Náboženský šok

Jógin v indickém Váránasí si přímo přede mnou na přirození zavěsil dvacetikilové závaží (což partička Brazilců streamovala via Instagram), zatímco v Pampanze na Filipínách přibili člověka na kříž a za zvuku modliteb jej vztyčili vzhůru. Nahý zasvěcenec s rukama zbrocenýma krví oběti v beninském Cotonou se na mě při vodunském obřadu podíval tak zle a pronikavě, že jsem byl naprosto bez síly k další cestě, načež se lidé v nedalekém kostele při mši kolem mě najednou vymrštili z lavic a začali hulákat, tleskat a tančit, div nemetali kozelce. Prapodivný kněz nedaleko haitského Ouanaminthe měl na oltáři vedle voodoo sošek křesťanské symboly a televizi, z níž scientolog Tom Cruise právě diváky naprosto vážně přesvědčoval, že za vším stojí krutovládce galaktické konfederace Xenu. V Turnově na náměstí na mě zpoza keře vyskočili radostně bubnující zvěstovatelé Krišny, zatímco jakýsi politik na pódiu o pár metrů dál hulákal, že musíme tvrdě bránit „křesťanskou identitu Evropy“ (což mu na Telegramu pravidelně zvyšovalo sledovanost zcela nekřesťanské vrstvy společnosti), aniž by – jak se při pozdějším rozhovoru (bohužel »nebo spíše bohudík«) ukázalo – ztrácel čas četbou Nového zákona. V New Yorku na Wall Street bylo více buddhistických mnichů (vzájemně se fotících na své nejnovější tablety) než byznysmenů a z londýnských autobusů na mě útočily obří nápisy sdělující, že Bůh není, protože to „vědci zjistili“ (za což na Facebooku sklidili tři miliony lajků, ovšem Musk je přetweetoval tvrzením, že Boha brzy najde ve vesmíru).

To je několik příkladů z „cestovatelského terénu“, které mohou v cestovateli vyvolat náboženský šok a jeho oči deformovat do tvaru otazníku. Leckdy pro něj není nutné cestovat daleko, ovšem na cestách je obvykle častější a intenzivnější, už kvůli tomu, že cestovatel bývá otevřenější a citlivější k okolním vjemům (pokud mezi sebe a vjemy nestrká přehršel elektroniky a pokud necestuje tak rychle, že všem vjemům uteče).

Podoby náboženského šoku

Cestovatel po vzdálených koutech planety zažívá běžně dnes již dobře známý kulturní šok, a přestože náboženství bývá uváděno jako jedna z příčin kulturního šoku, je podle mého názoru přesnější definovat náboženský šok jako příbuzný, ale samostatný fenomén. Jinak působí na zrychleného turistu, obehnaného hradbou pečlivého itineráře, který spěchá se sluchátky v uších, selfie tyčí v ruce a dronem nad hlavou, aby v několika snapchatově prchavých okamžicích odškrtal položky ve svém seznamu (a hlavně pořádně nasytil sítě) a do cizí země se nepřijel nechat „zasáhnout“ nebo dokonce „proměnit“, ale v rychlosti a nejlépe levně a bezpečně získat další instantní zážitek, a jinak působí na vnímavého poutníka, který cestuje pomalu, v klidu nasává svět – případně i blahodárné tekutiny (myslím samozřejmě kávu) –, sleduje kulturní a náboženské proměny a je otevřen alteritě, aby jej „zasáhla“ a jeho cesta aby jej pomalu proměňovala, formovala a utvářela, aby jej „přepodstatnila“.

Náboženský šok může mít více podob: 1. otřes, prožitek něčeho nečekaného, zvláštního, vzhledem k cestovatelově domácímu náboženství (nebo bezvěrectví) mimořádného; 2. okouzlení, tedy zakušení čehosi svůdného, lákavého, na první pohled „té správné duchovní cesty“, která cestovateli zatím nebyla známa; 3. znechucení, jinými slovy náboženský prožitek z pohledu cestovatele hloupý, absurdní, krutý, nechutný nebo kýčovitý.

Náboženský otřes – tvrdá rána po hlavě i peníze ve chřtánu

Náboženský otřes obvykle přichází při rychlých změnách prostředí, typicky při několikahodinovém přeletu do zcela jiné kultury: jedná se o nečekané události v očekávaném náboženství. Vzpomínám si na několik náboženských otřesů vysoko v Himálaji: putoval jsem několik dní překrásnými horami Ladakhu, abych po náročném výstupu najednou na vysoké skále spatřil při západu slunce úchvatný buddhistický klášter. Opatrně jsem už téměř po tmě vstoupil. V klášteře žilo asi třicet dospělých mnichů a deset malých žáků; vlídně mě přijali, a dokonce mi nabídli místo v malé cele spoře osvětlené maličkou svíčkou se dvěma mnichy. Cítil jsem se jako v ráji a lačnil jsem po hlubinách buddhistické meditace.

Ráno jsem se z viháry (části vyhrazené pro cely mnichů) zašel podívat do čaitje (tedy modlitebny) na výuku malých mnichů: mniši spořádaně předčítali staré texty pod okny s výhledem na přilehlé sedmitisícovky, zatímco důstojně působící starý láma pomalu a tiše procházel mezi nimi – atmosféra byla posvátná. A najednou: prásk! Láma vzal jednoho žáčka tlustou knihou po hlavě tak silně, že to se mnou škublo, až jsem se z tureckého sedu svalil na záda. Žáček se pokusil opravit chybu v recitaci, ale neuspěl: druhá rána, pak hned třetí. Za chvilku dostal další malý mníšek. Rány po hlavě brzy vystřídala rákoska určená na záda a já jsem si uvědomil, že atmosféra není posvátná, ale prostoupená úzkostlivým strachem žáčků a těžko pochopitelnou brutalitou starého lámy.

Vrátil jsem se do své cely se zvířenými myšlenkami a otazníky v očích, a protože bylo konečně denní světlo (elektřinu tam neměli), mohl jsem se po cele porozhlédnout. Přišel další otřes: na stěnách chrámu, který byl na první pohled duchovním rájem na zemi, visely fotky New Yorku a vysmátých byznysmenů v oblecích (vytržené z jakéhosi indického časopisu). Mého zájmu si všiml mnich, který mi ihned vysvětlil, že snem mnoha mnichů z onoho kláštera je život v Americe, zemi snů a splněných přání. Když jsem potom dostal silný čaj se žluklým jačím mlékem a solí a uviděl, jak místní poutníci strkají peníze do úst zlaté sochy Buddhy, který za svého života zdůrazňoval, že je člověk jako každý jiný a jeho uctívání nikomu nikam nepomůže, už jsem se ničemu nedivil.

Na další cestě po Africe jsem sledoval nahého čaroděje při rituálu juju a už jsem se opět divil. Západoafrické čarodějnictví přivede náboženský šok i velmi otrlým jedincům – na obětování si jeden hned tak nezvykne –, zvláště pak těm, kteří absolvovali duchovně nesmírně hluboký gabonský iniciační rituál, načež byli svědky přípravy fetišů z lidských ostatků. Jestliže Asie (zejména potom Indie) je královnou duchovního hledání, Afrika (zejména západní subsaharská) je královnou náboženských šoků.

Náboženský otřes jako roztříštění mylného předporozumění

Tyto mé otřesy byly typickým příkladem roztříštění mylného náboženského předporozumění. Náboženská realita bývá jiná, než jak o ní vypovídá literatura na opačném konci světa a jaký obraz si o ní cestovatel doma pro sebe vytvoří. Po strávení roztříštěného předporozumění přijde druhý a možná hlubší pohled a cestovatel zjistí, že mnohé skutečnosti (často ty podstatnější) literatuře docela odpovídají, a není proto dobré usuzovat podle prvního náboženského otřesu. Je více než užitečné připustit, že cestovatel nikdy nemůže hodnotit náboženství objektivně, dokonce ani „své domácí“ náboženství (nebo programové bezvěrectví) nemůže plně přehlédnout a dokonale posoudit. Není na světě člověka, který by byl schopen neutrálně a objektivně obsáhnout všechna náboženství s jejich subtilními detaily a odlišnostmi a z pozice Božského nadhledu říci, co je a co není „normální“.

Afričtí kimbanguisté například považují za normální (ba jediné správné), že Ježíš byl černoch, jinak by totiž nebyl určen jim. Muslimský marabut v malijském Djenné zase považuje za jediné správné ezoterické čtení Koránu skrze uspořádání hvězd a vedle své role učitele islámu je zároveň knězem kultu řeky Niger. V africkém Gabonu praktikují lidé tradiční náboženské rituály bwiti založené na konzumaci kořene keře iboga se silně psychedelickými účinky; iniciační rituál trvá několik dní – přičemž poslední den je změna vědomí nejsilnější a mysl putuje celé hodiny vesmírem, což ne všichni přežijí – a je zcela normální také pro tamější křesťany. Dogoni zase považují za normální, že pocházejí z hvězdy Sirius. Jorubové běžně uctívají své oriši, přestože jsou často zároveň muslimy; Fonové zase své voduny, přestože jsou často zároveň křesťany. Menším náboženským otřesem může být i zjištění, že afričtí čarodějové prodávají ne zcela košer věci via darknet do celého světa a vzájemně na síti komunikují v uzavřených mastodonových skupinách.

Vypasený asketa a svatý muž, který zvracel motor

Jednou mě v Nepálu vypasený chlapík, který se převléká za hinduistického svatého muže – sádhu – a sedí k radosti objektivů záměrně na skvělém pozadí (mimochodem se jedná o výnosné zaměstnání), poprosil o peníze na dobrou věc a pohladil si u toho řádně tučné břicho (dnes už ho mám bohužel taky, jen na něj zatím nevybírám peníze). Následující den jsem ale narazil na pravého svatého muže, jehož bizarní zevnějšek mnou (nejen duchovně) otřásl: na vrakovišti se pomazal olejem a mazem letitých vyřazených motorů a na jazyk zavěsil nesmírně těžké závaží z motorových komponentů tak, aby mu to maximálně vytahovalo jazyk z úst. Toto motorové závaží se táhlo až k zemi, kde se rozprostíralo po chodníku spolu s jeho dvoumetrovými dredy namaštěnými motorovým olejem. Jinak byl zcela nahý a prostě seděl v postranní uličce nevelkého města. Ten naopak žádné peníze nechtěl, neboť skuteční sádhuové nechtějí, ba ani nesmí, vzít peníze do ruky (a většinou jsou rovněž – na rozdíl od toho předešlého falešného – velmi hubení). Ten člověk vypadal, jakoby zvracel motor. (Nutno dodat, že ne každý vychrtlý dredař je svatý muž.)

Náboženské okouzlení

Po náboženském otřesu může následovat progres, regres nebo období působení. Roztříštění mylného předporozumění nebo pozitivní otřes nasměruje k pokroku a hlubšímu zájmu o dané náboženství. Negativní otřes může nasměrovat ke ztrátě zájmu, případně poklesu hodnocení onoho náboženství. Nesnadno uchopitelný náboženský otřes může vyústit v relativně dlouhé období vědomého či nevědomého působení: výše uvedený příklad svatého muže „zvracejícího motor“ je toho zářnou ukázkou – stále na něho vzpomínám a stále nevím, co si o něm myslet, ovšem jisté je, že to byl silný vnitřní náboženský otřes (a v tutéž chvíli mi vnitřní otřes poněkud jiného charakteru působila rovněž nepálská pouliční strava).

V oblasti náboženského okouzlení je určitou královnou mezi zeměmi Indie. Sám jsem v Indii meditoval v buddhistických klášterech, chvilku pobyl také v hinduistickém ášramu a často sdílel (nejen) stín fíkovníku s hinduistickými svatými muži, na jiných kontinentech se účastnil rozličných obřadů, všech myslitelných bohoslužeb i nejrůznějších (z mého pohledu) náboženských šíleností. Při náboženském okouzlení je člověk často „bezhlavě zamilován“ do exoticky působící nauky, která mu připadá jako „ta jediná pravá“. V tomto okouzlení je cestovatel schopen zapomenout na celý dosavadní život, odevzdat všechno majiteli ášramu, školy, sekty nebo církve a plnit naprosto iracionální úkoly. Náboženské okouzlení je subjektivně velmi krásné, osvobozující, povznášející, stejně jako nebezpečné, neboť cestovatel je v tu chvíli zneužitelný jako málokdy jindy.

Náboženské vystřízlivění – úprk nebo prohloubení zájmu

Jakmile cestovatel vystřízliví z fáze okouzlení, dojde na druhou fázi, která má dvě naprosto odlišné podoby: 1. prohlédnutí náboženského nesmyslu a únik (povětšinou domů), nebo 2. racionálnější střízlivé nahlédnutí skutečně smysluplné duchovní cesty. V Indii (a nejen tam) jsem potkal nespočet cestovatelů, kteří byli okouzleni a obrazně se vznášeli v oblacích užívaje si své okouzlení, aby za několik týdnů obrazně spadli na zem a věřte, že v Indii na zemi to pěkné není: kromě nepředstavitelné špíny a zápachu tam leží také beznozí žebráci, v bídě umírající nejrůzněji postižení lidé a psi, které byste si po méně než deseti pivech rozhodně nepohladili. Na duchovní zemi je to podobné.

Na indickém subkontinentu jsem ale potkal také poutníky, kteří po fázi okouzlení vystřízlivěli, zjistili, že jejich okouzlení mělo racionální a skutečný základ a začali danou duchovní cestu dále promýšlet, prohlubovat a žít. Potkal jsem třicetiletého Holanďana, který byl už deset let v těžko dostupném vysoko postaveném buddhistickém klášteře. Zprvu ze mě vůbec neměl radost, protože jsem byl po dvou letech první cestovatel, který k „zapomenutému“ klášteru vystoupil, a to z jeho pohledu indikovalo novou vlnu hlučných a otravných turistů (kteří návštěvu kláštera chápou jako ideální obsah na Tik Tok). Když zjistil, že cestuji sám a nikdo za mnou nejde, byl viditelně rád. Ten člověk zkrátka dobrovolně, střízlivě a uvědoměle opustil „náš svět“ a usadil se ve světě, který je jeho „branou do nebe“, podobně jako německý jógin, kterého jsem potkal v momentě, kdy se mu Indové spěchající do práce klaněli na ulici, po níž v klidu procházel směrem ke svému klášteru. (Pravda, vytetovaná hinduistická svastika na jeho hrudi působila v kontextu situace normálně, ovšem pouze do chvíle, než se člověk dozvěděl, že onen jógin je Němec. Potom už nepřekvapilo, že mu banovali všechny sítě.)