Kulturní šok

Při delších cestách do výrazně odlišných kultur cestovatele nemine jev, kterému se říká „kulturní šok“. Probíhá v několika fázích a cestovatel s ním zažije euforii, ale i dezorientaci a odpor ke všemu kolem sebe. Zvládnutí kulturního šoku je přitom jedním z nezbytných předpokladů, jak si cestu užít a nechat se poznávanou kulturou obohatit nebo přímo „přepodstatnit“. Kulturních šoků jsem zažil mnoho a ne všechny jsem zvládl dokonce. Ten nejtěžší mě čekal při návratu do Čech po dvou letech pobytu v afrických a arabských kulturách. Bývá označován jako zpětný kulturní šok.

Nadšení i frustrace

Obvykle se popisují čtyři fáze kulturního šoku: nadšení, frustrace, obrat a přizpůsobení, ovšem každý prožívá kulturní šok jinak a jednotlivé fáze se mohou významně lišit. Většinou se vystřídají tři elementární fáze, přičemž třetí má dvě rozdílné podoby: 1. nadšení, 2. odpor a 3. únik nebo naopak přizpůsobení. Ne každý si vychutná kulturní šok do konce a mnoho lidí prostě ve fázi odporu vůči jiné kultuře volí co nejrychlejší návrat domů;je to ale škoda, protože teprve po projití všech kroků kulturního šoku začne cestovatel opravdu poznávat odlišnou kulturu a učit se.

První fáze, tedy fáze nadšení, obvykle přichází bezprostředně po kontaktu s cizí kulturou – čím je nová kultura odlišnější, tím výraznější bývá vyvolané nadšení. Cestovatel bývá v této fázi nadšen (z jeho pohledu) zvláštními zvyky, chováním lidí, otevřenými náboženskými projevy, neznámým jazykem nebo velmi odlišnou hudbou. Intenzitu první fáze prohlubuje také odlišné podnebí a jiná strava. Po několika týdnech, maximálně několika měsících jsou to však tytéž skutečnosti, které cestovatele přivedou k frustraci. Tytéž jevy, které původně vyvolaly nadšení, ve druhé fázi způsobí silný odpor k nové kultuře, postoj odmítnutí a někdy dokonce odsouzení jiné kultury posuzované obvykle měřítky domácí kultury, kterou automaticky cestovatel považuje za směrodatnou neboli „tu správnou“.

První fáze na Madagaskaru

Svůj první kulturní šok jsem zažil při své první cestě mimo Evropu: tehdy jsem cestoval na Madagaskar. Bylo mi osmnáct let a neměl jsem absolutně žádné zkušenosti. Na Madagaskaru jsem ovšem pobyl pouze měsíc, takže jsem zakusil jen omamnou první fázi, tedy čtyři krásné týdny naprostého nadšení z odlišné kultury. Připadalo mi skvělé, že na silnicích neexistují žádná pravidla silničního provozu, že lidé spí v roztrhaných hadrech na zemi, že na výpadovce za městem stojí parta vojáků s lékaři a nutí každého projíždějícího spolknout hrst léků kvůli epidemii cholery, že cestou na pobřeží řidič pětkrát spravoval kolo a třikrát měnil svíčky, že bosí černoši táhnou rikši naložené obutými černochy – opačně to nikdy není –, že se na nás řítí cyklón, že nikomu nerozumím a mám průjem z polévky, jejíž obsah nikdy neprozradím. Z Madagaskaru jsem odletěl dříve, než jsem stihl zakusit druhou fázi kulturního šoku.

Druhá fáze v Indii

To se mi poštěstilo hned na další cestě, kdy jsme s kamarádem cestovali stopem do Indie. Fáze nadšení nám vydržela celé dva měsíce. Cesta po zemi do Indie a Indie samotná nás naprosto okouzlila: milovali jsme stopování pestrobarevných, nákladem přeložených náklaďáků v Íránu a v Pákistánu; milovali jsme hlučná arabská tržiště překřikující se s mueziny ve vysokých minaretech mešit; milovali jsme nepopsatelně pálivé pouliční jídlo (i osolený meloun s chilli nebo osolený čaj s mlékem a chilli), po kterém jsme obvykle okamžitě stahovali kalhoty, protože pomsta je v Asii nezvykle rychlá, často doprovázená krátkodobou horečkou. O něco méně jsme ale milovali absenci toalet v Indii, a když jsme zasedli do řady roztomile se tvářících vyměšujících, neradi jsme přijímali fakt, že na Indy se při tom nikdo nedíval, ale na nás ano a ještě to mnozí zaujatě komentovali; přitom výsledek našeho počínání byl, nezávisle na barvě pleti, totožný. Milovali jsme ukřičenou hudbu, která útočila ze všech stran a výškou hlasu zpěvaček pronikala až do kostí. Milovali jsme všudypřítomné barvy, hubené řidiče rikš a tlusté bráhmany, svaté muže (hinduistické sádhu) kouřící velmi silné konopí a překrásné ženy v barevných sárích. Milovali jsme Asii a zejména Indii v její odlišnosti.

Jenže po dvou měsících nadšení se vše obrátilo: dlouhodobé průjmy nás fyzicky vyčerpaly. Začalo nám vadit, že jídlo tolik pálí. Začalo nám vadit, že si nemůžeme v soukromí dojít na záchod. Ukřičená hudba nám začala být nesnesitelná, pomalu jedoucí náklaďáky nudné, náboženské projevy lidí nepochopitelné, žebráci nesnesitelní, vedro úmorné a do toho všeho jsme skončili v nemocnici s jakousi infekcí, která nás dostala až na samé dno. Navíc nás z nemocnice nechtěli pustit, protože jak jsme brzy zjistili, získávali za každý den naší hospitalizace zajímavé peníze a chtěli pochopitelně co nejvíce. Nakonec jsme si po deseti dnech museli vytrhnout kapačky ze žil a v noci z nemocnice utéct jako zločinci. Celá Indie na nás pomyslně padla a začala nám připadat odporná, nepochopitelná, přebarvená. Hledali jsme umění, mystiku, krásu a našli jsme blikající kýč, který vzhlíží k euro-americké kultuře a svým pokusem o její napodobování ji spíše velmi výstižně karikuje.

Najednou jsme si začali uvědomovat skutečnou podobu toho, co se nám zdálo okouzlující, a jako bychom vystřízlivěli probuzeni do těžké kocoviny. Nesnesitelná tíha přebarvené, převoněné, překřičené, překořeněné Indie. Druhá fáze kulturního šoku se dostavila v plné síle. Po dvou týdnech boje s druhou fází jsme totálně vyčerpaní zvolili únik, tedy návrat domů. Jenže hned několik dní po návratu jsme toho litovali.

Třetí fáze, zlom a hlubší smysl

Na své další cestě stopem po Indii (tentokrát jsem cestoval sám) se mi podařilo druhou fázi překonat a teprve potom jsem se konečně nechával pozvolna měnit. Nasytil jsem se Indií a nechával se pomalu, střízlivě, v klidu a dobrovolně „přepodstatňovat“. Teprve tehdy jsem se začal opravdu učit, odkrývat hlubší roviny jiné kultury, které nejsou na první pohled vidět pod palbou povrchních přebarvených vjemů. Indie se konečně dostala do mého nitra a otevřela mi zcela nový horizont vnímání světa. Najednou jsem znal dvě odlišné kultury, a byl tak schopen dívat se na svět z různých kulturně podmíněných úhlů. Byl to osvobozující pocit. Když tedy cestovatel překoná druhou fázi, dostaví se odměna a cesta dostane nový (hlubší) smysl. Cestovatel zakouší totéž, co doposud, ale už z toho není ani euforicky nadšen, ani k tomu necítí odpor a nechuť. Prostě vše přijme tak, jak to ve skutečnosti je, a začne pomalu vnímat okolní svět skrze program dané kultury. To, co mu dříve připadalo nechutné (třeba, že krásná dívka obědvající vedle vás si velmi objemně odplivne hned vedle vašeho talíře), najednou působí normálně. A naopak to, co bylo normální (vysmrkat se do kapesníku a dát si jej do kapsy), je najednou nechutné. Obsah přece patří kamkoli (na zem, na stůl, na lavičku, na sedačku v autobuse), jen ne do kapsy.

Ne všechny odlišnosti ale působí frustraci. Například ženská nahota, běžná u některých afrických etnik, ve mně budila pouze libé pocity. Ani po mnoha měsících vizuálního studia černých ňader se nedostavila žádná frustrace a už vůbec ne odpor. Pravdou ale je, že mužská nahota, která sice není tak běžná jako ta ženská, ale cestovatel se s ní v Africe nejednou setká, ve mně frustraci vzbudila. To však nebyl kulturní šok, ale spíše překvapení, po kterém jsem cítil jistou nedostatečnost. Až ve vietnamské sauně na další Cestě jsem znovu získal ztracené sebevědomí. Normální délka je zavádějící pojem. Svět je barevný a různý.

Všechny fáze v Africe

Jak už jsem zmínil, celou procedurou kulturního šoku jsem hned dvakrát prošel v Africe. Prvním kulturním šokem jsme s přítelkyní (dnes manželkou) prošli v subsaharské Africe, kde jsme pobývali rok. Stopem a pěšky jsme pomalu cestovali okolo celého černého kontinentu a postupně se střetávali s mnoha (z našeho pohledu) nepochopitelnými kulturami. Ze začátku jsme odlišné kultury poměřovali tou naší domáckou, kterou jsme považovali za směrodatnou. Sociologové tento přístup označují jako etnocentrismus. Postupně jsme ale přestali považovat svou rodnou kulturu za směrodatnou a pochopili jsme, že každá kultura je jiná, a každá má nezcizitelné právo na svébytnost. Žádná kultura není „ta správná“. Tomuto postoji sociologové říkají kulturní relativismus.

Po projití všech fází kulturního šoku v černé Africe jsme si další a další kultury užívali plnou měrou – žádnou z těchto kultur jsme však nestihli pořádně přijmout, neboť jsme pomalu putovali. Proto nám leccos stále připadalo divné: nechápali jsme rytmus v hudbě, sandály na hlavě, voodoo v hlavě, mouchy v očích, překračování umírajících chudáků, sílu konopí, násilí mezi etniky nebo to, že na urostlého černocha nefunguje elektrický paralyzér. K plnému přijetí jiné kultury a dokonalému „přepodstatnění“ u nás došlo až v Egyptě. Po roce stráveném v černé Africe jsme ze Súdánu připluli po Nilu do Egypta a okamžitě pocítili zásadní změnu kultury. Chtěli jsme se zdržet měsíc, ale nakonec to byl další rok, během něhož jsme v Egyptě pracovali, cestovali, naučili se mluvenou arabštinu a prošli všemi fázemi kulturního šoku. Po půl roce došlo k plnému přijetí kultury: připadalo nám naprosto normální sypat odpadky z okna, něco sežerou velbloudi, něco kozy a zbytek rozfouká vítr. Připadalo nám normální, že pracovní schůzka se uskuteční asi hodinku až tři po smluveném čase setkání nebo že prodavač v obchodě spí (případně tam prostě vůbec není), a tak mu na stole necháme peníze a odcházíme s nákupem. Dokonce nás už nešokovaly skutečnosti, které nás v současnosti už opět šokují, jako byla třeba vražda ze cti, kdy otec zabil dceru – naši sousedku – za to, že se scházela s Beduínem. Postupně jsme vrostli do jiné kultury a přijali jiný program, kterým člověk čte okolní děj. To, co se evropským turistům zdálo exotické, nám připadalo normální a naopak.

Zpětný kulturní šok v plné síle

Po dvou letech v afrických a arabských kulturách jsme se přes země Středního východu a Balkánu vrátili domů. Po několika dnech přišel silný zpětný (návratový) kulturní otřes. Lidé tady v obchodě nesmlouvají, což nám připadalo divné až nezdvořilé, vždyť koupit za první cenu je (z arabského pohledu) vrcholná ukázka pohrdáním druhou osobou. Týden jsme nestihli jediný dopravní prostředek, protože všechny jely (nepochopitelně, až zákeřně) na čas. Na pracovním pohovoru se okamžitě mluvilo o práci, což je v polovině světa nemožné, vždyť nejdříve se musíme poznat, pohovořit o rodině a náboženství, potom o sportu a autech a potom teprve o práci. Lidem připadalo zvláštní, že rýži s omáčkou jíme rukama a nikdy nebereme do levé ruky jídlo. Mimochodem mokrý flek na zadní straně kalhot v Egyptě mnohem rychleji schne a nevyvolává pohoršení. Šokovala nás rychlost života, kterou jsme arabským tempem vůbec nestíhali, ale nezdálo se, že by ti zrychlení lidé kolem nás byli nějak „dál“. Český život nám připadal až německy sterilní. Vlastně jsme v něm život marně hledali. Bolela nás hlava z neustále se valících zpráv, které dokola opakují totéž a kloužou jenom po povrchu, ale o to rychleji a krvavěji.

Nezbylo nám než projít všechny fáze kulturního šoku a znovu se zařadit do naší rodné kultury. Dnes už žijeme plně v programu české kultury, ale mnohé skutečnosti, které jsou nám v médiích prezentovány jako zvláštní, hloupé nebo nesprávné, stále dokážeme pochopit pohledem skrze jiný kulturní program. Pořekadlo, kolik jazyků znáš, tolikrát si člověkem, mohu potvrdit v případě, že k jinému jazyku si člověk osvojí také jinou kulturu, čím odlišnější, tím lepší.