Článek
Mnohé texty Pentateuchu preferují poutnický, s pastýřstvím spjatý život, zatímco usedlý život spjatý se zemědělstvím nehodnotí stejně kladně (např. Gn 4). Také výstavba měst a snaha o materiální zajištění nemá v prvních knihách Starého zákona kladné hodnocení, jak nám říká např. jedenáctá kapitola knihy Genesis věnovaná budování města a (babylonské) věže (Gn 11,1–9). Jak už bylo zmíněno, to podstatné se v Pentateuchu odehrává na cestě. Dva klíčoví poutníci, kteří svým významem vystupují ze starých textů jsou Abram a Mojžíš.
Stvořitel připravuje poutníkovi fascinující Cestu, stačí se nechat vést jako Abram
Povoláním Abrama začínají, teologicky řečeno, dějiny spásy. To nejpodstatnější, o čem celá Bible vypovídá, totiž o spáse nabízené Bohem, začíná Hospodinovým pozváním Abrama na dlouhou, nebezpečnou a náročnou pouť. Spása člověka je v jistém smyslu vázána na cestu. Patrně i naše spása závisí také na tom, zda vykročíme na cestu, na kterou jsme voláni a zváni nebo ji z jakýchkoli důvodů odmítneme.
„Odejdi ze své země, ze svého rodiště a z domu svého otce do země, kterou ti ukážu.“ (Gn 12,1) Vše podstatné Bůh sdělil vyvolenému poutníku Abramovi až na cestě. Nelze přehlédnout, že cesta má ve Starém zákoně ustavující charakter: na cestě se poutník Abram přibližuje Bohu a stává se tím, kým je. Vychází do nejistoty, opouští své zázemí. Uvažme, že pro vyznavače starobabylonského náboženství mělo každé město svého boha-ochránce; v Uru to bylo měsíční božstvo Sín. I tuto představu Abram opouští. De facto opouští svou identitu, aby získal identitu novou. Jinými slovy, cesta se stává Cestou a poutník se stává Člověkem. Podle teologů je možno Boží povolání Abrama na jeho cestu považovat také za prapočátek existence Izraele.
Praotec Abram někdy na počátku 2. tis. př. n. l. nejprve i s početnou rodinou opustil město Ur (asi 200 km jihovýchodně od Babylonu), přibližně v oblasti dnešní Nasiriyah v Iráku a putoval celých 1300 kilometrů pěšky nebo na oslu (ještě patrně neznali chov velbloudů) pravděpodobně přes Babylon a Mari do Cháranu, dnešního tureckého Harranu na hranicích se Sýrií. Tato oblast je mimořádně krásná zejména na syrské straně a právě tam jsem při pomalém pěším putování od vesnice k vesnici zažil skutečnou „biblickou“ pohostinnost. Dodnes tady najdete malebné vesničky plné hliněných domečků kuželovitého tvaru a příjemné domorodce oděné do volných barevných dželábií a šatů. Poutníka tady hostí oslazeným teplým mlékem, čajem nebo kávou a kouskem arabského chleba. Měsíce strávené sólovým putováním severní Sýrií považuji za nejkrásnější. Lidé na venkově svou vnitřní čistotou poutníkům ještě dnes nabízí prolomený výhled do biblických časů. Když se v pátek před hlavní modlitbou lidé oblékli do nejlepších dželábií a zaplnili prostor mezi podivnými kuželovitými stavbami, cítil jsem se jako ve snu.
Pohostinnost nebo kulka – horká půda před tisícovkami let i dnes
Ur, výchozí místo Abramova dobrodružství, bylo bohaté a slavné město, doložené četnými archeologickými nálezy. Dnes tam uvidíte pouze vykopávky a pozůstatky zikkuratu – někdejší slavné město pohřbil čas. Cháran, první Abramův cíl, byl významnou křižovatkou karavan, kde se v Abramově době podle religionistů pěstoval náboženský kult měsíce, podobně jako v Uru. Dnešní Harran leží asi 25 km jižně od turecké Sanliurfy. Na turecké straně této oblasti dnes cestovatel musí ochutnat vynikající načervenalý čaj podávaný v typických skleněných šálcích. U čaje se dnes obvykle hraje domino nebo se sleduje fotbalový přenos. Na obou stranách turecko-syrské hranice je gurmánskou povinností ochutnat zdejší turecký kebab, respektive syrskou šawermu; chuť nakládaných okurek je v této oblasti světově bezkonkurenční.
V Cháranu (Harranu) Hospodin Abrama povolal, aby opustil svou zemi a všechny materiální „jistoty“ a nechal se vést (Gn 12,1). Abram putoval s částí své rodiny na jih do země kanaanské patrně přes Halab, dnešní syrské Allepo. Toto město s impozantní citadelou na vyvýšeném pahorku uprostřed zástavby je dnes významně poničené válkou posledních let, ovšem až se tam situace uklidní a cesta vás tam zavede, nezapomeňte navštívit zdejší krásnou starobylou saunu a nechat si namasírovat záda přímo v eukalyptové parní komoře. Vyfasujete dřeváky, ručník a osobního maséra, který z vás nejprve „stáhne“ starou kůži, poté vás vyděsí ledovou a hned zas horkou vodou, nažene vás do sauny a nakonec vám naservíruje čaj a vodní dýmku. Navštívil jsem po celém světě desítky saun, ovšem Sýrie v tomto směru hraje jednoznačně nejvyšší ligu. Kromě kolosální podzemní sauny v Allepu mohu ještě doporučit maličkou starobylou saunu v historickém centru syrského města Hama.
Syrská města Allepo, Hama a Damašek, kudy Abram se svou družinou putoval, považuji po důkladném procestování celého Blízkého východu za nejkrásnější města celého regionu. Časté války a krvavé střety panovníků, které v této oblasti popisuje Starý zákon, pokračovaly i v době novozákonní a bohužel pokračují dodnes. Pokud zatoužíte na vlastní uši zaslechnout aramejštinu, tedy jazyk, kterým je psána část Starého zákona a kterým hovořil Ježíš z Nazareta, vypravte se z Damašku asi 50 kilometrů severovýchodně do vesnice Malúla; najdete tam malebnou vesnici přilepenou na masivní skalní útes, krásnou sakrální architekturu a skvělé lidi, z nichž mnozí stále mluví aramejsky. Dlouho jsem v tamější čajovně poslouchal zvuk aramejštiny a v mysli putoval spolu s Ježíšem po zaslíbené zemi.
Poutník obdivuje dílo Stvořitelovo a nazírá Jeho krásu
Abram podle knihy Genesis doputoval do Šekemu, vzdáleného od Cháranu asi 900 kilometrů. Tam se Abramovi ukázal Hospodin a řekl: „Tuto zemi dám tvému potomstvu.“ (Gn 12,7). Hospodin slib dodržel, ovšem i po více než třech tisícovkách let je toto Boží zaslíbení trnem v oku mnoha okolním národům, které odmítly přijmout existenci Izraele. Izrael znamená „zápasí Bůh“ a tato nevelká země od počátku skutečně zápasí o svou existenci. Je-li na světě město, které je stabilně „jednou nohou“ mezi svištícími kulkami, pak je to Jeruzalém. Není náhoda, že současný Izrael má jednu z nejlepších armád světa a povinnou vojenskou službu nejen pro chlapce (3 roky), ale také pro dívky (2 roky). Pokud budete cestovat Izraelem a Palestinou, budete procházet kontrolami. Jestli se někde na světě vyplatí neprovokovat při kontrole vojáky, pak je to právě tady.
Abram pokračoval ve své pouti za Hospodinovým hlasem do Bét-elu (několik kilometrů severně od Jeruzaléma) a později mezi Bét-elem a Ajem nějaký čas odpočíval ve svém stanu. Tehdejší poutníci na Předním východě cestovali se svými prostornými stany, s osly i kozami (a takto mimochodem dodnes žijí saharští Tuaregové). Také na tomto místě dodnes zvaném Beit El, tedy dům Boží, vybudoval Abram Hospodinu oltář. Nedaleký Jeruzalém (již mohl existovat) začal jako impozantní hlavní město své země budovat král David o stovky let později, ovšem podobně blízké Jericho, pověstné svými hradbami, bylo v době Abramově už několik tisíc let staré.
Dál Abram pokračoval směrem k biblickému Negebu a později až do Egypta, tedy dalších 500 kilometrů. Abramova družina už měla „v nohách“ přibližně 2 700 kilometrů. V Egyptě se Abram setkal s faraonem, od něhož obdržel veliké dary (Gn 12,10–20), jistě navštívil královský palác, pravděpodobně si prohlédl již velmi staré pyramidy a zakusil prastarou kulturu, která svou impozantností nemá ve světě obdoby. Z Egypta putoval Abram zpět do Negebu, patrně v oblasti dnešní negevské pouště v jižní části Izraele. Poté dostal od Hospodina nádherný cestovatelský úkol: „Teď projdi křížem krážem tuto zemi, neboť ti ji dávám.“ (Gn 13,17).
Poutník, který hledá Boha, jde správnou cestou
Abram později s Hospodinem uzavřel smlouvu a jeho jméno bylo změněno na Abrahám. Jednu z nejdůležitějších smluv v celém Starém zákoně uzavřel Hospodin s poutníkem, který mnohá léta cestoval, a očišťoval se tak pro bližší poznání Boží vůle. Smlouva byla uzavřena tehdy běžným způsobem, kdy se rozpůlí několik zvířat, půlky těl se položí nedaleko od sebe a člověk mezi nimi projde s přísahou, aby se mu stalo to, co těm zvířatům, když smlouvu poruší. Šlo o jakési podmíněné sebeprokletí.
„Já jsem Bůh všemohoucí, choď stále přede mnou, buď bezúhonný! Mezi sebe a tebe kladu svou smlouvu; převelice tě rozmnožím. Tu padl Abram na tvář a Bůh k němu mluvil: Já jsem! A toto je má smlouva s tebou: Staneš se praotcem hlučícího davu pronárodů. Nebudeš se už nazývat Abram; tvé jméno bude Abraham.“ (Gn 17,1–5)
Znamením smlouvy se stala obřízka všech mužů lidu. Abraham se tak stal praotcem tří monoteistických náboženství – judaismu, křesťanství a islámu, kterým se říká též abrahámovská náboženství a jemu dané zaslíbení je dokladem univerzality spásy. Význam jména Abram odborníci vykládají jako „otec“, případně „velký otec“. Abrahám potom někteří upřesňují významem „otec mnohých“.
Další stovky a tisíce kilometrů putoval Abraham po zaslíbené zemi kanaanské, zažil děsivou válku několika králů, dobrodružnou a krvavou záchranu svého zajatého synovce Lota (Gn 14), jehož žena se proměnila v solný sloup při ohnivé zkáze měst Sodomy a Gomory nebo obrovské dilema při obětování svého syna. Právě zkouška Abrahámovy poslušnosti, kdy měl podříznout vlastního milovaného syna, podle historiků dokládá, že ještě v Abrahámově době (přibližně 1 900 až 1 300 př. n. l.) bylo obětování lidí běžné. Snad právě příběh o obětování Izáka (Gn 22) na hoře Moria (patrně dnešní Chrámová hora v Jeruzalémě), který nakonec skončil obětováním berana, měl být podnětem k ukončení lidských obětí a nahrazení těchto obětí zvířaty. V té době se osamělému poutníkovi mohlo snadno stát, že obětní oltář se stane jeho neplánovanou závěrečnou destinací. Křesťanští teologové spatřují v Izákovi, poslušně přijímajícímu svou smrt, předobraz Krista (hebrejsky mašíjach– pomazaný).
Prvním Abrahámovým synem byl Izmael, který se stal praotcem Arabů. Nezapomínejme, že jakožto křesťanská kultura hlásící se k Abrahámovi, máme s Židy a muslimy společného praotce. Zaslíbeným synem ovšem nebyl Izmael, ale druhorozený Izák – ten měl syna Jákoba, dalšího ze starozákonních poutníků, jenž procestoval za svůj velmi dobrodružný život velkou část Předního východu. Právě na cestě, po nevědomém boji se samotným Bohem Jákoba (v překladu „úskočný“) Bůh přejmenoval na Izrael (v překladu „zápasí Bůh“). Velký cestovatel Jákob/Izrael tak dává jméno celému národu a stává se otcem dvanácti patriarchů, od kterých odvozuje svůj původ dvanáct izraelských kmenů. Tak i sám název Izrael vzniká na dobrodružné cestě a stojí za ním velký cestovatel, jenž spatřil Boha tváří v tvář a byl mu zachován život.
Vyvolený poutník Abrahám je prototyp starozákonního cestovatele, kterého Hospodin nejprve povolává na cestu a potom mu během cesty pomalu vyjevuje důvody. Jinými slovy lze říci, že Abrahám sám učinil krok do očišťující nejistoty (podobně jako Gilgameš nebo Sinuhet) a poté pomalu, postupně, svobodně poznával vůli Boží. Na cestě se poznal, pochopil a uskutečnil. Na cestě odhalil a naplnil svoje poslání (povolání). Před každým z nás se rozkládá nespočet krásných cest vedoucích k nalezení Smyslu. Jsou to cesty k „branám Damašku“, když použijeme analogii nalezení Smyslu židovského učence Šavla z Tarsu. Praotec tří světových náboženství a národa Izraele, Abrahám, byl cestovatel par excellence.
Poutník se poutá ke Smyslu
Starý zákon a ještě ostřeji Nový zákon ukazují, že svoboda se neslučuje s vnitřním lpěním na majetku, na jistotách, na zabezpečení. Nutnou podmínkou svobody je vnitřní odpoutání se od majetku, bohatství, pozlátek a zdánlivých jistot usedlého života. Starý zákon vyjevuje, že svoboda znamená určitou míru nepředvídatelnosti událostí, jak to dokládá příběh o praotci Abrahámovi. To neznamená, že člověk nesmí nic vlastnit. Znamená to, že svobodný člověk nemůže být bohatstvím vnitřně zotročen. I velmi bohatý člověk může být svobodný a považovat své bohatství za pouhý prostředek, zatímco zdánlivě chudý člověk může být vnitřně zotročen svým maličkým měšcem. Poutník se na cestě odpoutává od pozlátek a klamů, seřazuje si hodnoty podle vyššího klíče. Poutník se poutá ke Smyslu. Svoboda, kterou poutník na cestě získává není obyčejná libovůle – to by bylo příliš málo. Svoboda je vznešenější, zahrnuje přijetí svrchované zodpovědnosti za svůj život, za své činy vzhledem k ostatním. Svoboda, ke které Bůh poutníka volá, zahrnuje plnou autonomii, kde nejvyšší morální autoritu představuje poutníkovo svědomí. Starý zákon dle mého soudu vyjevuje, že Bůh chce, abychom ve svobodě naplnili své poslání, tedy nezotročeni kráčeli cestou, kterou nám ukazuje naše srdce.
Zdroje:
Bible
HAVELKA, Ondřej. Starý zákon pohledem cestovatele: Bible jako nejstarší cestopis odhalující smysl Cesty. Praha: Akbar, 2019.
