Článek
Súfismus je v Alžírsku považován za důležitou součást tamějšího islámu, přestože tam proti němu v nedávné době tvrdě (a poměrně úspěšně) vystupovali salafisté dštící plamenné protisúfijské hanopisy, kteří nezřídka (ba chtělo by se říci až zhusta) považují súfije za heretickou chásku. Dnes se alžírský súfismus těší podobnému zájmu, jaký zaznamenával před vleklým napětím mezi alžírskou válkou a tzv. černou dekádou. Súfijové mají v současnosti značný vliv na alžírskou společnost, a někdy se zemi dokonce říká „domov súfijských marabutů“. V 19. století byly súfijské řády – taríqy (v překladu: cesty) – v alžírském islámu natolik vlivné, že se alžírskému islámu přezdívalo marabutismus. Venkovští marabuti se v té době mezi lidmi těšili daleko větší úctě a respektu než mnozí islámští učitelé a právníci. Cesta srdce byla vlivnější než cesta legalismem vysušeného rozumu. Marabuti byli také organizováni v samostatných komunitách zvaných zawiya.
Lidé v Alžírsku často vyhledávají súfijské mystiky, aby od nich obdrželi mocné božské požehnání zvané baraka. Súfismus se v Alžírsku profiloval natolik samostatně, až to někdy mohlo působit, že se odděluje od islámu a vzniká samostatné, svébytné a velmi živé náboženské hnutí. Právě to, že se súfismus mohl jevit jako samostatný fenomén a nikoli jako myšlenkově spirituální hnutí pevně tkvící uvnitř islámu, popuzovalo alžírské salafisty a motivovalo je k velmi tvrdé kritice až k nařčení z hereze či odpadlictví od islámu. (A to v Alžírsku věru není malé obvinění!) U merita věci se vlnila esenciální skutečnost, totiž, že súfismus je a musí zůstat uvnitř islámu, z islámu růst, z islámu čerpat, islám oživovat a islámu – respektive oddanosti Bohu – také sloužit. Prolegomenou súfismu zůstává Korán, i když súfijské srdce není obráceno ke Koránu, ale k jedinému Bohu. Písmo je žebř, Bůh je Bůh, tautologie je… co je vlastně slovo? No nic. Pojďme dál.
Jakkoli velcí a mimořádně inspirativní mystikové mezi súfiji vyrostli, (a u některých se skutečně mohlo zdát, že jejich „závratné bytí u Boha“ kontrastující se suchou vzdělanostní gnozeologií svou intenzitou stíralo člověkem stanovené, a tedy nutně silně limitované hranice náboženství), obecně přijímanou skutečností jest, že súfí je z podstaty a jádra věci muslim. I když čas přinesl myšlenkové proudy hlásající, že súfí nemusí být automaticky muslimem, natož pak háfisem, hovoříme-li o alžírském súfismu, nacházíme se v myšlenkovém oceánu islámu, a tedy napájíme se gnozeologickou živou vodou jediného Boha, jehož Muhammad je prorokem. Súfijové mohou být jak sunnité, tak ší’ité, případně v sahelském pásu hojně zastoupení bezkonfesní muslimové (i příslušníci ostatních větví a madhabů), avšak většina historicky velkých súfijských jmen pocházela ze sunnitského zázemí.
Některé zdroje uvádí, že súfismus dlouhodobě spoluutvářel alžírský islám, ale významně ovlivňoval také alžírskou politiku a obecně společnost. Utváření Alžírska jako svébytného celku je podle autorů jako jsou Ron Geaves nebo Theodore Gabriel úzce spjato se súfismem, neboť například osmanští guvernéři Alžírska byli uváděni do úřadu vždy v přítomnosti velkého súfijského šejcha. Za vlády emíra Abdelkadera (1808 – 1883), náboženského a vojenského vůdce, který stál v čele bojů proti zlovolné invazi Francouzů do Alžírska, se súfíjové dočkali upevnění svého postavení v alžírské společnosti a později i posílení vlivu díky své rozsáhlé podpoře odporu proti hanebné francouzské invazi.
Alžírský súfismus má také svou uměleckou tvář: jde zejména o mystickou poezii, zpívané modlitby a hudbu. Alžírská súfijská hudba je samostatně známá jako ashewiq. Jejím klíčovým nástrojem je jednostrunný imzad. Mezi oblíbené súfijské hudební styly v Alžírsku patří madih nabawi, nasheed a achewiq.
K dalším súfijským praktikám v Alžírsku patří dhikr, wird i stavby qubbů (jednoduchých hrobek světců a marabutů s menší kupolí) a záwijů (súfijských náboženských vzdělávacích center a staveb uchovávajících ostatky světců, na něž v Alžírsku dohlíží ministerstvo pro náboženské záležitosti). Dhikr (v překladu: vzpomínka, připomínka, zmínka) je forma uctívání, při níž se opakovaně recitují modlitby doprovázené specifickým postojem, dýcháním a pohybem. Jde o neustálé připomínání si jediného Boha. Dhikr obvykle zahrnuje Boží jména nebo prosby z Koránu či hadíthů. Osoba, která praktikuje dhikr, se nazývá dhákir. Typickým příkladem dhikru je tzv. basmala: ﻢﯿﺣﺮﻟٱ ﻦﻤﺣﺮﻟٱ ٱ ﻢﺴﺑ (bi-smi llāhi r-raḥmāni r-raḥīmi), česky: Ve jménu Boha milosrdného, slitovného. Často jsou náplní dhikru neustálá opakování „překrásných jmen Božích“. Další příklady typického dhirku jsou:
Hledám útočiště u Boha před vyhnaným Satanem.
Hledám útočiště u Boha, Vševidoucího, Vševědoucího před vyhnaným Satanem.
Oslaven je Bůh.
Bohu patří chvála.
Není božstva kromě Boha.
Bůh je největší.
Hledám Boží odpuštění.
Prosím o odpuštění Boha, svého Pána, a činím před ním pokání.
Oslaven jsi, ó Bože.
Veleben je můj Bůh, Veliký, a Jeho chvála.
Není moci ani síly kromě Boha, Vznešeného, Velikého.
Recitaci dhikru často provází hudba, zpěv, rytmické kývaní tělem, rozličné dechové techniky vedoucí až do stavu transu, dokonce i extatický řev a tanec. Viděl jsem v Africe mnohá fascinující shromáždění v kruhu se pohupujících zpívajících dhákirů a přiznávám, že se stala významným akcelerátorem mého zájmu o náboženskou mystiku. Dhákir často při recitaci používá muslimský růženec subha nebo tasbíh. Dhikr může být jak soukromý, tak také komunitní. Jinou metodou dhikru je mystické naslouchání (sama’), a to například přednesu Koránu, často ale spíše hudbě, kdy se pohupováním do rytmu, či tancem nebo prostým točením hluboce prožívaném v zaměření na Boha dosahuje extáze zvané wažd. Této hudební extáze je de facto možné dosáhnout poslechem jakékoli hudby, která člověka (lidově řečeno) „chytne za srdce“ a odevzdáním se této hudbě, jejímu vlnění, její energii, která dokáže sjednocovat v odpoutanosti od sebestředného ega. Nejen v Alžírsku lidé věří, že súfijové desítkami let duchovního cvičení získávají schopnost hlubokého mystického vhledu do podstaty reality, schopnost udělovat ostatním účinné požehnání božskou silou baraka, ale také věštit budoucnost či konat zázraky.
V příštím (volně navazujícím) článku se podíváme na súfijské řády, wird i tzv. opojný súfismus, který jako spirituální berličku využívá ručně připravovaný hašiš.
Zdroje:
HAVELKA, Ondřej. ČESKÝ ROZHLAS – RADIO WAVE. Amulety s verši Koránu pokapanými kohoutí krví: Afrika s religionistou doktorem Havelkou • mujRozhlas Praha, 2023.
HAVELKA, Ondřej. ČESKÝ ROZHLAS – VLTAVA. Tělesné modifikace nejen v Africe s doktorem Ondřejem Havelkou – Vltava Praha, 2024.
HAVELKA, Ondřej. Africké náboženské tradice: duchovní bohatství nejchudšího kontinentu. Praha: Dingir, 2025.
HAVELKA, Ondřej. Africká náboženství: religionistika, teologie, afrikanistika. Praha: Dingir, 2024.
