Labrety, odhalená těla, skarifikace ňader. Unikátní zdobení ve střední Africe

Mursiové jsou mimořádně zajímavým surmickým etnikem žijícím na obou stranách hranice Etiopie a Jižního Súdánu v odlehlých oblastech povětšinou na etiopské straně mezi řekami Omo a Mago.

Jsou známí především pro své vizuálně poutavé tělesné modifikace a zdobení: vkládání labrety do proříznutého spodního rtu a ušních lalůčků u dospívajících dívek, výraznou skarifikaci a konečně také zmenšování části lebky. Mursijskému náboženství (a náboženskému pozadí modifikací) jsem již věnoval prostor – v tomto článku se proto zaměřím úžeji na tradici labret (a to po celé střední Africe).

Dospívajícím mursijským (a také surmským a surijským) dívkám se při přechodovém rituálu prořezává spodní ret, do něhož vkládá malý dřevěný nebo terakotový talířek (v jazyce mursina débíá túgóin), který se postupem času zvětšuje až k průměru 30 cm. Tato modifikace je známá i z jiných částí světa a bývá označována jako labreta, což je pojem značící všechny formy modifikací týkajících se rtů (labrum).

Stejné modifikace dodnes provádí i sousední etnika Surma a Suri. Dříve se v oblasti střední Afriky vkládaly ženám talířky do spodního i horního rtu, někdy také do nosu na obou stranách nad nosními dírkami. Protože dnes již cestovatel labrety v obou rtech v Africe neuvidí, doplňuji článek historickými fotografiemi, které dokumentují tuto unikátní tradici.

Archeologické nálezy dokládají aplikaci labret v oblasti dnešní Etiopie, Jižního Súdánu a Eritrei již kolem roku 3 300 př. n. l. Kolem roku 1 000 př. n. l. byly labrety rozšířeny po celé střední Africe. Nejstarší užívání labret je ale přičítáno oblasti dnešního Íránu v období přibližně 6 400 př. n. l. Na Balkáně se tyto tělesné modifikace začaly praktikovat asi v období 5 000 př. n. l. a udržely se tam tisíce let. V Mezoamerice jsou nálezy podobného typu datovány do období asi 1 500 př. n. l. To neznamená, že dříve a jinde taková tradice neexistovala, pouze absentují archeologické doklady.

Než se kulturně a nábožensky motivované prořezávání rtů a vkládání talířků rozšířilo na větší území, bylo podle historika Granta Keddieho na světě šest původních ohnisek tohoto zvyku: dvě na Předním východě a dále po jednom v centrální Africe, v severním Pacifiku, v Mexiku a v Jižní Americe. Pouze v Etiopii a Jižním Súdánu se tento zvyk udržel v nepřetržité tradici do současnosti.

Náboženský mýtus pocházející z oblasti Čadského jezera vypovídá, že dívkám se labrety vkládaly kvůli podobnosti s mýtickou žábou, která naučila první ženu jak vychovávat dcery. Ve všech současných zemích kolem Čadského jezera – tedy v Čadu, Kamerunu, Nigérii a Nigeru – se našly hojné doklady o používání labret. Z oblasti máme nejen fotografie, ale dokonce i unikátní video pořízené v roce 1924 u etnika Sarů v Čadu, poblíž hranice s Kamerunem. Sarské ženy vkládaly labrety do obou rtů, na videu ukazují rovněž vyjmutí labret. Dnes již tato tradice u Čadského jezera neexistuje.

Další náboženské zdůvodnění známé od jihoamerických Aztéků vypovídá, že zlatá orlí labreta aztéckého panovníka odkazovala k orlu, který zavedl Aztéky do oblasti jejich působení. V Mezoamerice byly labrety aplikovány ženám i mužům. Pojďme ale zpátky do Afriky: mezi Mursii je dnes labreta určena výhradně ženám.

Někteří badatelé tvrdí, že labreta u Mursiů je zvykem kulturním, ovšem u Mursiů a obecně u domorodých etnik žijících po staletí a tisíciletí téměř nezměněným způsobem života, jsou kultura a náboženství od sebe neoddělitelné, jsou součástí jednoho společenského celku.

Tradice labret je tradice nezpochybnitelná a celospolečenská. Nelze ji označit za pouze kulturní, nebo pouze náboženskou – takto to zkrátka u Mursiů nefunguje. Protože jde o tradici velmi starou a Mursiové ve většině doposud nevládnou psaným slovem, nelze s jistotou doložit původní motivaci tohoto zvyku.

Důvod vkládání talířku do spodního rtu u dnešních Mursiů není zcela jasný: Mursiové většinou odpovídají, že jde o ozdobu s výpovědní hodnotou dospělosti. Někteří badatelé přišli s názorem, že jde naopak o záměrně hyzdění ženy po svatbě, aby nebyla atraktivní pro jiné muže. Některé dívky ovšem mají talířek, přestože jsou nezadané a jiné zase talířek nemají, přestože jsou vdané.

Poměrně věrohodná se zdá být teze, podle které tak Mursiové začali činit poté, co Arabové ze severu pravidelně přijížděli a doslova lovili dospívající dívky, které unášeli do harémů arabského světa. Dívky s takto zdeformovanou tváří údajně ignorovali. Zvyk je ovšem mnohem starší než arabské nájezdy. Navíc byl rozšířen i v oblastech, kde k těmto situacím nedocházelo.

Tezí je více, Mursiové zájem badatelů příliš nechápou a odkazují jednoduše k ozdobě. Mursiové se sami sebe příliš neptají, proč se něco dělá, prostě to dělají, protože to dělali jejich předkové. Zvyk a tradice stojí vysoko nad potenciální otázkou po zdůvodnění. Proč některé kmeny vkládaly ženám labrety pouze do jednoho ze rtů? Proč jiné modifikovaly oba rty? Proč další přidávaly talířky do ušních laloků a nosu? Vzhledem k zaniklé tradici (a absenci primárních písemných pramenů) zůstanou otázky zatím nezodpovězené. Jisté je pouze to, že dívky se pro takovou modifikaci nerozhodovaly autonomně, ale musely se podřídit tradici svého kmene.

Dnešní mursijské ženy mají talířky ze rtu běžně vyndané, jakmile však přijdou do kontaktu s člověkem mimo svou rodinu, ihned jej vkládají. S talířkem téměř nemohou artikulovat, bez něho jen o málo lépe. Cestovatele u Mursiů nepřekvapí jen tělesné modifikace, ale také tradiční nahota. Ženy se ve svých vesnicích pohybují pouze v jednoduché hrubé suknici, případně mají hrubou látku nasazenou přes jedno rameno. Muži se ve vesnicích často pohybují zcela nazí.

Autoři jako je David Turton si přibližně od roku 2000 rovněž všímají fenoménu, kdy se v dostupnějších oblastech, kam často směřují turisté, dívkám finančně vyplatí mít co největší retní labretu, protože takové dívky turisté vyhledávají a za finanční odměny si je fotí. V těchto „nárazových“ oblastech může být novou motivací pro prořezávání rtů jednoduše snadný a na tamější poměry vysoký finanční (nebo jiný materiální) zisk.

U Mursiů se také stále můžeme setkat s deformováním hlavy, jakýmsi zužováním či zmenšováním lebky směrem do temene. Tento zvyk je doložen již v nejstarších dochovaných textech starověkého Egypta – tam šlo o protahování lebky – a patrně byl aplikován po celém povodí Nilu až k oblasti údolí Omo. Mezi významné egyptské vládce zobrazované s takto protáhlou lebkou patří Achnaton a Nefertiti.

Tato deformace se u Mursiů opticky umocňuje linií z vlasů. Podobnou tělesnou modifikaci prováděla rovněž některá jihoamerická etnika. U Mursiů jsem nepozoroval přímo protažené lebky, ale zmenšené temenní části lebek, přičemž reálné zmenšení bylo ještě vizuálně zvýrazňováno pruhem vlasů na místě přechodu.

Zdroj:

HAVELKA, Ondřej. Africké náboženské tradice: duchovní bohatství nejchudšího kontinentu. Praha: Dingir, 2025.