Článek
Po předchozím ponoru do historie afrického čarodějnictví se posuneme do současnosti subsaharské Afriky. Mnozí Afričané míní, že čarodějnický útok má vždy osobní původ, pramení v osobě konkrétního čaroděje, který vysílá konkrétního zlého ducha proti oběti a nejedná se tedy o jakési neosobní zlo, které by nahodile postihlo oběť. Identita se zdá být klíčovým faktorem, a to jak identita oběti, tak identita čaroděje a onoho zlého ducha, který fakticky zabíjí. Ne všichni ovšem chápou vnitřní sílu čarodějnictví jako spolupráci se Satanem, případně jiným zlým duchem: například v západní Africe, konkrétně v Beninu, chápou vyznavači vodunu čarodějnictví jako využití okultní síly zvané àzě k útoku na člověka nebo skupinu lidí. Zasvěcenec, který dokáže s touto silou magicky manipulovat, může àzě využít jak k dobrému, pomoci druhému člověku třeba k léčbě, tak i ke zlému – k útoku, k zabití. Zasvěcenec, který využívá àzě k pomoci, je chápán jako léčitel, zatímco zasvěcenec manipulující àzě k útoku, je chápán jako čaroděj. Zde tedy nejde o oslovení osoby zlého ducha (typicky Satana), ale o schopnost manipulování neosobní okultní silou; přesto však původcem této síly je božstvo nebo duch. Čaroděj ovládající àzě má být schopen distančního zabití oběti nebo pozření její duše. V jiných částech Afriky jsou pochopitelně rozličná označení pro takovou sílu. Dále je možné k útoku využít jisté posvátné rostliny, jejichž magická moc – v západní Africe nazývaná bŏ– dokáže přimět božstva například k přivolání nemoci na oběť. Je to božstvo nebo duch, který je jistou metodou povolán, aby ublížil. Slovo bŏ v Beninu znamená také kouzlo (kouzelné zaříkadlo), magickou formuli nebo magický recept.
Afričané interpretují „zlou smrt“ – například zasažení bleskem, násilné zabití, náhlé úmrtí nebo utonutí – jako útok čaroděje. Psychické nemoci jsou povětšinou nahlíženy jako působení zlých duchů nebo rovněž útok čaroděje. U dalších nemocí se vždy zkoumá, jestli je nemoc běžná nebo nějak zvláštní, náhlá, bez zjevné příčiny – potom se taková nemoc považuje za útok čaroděje nebo, v oblastech s rozšířeným kultem předků, působení rozlíceného zemřelého předka, jehož je nutné udobřit příslušnou obětí. Čaroděj útočí buď přímo vysíláním zlého ducha na dotyčnou osobu nebo nepřímo, prostřednictvím magických předmětů s jistou mocí škodit tam, kde jsou schovány (v blízkosti domku, vesnice a podobně). Proto se často při podezření na útok čaroděje prohledává domácnost oběti a její blízké okolí. Může se také přizvat léčitel, který má za úkol zrušit kouzlo vyslané čarodějem a dotyčného nebo dotyčné od jeho působení očistit.
Z doposud řečeného je možné vytěžit tři zásadní skutečnosti: v africkém čarodějnictví hraje klíčovou roli identita zúčastněných osob, správně použité slovo a optio fundamentalis (tedy tzv. základní rozhodnutí) pro zlo. Není to tak, že by africký čaroděj jednoho klienta vyléčil, popřál mu pevné zdraví a pro následujícího klienta by vykonal útok s cílem zabít. Tento typ čarodějů, o něž zde běží, se nezabývá dobročinností a rozhodně se nezabývá duchovním vedením nebo duchovní radou tápajícímu člověku; jeho základní nastavení je explicitně pro zlo. Za duchovní radou se v Africe chodí k jiným lidem.
Využití bylin a částí lidského těla
Jiná metoda užívaná některými čaroději je využití jistých bylin – čaroděj z nich vytvoří jedovatý roztok nebo směs bylin pálí a dým s magickou destruktivní mocí vysílá směrem k vybrané oběti. Obranou před takovým útokem obvykle bývá očištění se léčivými bylinami, případně symbolické pohřbení (člověk si vykope hrob, položí se do něj a je symbolicky zasypán zeminou) doprovázené zvířecí obětí. Někdy léčitel používá zrcadlový protiútok, kterým odráží vyslané zlo zpátky na čaroděje. Tato metoda ovšem vystavuje samotného léčitele značnému nebezpečí a podle výpovědí Afričanů často končí smrtí jednoho z aktérů. Léčitel se ovšem může pomstít ještě po smrti, a tak mohou nakonec zemřít oba aktéři, kteří si zlo vzájemně vyměňovali.
Afričtí čarodějové mohou útočit na dálku bez znalosti oběti, ale podle přesvědčení lidí je útok efektivnější, když oběť zná a mnohem efektivnější, když objednavatel útoku čarodějovi doručí cokoli hmatatelného úzce spojeného s dotyčnou osobou: ústřižek vlasů, nehtů, obnošené prádlo, nebo dokonce krev osoby (např. šaty potřísněné krví). Někdy do hry nevstupuje přímo čaroděj, ale útočník zakoupí magický předmět (připravený původně čarodějem), který schová v blízkosti své oběti. V Africe existují místa, kde lze podobné předměty, stejně jako části lidského těla (končetiny, genitálie, hlavy a podobně), zakoupit. Čarodějové používají tyto části lidských těl k magickým úkonům, zvláštní síla se potom přikládá částem těla černošského albína; z jeho žlutých vlasů a bílé kůže čaroděj připravuje předměty, které mají zákazníkovi přinést štěstí v podnikání nebo v politickém vzestupu.
Bohatí Afričané se díky čarodějným praktikám spojeným s obětováním člověka a využitím jeho genitálií nebo končetin snaží vyléčit z rozličných typů rakoviny nebo AIDS. Mnohem častěji však člověk není obětován, ale části těl se jednoduše kupují v pohřebních firmách, případně se také těla kradou ze země po pohřbech. V některých zemích je v případě pohřbeného albína více méně jisté, že tělo bude nedlouho po spuštění do země opět vyzvednuto, ukradeno a využito pro účely čarodějnictví (pročež se často ani nepohřbívá, ale rovnou prodává). Stává se, že při smrtelné autonehodě zmizí penis mužské oběti nehody dříve, než dorazí záchranka nebo policie. Intimní části lidského těla znamenají vysoký a rychlý výdělek a mějme na paměti, že jsme v nejchudších zemích světa, kde lidé často bojují o holé přežití. Cílovým příjemcem intimních partií těla je čaroděj a kupcem zákazník, který potřebuje mocnou magií zvýšit možnost úspěchu v rozličných životních situacích. Neznamená to, že každá nehoda v subsaharské Africe skončí takovou praktikou, spíše jen upozorňuji na skutečnost, že i toto se děje. Někteří autoři už také upozorňují, že efektivně začarované části lidských těl se na darknetu prodávají nejenom v rámci Afriky, ale z afrických zemí do celého světa a jde o velmi výnosný byznys.
Proces zasvěcení
Vyslechl jsem přednášku bývalého ugandského čaroděje, který byl uchvácen zlým duchem ve věku sedmi let a postupně zasvěcován do světa čarodějnictví – v osmi letech byl duchem nabádán, aby pro postoupení do další úrovně zavraždil starou ženu, což se údajně stalo. Bývalý čaroděj, který se v dospělosti obrátil ke křesťanství, později identifikoval ze své pozice onoho ducha, jenž jej zasvětil, vedl, vybízel k obětem a poskytl mu schopnosti, jako Satana. Své schopnosti velmi draze prodával klientům, vykonal mnoho „postupových obětí“, zabíjel, útočil, ovládal temné umění a podle svých slov dokázal opouštět své tělo. Čaroděj, původem z malé vesnice v Ugandě, pocházel z rodiny, kde byla dlouhá tradice čarodějů: umění se ale nepředávalo učením, naopak, byl to duch, který obvykle dítě uchvátil a zasvětil do tajů temnoty tak hluboko, jak byl novic schopen. (Tento zdroj je samozřejmě silně ideově podbarven, zároveň však poskytuje vzácný vhled do nitra problematiky.) – U jiných směrů čarodějnictví je tomu ovšem jinak: například v případě čarodějnictví azande ve Středoafrické republice je umění předáváno vždy z rodiče na dítě; není to duch, kdo zasvěcuje, ale rodič – čaroděj. Pokud je čarodějem muž, může zasvětit pouze syna a jemu předat své umění – pokud je čarodějnicí žena, smí zasvětit pouze dceru.
Průvodní jev čarodějnictví – smrt
Čaroděj údajně často působí na svou oběť ve spánku a oběti se o čaroději – obvykle ovšem se skrytou identitou – zdá. Čaroděj podle Afričanů dokáže měnit svou podobu a zaútočit znenadání ve formě zvířete, a dokonce vstoupit do stromu a způsobit jeho pád na oběť. V Ghaně jsou čarodějnými schopnostmi nadány více ženy než muži a v této západoafrické zemi dokonce najdeme tábory pro rehabilitované čarodějnice, např. poměrně známý Gambaga Witch Camp v severní Ghaně založený v 18. století a stále fungující. Pokud je – obvykle stará žena, která něčím vyčnívá z průměru – identifikována jako čarodějnice, může se v Ghaně podrobit očistným rituálům – musí ale chtít a být v tom sama aktivní –, které ji magických schopností a náklonnosti k ubližování lidem mohou zbavit. Léčitel nakonec specifickými tahy hladí čarodějnici živou slepicí, poté slepici smrtelně pořeže na hrdle a nechá ji odkráčet; podle toho, na jakou stranu a jak specificky slepice padne, pozná léčitel, zda byla žena zbavena zlého ducha. Pokud se rituál opakovaně nezdaří, bývá čarodějnice zavražděna. Jestliže se rituál podaří a žena je považována za rehabilitovanou, smí žít, ale musí do smrti zůstat v táboře pro rehabilitované čarodějnice. Jistě existují také takoví čarodějové, kteří žádnou reálnou sílu nemají a se zlem nijak nepracují, jen chytře a obratně využívají neznalost a často také pověrčivost lidí a za nemalé peníze předstírají útoky na vybrané oběti – těmi se zde nezabývám.
Rituální vraždění se týká také těch dětí, o kterých se věří, že se narodily se zlým duchem, což se pozná podle nemoci rodičů po narození dítěte, sérii nešťastných událostí v rodině, nebo když první zuby rostou z horního patra… Stále také existuje rituální pohřbívání dítěte zaživa do základů velké, nově stavěné budovy, kupříkladu moderního obchodního centra, za účelem zdaru projektu. Poměrně známý čarodějný směr je kamerunská společnost nyongo: tamější čarodějové praktikují lidské oběti s cílem zotročit ducha obětovaného člověka, který poté pro čaroděje pracuje. Uvádí se také, že čaroděj svou činností dokáže jistým způsobem mrtvého oživit do stavu podobného zombie, ve kterém mu poté oběť rovněž slouží. Pokud v Kamerunu někdo dosáhne významného podnikatelského nebo politického úspěchu, předpokládá se, že je za tím činnost společnosti nyongo.
V Jižní Africe často čarodějové připravují mocné muti (přípravek, kouzlo nebo např. začarovanou část lidského těla) za použití lidské hlavy, genitálií, končetin, jazyka nebo krve. K přípravě muti, které má zajistit hospodářský úspěch, politický vzestup nebo likvidaci konkurence není neobvyklé obětování dítěte, případně albína. Většinu muti ovšem připravují tradiční léčitelé inyanga za použití bylin, kostí zvířat, zeminy, krve zvířecí oběti nebo třeba lvího tuku a s čarodějnictvím jako takovým nesouvisí, jde naopak o tradiční léčbu. Jihoafrický čaroděj, který připravuje smrtící muti, se nazývá tagati.
V souvislosti s čarodějnictvím se ve Středoafrické republice hovoří o směru azande a v sousedním Kamerunu o kindoki, což je výraz jak pro tento druh čarodějnictví, tak pro posednutí oběti zlými duchy nebo duchem. Pokud je v Kamerunu někdo obviněn z kindoki, je obvykle zabit za účelem ochrany společnosti. Tento typ vražd je již zaznamenáván také v kamerunské a konžské diaspoře v Británii a Francii. Ve východní Africe je čaroděj zaměřený na zabíjení lidí nazýván murogo a jeho umění se říká burogo.
Boj proti čarodějům
V Africe jsou každoročně popraveny tisícovky lidí obviněných z čarodějnictví. Známý je případ Marylandských rituálních vražd ze sedmdesátých let v Libérii: pro čarodějnické účely tam bylo v malé liberijské oblasti vykonáno kolem stovky rituálních vražd – obětem byly odstraněny hlavy, končetiny a genitálie, torza byla zohavena. Rituální vraždy byly organizovány vysokými státními úředníky, kteří byli nakonec odsouzeni a veřejně popraveni.
Aktéry boje proti čarodějům v současné Africe můžeme rozdělit do několika skupin, které se ovšem v reálném životě často prostupují a vzájemně si vypomáhají. Hlasitými bojovníky proti čarodějnictví jsou muslimové a křesťané různých denominací, kteří souladně věří, že jde o satanismus. Jak už bylo řečeno, tento boj má v Africe (v případě křesťanů) téměř dvoutisíciletou tradici. Další skupinou jsou kněží tradičních náboženství, např. vodunu, oriši nebo thronu a tradiční léčitelé, kteří často čaroděje stojící za nevyjasněnými úmrtími identifikují. Jindy je ovšem respektují nebo s nimi v mezních situacích spolupracují. V tom tkví složitost celé problematiky, neboť Afričané čarodějnictví zdaleka nenahlíží černobíle. Další skupinou jsou politická hnutí, zejména ta, která se kloní k modernizaci euroamerického střihu nebo také ta komunistická, která jsou háklivá na jakoukoli sociální moc duchovních nezávisle na vyznání. Další skupinou jsou potom různé humanitární organizace, které se při své činnosti v boji proti extrémní chudobě setkávají se strachem z čarodějů, obchodem s částmi lidských těl, rituálními vraždami apod. Skupiny, zejména zahraniční, které lidem horlivě vysvětlují, že čaroděj žádnou reálnou moc nemá, většinou u lidí nemají valného úspěchu, protože lidé se s reálnými dopady moci čarodějů běžně setkávají. Proto je jednou z nejvlivnějších skupin bojujících proti čarodějnictví skupina muslimů a křesťanů, kteří moc čarodějů nikterak nebagatelizují, naopak považují čaroděje za mimořádně silného a nebezpečného soupeře. Zjednodušeně řečeno, tito lidé nahlíží čaroděje jako osobu, která přivolává Satana a pobízí jej k útokům na vytipovanou oběť, případně k prostoupení magického předmětu jeho silou. Věří v reálnou a značnou moc čaroděje a v jeho veskrze zlou motivaci. V některých zemích (Malawi, Keňa a další) jsou rovněž ve společnosti etablováni profesionální lovci čarodějů.
Navzdory všem těmto skupinám a navzdory faktu, že se lidé čarodějů velmi obávají, zůstává institut čaroděje v africké společnosti živým. Zdá se, že v jistých mezních situacích je čaroděj pro společnost potřebný a jeho potřeba převáží odpor k lidským obětem. Navenek se dlouhodobě hovoří o potřebě čarodějnictví zlikvidovat, vnitřní přesvědčení lidí je ale zjevně odlišné.
Tradiční závěrečné vyprávění
Když mladý konžský léčitel kupoval toho příjemného horkého dne na čarodějném trhu první hlavu, měl z toho dosti rozporuplné pocity. Myslel si, že zakoupenou hlavu dostane v nějaké solidní neprůhledné tašce, snad dokonce značkové (za ty strašné peníze!), ale mýlil se, zcela naivně se mýlil… Po zaplacení obdržel hlavu asi třicetiletého černého muže – s vytřeštěnýma očima a zvláštně zkřiveným zamrzlým úsměvem, jako by se do věčnosti odebral v jásavém opojení (jednoho by napadlo, co se vlastně před setnutím stalo?) – rovnou do ruky, přičemž pravou rukou ji uchopil přímo tam, kde normálně hlava pokračuje v krk, a to mu nebylo nijak zvlášť příjemné. Nedivte se – je to celé lepkavé a tekoucí a mazlavé a vůbec… strašně neuzavřené, skoro jako živé, prostě nechutné! Bylo celkem jasné, že si takto s hlavou nemůže vykračovat městem, a tak byl nucen zakoupit hrubý pytel – za nehorázně vysokou cenu!, ten zlodějský obchodník s lidskými hlavami (mimochodem jde o tradiční a úctyhodné povolání – komu čest, tomu čest –) zneužil situace a prodal mu obyčejný pytel za cenu fejkové kabelky Louis Vuitton! – Hlavu do něho umístit, přehodit přes rameno a vydat se domů, kde rovnou provede magické obřady. Čarodějně temné, zlem oblepené obřady. Moc se na to těšil, miloval to domácí čarováníčko a s lidskou hlavou… jejda, to teprve bude počarování! Byla to ale chyba nováčka, která se pokutuje vysokým trestem.
Když si vykračoval podél moderní budovy Bank of Kongo, všiml si jeden z policajtů – chlupatých se tady neříká – hlídajících vchod do budovy, že pytel ve své spodní části rýsuje nápadnou podobu lidské tváře, dokonce tváře se smějící, ba snad i neuctivě tlemící, dokonce snad jemu se tlemící?! – A tak pro jistotu muže zastavil. Policajt do toho pytle žel projektoval svůj životní trabl, totiž panickou hrůzu z banality, že se mu někdo – přestože více než mrtvý – bude smát. Proto také hrdě oblékl uniformu, neboť v Kongu člověk s mundůrem fasuje také aureolu nedotknutelnosti (a rozhodně nevysmívatelnosti!). Vzhledem k tomu, že čarodějnictví je v Kongu nemilosrdně trestáno a vzhledem k dalším přitěžujícím okolnostem – léčitel byl z jiného etnika než policista (a to už stačí k pořádnému průseru) a měl u sebe nelegálně drženou zbraň a větší množství kokainu smíchaného s pracím práškem, střelným prachem a školní křídou – vzali si ho policisté stranou do parády, a protože byli při chuti a ve formě, ukončili vzadu na bankovním dvorku léčitelovu pozemskou pouť relativně rychle a téměř bezbolestně. No… téměř… Byla to celkem zdařilá řež, fašírka řeklo by se… Zprvu byla záměrem jen solidní invalidizace toho zatraceného neuctivého léčitele, jehož pytel na zádech se policistům vysmíval, ale brzy převážila neodvolatelná touha po vymazání jeho existence – přesněji řečeno uboze nízké existence, vždyť byl z jiného etnika! (a to vlastně stačí k totální nenávisti) – z povrchu zemského.
Když si léčitel uvědomil, že přišlo na věc a jeho svízel daleko přesahuje pouhou nakládačku, obdaroval ty dvě uniformované svině několika solidními háky, ale bohužel to nestačilo. Situace byla ztracená, snad jen Deus ex machina náhle vtrhnoucí na scénu mohl znamenat nečekanou záchranu, ale bohužel se nedostavil. Dva policejní zuby ztracené v betonové prasklině bankovního dvorku nebyly v porovnání s jeho životem ničím jiným, než znouzectností těsně před velkým gongem. Odešel ale se ctí! Zazněl vesmírný gong, zjevil se anděl smrti – skutečný exekutor Boží –, sežral léčitelovu duši a zmizel do bezčasí. (Další vývoj dramatu nebylo možné z času vnímat.) Tělo a náhradní hlavu policajti kvapem prodali na čarodějný trh, paradoxně právě na ten, ze kterého si umlácený léčitel před kratičkým časem zvesela vykračoval – přeci nevěnují tělo se dvěma hlavami bez jakéhokoli osobního profitu pohřební firmě, která by je stopro sama monetizovala, to dá rozum! – a vrátili se ke vchodu do budovy, aby střežili to nejcennější, co na světě je, totiž prašule (s tou jejich překrásnou ošuntělou vůní, kterou kryptoměna svým uživatelům nikdy nenabídne). Viva las cabezas! Viva el mago! Viva el Congo!!!
Zdroje:
HAVELKA, Ondřej. Synkretismus katolického křesťanství a západoafrického vodunu z teologicko etické perspektivy. Studia Theologica, roč. 23, č. 3 (2021), s. 149–174.
HAVELKA, Ondřej. The Syncretism of the Gabonese Bwiti Religion and Catholic Christianity from a Theological and Theological-Ethical Perspective. Acta Universitatis Carolinae Theologica, roč. 12, č. 1 (2022), s. 145–159.
HAVELKA, Ondřej. Křesťanství v Africe: tři fáze christianizace a specifika africké teologie a spirituality. Theologická revue, roč. 92, č. 3 (2022), s. 291–309.
HAVELKA, Ondřej. Falen, Douglas J. African Science: Witchcraft, Vodun, and Healing in Southern Benin. Religio, roč. 30, č. 1 (2022), s. 86–88.
MILLER, Norman N. Encounters with Witchcraft: Field Notes from Africa. New York: State University of New York Press, 2012, s. 149–174.
MIDDLETON, John – WINTER, E. H. Witchcraft and Sorcery in East Africa. London: Routledge, 2013, s. 29.
