Když se krása potká se zlem a skončí to strašně špatně

Vyrazí-li entuziazmem nadopovovaný (jako sedma bílý) cestovatel do senegalského Dakaru, čeká ho zejména brutální kulturní šok a ty další věci, ke kterým se dostaneme. Pokud do smradlavého (a po všech stránkách hnusného) města přiletí z navoněné Evropy – pro maximalizaci šoku doporučuji přiletět třeba ze Švýcarska –, dostane v Dakaru ránu kulturní pěstí hraničící s kulturním knockoutem. Pokud do Dakaru pojede pomaleji po zemi, jako to osud nachystal mně, částečně ho připraví Mauretánie a rána půjde na remízu ustát jen s kloudným otřesem, který mu zdvojí soupeře, a on na chvíli zapomene, která bije.

Kulturně omráčený Evropan, který v odporném Dakaru (a za tu odpornost mohou Evropané, nechci přímo ukazovat na Francouze, kteří Evropu instalovali do Afriky, ale ono to nezafungovalo) musí chvilku pobýt, protože si tam, jako to osud nachystal znovu mně – teď si říkám, co proti mně ten osud vlastně má? –, potřebuje například vyřídit víza do Mali, často na dobu čekání, které se v Africe rádo kloudně protáhne, a když říkám kloudně, myslím tím krutokloudně, protože čas je v Africe trochu jiná veličina než v Evropě, neboť, račte prominout, na čas v Africe sere pes, uteče na blízký (údajně malebný, malebňoučký, jako štěňátko roztomilý) ostrov Gorée, který mu svou architekturou připomene evropskou domovinu a přitáhne ho jako mateřský magnet.

Ovšem ejhle, Evropa postavená na africkém ostrůvku je tak nějak africky zašlá, africky jiná a hlavně má ze strany předků s bílou kůží tak nechutnou historii – bílí tady strašlivě trápili černé, zneužívali, ponižovali, zabíjeli a prodávali je –, že únik se ukáže jako zcela opačná past, která omráčeného běláska dorazí. Tady se běloši vzhledem k černochům předvedli. Tady, tedy nejen tady, ale taky tady, vyjádřili sami sebe. Hnus, velebnosti, hnus.

Cestovatel začne proklínat den, kdy po desátém kusu v hospodě zazněla nonšalantně pronesená hláška „hele, čéče, já dám Afriku napříč, stopikem, no stress, budu ten hustej tučňák, vole“, ba proklíná okamžik, kdy na ulici vybral ze tří vchodů ten prostřední vedoucí do hospody, vždyť ten levý vedl do herny, kde by prostě tu našpórovanou škváru prohrál, a pravý zase do bordelu, kde by ji pro… – no prostě taky utratil, a byl by klid a nemusel by teď ležet v rohu dakarského ringu po tvrdém K.O.

A jak tam tak leží a neví, už je tady černý Rastaman a jen tak mimochodem prohodí: „Yeah, man, hulení za pár babek, bro, to tě postaví na nohy jak vývar s česnekem!“ Bělásek neví, čí je, tak rezignovaně přistoupí na kšeft (vždyť v Africe se to užívá i k náboženským účelům) a možná si opravdu myslí, že mu to pomůže, ale v ten samý okamžik, kdy nevinně působící sáček s trochou zeleniny zapluje do jeho kapsy, zpoza prvního rohu startuje chlupatej (ano, byli domluveni) a je zle, respektive ještě zleji, než už bylo. Ty, ty, ty, bělásku! Sice je to tady všude cítit, ale tebe si za to povodíme a vychutnáme.

Jenže bělásek nemá na vyplacení – jak ti chlupáči předhánějí inflaci! – a už se pluje zpátky do Dakaru, který před chvilkou tak nahonem opustil. Dakarská basa. Ouvej, ouvej. Tam hoši běláskovi řádně připomenou, co jeho bílí pradědové páchali jejich černým pradědům. A nemylme se: bylo to tenkrát brutální, nelidské a končilo to hrozně blbě. A přesně tak skončí i návštěva běláska v Dakaru, jehož výlet na malebný ostrov Gorée už se ani nepočítá. R. I. P. všem, kdo trpěli pod rukou bílých kolonizačních sviní. R. I. P. běláskovi, který právě dostává lekci z historie.