Článek
Jsme nyní přibližně za třetinou délky toku Indu, v pahorkatině pod velehorami, kde Indus přijímá velký a významný přítok ze západu, afghánskou řeku Kábul. Jak Indus padá z velehor jižním směrem do pákistánské nížiny, vlévá se do oblasti, která dala vzniknout unikátní harappské kultuře, jež by nebyla myslitelná bez životadárného Indu a jeho pravidelných oživujících záplav. Než se dostaneme do Harappy, je třeba zmínit pět dalších řek – Jhelum, Chenab, Ravi, Sutlej a Beas – které rovněž pramení v Himálaji a plynou směrem k Indu, do něhož se ve společném soutoku vlévají a vytvářejí oblast známou jako Pandžáb, v překladu Pětiříčí. Jiný model (ke kterému se osobně přikláním) počítá Indus přímo mezi pět řek Pandžábu a vypouští řeku Sutlej jako méně významný přítok.
Indická strana Pandžábu cestovateli nabízí ryzí nížinnou Indii se vším náboženským bohatstvím, jemuž dnes dominují rozličné hinduistické linie. Přestože největší koncentrace jóginů a sádhuú (hinduistických svatých mužů) je bezpochyby podél toku Gangy, potká poutník mnoho z nich i v Pětiříčí. Prakticky v celé Indii – nejen u Gangy či Indu – se cestovatel dříve či později setká s ostentativně vyhlížejícími hinduistickými (v menší míře také džinistickými) askety, kterým se říká sádhu (साधु) – doslova „ten, který praktikuje sádhanu“, tedy přísnou duchovní cestu. Slovo sádhu bývá volně překládáno jako svatý muž, zatímco původní význam sanskrtského slova je přímý, pravý, správný. Sádhu je putující či osaměle žijící asketa vycházející z hinduistické ortodoxie (nejčastěji šivaismu a višnuismu), který se vzdal světského života, tedy smyslového potěšení (káma), bohatství a fyzické síly (artha) a všech vnějších náboženských zákonů a povinností (dharma), aby se nerušeně věnoval ortopraxi a směřoval k dosažení vysvobození (mókša), prostřednictvím meditace a kontemplace často umocňované rituálním kouřením silné marihuany a ručně připravovaného hašiše. Užívání kanabinoidů v praktické spiritualitě sádhuů není pouhým epifenoménem; u mnohých se naopak jedná o elementární nástroj pro dosahování mystického sjednocení (vědomého zakušení jednoty átman–brahma) a duchovního růstu. Marihuana tedy v duchovním úsilí sádhuů není cestou, ale nástrojem, který zintenzivňuje duchovní úsilí na cestě ke konečnému vysvobození z koloběhu reinkarnací.
Zlatý chrám v Amritsaru a sikhové v Pandžábu
V indickém Pandžábu leží také město Amritsar se Zlatým chrámem sikhů. Sikhové jsou k poutníkům nesmírně vlídní a pohostinní; nejen v Pandžábu najde poutník v každém městě jejich gurudváru, kde může zdarma přespat. Zlatý chrám na jezeře nektaru nesmrtelnosti je výjimečným pokladem Pandžábu a pokud by cestovatel věnoval svou cestu pouze Pákistánu, vyplatí se z krásného pákistánského Lahore zajet alespoň na skok do indického Amritsaru podívat se na nejsvětější místo sikhů.
Není to daleko, ale zážitek je to zcela výjimečný. V Pandžábu se cestovatel při odpočinku posilní klasickým sladkým mléčným čajem, ale setká se také s tímtéž čajem kořeněným velmi ostrým chilli. Na pákistánské straně Pandžábu je v čajovně pohled na pána připravujícího čaj téměř pohádkový; muž v dlouhé dželábii se zdobnou čepičkou a dlouhým vousem přelévá horký mléčný čaj z výšky přes sítko, obklopen párou a kouřem za doprovodu tklivé silně emotivně laděné pákistánské hudby, mezi starými muži v bílých dželábiích a velkých turbanech s dlouhými bílými bradkami, obklopen obrazy významných mešit z okolí, jimž samozřejmě vévodí obraz centrální mešity v Mekce. Ten pohled jsem si zamiloval a v Pákistánu jsem těchto venkovních (špinavých, hlučných, ale krásných) čajoven navštívil desítky.
Unikátní prastará harappská civilizace
Jsme nyní v pákistánském Pandžábu přibližně v polovině toku majestátného Indu. Na jeho přítoku, řece Ravi, vzniklo slavné město s neznámým názvem, dnes pojmenované Harappa a právě tady se formovalo nejstarší indické náboženství. Harappská kultura v údolí Indu byla vůbec nejstarší městskou kulturou na území Indie (dnes Pákistánu) s počátky v 2. pol. 4. tis. př. n. l. s hlavními centry v Mohedžodáru (což je rovněž teprve soudobý název naleziště) na Indu a v Harappě na řece Ravi. Největšího rozkvětu a slávy dosáhla tato velkolepá města před příchodem Indoevropanů. Města Mohendžodáro a Harappa vzdálená 600 km, avšak propojená řekou, dosáhla na přelomu 3. a 2. tis. př. n. l. vysoké kulturní úrovně a dodnes obdivovaného pečlivého urbanistického řešení. Uprostřed rozlehlého návrší (později opevněné citadely) v Mohendžodáru byl velký bazén určený ke kultické očistě, který je dnes možné obdivovat mezi fragmenty půdorysů někdejších budov z pálených cihel. Nábožensky motivované rituální očišťování má v Indii velmi dlouhou a silnou tradici. Zdá se, že v době náboženského užívání této nádrže v Mohendžonáru nebyl ve městě žadný větší významný chrám.
Jedna z hypotéz ohledně názvu říká, že město Mohendžodáro se mohlo jmenovat Kukkutarma, v překladu město kohouta, neboť kohoutí zápasy snad měly pro město náboženský význam. Rozličných hypotéz je ovšem mnoho. Odborníci postulují, že se v údolí Indu v době rozkvětu Harrapy, Mohendžodára a mnoha dalších měst pěstoval kult bohyně Matky, což podepírají mimo jiné množstvím nalezených figurek ženy v tamějších obydlích i mimo ně. Tato bohyně plodnosti snad byla uctívána přímo v domácnostech městské harappské civilizace. Vedle bohyně plodnosti a kultu rituálního očišťování se pro období před příchodem indoevropanů hovoří také o kultu ohně. Další významná postava – tentokrát vyobrazená na nalezených pečetidlech v Mohendžodáru – je považována za tzv. Proto–Šivu, předchůdce boha Šivy později sídlícího na hoře Kailás při prameni Indu. Proto-Šiva mohl vládnout nebi nad Indem před přílivovou vlnou Árjů, která podle jedné z vlivných hypotéz kvetoucí městskou kulturu na Indu spláchla ve směru po proudu řeky. Prameny k hlubší znalosti tzv. Proto-Šivy ovšem stále chybí.
Města na Indu rovněž čile obchodovala se soudobými městskými státy na Eufratu. Svou rozlohou je civilizace údolí Indu rozsáhlejší než civilizace staroegyptská a dokonce i mezopotámská. Chybějící dochovaná literatura nám ovšem neumožňuje nahlédnout do světa náboženství harappské kultury tak velkoryse, jako v případě Egypta a Mezopotámie. Další z archeologických lokalit na Indu je možné navštívit v oblasti Kot Diji, kde se nad vykopávkami tyčí rozlehlá (mladší) kamenná pevnost. Geograficky jsme nyní v poslední čtvrtině délky Indu v jeho dolním toku.
Védská náboženství na Indu a rodící se kastovní systém
Až s příchodem Indoevropanů se začíná v oblasti Indu rodit kastovní členění společnosti, přičemž původní obyvatelstvo bylo patrně vytlačeno do nejnižší kasty nedotknutelných (či religionisticky přesněji nedotykatelných), u které je sporné zda je nejnižší kastou, nebo je tak nízko, že kastou ani není. Někdy ve druhé polovině 2. tis. př. n. l. ovládli nebe nad Indem védští bohové v čele s Indrou. Rgvéd podle jedné z badatelských teorií v nejasných narážkách hovoří o hrázích na řece Indus, které snad stavěly původní obyvatelé měst harappské kultury před příchodem Árjů, když představuje hromovládce boha Indru jako osvoboditele vod, jenž byly zajaty hrázemi. Poutníci na Indu ve védské době doufali v ochranu bohem Pušanem, (mimo jiné) ochráncem cest a cestovatelů. Chceme-li védy lokalizovat, můžeme za védské území považovat právě rozlehlé poříčí Indu. Původní „harappští“ obyvatelé poříčí Indu snad také uctívali falický symbol, jenž po jisté době odsuzovaní nakonec pronikl také do náboženství indoevropanů. Z původně zlého symbolu se stal symbol dobrý.
Z tří desítek védských bohů se v pozdější transformaci v to, čemu říkáme hinduismus (nebo spíše indická náboženství), na nebi nad Indem prosadili zejména Šiva a Višnu. Zdá se, že Šiva měl přinejmenším do příchodu islámu na řece Indu výjimečné postavení a jeho sídlo nad pramenem řeky to stále potvrzuje. Po řece Indu postupně připlulo a do širokého okolí se rozlilo přesvědčení, že lidský život je utrpení a duchovní cesta má člověka z tohoto utrpení vyvést.
Zatímco na Jordánu se kladl velký důraz na osobní identitu, na ono „já“ vzhledem k Bohu, na Indu byl důraz postaven přesně obráceně, cesta vedla skrze nezájem o „já“ a tím k Bohu, respektive do Boha. Bhagavadgíta k poutníkovi kráčejícímu podél Indu promlouvá: „Nyní si všímej i Cesty, abys zpřetrhal osudová pouta svých činů. … Ten, kdo ovládá sebe, kráčeje světem se smysly zkrocenými, odpoután jsa od protiv náklonnosti a odporu, ten vskutku dochází klidu.“ Ani v Královci by to neřekli lépe.
Stejně jako v podobné době na Eufratu, také na Indu se ve společnosti o slovo hlásilo vědomí hříchu, jak později dokládá Bhagavadgíta: „Co to vlastně nutká člověka k tomu, aby spáchal hřích? Co je to, Krišne, co k němu pobízí jakoby silou a proti vlastní vůli? Vznešený odpověděl. Je to touha – je to hněv, zplozený povahou domáhající se moci, zplozený velkou chtivostí a temnou nevědomostí, která je nepřítelem lidí.“ Ani v Tarsu by to neřekli lépe.
S pravidelnými záplavami se rovněž do údolí Indu rozlila myšlenka nesmrtelnosti lidské duše a opakovaného znovuzrození. Otázkou zůstává, zda je myšlenkový model samsáry původu indoevropského, nebo zda již existoval na Indu v době jejich příchodu. Upanišady vlastně nahlížejí lidský život jako jedno velké soudní líčení, které nakonec rozhodne a další existenci souzeného, jenž sklidí přesně to, co zasel. Ani ve Stuttgartu by to neřekli lépe.
Co se hříchu týče, staří Indové se zabývali nejen hříchem záměrným, ale rovněž nevědomě spáchaným, což je pro západní chápání mimořádně zajímavé, neboť chápání hříchu pramenící v Jordánu zná hřích pouze jako vědomé rozhodnutí se pro zlé, nebo vědomé přestoupení dobrého řádu. Védští indové znali např. prosbu adresovanou Varunovi, aby z člověka smyl také nevědomě spáchaný hřích. Ršijové dobře věděli, že je to také dlouhá a pomalá pouť, která člověka očišťuje zevnitř, ladí jej na božské, a umožňuje zřít; a právě nesnadná pouť proti proudu Indu z delty až k prameni na střeše světa (nebo opačně) se ke smývání bláta karmanu hodí jako málokterá jiná. Ani podél Gangy by cesta nepůsobila lépe.
A když už zmiňuji Gangu, bylo ta právě ona, která stovky let před přelomem námi chápaného letopočtu převzala v Indii vůdčí roli a z původně zcela dominujícího poříčí Indu se stala mnohem méně významná okrajová oblast, což řece v celkovém kontextu dějin nic neubralo na její výjimečnosti. Dokonce ani majestátný Mekong (z výkladu Ma Ganga – tedy matka řek) nesehrál svou roli lépe.
Temná strana Indu
Než se od Jordánu ozval onen zlom a dějiny byly – podle jednoho z vlivných světových pohledů – nově vycentrovány, mohl poutník v poříčí Indu potkat své buddhistické a také neméně zajímavé džinistické poutnické kolegy bíle nebo větrem oděné. Zcela výjimečně lze větrem oděné džinisty v Pandžábu potkat ještě dnes, ale na samotném Indu by se tito nazí asketové dnes se zlou potázali. V Indii je ovšem stále možné prakticky všechno, což mi také připomíná tu méně lákavou tvář Indie – miliony chudáků se statutem žebráka. Na to, že prochází uličkou plnou lidí a najednou ho něco chytne za nohu, podívá se k zemi a zjistí, že ho svou jedinou rukou drží člověk bez nohou se zdeformovaným obličejem a všichni jej zcela samozřejmě překračují a velmi úspěšně ignorují, si našinec zkrátka nezvykne. Musel by přijmout karmický model a na ono živé torzo lidského těla, které v našem prostředí navzdory všem deformacím stále chápeme jako lidskou osobu s nesmírnou důstojností, jíž je nutné pomoci, se podívat jako na trest za předchozí zlo, které muselo být spácháno. Pokud se však pohledem do oněch zoufalých očí díváte na lidskou osobu, nutí vás to pomoci. Ale jak, když jsou jich miliony? Jako člověk z velmi rovnostářské české kotliny na to jednoduše nejsem stavěný. A nyní si představte, že jich na té špinavé zemi v odpadcích leží více a vy toho jednoho prostě musíte z té nohy nějak setřást, protože vám to je nepříjemné, přičemž se cítíte absolutně nepatřičně, skoro jako byste za jeho situaci mohli sami; chcete ho zvednout a někam odnést, ale vidíte ty nalité vředy a nechce se vám jich dotýkat, a hlavně nevíte kam byste jej odnesli. A co ti další? A co na to všichni ti lidé s velkými telefony, kteří jej překračují? A co na to Šiva, co na to Ghándí, co na to svět, proboha váš svět se teď zúžil jenom na to uvolnit se ze sevření toho člověka nebo se, halíkovsky řečeno, dotknout jeho ran. A zase ty dotěrné otázky: co je dobré, co je zlé, co je správně, co má a nemá být a proč? Indie nebyla, není a nebude jednoduchá. Co na to opodál sedící aghori? Prostě existuje o úroveň výš. Dobro a zlo pro něho není téma.
Potopa světa na Indu a obří mravenci těžící zlato
Nebyla by to pouť podél veletoku, kdyby si na ní lidé nevyprávěli o velké potopě světa. Také údolí Indu má svůj příběh o potopě, kde se role přeživšího ujal praotec lidstva Manu, jemuž malá rybka (snad avatar boha Višnua známý jako Matsya) napověděla, že svět bude zatopen velkými dešti. Manu přichystal loď a rybku ochránil ve džbánu před většími rybami, později v rybníku. Ryba v rybníku dorostla obří velikosti a když přišla na svět potopa, ryba táhla Manuovo plavidlo k vysoké hoře, kde záplavu přečkali.
Pokud jsem v poříčí Eufratu obsáhleji hovořil o kultu plodnosti, úplně se tomuto kultu nevyhnu ani v poříčí Indu: Védy hovoří o kněžích kultu plodnosti, kteří se nazývali vrátjové a tento kult byl explicitně nevédský; zajišťování úrody tedy také na Indu (patrně v podobné době jako na Eufratu) probíhalo mimo jiné formou kultického tělesného spojení, i když je pravdou, že doklady o tomto kultu jsou spíše z poříčí jiné slavné řeky, totiž Gangy. Uvádí se, že zasvěcenci kultu plodnosti chodili krajem s nevěstkou a hudebníkem, který zvukem podporoval jejich extatické tance. Náboženský směr kultu plodnosti byl přes svůj nevédský původ nakonec přijat pod téměř nekonečná křídla toho, čemu v simplifikující zkratce říkáme hinduismus.
Ne všichni poutníci Indii ve svých hlavách poberou (ona vlastně zcela pobrat nelze) a tak se v cestopisech o poříčí Indu objevovala častá překvapení, např. řecký cestovatel Megasthenés (přibližně 350–290 př. n. l.) údajně na horním toku Indu v Kašmíru viděl kmen lidí bez úst nebo také jak zlato ze země dolují obří mravenci velikosti psů. To je obraz, který se běžně nedostavuje ani po velmi intenzivním sdílení čilumu se sádhuy, nicméně přebírání historek z doslechu bylo v té době běžným zdrojem (o těchto mravencích na východě mluvil již Herodotos – že by tam skutečně byli?) a přestože jeho slavná Indika se v původní verzi nedochovala, vypovídají pasáže přejaté jinými autory, v nichž se fragmenty Indiky zrcadlí, mnohé věrohodné o tehdejším životě na Indu. Cestopisy z Indie zaplnily celé rozsáhlé knihovny a nemálo cestovatelů, které Indus mocně přitahoval, tam prostě netrefilo. Snad jen v Janově to bylo považováno za úspěch.
Jsme nyní v jižním Pákistánu na dolním toku Indu. Řeka Indus se nepropsala jen do názvu Indie, ale koneckonců také do názvu Pákistánu, vždyť název vznikl spojením počátečních písmen jeho oblastí Pandžáb, Afghánia, Kašmír, Sindhu (tedy řeka, původně míněno řeka Indus). Urdské pák také znamená čistý, zatímco stán je perské zakončení názvu zemí, historicky použité v pákistánském Balúčistánu. Pákistán tedy také znamená „čistá země“ nebo „země čistých“. Zatímco nahoře v Ladakhu je koryto Indu jen několik desítek metrů široké, v divokých kaňonech dokonce jen několik metrů, tady dole před samotnou deltu je koryto Indu až 2 km široké a v době pravidelných záplav se rozlévá do šíře místy až 7 km. Před svým ústím do Arabského moře Indus protéká významným městem Hyderabád.
V Pákistánu je velmi levná železniční doprava a k tomu dříve platila 50% sleva pro cizince a další 50% sleva ze zbylé částky pro studenty. Navíc je cesta vlakem určitou kulturně společenskou událostí, kdy se lidé seznamují, druží, vypráví si příběhy, společně popíjejí čaj a pokuřují. Problematická je ovšem skutečnost, že našinec se v Pákistánu při obvyklém stravování na ulicích nevyhne intenzivním střevním obtížím, což v přeplněném vlaku znamená nepěkné chvilky. V mnohých odlehlejších oblastech Pákistánu si v hospodách u cest dáte jen rýži s pálivou omáčkou a ta se jí (cizincům) rukama velmi obtížně. Obecně je kuchyně v Pákistánu pikantní a hodně se přidává koriandr. Zjednodušeně řečeno platí, že při pozemní cestě k Indu je kuchyně čím dál, tím pikantnější. To, co na poutníka čeká na ulicích indického Pandžábu za řekou Indus je potom vrchol, který vžene slzy do očí patrně každému. V gurmánské rovině může platit starořecká teze, že za řekou Indus je (gurmánský) konec světa. Celkově je cestování po Pákistánu jednoduché, levné a zajímavé.
Delta, nekonečnost a blažené zření
Rozlehlou deltou ústí Indus do Arabského moře, respektive Indického oceánu. Tady se příběh Indu vlévá do své další kapitoly, ve které své plachty napínají koráby, jejichž kapitáni směnili bezpečí sycené (s)vědomím hříchu za zodpovědné nebezpečí otevřené svobody, ze které se také může zvedat žaludek a kde je hříchem nenaplnit poslání, cestu srdce – tisíc přešlapů pro onen jeden krok proměny. Na nekonečné ploše oceánu se směňuje dar života za věčnost, Cestu k Jednotě. Dobro, zlo, to platí na řece. Tady se není čeho chytit, kategorie se hroutí, (s)vědomí mizí. Hic sunt moralis leones, zaznívá varování myslitelů odněkud z delty. Nikdy není pozdě vyplout. Splavit svůj Indus, vyplynout širokou deltou na znejišťující plochu oceánu, vyzvrátit hřích z šoku svobody a konečně rišijovsky zřít skutečný obzor… Je to krásné zření. Je to prosté zření. Je to blažené zření.
Zdroj:
HAVELKA, Ondřej. Náboženský šok: Religiózní otřesy v odlišných náboženstvích a kulturách, mezináboženský dialog a praktická religionistika poutnickou perspektivou. Praha: Akbar, 2021.
