Cesta za náboženstvími podél řeky Indus. Buddhistické prameny

Ti všichni nazírali hlubiny duchovního světa ze břehů řeky Indus; řeky, jež dala jméno zemi z hlediska náboženských tradic naprosto výjimečné – Indii. Indus napájel historická sídliště tak zvučných jmen jako Mohedžodáro a stál tak u samých počátků zrodu fascinujících indických náboženských myšlenek. Přestože později převzala v této oblasti sociálně strukturotvornou taktovku řeka Ganga, nejstarší kulturní a náboženskou historii Indie formoval Indus. Cestování podél této řeky je krásné, dobrodružné a mnohde náročné – cestovatel je ovšem odměněn tolika náboženskými, kulturními a přírodními poklady, že při pouti podél 3180 km dlouhé řeky násobně převáží všechny nástrahy v podobě nečekaných (a častých) závalů cest v Himálaji, výškové (akutní horské) nemoci u pramenů řeky, nebezpečí v konflikty zmítaném Kašmíru nebo nevyhnutelných střevních a žaludečních obtíží.

Prameny Indu pod svatou horou Kailás

Řeka Indus pramení pod posvátnou horou Kailás (6638 m n. m.) v Tibetu ve výšce přibližně 5600 m n. m. a své delty v Pákistánu dosáhne po více než třech tisících kilometrech. Už samotný pramen řeky se tak nachází na jednom z nejposvátnějších míst pro mnoho duchovních směrů. Pramenných přítoků Indu je ovšem více a lze tedy říci, že řeka pramení v západním Himálaji, v oblasti nazývané také Transhimálaj. Hora Kailás je posvátným poutním místem pro bönisty, buddhisty, džinisty a hinduisty a mocně přitahuje rovněž poutníky ostatních vyznání a v nemalé míře také duchovní hledače (jak se poeticky kerouacovsky říkávalo: dharmové poutníky). Pro tibetské buddhisty je Kailás náboženským středem světa, pro hinduisty je vrchol hory dokonce domovem boha Šivy, a tedy pro šivaismus je Kailás nejposvátnějším místem, z něhož nemůže pramenit nic jiného než řeka tak výjimečná, jakou Indus nesporně je, což dokládá jeho odkaz v nejstarší indické, perské i čínské literatuře, ale i v literárním dědictví vzdálenější provenience, např. řecké, a dokonce i akkadské.

Mnozí duchovní poutníci vykonávali a stále vykonávají náboženskou pouť kolem Kailásu. Z tohoto mysticky jiskřivého místa protkaného množstvím náboženských mýtů vyvěrá (chtělo by se snad říci emanuje) Indus, aby ve své vodě života rozdával vitalitu obrovskému území ze střechy světa až k Indickému oceánu. Pramen Indu v Tibetu v současné době střeží „rudý drak“, který nevykazuje přílišné pochopení pro toulky duchovním světem, ba zdá se, že ho duchovní svět silně dráždí. Řeka v Tibetu začíná svou pouť pod názvem Sênggê Zangbo, v překladu Lví řeka.

Z Tibetu Indus pokračuje do Indie, konkrétně do cestovatelsky mimořádně oblíbené oblasti buddhistického Ladakhu, kde se dharmový poutník téměř dotýká nebe, kde nejeden dharmový poutník natrvalo zakotvil, kde jsou – ottovsky řečeno – „brány do nebe“ tak krásné a syrové, že zrak přechází. Název Indus pramení ze sanskrtského Sindhu s významem řeka nebo také hraniční řeka. Peršané název vyslovovali Hindu a řeku vnímali jako velmi důležitou hranici, Řekové název převzali jako Indós, Římané později jako Indus. Odtud pramení název Indie, země Indů neboli Hindů, země, jenž znamená řeku, a to řeku hraniční, a každý cestovatel putující po zemi z Evropy na indický subkontinent bez váhání potvrdí, že překročením řeky Indu skutečně překonal onu hranici, otevřel bránu jiné úrovně (nejen náboženského) dobrodružství a vstoupil do země, o jejíž výjimečnosti lze jen těžko pochybovat.

Meditace a slaný čaj s máslem a tsampou

Jsme nyní vysoko v horách Ladakhu na nejvyšším toku Indu, který se klikatí v úzkém divokém korytě hluboko pod námi obklopen zeleným pásem vegetace a právě tady, v Malém Tibetu, jak se Ladakhu přezdívá, lze stále zakusit originální tibetskou kulturu a náboženskou tradici, která je v samotném Tibetu tvrdě modifikována směrem k čínské uniformitě. V Ladakhu přežívá Tibet a mnoho jeho kulturních, náboženských, jazykových i etnických pokladů díky tomu, že spadá pod Indii (přestože dlí vysoko nad Indií přinejmenším v trojím smyslu). Když jsem tady podél Indu cestoval poprvé, rozplýval jsem se v naprosté extázi – vysoko v buddhistických klášterech vystavěných na úpatích šestitisícovek s dechberoucími výhledy na údolí Indu jsem se cítil, jako bych se po tisíci letech vrátil domů. Racionálně nesmyslný pocit byl tak jasný, že jsem jej prostě přijal a nesváděl s ním jakýkoli boj, neboť jak říká Pascal: srdce má své důvody, které rozum nepoznává.

Pokud poutník cestuje sám, většina odlehlejších buddhistických klášterů mu své zdobné brány vždy otevře dokořán a může zdarma pobýt, jak dlouho jen chce. Jakmile se v Ladakhu ocitnete v klášteře, pohostí vás mniši v temně rudých oděvech čajem, který může na první ochutnání vyvolat silný gurmánský šok. Jedná se o velmi silný černý čaj, připravovaný v mléce s jačím máslem, tsampou a solí. Aby jej cestovatel vypil, což je zvyková povinnost, musí zapomenout na všechno, co od čaje čeká; a stejný postoj je užitečné zaujmout i vzhledem k duchovní rovině návštěvy kláštera. V Indii jsem si zvykl na mnohé, ale na chuť tohoto tibetského čaje jsem si nezvykl ani po mnoha pokusech. Na rozdíl od Nilu a Eufratu, kde jsem poutníkům vřele doporučoval degustaci vynikající kávy, povodí Indu vévodí čaj v rozličných způsobech přípravy. Tady na severu do čaje nepřidávají chilli jako jižněji v Pandžábu, ale jeho slaná chuť je pro našince nemalou výzvou. Zkuste si představit řídkou, velmi mastnou, slanou krupicovou kaši se silným čajem dohromady a jste celkem blízko chuti čaje v buddhistickém klášteře. Dole v údolí na březích Indu ale dostanete klasický indický čaj, tedy černý čaj v horkém velmi sladkém mléce, který při dlouhých pěších pochodech vždy spolehlivě dodá energii. Kdo by si chtěl vychutnat jemné chutě čajů z rozličných indických plantáží připravených ve vodě bez sladidla, ten není v Indii na správném místě.

Tady na střeše světa je Indus divoký a čistý, stejně jako vzduch, příroda a koneckonců i lidé. Přijal jsem mnoho pozvání nejen do klášterů, ale i do venkovských domácností vždy usměvavých Tibeťanů. Kdo by chtěl na nějakou dobu opustit svůj život a spočinout na čas o úroveň výše, jeden z odlehlejších klášterů v Ladakhu nad Indem je velmi dobrou volbou. Zima je tady dlouhá a tuhá, ale množství sněhu zaručí klid, když klášter odřízne od veškerého světa tam dole. Dole se řeší dobro a zlo, žádoucí a nežádoucí, mravné a nemravné a stále dokola. Tady nahoře je to jen ozvěna z údolí. Tady se lidská osoba táže sebe sama na víc. Ticho, myšlení, hodiny nemyšlení… A zima, strašná zima. Kontrastem jsou potom letní (původně však zimní) slavnosti, kdy některé kláštery organizují tradiční buddhistické festivaly s maskami démonů a božstev, které přivábí do jindy klidných klášterů množství venkovanů ze širokého okolí i turistů z celého světa a v klášteře je tři dny neobyčejně živo.

Nebe nad Kašmírem – bohové a rakety

Indus se klikatí buddhistickým Ladakhem skrze zelené údolí obklopené suchými hnědými skalnatými horami; bílé vrcholky mají v létě jen nejvyšší hory. Barva, která nad údolím vládne, je sytá hněď bez života. Řeka plyne k hlavnímu ladakhskému městu Leh, kde lze kromě buddhistických klášterů navštívit také svatyně hinduistické, muslimské, křesťanské a sikhské. Nejstarší zdejší náboženská tradice je hinduistická a také islám je zde přítomen už 1000 let, na první pohled ovšem dominuje tradice buddhistická. V Léhu může cestovatel navštívit zajímavou mešitu, ale ty nejpohádkovější mešity, které jsem na cestách v oblasti Indu viděl, jsou kousek dál v kašmírském Šrínagaru. V Léhu také poměrně dlouho působí Moravští bratři, nevelká křesťanská komunita zde má i svůj kostel. Ve městě lze výjimečně natrefit i na hinduistického svatého muže – sádhua –, jimž se ale budu blíže věnovat na středním toku Indu, respektive na jeho významných přítocích v Pandžábu a zde jen dodám, že mimořádná koncentrace sádhuú je hlavně u pramenů Gangy a podél celého jejího toku. Tady v Léhu je také nemálo sikhů a v minulosti zde kvetly rozličné synkretismy, ovšem přes tuto náboženskou rozmanitost Léhu jasně vévodí tibetský buddhismus, vždyť v době největšího rozmachu Tibetské říše v 8. stol. byl celý Ladakh tibetským územím a dodnes to je na první pohled zjevné.

Buddhistický Ladakh se zdá být oázou míru a místem hluboké meditace, ale není to vždy celá pravda: Ladakh je součástí Kašmíru a ten je dlouhodobě zmítán mocenskými boji, a tak se na nebi nad Kašmírem vedle množství bohů přetahují o vliv také indické a pákistánské rakety, které si obě země pravidelně vyměňují. Obě strany tvrdí, že stojí na straně dobra, zlí jsou ti druzí a jsme opět u toho: otázka „co je dobro“ se v Kašmíru zase vtírá na mysl. V Léhu v posledních desetiletích bohužel dochází také k nábožensky motivovaným útokům. Tvrdit, že mnohá náboženství v Léhu existují harmonicky pospolu, jak to někteří turisté po kratičké návštěvě s oblibou činí, není přesné. Náboženství zde nežijí spolu, ale vedle sebe, čas od času proti sobě. V době mé první návštěvy tohoto města ležícího v průměrné nadmořské výšce 3500 m n. m. byl z důvodu probíhajícího konfliktu v Kašmíru noční zákaz vycházení. Pokud se cestovatel nestihl do setmění vrátit do své ubytovny, musel absolvovat cestu od jednoho vojáka k druhému, přibližně po sto metrech. Vojáci si jej předávali za stále namířené ostře nabité zbraně. Ve Šrínagaru a v Kargilu bylo ale podstatně hůře: Poté, co v Kargilu protesty přerostly ve střelbu do lidí, byl vyhlášen celodenní zákaz vycházení ve městech a zrušena byla veškerá přeprava osob; podél Indu a jeho přítoků jsem proto cestoval stopem díky zásobovacím kamionům, a hlavně vojenským konvojům, kde mě vždy jedno z desítek vojenských aut vzalo.

Sikhští vojáci si ovšem občas neodpustili vtípek a jednou mě zcela škodolibě bez jiného důvodu vysadili v nejvyšším místě silnice podél Indu ve výšce 5300 m n. m. uprostřed ničeho. Stopl jsem naštěstí hned další jedoucí náklaďák, ze kterého pro samé ozdoby, barevné nálepky Šivů a Ganéšů, kouře vonných tyčinek, cigarety řidiče a přenosné vodní dýmky závozníka, nebylo prakticky nic vidět, což je v himálajských serpentinách značná nevýhoda. (V Indii jsem říkával, že řidiči obvykle pro samého Šivu nevidí na cestu a bylo v tom jen málo nadsázky.) Na druhou stranu stopnout cokoli ve výše nad pět kilometrů a poté se odevzdat do Šivovy náruče v rytmu udávaném kapkami krve z nosu za konstantního hučení v hlavě z výškové nemoci je přesně ten zážitek, který nabídne jen málokterá cesta podél světového veletoku.

Pokud se cestovatel z Léhu vydá stopem na sever (což byla jeden čas cestovatelská móda), přejede po chvíli sedlo ve výši 5 600 m n. m., a to je patrně nejvyšší bod, do kterého je schopen dostat se stopem bez jediného kroku pěšky na celém světě (tedy alespoň o žádném vyšším nevím). Jedním dechem musím dodat, že i ve výškách nad pět kilometrů pracují silničáři z kasty nedotknutelných v naprosto otřesných pracovních podmínkách. Tito novodobí fakíři, jak se je ve vší úctě hraničící s obdivem nezdráhám nazvat, nechodí bosí po žhavém uhlí, tito pánové a rovněž dámy chodí bosí po právě položeném žhavém asfaltu. Kdo by se divil, že tvrdou práci silničářů vykonávají rovněž ženy, měl by vědět, že tvrdá fyzická práce (např. na stavbách) je v Indii spíše ženskou záležitostí.

Dlouhé (a náročné) tůry mezi buddhistickými kláštery cestou podél Indu jsou patrně tím nejkrásnějším, co putování podél řeky nabízí; namátkou zmíním např. kláštery Chemrey jen několik kilometrů od řečiště Indu, nebo Hemis, který bývá ovšem plný turistů. Přímo nad Indem se tyčí klášter Tikse, což je jakási menší (ovšem i tak úctyhodně velká) kopie lhaské Potaly, ukrývající velmi cennou a důležitou knihovnu tibetských textů, rovněž klášter Spituk ční přímo nad Indem, stejně jako klášter Stakna a mnohé další. Některé pěkné buddhistické kláštery neleží přímo nad Indem, ale nad jeho menšími přítoky; za návštěvu rozhodně stojí např. Lamayuru cestou ze Šrínagaru. Pánové Hanzelka a Zikmund říkali „je-li kde na světě ráj, je to ve Šrínagaru“ a s tím nemohu nesouhlasit, ale za sebe přidávám k hlavnímu kašmírskému městu celý Ladakh, království doslova nebeské. Šrínagar ovšem neleží přímo na Indu a jeho krásné zdobené dřevěné mešity a přepychové houseboaty, kde se ubytujete za pár korun ponechám na jinou cestu. Na každý pád, klášterů je na střeše světa nespočet a nejhlubšího ponoru do duchovního světa se cestovateli dostane zejména v těch nejodlehlejších, neboť ty jednoduše přístupně jsou silně poznamenány masovým turismem.

Osmitisícovky, barevné náklaďáky a přátelští lidé

Řeka Indus pokračuje z indického Kašmíru do pákistánského Kašmíru, konkrétně do oblasti Gilgit-Baltistán, kde mimo jiné přímo obtéká osmitisícovku Nanga Parbat (8125 m n. m.), v překladu Nahá hora. Západně od Nanga Parbatu Indus geograficky odděluje západní Himálaj od Karákorámu a Hindúkúše. Příroda je tady naprosto dechberoucí a přitahuje kromě dharmových poutníků a horolezců také milovníky divoké vody, které tu a tam uvidíte užívat si hrozivě hlučících peřejí. Cestování pestrobarevnými pákistánskými náklaďáky je pomalé a vzhledem k terénu ne právě uklidňující, ale přestávky na výborný mléčný čaj na tradičních pákistánských odpočívadlech, kde se cestovatel cítí jako v pohádce z tisíce a jedné noci, jsou kouzelné. Nebudeme si nalhávat, že se řidiči náklaďáků uklidňují před náročným terénem pouze čajem; pronikavá vůně hořícího pepře prozrazuje, co se ukrývá ve vodní dýmce a proč jsou všichni kolem v takové pohodě.

Lidé jsou v Pákistánu k cestovateli většinou pohostinní a přátelští, a to zejména na venkově a tady vysoko v horách dvojnásob. Cestu často přerušují sesuvy půdy a jimi způsobené závaly přístupových cest, což může znamenat několikahodinové, ale i několikadenní zdržení. Ve městech musí poutník počítat s tím, že se ho budou snažit ošidit, jak jen to půjde, ale je to šizení ze strany starousedlíků zcela morální (v souladu se svědomím), mravné (v souladu se společenskými pravidly) a z pohledu prodejce nanejvýš žádoucí, vždyť snaha prodat za co nejvyšší cenu je obchodníkův elementární imperativ, a pokud se kupující nenamáhá smlouvat, nemravně se chová právě on, tedy kupující.

Jsme nyní v pákistánském Kašmíru – v oblasti, kde dnes vládne islám, ale v 8. stol. sahala až sem Tibetská říše, což je stále patrné z obrazů Buddhy vytesaných ve skalách. V dějinách zde byl přítomný buddhismus i hinduismus a možná trochu nečekaně také řecký polyteismus a jejich vzájemné synkretismy v rozličných podobách. Tibetská veleříše na konci 1. tisíciletí pokrývala také blízkou část dnešního Afghánistánu, kde tálibánští islamisté provedli světoznámé smutné odstřelení impozantních buddhistických soch. Odpověď na otázku „co je dobro“ se překročením hranice Indie a Pákistánu zásadně mění. To, co mohlo být dobré, je nyní zlé a naopak.

Indus dále padá dolů na jih směrem k hlavnímu pákistánskému městu Islámábádu. Dále jižněji v oblasti města Dera Ismail Khan může cestovatel navštívit starobylé ruiny hinduistických klášterů Kafir Kot ležící na březích Indu a připomenout si tak, že současná ryze islámská země má velmi rozmanité náboženské dějiny. Ještě dále jižním směrem se nachází most přes Indus u města Multan. Je to dřívější nejčastější místo setkání českých cestovatelů s řekou Indus obvykle při pozemní cestě do Indie. Také já jsem na tomto mostě poprvé spatřil Indus ve svých devatenácti letech z okénka stopnutého přeloženého barevného náklaďáku šinoucího se rychlostí, která dovolovala devadesátiletým cyklistům pohodlné předjíždění a mě umožňovala pořádně se pokochat krajinou a hltat kulturní rozdíly cestou do země poutníkům zaslíbené. (Těm cyklistům mohlo být i třicet, ale rozhodně vypadali na spokojených devadesát.)

Multan je pozoruhodné město v pákistánském Pandžábu, kde najdete množství súfijských svatyní, starobylých chrámů a zdobných hrobek. V Multanu stával Chrám slunečního boha Aditya, který byl centrem historicky velmi významného města, jež při svém tažení obsadil také Alexandr Veliký. Sluneční kult mohl být odvozen od Mithrova náboženství. Čínský buddhistický mnich a velký cestovatel Hsuen Tsang místo patrně navštívil v roce 641 n. l. a popsal obraz boha slunce v multanském chrámu v podobě sochy z ryzího zlata s očima z velkých červených rubínů. Chrám byl srovnán se zemí muslimy o několik století později. Nevešel se do (tehdejšího) islámského pohledu na svět, a zatímco původně symbolizoval dobro, tehdy začal symbolizovat zlo. Musím říci, že běžní muslimové jsou k poutníkům jinověrcům povětšinou velmi tolerantní, ale islám obecně – přestože se bráním zobecňování, nyní si jej zkratkovitě dovolím – poměrně rád maže náboženské dějiny vypovídající o době před jeho příchodem do oblasti. Ono to nakonec není tak nepochopitelné, protože na tu vtíravou otázku „co je dobro“ (která se mi prolomila do článku a nemohu se jí zbavit) lze v konečném důsledku položit jen nábožensky zakotvenou odpověď, anebo nekonečno vzájemně si odporujících odpovědí filozofických (aniž bych tím chtěl obhajovat ničení náboženských památek, ba právě naopak).

Řekové na řece Indus

Za řekou Indus je konec světa. Tak se předpokládalo ve starověkém Řecku snad ještě za Sókrata. Výrok dráždil mnohé myslitele včetně Platóna, který se – rozhodně nikoli jako první Řek – vypravil až za Indus, kde nenašel konec světa, ani svět ideí představený v jeho impozantním díle, ale zemi unikátních náboženských tradic. V té době již kultury v oblasti toku Indu pevně stály na tisícileté vyspělé tradici a hledajícímu cestovateli mohly nabídnout rozvinuté náboženské systémy. Platón na Indu a za ním objevil fascinující svět, jehož náboženské představy se nesmazatelně vtiskly do jeho učení, aby později (skrze Klementa, Origena, Augustina a další) významně ovlivnily – nebo spíše přímo formovaly – naše „západní“ myšlení. Domnívám se, že naše myšlení (mohu-li si opět dovolit takové hrubé zobecnění) je napájené řekou Indus mnohem více než Jordánem. Zatímco Platón a mnozí další významní řečtí filozofové přinesli indické náboženské a filozofické představy ke Středozemnímu moři, opačným směrem se rozlévaly představy řecké, které v oblasti řeky Indus nemálo oplodňovaly východní myšlenkové systémy.

Alexandr Veliký (kterého v Indii nechovají v oblibě) nedlouho po Platónově působení oblast Indu připojil ke své veleříši a později byl horní tok Indu hlavní žilou Indo-řeckého království, v němž na jevišti dějin odehrály své spíše vedlejší role unikátní synkretismy indického buddhismu a helénského polyteismu nebo také pozdější synkretismus hinduismu, zoroastrismu a helénského polyteismu. Snad právě v této době – před přelomem námi nahlíženého letopočtu – helénští králové Indo-řeckého království (v oblasti Pandžábu) vysílali až ke Středozemnímu moři buddhistické misionáře. Rozhovor buddhistického mnicha z Pandžábu s jedním z prvních hlasatelů Krista kdesi v (dnešní turecké) Kappadokii vedený v lidovém řeckém dialektu koiné je zajímavá představa a vůbec není nereálná; rozhodně bych takové disputaci – patrně o podstatě dobra – rád naslouchal. Mimochodem, když vidím malby křesťanských asketů na východních kostelech, např. v Rumunských horách, nemohu se ubránit dojmu, že se dívám spíše na indické jóginy, a ne na křesťanské askety. Na fasádě pravoslavného kostela taková malba vždy spolehlivě překvapí. Byla to právě řecko-buddhistická kultura z povodí Indu, která patrně mohla za rozšíření antropomorfního zobrazování v pozdějším buddhismu. Před příchodem řeckého vlivu do Indie byly běžné spíše symboly (kolo dharmy, strom bódhi, prázdný trůn, stopa Buddhy…), ale nikoli vyobrazení meditujícího člověka. Tento typ prezentace přijal pozdější buddhismus snad právě od Řeků.

V příští (závěrečné epizodě) budeme putoval dál po proudu Indu až k jeho deltě.

Zdroj:

HAVELKA, Ondřej. Náboženský šok: Religiózní otřesy v odlišných náboženstvích a kulturách, mezináboženský dialog a praktická religionistika poutnickou perspektivou. Praha: Akbar, 2021.