Článek
Zatímco Šalomounův otec David dobýval, upevňoval, zakládal, a přitom vraždil a zase vraždil (on toho skutečně navraždil na dlouhé generace dopředu), Šalomoun už vraždit nemusel a mohl se plně věnovat rozvoji sjednocené a silné země, což mu také mimořádně dobře šlo. Šalomoun vybudoval nový, úžasný Jeruzalém s vrcholem v podobě majestátního Hospodinova chrámu na návrší Moria. Nezapomněl ani na sebe a vybudoval si neméně úchvatný královský palác a v něm trůn hodný krále králů: „Král dal také udělat veliký trůn ze slonoviny a obložil jej ryzím zlatem. Trůn měl šest stupňů, vzadu nahoře byl zaoblen, po obou stranách sedadla měl opěradla a vedle opěradel stáli dva lvi. Na šesti stupních tam stálo z obou stran dvanáct lvů. Nic takového nebylo zhotoveno v žádném království.“ (1 Král 10,18–20). O tento trůn se později stovky let tvrdě bojovalo a nikoho asi nepřekvapí, že přitom tekla krev králů, nástupců i dalších velmožů.
Na Šalomounově dvoře se to hemžilo nejlepšími architekty a staviteli, umělci, písaři, učiteli zákona a také poutníky z celého světa, kteří se přišli podívat na jedno z nejimpozantnějších a nejbohatších měst té doby. Zatímco David svou silou a vojenskou obratností upevnil říši zvenčí, Šalomoun upevnil říši z hlediska vnitřní struktury. Jeho kralování bylo charakteristické moudrostí, prosperitou a dobou míru. Jméno Šalomoun je odvozeno od slova šalóm, tedy pokoj. Někteří archeologové a historikové jsou ovšem skeptičtější než biblisté a tvrdí, že nejsou dostatečné důkazy pro město takové slávy, jakou uvádí texty Starého zákona.
Schrána úmluvy, místo Boží přítomnosti, která byla doposud umístěna v plátěném stanu setkávání, našla své nové místo uprostřed Jeruzalémského chrámu. První kniha Královská, která ve Starém zákoně navazuje na vyprávění dvou knih Samuelových, poskytuje detailní popis stavby této impozantní budovy: chrám byl rozsáhlý, majestátný, obložený cedrovými deskami a zlatem, vybudovaný tehdejšími nejlepšími staviteli pod dozorem samotného Hospodina (1 Král 6–8). Celý svatostánek, tzv. velesvatyně, kde nově sídlila schrána úmluvy, byla vyložena zlatem a symbolicky ji ochraňovali dva pozlacení Cherubové z olivového dřeva. Výška každého z nich byla deset loket, přičemž mezopotámský loket měřil přibližně 52 cm. „Cheruby umístil do nejvnitřnější části domu. Rozprostírali křídla tak, že křídlo jednoho se dotýkalo jedné stěny a křídlo druhého se dotýkalo druhé stěny, jejich druhá křídla se uprostřed domu navzájem dotýkala. Také cheruby obložil zlatem.“ (1 Král 6,27–28)
Šalomounova pověstná moudrost a návštěva poutnice ze Sáby
Šalomoun proslul svou moudrostí, kterou na vlastní žádost dostal od Hospodina, a protože nežádal dlouhý věk, smrt svých nepřátel nebo osobní obohacení, Hospodin mu vyhověl měrou vrchovatou: „Dávám ti moudré a rozumné srdce, takže nikdo tobě podobný nebyl před tebou a ani po tobě nepovstane nikdo tobě podobný. A dávám ti i to, oč jsi nežádal, bohatství i slávu, tak aby nebyl nikdo tobě podobný mezi králi po všechny tvé dny.“ (1 Král 3,12–13).
Král Šalomoun patrně sám příliš necestoval (alespoň o tom nevíme), ale podle starozákonních textů udržoval pevné vztahy se všemi okolními králi a nechával pravidelně vyplouvat lodě do vzdálených míst po Rákosovém moři. Bible hovoří o zemi Ofíru, kam Šalomounovy lodě dopluly a přivezly odtud mnoho zlata. Těžko dnes tuto zemi lokalizovat, i když mnozí se o to pokoušejí – mohlo jít o pobřeží Somálska nebo Jemenu či dokonce Zanzibar. Někteří badatelé tuto zemi spojují se vzdálenými Šalomounovými ostrovy v Tichomoří, což je ovšem málo pravděpodobné, ale nikoli nemožné.
Na Šalomounovy budovatelské počiny a moudrost, které se rychle roznesly po tehdy známém světě, se přicházeli podívat poutníci z dalekých zemí. Jednou z nich byla také královna ze Sáby. „I královna ze Sáby uslyšela zprávu o tom, co Šalomoun vykonal pro Hospodinovo jméno, a přijela ho vyzkoušet hádankami. Přijela do Jeruzaléma s velmi okázalým doprovodem, s velbloudy nesoucími balzámy, velké množství zlata a drahokamy. Přišla k Šalomounovi a mluvila s ním o všem, co měla na srdci. Šalomoun jí zodpověděl všechny její otázky, ani jedna otázka nebyla pro krále tak tajemná, že by ji nezodpověděl.“ (1 Král 10,1–3)
Texty první knihy královské naznačují, že se král Šalomoun a královna ze Sáby (byla rovněž chytrá, vzdělaná a moudrá) velmi sblížili. Ostatně Šalomoun měl mimořádnou slabost pro ženy, oženil se s dcerou egyptského faraona a později také s dcerami sousedních králů. Kromě toho měl Šalomoun početný harém, čítající podle starozákonních textů „700 kněžen a 300 ženin“ (1 Král 11,3). Podle starých textů tyto ženy král rozhodně nezanedbával, ba právě naopak, což nakonec vedlo k jeho rozluce s Hospodinem, neboť Šalomoun politicky chytře obětoval všem jejich božstvům a stavěl jim oltáře, což Hospodina hluboce zklamalo. Toto politicky obratné chování bylo nábožensky naprosto neslučitelné s vírou v jednoho Boha – stvořitele všeho. Bylo to jednoznačné porušení sinajské smlouvy s Hospodinem, po němž okamžitě následoval trest – rozkol království.
Starozákonní náboženská netolerance
Texty Starého zákona opakovaně kritizují náboženskou toleranci a otevřenost vůči jiným náboženstvím. V dnešní době často skloňovaný mezináboženský dialog je starozákonními autory vnímán jako těžký hřích proti Hospodinu. Ortodoxní Židé si tento přístup k ostatním náboženstvím uchovali do dnešních dnů. V době prolínání kultur a náboženství, vzniku hybridních kultur a synkretických náboženství, v době relativizace všeho, je to postoj šokující. Nicméně tak nám jej nabízejí starozákonní pisatelé. Sám se přikláním k dialogu, ale hájím tezi, podle které je k dialogu potřeba pevné vědomí vlastní identity. Tam, kde proti sobě stojí dvě identity, je možný opravdový dialog. Přílišný relativismus může nakonec vlastní identitu zcela rozpustit, a dialogu tak paradoxně zabránit.
Šalomoun na konci svého života pilně obětoval všem okolním božstvům, až se sám vyprázdnil, ztratil svou židovskou identitu a rozplynul se v otročení politickým zájmům. Je zřejmé, že texty, které jsou základem identity Židů, nechtějí oslavovat, ba ani připouštět jiná náboženství. K tomu je dostatek prostoru v běžném životě.
Šalomounovská dynastie císařů v Etiopii
Podle prastaré etiopské tradice měl Šalomoun s královnou ze Sáby syna Menelika I. Starý zákon o tomto příběhu nemluví, ovšem dozvídáme se, že: „o ostatních příbězích Šalomounových, o všem, co konal, i o jeho moudrosti se píše, jak známo, v Knize příběhů Šalomounových.“ (1 Král 11,41). Menelik I. údajně odnesl schránu úmluvy z Jeruzalémského chrámu ještě za Šalomounova života do Aksumu (v dnešní Etiopii) a nahradil ji kopií. Tradice říká, že Šalomoun nechal pro výpravu doprovázející královnu ze Sáby a snad i jejich společného syna, vyrobit věrnou kopii schrány úmluvy, aby mohli ve svém království na jihu uctívat Hospodina. Jeden z předních mužů královniny družiny však obě schrány záměrně zaměnil a originál podle legendy putoval daleko na jih. Menelik I. se stal podle dlouhé ústní tradice prvním etiopským císařem a tzv. králem králů. Založil šalomounovskou dynastii, která vládla Etiopii s několika přestávkami až do roku 1974, tedy téměř tři tisíce let, kdy byl sesazen poslední císař královského rodu Haile Selassie I. Podle etiopských ortodoxních kněží je schrána úmluvy uložena v Aksumu dodnes.
Předpokládá se, že potomci Šalomounova syna Menelika I., kterého měl s královnou ze Sáby, jsou černí etiopští Židé známí jako Falašové (ve starém jazyce – vystěhovalec). Falašové žijí vysoko v horách severní Etiopie. V průběhu 80. a začátkem 90. let 20. století proběhly v Etiopii izraelské operace Mojžíš, Jozue a Šalomoun, při kterých izraelská armáda přemístila velkou část této židovské komunity do Izraele. Podle opakovaných testů se potvrdil židovský původ této etiopské komunity. Jsou ovšem také badatelé, kteří hypotézu o židovské krvi Falašů odmítají. Některé skutečnosti patrně zůstanou tajemstvím.
Otázkou pro cestovatele více než sžíravou zůstává, kde se nacházela říše královny ze Sáby a později také Aksumská říše. Nejvlivnější hypotézy lokalizují tyto říše do dnešní Etiopie, případně mohly pokrývat ještě dnešní Džibutsko a Eritreu a zasahovat přes Adenský záliv až do současného Jemenu. Některé novější archeologické nálezy potvrzují existenci bohatých, kulturně i stavitelsky rozvinutých měst v oblasti Jemenu, kde se kolem roku 1000 př. n. l. uctívalo měsíční božstvo. Archeologové a historikové se shodují, že na přelomu 2. a 1. tis. př. n. l. existoval výnosný obchod s kořením a vzácným kadidlem dováženým do Středomoří právě z této oblasti. Největší množství kadidla, které se už v té době používalo k náboženským obřadům v Egyptě a po celém Předním východě, se získávalo z oblasti dnešního Ománu a Jemenu, ale také ze Somálska a Etiopie. Všude tam mohla být legendární Sábská říše.
Kostely zapuštěné v zemi a svatí muži v růžových dekách
Současné etiopské město Aksum, které je podle některých odborníků bývalým hlavním městem Aksumské říše, a kde se podle zdejších křesťanů nachází pravá schrána úmluvy, leží asi 250 kilometrů severně od jednoho z nejzajímavějších náboženských poutních míst v celé Africe, a sice etiopské Lalibely, kterou by cestovatel rozhodně neměl minout. Největší pozoruhodností Lalibely jsou 800 let staré kostely vytesané z jednoho bloku kamene, zapuštěné do země tak, že z povrchu vlastně nejsou vidět, neboť rovné střechy kostelů kopírují niveletu okolního terénu. Více než desítku impozantních kostelů skrytých v podzemí spojují navíc podzemní chodby. Král Lalibela, který toto zvláštní dílo nechal vystavět, je v jednom z kostelů pohřben. Podle legendy chtěl Lalibela po svém pobytu v Jeruzalémě postavit svaté město podle předlohy Jeruzaléma. Vzniklo ovšem něco zcela unikátního, podzemní svět plný kostelů a tajných chodeb, který při běžném pohledu z povrchu jakoby neexistoval. Každý kostel je vytesán z jednoho bloku kamene včetně propracovaných interiérů, oken, zdobení, oltářů a co je mimořádně zajímavé, také včetně napodobenin schrány úmluvy, které v evropských kostelích rozhodně nejsou běžné.
Toto pozoruhodné, nábožensky, architektonicky, stavitelsky, umělecky a svým géniem loci zcela unikátní místo na celém světě, je plné etiopských svatých mužů oděných v dlouhých růžových nebo žlutých pláštích připomínajících obyčejnou deku. Tito barevně odění muži, kteří nevlastní nic jiného než velký kříž a Bibli, jsou u etiopských křesťanů v ohromné úctě. Lidé je zvou na jídlo, v kavárnách dostávají zdarma kávu nebo čaj a často jsou také zváni na noc do chýší domorodců. Tito muži nemají žádný domov. Celý život pomalu putují po etiopských horách a čas od času navštěvují své nejsvětější místo, kde touží být pohřbení, Lalibelu. Svůj život zasvětili Bohu a cestě poznávání jeho tajemství. Svou mysl neznečišťují žádným materiálním vlastnictvím, žádnou pevnou vazbou ke konkrétnímu místu nebo lidem, žádnou jinou touhou než touhou po svém Stvořiteli. Toto jsou ti praví poutníci, kterým je dobré naslouchat…
S etiopskými svatými muži jsem strávil mnoho času a mimo jiné jsme se shodli na tom, že delší cesta přináší určité vnitřní zlomy. Na duchovní cestě to bývá období tzv. temné noci, kdy se víra a důvěra ve Smysl jakoby vytratí a člověk zůstane sám uzavřen v bezesmyslném temném prostoru. Pokud temnou noc duchovní poutník překoná, přichází obyčejně nová, a ještě větší dávka inspirace a prohloubení vztahu s Bohem. Na cestě to bývá období únavy z putování, kdy se cesta stává stereotypní, nezajímavou a jakoby nikam nevedla a nemělo smysl pokračovat. Takový stav může trvat několik dnů, ale i několik týdnů. Po tom ovšem přijde zlom, pouť dostane další rozměr, opět se stane smysluplnou, přijde uklidnění a zjasnění vnímání cesty a okolního světa. U mne tyto zlomy přišly po půl roce cesty a potom po roce cesty. Tyto zlomy jsou slovy obtížně předatelné – každý je prožívá jinak a je potřeba je osobně okusit.
Mnoho cestovatelů se na začátku svých cest obává, že se fyzicky dostatečně nepřipravili a že nemají dostatečné množství knižních průvodců a nastudovaných faktů. Tyto obavy nejsou na místě. Na dlouhou pěší cestu se není třeba připravovat – jakmile člověk vyrazí, vše jde samo. Záda bolí jen pár týdnů, puchýře se zahojí, cestovatel zhubne, vyhodí přebytečné věci, které se mu doma zdály být nezbytné, nohy si zvyknou na boty a záda na batoh. Průvodce naprosto nejsou potřeba, neboť limitují svobodu a vedou cestovatele jen přeplněnými místy, která díky nim dávno ztratila kouzlo. Informace člověk získává průběžně na cestě. Nejtěžší na dlouhých cestách je zátěž psychická a na tu se doma stejně nepřipravíte.
Tak jako poutník odkládá věci, které nepotřebuje a zbytečně zatěžují batoh, stejně tak postupně na rovině duchovní odkládá malichernosti a nesmysly, kterými je doma až příliš zaměstnáván a mysl se konečně začne uvolňovat a soustředit na to podstatné. Poutník se zbaví všeho zbytečného haraburdí a strom může konečně nerušeně růst. Před dlouhou cestou má poutník obavy, ovšem ty se rozpustí hned, jak vykročí na cestu. Dál se bude dostavovat jen úleva, údiv a zadostiučinění.
Po stopách královny ze Sáby
Pokud se rozhodnete cestovat po stopách královny ze Sáby, doporučuji plout po Nilu až do súdánské Wádí Halfy a cestou obdivovat několik tisíc let staré impozantní stavby dávných faraonů. Kromě těch turisty přeplněných najdete podél Nilu také méně známé, prakticky nenavštěvované unikátní památky. Súdán je cestovatelským klenotem a rozhodně nabízí mnohem víc než jen krvavé konflikty a brutální militantní organizace drsně připomínající starozákonní prolévání krve.
V Súdánu jsou staroegyptské památky, kouzelná zákoutí nedozírné Sahary, nádherná tržiště, kde se skvěle najíte, unikátní domorodá etnika i vynikající káva, která nabízí jakési gurmánské přemostění mezi dvěma kávovými královnami – Etiopií a Arábií. Lidé jsou v Súdánu (mimo válečné zóny) neobyčejně pohostinní a na cestě se vám může stát (tak jako mně), že za měsíc nepotkáte jediného bělocha. Takových míst už na světě moc není.
Dorazíte-li až do Etiopie, budete odměněni cestovatelskou žní. V této zemi najdete všechno, co jste kdy chtěli na cestách vidět – písečnou poušť, deštný les, strmé velehory, vysoké vodopády, starobylá města, domorodé kmeny s terakotovými talířky v proříznutých rtech, mnohá náboženství, nepopsatelně rozdílné kultury a jazyky, zajímavou hudbu, skvělé jídlo a nejlepší kávu na světě. A k tomu všemu je v Etiopii velmi, ale opravdu velmi levně.
Pokud se rozhodnete pro hypotézu lokalizující Sábu do dnešního Jemenu, budete odměněni dokonalou Arábií. Jemen je jedna z nejfotogeničtějších zemí světa, a dokonce i bez žvýkání kátu (zelené listy navozující euforii) si budete připadat jako v pohádce. V obou variantách cesty do starobylé Sáby najdete na venkově místa, která vás přenesou do biblických časů. V současné době se ovšem v Jemenu válčí a umírá přitom bohužel i mnoho civilistů. Pohádka se tak mnohde změnila v horor, ale jak už mnohokrát zaznělo, biblické kraje byly čas od času prolévány lidskou krví a děje se tak stále. Za bezpečím a pohodlím se sem rozhodně necestovalo a necestuje.
Královna ze Sáby jako symbol cestovatelského otřesu
Jako cestovatel vnímám královnu ze Sáby coby symbol určitého otřesu. Někdy se na cestě stane, že poutník kráčí svou cestou, následuje své srdce, nenechává se rozptylovat bzučícími turisty a užívá si svůj směr. A najednou se objeví jiný poutník – obrovský, mimořádně zajímavý, inspirativní, až neuvěřitelný. Jeho příběh zní dokonale a on nás zkouší svými „hádankami“ jako královna ze Sáby. Často se potom takovou osobností necháme vykolejit, a aniž bychom si to možná uvědomovali, snažíme se poté putovat jako on, podle jeho vzorce. To je ovšem chyba a ztráta vlastní neopakovatelné cesty svého srdce. Inspirujme se na svých cestách královnami ze Sáby, užívejme si jejich výjimečnosti, ale nenechme se vykolejit a sejít ze své cesty k napodobování. Přiznávám, že setkání s královnami ze Sáby patří k těm nejkrásnějším a nejednou jsem díky nim ztratil z dohledu „ukazatel na cestě pouští“. Královny ze Sáby jsou černé labutě.
Zdroje:
Bible
HAVELKA, Ondřej. Starý zákon pohledem cestovatele: Bible jako nejstarší cestopis odhalující smysl Cesty. Praha: Akbar, 2019.
