Článek
Dříve, než se dostaneme k samotné postavě Ježíše z Nazareta, podíváme se blíže na dobu, do níž přišel, na náboženské představy lidí ve Svaté zemi a okolí, na mesiášká očekávání různých skupin v rámci židovství, ale ještě předtím stručně připomeneme současníky nejmladších starozákonních proroků, totiž antické řecké filozofy, kteří, jak vzápětí ukážeme, byli velkými cestovateli. Mnohaleté poutnické zkušenosti silně formovaly jejich filozofické myšlení, které ovlivnilo pozdější křesťanské myšlenkové linie.
V době výstavby druhého jeruzalémského chrámu, kdy docházelo k rozsáhlé redakci starozákonních textů a o světě podávali originální zprávy významní cestovatelé Hekataios z Milétu nebo Herodotos, se již v Řecku šířila filozofie největších filozofických ikon starověku. Mnozí ze slavných řeckých antických filozofů byli také velkými cestovateli: Thalés (623 – 546 př. n. l.) procestoval Přední východ a prošel také celý Egypt; mimo jiné stanovil výšku egyptských pyramid metodou měření stínu v určitých časech. Vrcholy dvou z těch nejvyšších egyptských pyramid jsem navštívil a v nejhlubší úctě smekám klobouk před tehdejšími staviteli, neboť už jenom vylézt na jejich vrcholy bylo poměrně fyzicky náročné (a co teprvě je stavět!). Tháles se na svých dobrodružných poutích dostal také na východ, kde se blíže seznámil s astronomickými poznatky východního myšlení.
Pýthagorás v Persii
O několik desetiletí mladší filozof Pýthagorás (570 – 495 př. n.l.) před vypracováním svého díla mnoho let putoval po celém Orientu, jižní Evropě i severní Africe a Babylonii. Také on pronikl daleko na východ, kde načerpal původně indickou myšlenku o stěhování (reinkarnaci) duší, kterou zapracoval do své filozofie. Známý matematik byl významně ovlivněn indickou moudrostí a jeho cesty byly mimořádně zajímavé. Jak vidno, poutnictví se nesnoubí jen s filozofií a teologií, ale v Pýthagoróvě případě také s matematikou. Jeho myšlení silně ovlivnilo Platóna.
Xenofanés (570 – 475 př. n. l.) sice na svých cestách nepronikal tak daleko jako Pýthogorás a Thalés, zato však cestoval několik desetiletí jako putující básník a pěvec po řeckých městech, načež vytvořil své filozofické dílo. Velký myslitel Hérakleitos (540 – 480 př. n. l.) naopak nejprve vytvořil svou obří myšlenkovou stavbu a poté odešel mimo civilizaci, žil jako poustevník a stal se patrně prvním poustevníkem na evropské půdě. Byl to právě filozof a cestovatel Hérakleitos, který jako první začal používat termín „logos“ jako zákon světa, světový rozum, který proniká celý vesmír a vládne vším. Tento termín, používaný později stoickou filozofií, pronikl skrze církevní otce do křesťanské teologie a stal se termínem klíčovým, když byl Logos spojen s druhou Božskou osobou, totiž se Synem.
Siddhártha v Himálaji
V téže době se v Indii vypravil na svou pouť za osvícením Siddhártha Gautama (563 – 480 př. n. l.), považovaný velmi zobecněně za zakladatele buddhismu. Siddhártha se vzdal dědictví obrovského materiálního bohatství a rozhodl se pro putování v chudobě s cílem získat bohatství duchovní: prozřít, odhalit nesnesitelný závoj nevědění a vymanit se z nekončícího kolotoče převtělování, jak se v jeho době v Indii věřilo. Putoval překrásným Himálajským pohořím, svým meditacím se oddával s dokonalými kulisami nejvyššího pohoří světa. Historikové uvádějí, že procestoval i cizí země a někteří životopisci dokonce hájí tezi, podle které po svém osvícení do konce života putoval pěšky pomaličku po světě.
Siddhárthův indický současník Mahávíra (599 – 527 př. n. l.), zakladatel džinismu, se také zřekl nesmírného rodinného bohatství a stal se putujícím asketou. Zakladatelé velkých indických filozofií byli překvapivě také cestovatelé. Hinduističtí svatí muži dodnes putují překrásným Himálajem, přebývají v samotě a na pomalé pěší cestě nazírají duchovní hlubiny. Čínský myslitel Lao-c´ – v téže době jako Mahávíra – také odešel na nekonečnou životní pouť po rozlehlé Číně a jen na žádost strážce hraničního průsmyku před svým odchodem neznámo kam sepsal knihu o tao a ctnosti. Poté se za ním zavřela cesta a nikdo o něm více neslyšel. Jak už jsme zmínili ve Starém zákoně, cesta umožňuje poutníkům po nějaké době vidět pod povrch, nazírat skutečnou hodnotu bytí.
Platón v Indii
Ale zpátky do starověkého Řecka, které přece jen formovalo křesťanství a pozdější interpretaci novozákonních textů více než východní myšlení, i když inspirace východní moudrostí je více než zřejmá, jak hned ukážeme. Jedním z největších filozofů antického Řecka, jehož myšlení výrazně ovlivnilo dějiny evropského myšlení i křesťanskou teologii, byl (po boku Sókrata a Aristotela) velký cestovatel a filozof Platón (427 – 347 př. n. l.). Platón žil střídavě v Řecku a v sicilských Syrakusách, prošel velkou část evropského kontinentu a Předního východu včetně celého Egypta. Dostal se ovšem také daleko na východ, podle mnohých historiků až za řeku Indus, kde nazřel indickou filozofii, která se nesmazatelně vtiskla do jeho učení. Platón byl idealista (svět ideí), dualista (hmota je podle něho nižší pokleslá forma bytí, duše je vyšší forma bytí náležící do světa ideí) a z indické filozofie převzal myšlenku reinkarnace lidských duší. Podle výrazného českého křesťanského myslitele Tomáše Špidlíka byla původně indická myšlenka dobré lidské duše a zlého lidského těla nazíraného jako „hrob duše“ převzata z myšlení dálného východu do řecké filozofie právě skrze velké postavy jako byl Platón a jeho starověcí kolegové.
Platónovo myšlení, výrazně formované na cestách po dalekém východě se skrze největšího západního církevního otce sv. Augustina (354 – 430 n. l.) nesmazatelně vtisklo do křesťanské teologie (což ovšem také přineslo řadu dualistických nevyvážeností do křesťanské teologie) a tzv. augustinsko-platónská myšlenková linie převládala od 5. století až do 13. století, kdy sv. Tomáš Akvinský (1225 – 1274) provedl tzv. reinkulturaci křesťanského myšlení na aristotelský filozofický odkaz. Také moje první cesty vedly po zemi stopem do Indie a po rozlehlém indickém subkontinentu. Hlad po indické moudrosti mě nakonec (možná paradoxně, možná signifikantně) dovedl ke studiu křesťanské filozofie a teologie. Moje duchovní hledání mě intuitivně vedlo především do Indie a mnoha dalších asijských zemí, a teprve poté na černý kontinent, kde jsem zcela paradoxně objevil hloubku křesťanství.
Poutník Plotínos a odpůrce cestování Seneca
Velmi významný pro formování evropského myšlení byl také rodák z černého kontinentu a následník Platónova myšlení Plotínos (204 – 270 n. l.), který ovlivnil i mnoho křesťanských myslitelů a (např. karmelitánských) mystiků. Plotínos se narodil v Egyptě, procestoval část severní Afriky, celý Přední východ, patrně Persii (motivován poznáním se připojil k vojenskému tažení do Persie) a velký kus Evropy, aby se usadil v Římě, kde působil až do své smrti. Plotínovo učení se v mnohém podstatně podobá indickému myšlení, např. jeho pojetí vztahu individuálních duší k duši světové explicitně odkazuje k indickému pojetí vztahu brahma – atman nebo Plotínovo ulpívání na klamných jevových skutečnostech, které nás vzdalují poznání pravdy, v mnohém připomíná čtyři vznešené pravdy Gautamy Siddhárthy Buddhy. Plotínos učil mystickou cestu o sebezapomínajícím odevzdání umožňující bezprostřední sjednocení s Bohem, které je možné ponořením se do sebe sama. Podobné myšlenkové postupy nalézáme nejen u Indů, ale později také u velkých středověkých křesťanských mystiků a také u muslimských mystiků.
Plotínos ovlivnil velké křesťanské myslitele jako byl Origenes, Ambrož nebo Augustin. Významně formoval myšlení Ariovo (256 – 336 n. l.), který se stal nejvýznačnějším křesťanským heretikem (ovšem nelze mu upřít touhu po nalezení pravdy o Kristu), když (nejen) na základě starozákonní knihy Přísloví v kapitole 8 verších 22–25 vyvodil, že Ježíš Kristus není souvěčný a soupodstatný s Bohem Otcem, ale je prvotinou ze stvoření, jakýsi demiurg – tedy Plotínova první emanace: nús. Arius i Origenes byli Plotínovi současníci.
Mnozí další filozofové a učenci starověku procestovali velký kus tehdy známého světa. Smyslem tohoto filozofického exkurzu bylo poukázat na fakt, že cestování bylo základem poznání a pozdějšího vypracování těch největších myšlenkových systémů a také na nevyvratitelný fakt, že myšlení dálného východu, zejména indické, ovlivnilo skrze řeckou filozofii západní křesťanské myšlení v podstatné míře. Nechci činit z cestování jakousi idolatrii a pouť nepřiměřeně divinizovat (zbožšťovat), neboť cesta není Bůh, cesta je právě cestou k Bohu, cestou k pravdě a poznání, nikoli pravdou samou.
Putující kazatelé Ježíšovy doby
V Ježíšově době v Palestině působili putující kazatelé zejména neopytagorejské, epikurejské, kynické a stoické filozofie. Různé filozofické školy na přelomu letopočtu reagovaly na krizi městského státu, jenž byl vázán na tradiční bohy a význační představitelé těchto škol byli cestovatelé. Cestování patří nejen k poznání světa, porovnání kultur a nahlédnutí rozdílů, ale také k poznání na rovině duchovní, k pronikání pod povrch jevových skutečností.
Někteří význační filozofové ovšem naopak kladli důraz na setrvávání na jednom místě, nerozptylování se změnami kultur a pohroužení do sebe. Za všechny uveďme významného stoického filozofa a skvělého literáta Luciuse Senecu, který se narodil v roce 4. př. n. l., tedy v době narození Ježíše Krista, možná právě ve stejném roce, a zemřel v Římě přibližně v době smrti apoštolů Petra a Pavla. Seneca píše ve druhém listě Luciliovi: „Prvním příznakem vyrovnané mysli je po mém soudu schopnost setrvat na místě a dlít sám se sebou. Ten, kdo je všude, není nikde.“ Seneca nakonec paradoxně také cestoval, ale většinou proti své vůli, jako politicky nepohodlná osoba.
Bájný cestovatel Orfeus a prastaré náboženské kulty na Předním východě
V nejstarších obdobích lidských kulturních dějin bylo náboženství na Předním východě, nebo spíše určitý kult božstva, vázán na příslušné město (polis). Římská veleříše přinesla novou kulturní éru, když do dějin vstoupila kosmopolitní kulturní atmosféra. Zvláště oblíbená byla na Předním východě mysterijní náboženství: tajné kulty, ke kterým měli přístup pouze iniciovaní jedinci. Mezi oblíbené patřil Dionýsův kult, o kterém jsme již referovali ve Starém zákoně. Oblíbený byl také orfismus: tajemný kult pro vytříbené jedince, kteří toužili po vysokém stupni mravní čistoty, odvozující svůj původ od mytického pěvce Orfea. Orfismus byl značně dualistický kult, kladoucí do ostrého protikladu duši a tělo; orfisté věřili v reinkarnaci, která vyplývala z mravní čistoty předchozího života i askeze a mohla vést až k nesmrtelnosti.
Mimochodem Orfeus byl rovněž cestovatel, podle řeckých legend se zúčastnil slavné plavby Argonautů (podle lodi Argó), jejichž dobrodružná a mimořádně nebezpečná cesta vedla po vodě i po souši téměř celým Středozemním mořem, částí západní Asie, severní Afriky i velké části pevninské Evropy. Je zřejmé, že i řecké starověké báje pracují se symbolikou cesty, uveďme ještě například slavného Aigea, v jehož dobrodružném cestopisném příběhu nechybí ani zabití legendární bestie Minotaura na Krétě. Jistým společným jmenovatelem řeckých bájí byly časté cesty do slavné věštírny v Delfách, nad jejímž vchodem měl být nápis Gnóthi sautón, česky „Poznej sám sebe“.
Perská cesta a poznání pro vyvolené
V římském impériu bylo značně rozšířené Mitrovo náboženství, pocházející z Persie. Mýtus tohoto kultu vypráví, že sluneční bůh Mitra přinášel na svět světlo a přitom zabil kosmického býka – iniciační rituál proto zahrnoval zabití býka, jehož krví byl iniciovaný pokryt. Poté přistoupil k hostině, kde pojídal maso a krev obětovaného býka. Tím zahájil sedmistupňovou cestu k dokonalosti.
Velmi oblíbená byla také gnóze, mysterijní kult cesty tajemného poznání pro vyvolené. Také gnóze, která silně pronikla do některých proudů křesťanského myšlení, byla značně dualistická, stejně jako pozdější manicheismus (rovněž původem z Persie), který nahlížel svět jako místo boje mezi dobrem (duše) a zlem (tělo) a nemálo ovlivnil i některé západní myšlenkové proudy.
Někteří římští císařové považovali za bohy sami sebe a vyžadovali výlučný kult své osoby (Caligula, Nero, Domicián). Tohoto kultu byli zproštěni Židé, kteří na místo uctívání císaře (což pro ně znamenalo nepřípustnou modloslužbu) museli „pouze“ za císaře přinášet oběť v jeruzalémském chrámě.
Křesťanství, buddhismus i vegetační božstva
Zajímavé paralely s životem Ježíše Krista religionisté nacházejí v nejrůznějších náboženských systémech, které poutníci na svých dalekých cestách často zakoušejí: buddhisté spatřují v Ježíšově nasazení pro spásu lidí svého bóddhisatvu, který se zříká sebe sama a nevstupuje do nirvány ze soucitu k ostatním vnímajícím bytostem a v nasazení je osvobodit. Porovnejme tento přístup s významnou pasáží novozákonního Pavlova listu Filipanům: „Ačkoli má božskou přirozenost, nic nelpěl na tom, že je rovný Bohu, ale sám sebe se zřekl, vzal na sebe přirozenost služebníka a stal se jedním z lidí. Byl jako každý jiný člověk, ponížil se a byl poslušný až k smrti, a to k smrti na kříži.“ (Flp 2,6–8). Jedná se o mimořádně zajímavou paralelu hodnou delší osobní meditace.
Takzvaná vegetační božstva také opisují velmi podobný příběh sestoupení z nebe, pozemské smrti a zázračného vzkříšení k opětnému životu; Židé zase spatřují v Ježíši rabína, který otevřel víru v jednoho Boha pohanům a dokonce i muslimové chovají Ježíše ve velké úctě jako důležitého proroka, který podle nich nezemřel na kříži, ale byl této smrti Bohem ušetřen a vyvýšen na nebesa. Ježíšovské paralely lze nalézt také u řeckých filozofů, například u Platóna a jeho slavném podobenství o slunci. Cestovatel se často setká se zarážející podobností různých náboženských myšlenek. Není absolutně žádný důvod propadat duchovní panice, nebo sahat po fundamentálních výkladech, které tyto podobnosti řeší zkratkovitě a bez úcty k ostatním náboženským systémům. Naopak, cestovatel může a dokonce má ochutnávat, porovnávat, přísně posuzovat a vybrat si to nejlepší. Pravda září neomylně a není nejmenší důvod se obávat, že tuto zář nepostřehneme v záplavě jiných nabídek. Výjimečná káva se v sebevětší nabídce těch ostatních káv také neztratí, takže ochutnání těch odlišných nakonec vede k plnějšímu docenění té výjimečné.
Zdroje:
Bible
HAVELKA, Ondřej. Nový zákon pohledem cestovatele: Bible jako cestopis odhalující směr a smysl Cesty do nebeského Jeruzaléma. Praha: Akbar, 2019.
