Překvapení v sauně, těžko pochopitelné zvyky a dechberoucí krása žen. Kulturní šoky na cestách

Při delších cestách do odlišných kultur cestovatele nemine jev, který je známý jako kulturní šok. Probíhá v několika fázích a cestovatel s ním zažije jak euforii, tak i dezorientaci a odpor ke všemu kolem sebe. Zpracování a internalizace kulturního šoku je přitom jedním z nezbytných předpokladů, jak si cestu skutečně užít a nechat se odlišnou kulturou obohatit nebo dokonce pozitivně přepodstatnit.

Kulturních šoků jsem zažil mnoho a ne všemi jsem zvládl projít do kýženého konce. Ten nejtěžší mě ale čekal při návratu do Čech po dvou letech pobytu v afrických a arabských kulturách. Bývá označován jako zpětný (nebo také návratový) kulturní šok.

Kulturní antropologové popisují čtyři základní fáze kulturního šoku: nadšení, frustraci, obrat a přizpůsobení, ovšem každý prožívá kulturní šok jinak a jednotlivé fáze se mohou významně lišit. Většinou se vystřídají tři elementární fáze, přičemž třetí má dvě rozdílné podoby: 1. nadšení, 2. odpor a 3. únik nebo naopak přizpůsobení.

Ne každý si vychutná kulturní šok do konce a mnoho lidí prostě ve fázi odporu vůči jiné kultuře volí co nejrychlejší návrat domů. Je to ale škoda, protože teprve po projití všech kroků kulturního šoku začne cestovatel opravdu poznávat odlišnou kulturu a učit se.

Setkal jsem se ale i s cestovateli, kteří pociťovali nejprve silný odpor, poté se částečně přizpůsobili a teprve po několika měsících se objevilo opojné nadšení. Jiným se zase vícekrát za sebou vystřídalo nadšení s odporem, aniž by se dostavilo přijetí poznávané kultury. Stále s odlišnou kulturou vnitřně bojovali a to tak neúnavně, že nedošlo k proměně a přijetí.

První fáze, tedy fáze nadšení a opojení, zpravidla přichází bezprostředně po kontaktu s odlišnou kulturou. Čím více se nová kultura liší od kultury domácí, tím výraznější bývá vyvolané opojení. Cestovatel je v této fázi nadšen odlišnými zvyky, chováním lidí, překvapivými náboženskými projevy, neznámým jazykem či velmi odlišnou hudbou. Intenzitu první fáze kulturního šoku stupňuje také odlišné podnebí, často výrazně rozdílná teplota vzduchu a také jiná kuchyně, která může vyvolat leckterá nevítaná překvapení.

Po několika týdnech, nejdéle několika měsících jsou to však tytéž skutečnosti, které cestovatele přivedou k frustraci a znechucení. Tytéž jevy, které původně vyvolaly opojení a nadšení, ve druhé fázi způsobí odpor k nové kultuře, postoj odmítnutí a někdy i explicitní odsouzení jiné kultury posuzované obvykle měřítky domácí kultury, kterou cestovatel automaticky považuje za směrodatnou neboli tu správnou.

Náboženství bývá uváděno jako jedna z příčin kulturního šoku, ovšem podle mého názoru je přesnější definovat náboženský šok jako příbuzný, ale samostatný fenomén. Jinak působí na zrychleného turistu, obehnaného hradbou pečlivého itineráře, který spěchá se sluchátky v uších, selfie tyčí v ruce a dronem nad hlavou, aby v několika prchavých okamžicích odškrtal položky ve svém seznamu a do cizí země se nepřijel nechat „zasáhnout“ nebo dokonce „proměnit“, ale v rychlosti a nejlépe levně a bezpečně získat další instantní zážitek a jinak působí na poutníka, který cestuje pomalu, v klidu nasává svět – případně i rozličné blahodárné tekutiny –, sleduje kulturní a náboženské proměny a je otevřen alteritě, aby jej „zasáhla“ a jeho cesta aby jej pomalu proměňovala, formovala a utvářela, aby jej „přepodstatnila“.

Náboženský šok může mít po mém soudu více podob: 1. otřes, prožitek něčeho nečekaného, zvláštního, vzhledem k cestovatelově domácímu náboženství (nebo bezvěrectví) mimořádného; 2. okouzlení, tedy zakušení čehosi svůdného, lákavého, na první pohled „té správné duchovní cesty“, která cestovateli zatím nebyla známa; 3. znechucení, jinými slovy náboženský prožitek z pohledu cestovatele hloupý, absurdní, krutý, nechutný nebo kýčovitý. Ale nyní se vraťme ke kulturnímu šoku.

První kulturní šok jsem zažil při své první cestě mimo Evropu – tehdy jsem cestoval sólo na Madagaskar. Bylo mi osmnáct let a zkušenosti jsem měl pouze z cesty stopem okolo Evropy. Na Madagaskaru jsem ovšem pobyl jen měsíc, takže jsem zakusil pouze omamnou první fázi, tedy čtyři krásné týdny naprostého nadšení z cizí kultury. Opojení Madagaskarem bylo raušově dokonalé.

Připadalo mi skvělé, že na silnicích neexistují žádná pravidla provozu, že lidé spí v roztrhaných hadrech na zemi, že na výpadovce za městem stojí parta vojáků s lékaři a nutí každého projíždějícího spolknout hrst léků kvůli epidemii cholery, že cestou na pobřeží řidič pětkrát spravoval kolo a třikrát měnil svíčky, že hubení bosí černoši táhnou rikši naložené tlustými obutými černochy, že se na nás řítí cyklón, že nikomu nerozumím a mám průjem z polévky, jejíž obsah jsem vytěsnil z paměti. Téměř. Z Madagaskaru jsem odletěl dříve, než jsem stihl zakusit druhou fázi kulturního šoku.

To se mi poštěstilo hned na další cestě, kdy jsme s kamarádem cestovali stopem do Indie. Fáze nadšení nám vydržela celé dva měsíce. Cesta po zemi do Indie a Indie samotná nás naprosto okouzlila. Milovali jsme stopování pestrobarevných, nákladem přeložených náklaďáků v Íránu a v Pákistánu, jezdících jen o málo rychleji než je rychlost chůze stoletého Inda ve sněhově bílém hábitu, kráčejícího na svůj oblíbený přeslazený čaj s mlékem; milovali jsme hlučná arabská tržiště překřikující se s mueziny ve vysokých minaretech mešit; milovali jsme nepopsatelně pálivé pouliční jídlo (i osolený meloun s chilli nebo osolený čaj s mlékem a chilli), po kterém jsme obvykle okamžitě stahovali kalhoty, protože odplata je v Asii nezvykle rychlá, často doprovázená krátkodobou horečkou.

O něco méně jsme ale milovali alarmující absenci toalet v Indii, a když jsme zasedli do řady roztomile se tvářících vyměšujících přímo na ulici – jiný krav, jiný mrav –, neradi jsme přijímali fakt, že na Indy se při tom nikdo nedíval, ale na nás ano a ještě to mnozí zaujatě komentovali. Přitom výsledek našeho počínání byl, nezávisle na barvě pleti, totožný. (Jak jsme ve vší odlišnosti v plodech života stejní…) Milovali jsme ukřičenou hudbu, která útočila ze všech stran a výškou hlasu zpěvaček pronikala až do kostí. Milovali jsme všudypřítomné barvy, hubené řidiče rikš a tlusté bráhmany, svaté muže kouřící Šivovy dredy a překrásné ženy v barevných sárích. Milovali jsme Asii (a zejména Indii) v její odlišnosti.

Jenže po pár měsících nadšení se vše obrátilo. Dlouhodobé průjmy nás fyzicky úplně vyždímaly. Začalo nám vadit, že jídlo tolik pálí. Začalo nám vadit, že si nemůžeme v soukromí dojít na záchod. Ukřičená hudba nám začala být nesnesitelná, pomalu jedoucí náklaďáky otravné, náboženské projevy lidí nepochopitelné, žebráci nesnesitelní, vedro úmorné a do toho všeho jsme skončili v nemocnici s jakousi zákeřnou infekcí, která nás poslala na samé dno, kde si nás zle povodila.

Navíc nás z nemocnice nechtěli pustit, protože jak jsme brzy zjistili, získávali za každý den naší hospitalizace zajímavé peníze a chtěli nás vytěžit co nejvíce. Nakonec jsme si po deseti dnech museli vyškubnout kapačky ze žil a v noci z nemocnice utéct jako zloději. Celá Indie na nás pomyslně padla a začala nám připadat odporná, nepochopitelná, přebarvená. Hledali jsme umění, mystiku, krásu a našli jsme blikající kýč, který vzhlíží k euro-americké kultuře a svým pokusem o její napodobování ji spíše bollywoodsky karikuje.

Najednou jsme si začali uvědomovat skutečnou podobu toho, co se nám zdálo okouzlující, a jako bychom vystřízlivěli do těžké kulturní kocoviny. Nesnesitelná tíha přebarvené, převoněné, překřičené, překořeněné Indie. Únava, úmor, zmar… Druhá fáze kulturního šoku se dostavila v plné parádě. Po několika týdnech boje s druhou fází jsme totálně vyšťavení zvolili únik, tedy návrat domů.

Na své další cestě stopem po Indii – tentokrát jsem cestoval sám – se mi podařilo druhou fázi překonat a teprve potom jsem se konečně nechával pozvolna měnit. Nasytil jsem se Indií až do morku kostí a nechával se pomalu, střízlivě, v klidu a dobrovolně „přepodstatňovat“. Teprve tehdy jsem se začal opravdu učit, odkrývat hlubší roviny jiné kultury, které nejsou na první pohled vidět pod palbou povrchních přebarvených vjemů. Indie se konečně dostala do mého nitra a otevřela mi zcela nový horizont vnímání světa. Najednou jsem znal dvě odlišné kultury, a byl tak schopen dívat se na svět z různých kulturně podmíněných úhlů. Byl to osvobozující (střízlivě opojný) pocit.

Když tedy cestovatel překoná druhou fázi kulturního šoku, dostaví se odměna a cesta dostane hlubší smysl. Cesta začne odhalovat život. To mysterium, co stojí za to žít. Cestovatel zakouší totéž, co doposud, ale už z toho není ani euforicky nadšen, ani k tomu necítí odpor a nechuť. Prostě vše přijme tak, jak to ve skutečnosti je a začne pomalu vnímat okolní svět skrze program odlišné kultury.

To, co mu dříve připadalo nechutné (třeba, že krásná dívka obědvající vedle něho si velmi (ale opravdu velmi) objemně odplivne hned vedle jeho talíře), najednou působí normálně. A naopak to, co bylo normální (vysmrkat se do kapesníku a dát si jej do kapsy), je najednou nechutné. Obsah přece patří kamkoli (na zem, na stůl, na lavičku, na sedačku v autobuse), jen ne do kapsy.

Ne všechny odlišnosti ale působí frustraci. Například ženská nahota, běžná u některých afrických etnik, ve mně budila pouze libé pocity. Ani po mnoha měsících vizuálního studia černých ňader se nedostavila žádná frustrace a už vůbec ne odpor. Naopak, stal jsem se spokojeným znalcem černým ňader. Komparoval jsem odborně, přísně, s přibývající zkušeností čím dál lépe.

Pravdou ale je, že mužská nahota, která sice není tak běžná jako ta ženská, ale cestovatel se s ní v Africe nejednou setká, ve mně lehčí frustraci vzbudila. To však nebyl kulturní šok, ale spíše antropologické překvapení, po kterém jsem cítil jistou nedostatečnost a světovou nevyváženost. Až ve vietnamské sauně na další cestě jsem znovu získal ztracené sebevědomí. Normální délka je zavádějící pojem. Svět je barevný a různý.

Celou procedurou kulturního šoku jsem hned dvakrát prošel v Africe. Prvním kulturním šokem jsme s přítelkyní (dnes manželkou) prošli v subsaharské Africe, kde jsme pobývali rok. Stopem a pěšky jsme pomalu putovali okolo celého kontinentu a postupně se střetávali s mnoha (z našeho pohledu) překvapivými až nepochopitelnými kulturami.

Ze začátku jsme odlišné kultury poměřovali tou naší domáckou, kterou jsme považovali za směrodatnou. Sociologové tento přístup označují jako etnocentrismus. Postupně jsme ale přestali považovat svou rodnou kulturu za směrodatnou a pochopili jsme, že každá kultura je jiná, a každá má nezcizitelné právo na svébytnost. Žádná kultura není „ta správná“. Tomuto postoji sociologové říkají kulturní relativismus.

Jakmile cestovatel prožije mnoho rozličných kultur, odhodí etnocentrismus i kulturní relativismus a hodí se kulturního zenu, který nazývám kulturní hák, na němž to všechno má. Nic není třeba soudit, je třeba to plnými doušky prožívat.

Po projití všech fází kulturního šoku v Africe jsme si další a další kultury užívali plnou měrou. Žádnou z těchto kultur jsme ale nestihli kloudně přijmout, neboť jsme pomalu putovali. Proto nám leccos stále připadalo divné. Nechápali jsme rytmus v hudbě, sandály na hlavě, čarodějnictví v hlavě, mouchy v očích, překračování umírajících chudáků, sílu konopí, násilí mezi etniky, dívčí obřízky…

K plnému přijetí odlišné kultury a dokonalému přepodstatnění (po mém jazykové gustu kulturní transsubstanciaci) u nás došlo až v Egyptě, na geografickém konci africké cesty. Po roce stráveném v subsaharské Africe jsme ze Súdánu připluli po Nilu do Egypta a okamžitě pocítili zásadní proměnu kultury. Původně jsme se chtěli zdržet měsíc, ale nakonec to byl další rok, během něhož jsme v Egyptě pracovali, cestovali, naučili se arabsky a prošli všemi fázemi kulturního šoku. Po půl roce došlo k plnému přijetí egyptské kultury.

Připadalo nám naprosto normální sypat odpadky z okna: něco sežerou velbloudi, něco kozy a zbytek rozfouká vítr; připadalo nám normální, že pracovní schůzka se uskuteční asi hodinku až tři po smluveném čase setkání nebo že prodavač v obchodě spí (případně tam prostě vůbec není), a tak mu na stole necháme peníze a odcházíme s nákupem; dokonce nás už nešokovaly skutečnosti, které nás v současnosti už opět šokují, jako byla třeba vražda ze cti, kdy otec zabil dceru (naši sousedku) za to, že se scházela s Beduínem. Postupně jsme vrostli do tamější kultury a přijali její program, kterým člověk čte okolní děj. To, co se evropským turistům zdálo exotické, nám připadalo normální a naopak.

Po dvou letech v afrických a arabských kulturách jsme se přes země Středního východu a Balkánu vrátili domů. Zasněžené Jizerky, zataženo, zima jak v Rusku, lidé podmračeně upalující do práce, půlka alkáčů, druhá půlka feťáku laciného párna nebo benzáků, neustále se hádající politická ega na všech programech bedny. Prostě ta správná kultura. Po několika dnech přišel silný zpětný (návratový) kulturní šok.

Lidé tady v obchodě nesmlouvají, což nám připadalo těžce nezdvořilé, vždyť koupit za první cenu je (z arabského pohledu) vrcholná ukázka pohrdáním druhou osobou. Týden jsme nestihli jediný dopravní prostředek, protože všechny jely (nepochopitelně, až zákeřně) na čas. No je to normální? Na pracovním pohovoru se okamžitě mluvilo o práci, což je v polovině světa nemožné, vždyť nejdříve se musíme poznat, pohovořit o rodině a náboženství, potom o sportu a autech a potom teprve o práci, třeba až na příští schůzce. Lidem připadalo zvláštní, že rýži s omáčkou jíme rukama a nikdy nebereme do levé ruky jídlo. Mimochodem mokrý flek na zadní straně kalhot v Egyptě mnohem rychleji schne a nevyvolává pohoršení. A tak dále…

Šokovala nás krutopřísná rychlost života, kterou jsme arabským tempem vůbec nestíhali chápat, ale nezdálo se, že by ti zrychlení lidé kolem nás byli nějak „dál“. Český život nám připadal až německy sterilní. (To ještě Německo nebylo Arábií.) Vlastně jsme v něm život marně hledali. Kam se poděl? Bolela nás hlava z neustále se valících zpráv, které dokola opakují totéž a kloužou jenom po povrchu, ale o to rychleji a krvavěji.

Nezbylo nám než projít všechny fáze kulturního šoku a znovu se začlenit do naší rodné kultury. Dnes už žijeme plně v programu české kultury, ale mnohé skutečnosti, které jsou nám v médiích prezentovány jako zvláštní, hloupé nebo nesprávné, stále dokážeme pochopit pohledem skrze jiný kulturní program. Pořekadlo, kolik jazyků znáš, tolikrát si člověkem, mohu potvrdit v případě, že k jinému jazyku si člověk osvojí také jinou kulturu, čím odlišnější, tím lepší.

Zdroje:

HAVELKA, Ondřej. Cesta k branám Damašku východní Afrikou. Praha: Akbar, 2016.

HAVELKA, Ondřej. Africká náboženství: religionistika, teologie, afrikanistika. Praha: Dingir, 2024.

HAVELKA, Ondřej. ČESKÝ ROZHLAS – RADIO WAVE. Amulety s verši Koránu pokapanými kohoutí krví: Afrika s religionistou doktorem Havelkou • mujRozhlas Praha, 2023.