architektura fascinovala dlouhá staletí a jejichž originalita k nám prosvítá i po tisíciletích. Těmito projekty jsou stavba Babylonské věže a stavba jeruzalémského chrámu.

V prvních kapitolách knihy Genesis se k nám přes tři tisíciletí prolamuje příběh o návrhu a stavbě monumentální věže: byl to mimořádný stavební projekt, ale jeho motivace byla – teologicky nahlíženo – zakřivená do sebe. Lidé chtěli postavit věž až do nebe a vyrovnat se Bohu. Nechtěli Boha, chtěli ho vytlačit, zahnat, chtěli být sami sobě bohy. To je také teologický důvod, proč ambiciózní plán nevyšel a věž nebyla podle Bible dokončena. (I když Babylonská věž a jí podobné ve skutečnosti dokončené byly a bylo se na co dívat. Zde nás ale zajímá biblická výpověď a ta je motivována teologicky.)

Z textu Starého zákona víme, že lidé našli pláň příhodnou ke stavbě města a věže v zemi Šineáru, což je širší označení pro Mezopotámii. Starý zákon dokonce zaznamenává použitý stavební materiál: „Nuže, nadělejme cihel a důkladně je vypalme. Cihly měli místo kamene a asfalt místo hlíny. Nato řekli: Nuže, vybudujme si město a věž, jejíž vrchol bude v nebi. Tak si učiníme jméno a nebudeme rozptýleni po celé zemi.“ (Gn 11,3–4)

Město, které spolu s věží budovali, se po Hospodinově zásahu (zmatení řeči) nazývalo Bábel (zmatek). Bábel je hebrejské jméno pro Babylon a zároveň slovní hříčka, neboť Báb El znamená brána Boží.

Výstavba města Babylonu a jeho vysoké věže je prvním velkým urbanistickým a architektonickým projektem ve Starém zákoně a vzhledem k dataci těchto textů je to jeden z prvních velkých zaznamenaných urbanistických a architektonických projektů v historii lidstva. Pozůstatky města Babylonu leží asi 90 kilometrů od současného hlavního města Iráku – Bagdádu.

Existují dvě nejrozšířenější hypotézy, podle kterých se Babylonská věž nacházela právě ve městě Babylónu, a nebo v Eridu, nejstarším městě Sumeru poblíž Perského zálivu. Většina badatelů se přiklání k názoru, že biblická Babylonská věž je totožná s Mardukovým chrámem (zikkuratem, tedy stupňovitou věží) v Babylónu.

Marduk byl v jisté době nejvyšším akkadským bohem, uctívaným coby dárce světla a moudrosti, pán bohů. Zikkuraty, vysoké stupňovité věže tvaru pyramidy, nebyly v tehdejší době ničím neobvyklým; podle historiků se stavěly v době od 3. tis. př. n. l. do 6. stol. př. n. l. Jejich pozůstatky, většinou pouze nejnižší patro, může cestovatel navštívit v dnešním Íránu (např. poblíž Súsy) nebo Iráku (např. v Uru).

První stavba, která ve Starém zákoně odpovídá Božímu záměru tvořit v otevřenosti smyslu, je gigantický projekt jeruzalémského chrámu, jenž nechal postavit Šalomoun uprostřed Jeruzaléma. Starý zákon věnuje nebývalý prostor popisu neuvěřitelné krásy chrámu, jeho proporcím, jeho smyslu, jeho interiérům a vůbec výpovědní hodnotě celé stavby.

Motivem bylo oslavit Hospodina, pozdvihnout srdce k Bohu, vybudovat střed a pulzující duchovní srdce národa Hebrejů. Myšlenka byla jednoduchá: nejvyšší Bůh zasluhuje největší a nejkrásnější chrám.Výsledek byl natolik fascinující, že přilákal poutníky z celého tehdy známého světa včetně slavné královny ze Sáby.

Schrána úmluvy, místo Boží přítomnosti, která byla až do vystavění obřího kamenného chrámu umístěna v plátěném stanu setkávání, našla své nové místo uprostřed chrámu. První kniha královská poskytuje detailní popis stavby velkého kamenného chrámu včetně detailů, které čtenáře až zarazí: délka 60 loket, šíře 20 loket, výška 30 loket; okna se zužujícím se ostěním; římsovité výstupky, aby stropní trámy nezasahovaly do zdi budovy; kámen opracovaný již v lomu; na stavbě nebylo slyšet kladiv, ani jiných železných nástrojů; točité schody; cedrové trámy a obložení; interiér obložený cypřišovými deskami; celé bloky budovy obložené zlatem; podlaha svatostánku celá ve zlatě; veřeje z olivového dřeva…

Celý svatostánek, tzv. velesvatyně, kde nově sídlila schrána úmluvy, byla vyložena zlatem a symbolicky ji ochraňovali dva pozlacení cherubové z olivového dřeva. Výška každého z nich byla deset loket, přičemž mezopotámský loket měřil přibližně 52 cm. Nechme zaznít slova ze Starého zákona: „Cheruby umístil do nejvnitřnější části domu. Rozprostírali křídla tak, že křídlo jednoho se dotýkalo jedné stěny a křídlo druhého se dotýkalo druhé stěny, jejich druhá křídla se uprostřed domu navzájem dotýkala. Také cheruby obložil zlatem.“ (1 Král 6,27–28)

Šalomoun jako nejvýznamnější urbanista Starého zákona vybudoval celý nový Jeruzalém – před příchodem jeho otce krále Davida celkem bezvýznamné město – s vrcholem v podobě majestátného Hospodinova chrámu na návrší Moria. Nezapomněl však ani na sebe a v novém Jeruzalémě si vybudoval neméně úchvatný královský palác a v něm trůn hodný krále králů: „Král dal také udělat veliký trůn ze slonoviny a obložil jej ryzím zlatem. Trůn měl šest stupňů, vzadu nahoře byl zaoblen, po obou stranách sedadla měl opěradla a vedle opěradel stáli dva lvi. Na šesti stupních tam stálo z obou stran dvanáct lvů. Nic takového nebylo zhotoveno v žádném království.“ (1 Král 10,18–20)

Starý zákon nám prezentuje dva opačné přístupy k architektuře a jejich teologické pozadí, které lze s velkým užitkem aplikovat v každé době. Z pozice teologa je v architektuře klíčové, zda se architekt otevírá kráse a dobru, nebo arogantní nabubřelosti a sebestřednosti, jenž si chce stavět pomníky na úkor krajiny. Křesťanská teologie mimořádně přeje osobní identitě, vidí však podstatný rozdíl v tom, zda se unikátní identita raduje ze svého osobního bytí s ostatními a touží po dobru a kráse pro sebe i své bližní, nebo se identita naopak zbožšťuje a oslavuje sebe na úkor ostatních v naprosté ignoraci vstupních předpokladů.

V současnosti se bohužel o Chrámové návrší hádají Židé s muslimy – muslimský Skalní dóm stojí na troskách židovského chrámu. Složitou situací se proplétají křesťané s jeruzalémským syndromem a stačí nepatrná jiskra, a opět hoří.

Zdroje:

HAVELKA, Ondřej. Nový zákon pohledem cestovatele: Bible jako cestopis odhalující směr a smysl Cesty do nebeského Jeruzaléma. Praha, 2019.

HAVELKA, Ondřej. Starý zákon pohledem cestovatele: Bible jako nejstarší cestopis odhalující smysl Cesty. Praha, 2019.