Článek
Kalendžinové jsou skupinou nilotských etnik žijících dnes převážně v západních oblastech Keni a přilehlých regionech Ugandy a Trojúhelníku Ilemi. V Keni žije přibližně 6 milionů Kalendžinů – různé statistiky se ovšem výrazně liší. Ke Kalendžinům přináleží kmeny Kipsigis, Nandi, Tugen, Keiyo, Terik, Injems, Marakwet, Sabaot a Pokot. Hovoří rozličnými jihonilotskými jazyky.
Starověký původ
Lingvistické doklady vypovídají, že mluvčí těchto jazyků pocházejí z východní oblasti povodí středního Nilu – patrně z regionu východně od dnešního Chartúmu napájeného životadárnou řekou Atbara, jediným přítokem spojeného Nilu. Předpokládá se, že počínaje 2. tis. př. n. l. se jednotlivá nilotsky hovořící společenství začala přesouvat na jih do oblasti dnešního Jižního Súdánu, kde se většina z nich usadila, ovšem společnosti označované dnes jako »jihonilotské« pokračovaly dál a do roku 1000 př. n. l. dosáhly území dnešní hranice Jižního Súdánu a Keni.
Lingvista Christopher Ehret propaguje hypotézu podle níž mezi lety 1000 a 700 př. n. l. žila jihonilotsky mluvící společenství (která chovala domácí dobytek a pravděpodobně pěstovala čirok a proso) v sousedství východokúšitsky hovořícího společenství, s nímž také měla významnou kulturní a náboženskou interakci. Ačkoli existují také hypotézy kontrární (které hodnotí tuto kulturní výměnu vědeckým terminem technicem „lautr nic“), osobně s Ehretem souzním. Poloha tohoto místa kulturní výměny je někde v oblasti mezi Jižním Súdánem, Ugandou, Keňou a Etiopií.
Dnes tam cestovatel najde politicky sporný Trojúhelník Ilemi, což je nejednoznačné území, kde žijí zejména turkanská, ale i surmická a další etnika. Je to jedna z etnicky, kulturně a nábožensky nejzajímavějších oblastí celé Afriky a jednoznačně nejzajímavější oblast, kde jsem měl možnost dělat náboženstvími motivovaný terénní výzkum. Zároveň to pro našince není oblast překypující bezpečností, ale lidé jsou zde povětšinou ryzí (mimochodem často také nazí) a nabízí hluboký průhled do fascinující minulosti Afriky. Doposud jsem hranice Ilemi navštívil z jihu, z východu a severovýchodu.
Kalendžinové si časově i prostorově dlouhou migrací od řeky Atbara do své současné oblasti působení přinesli svou jedinečnou kulturu. Ještě dnes jsou ženy při práci běžně nahé, na tržišti nejsou výjimkou ženy polonahé. V oblasti Trojúhelníku Ilemi ale poutníka může překvapit i nahota mužská. Dochovala se keramika typická pro prastarou kermskou kulturu z Kúše a rovněž s tamějšími totožné pohřební rituály. Sami Kalendžinové podle své ústní tradice odvozují svůj původ od faraonových vojáků – obávaných silných a vysokých Núbijců, kteří v 1. tis. př. n. l. sestoupili z Núbie na jih pod Mount Elgon, kde se usadili.
Společnost se dodnes podle věku rozděluje do skupin zvaných ipinda. Příchod jižních Nilotů do východoafrické oblasti dnešní západní Keni u jezera Turkana souvisí s příchodem prehistorické litické industrie a keramické tradice označované jako elmenteitská kultura. Její nositelé vyvinuli na západních pláních Keni odlišný – řeklo by se originálně rafinovaný – způsob využívání půdy, lovu a pastevectví. Její nejstarší zaznamenaný výskyt se datuje do 9. století př. n. l.
Nejvyšší bůh Asis a kalendžinský panteon
Nejvyšším bohem stvořitelem byl v jistém období pro Kalendžiny Asis. Ještě před počátkem jeho uctívání bylo středobodem starokalendžinského náboženství uctívání oblohy s větším množstvím božstev. Tato nejstarší vrstva náboženství byla zaznamenána ještě v roce 1911 u kmene Pokotů, kteří ji stále praktikovali. Mezi nejdůležitější božstva prastarého kalendžinského panteonu patří:
Tororut – nejvyšší bůh, který stvořil Zemi, lidi a zvířata a předpokládá se o něm, že jej osobně viděli dávní předkové. Vnímali ho prý jako bytost podobnou člověku, ale s obrovskými křídly, jejichž mávnutí způsobuje blesk a jejich víření hrom. Všechny pohromy, které člověka postihly, sesílal jako trest lidem za jejich hříchy.
Seta – Tororutova manželka, božstvo hvězdokupy Plejády.
Arawa – Tororutův prvorozený syn, božstvo měsíce.
Ilat – Tororutův syn, božstvo deště.
Kokelové – Tororutovy další děti, božstva hvězd.
Topogh – Tororutova prvorozená dcera, božstvo Večernice.
Asis – Tororutův mladší bratr, božstvo Slunce, později nejvyšší bůh.
Hoi – duchové.
Jména božstev a jejich význam se v různých regionech liší. Hlavní pilíře kultu tvořilo uctívání Slunce, hromu a blesku a také kult předků. V jisté době byla největší úcta připisována božstvům Asis a Ilat. Asis je také nazýván Chebet nebo Chemataw. Žije na obloze, je nejvyšší, všemocný a je garantem práva. Ilat nebo též Ilet je spojován s hromem a deštěm. Říká se, že obývá hluboké tůně a vodopády a že duha jsou jeho šaty.
Mýtus o stvoření světa
Příběh o stvoření se u různých kmenů Kalendžinů mírně liší. Zde uvedený příběh pochází od kmene Nandi. – Příběh vypovídá, že všechny věci vznikly spojením nebe a Země. V oněch prvních dnech se Slunce, které se zasnoubilo s Měsícem, vydalo na Zemi, aby připravilo současný řád věcí. Tam našlo Ileta, který v těch dnech žil na zemi se slonem, o němž Kalendžinové věří, že je otcem všech zvířat, a také s člověkem jménem Okieke, který byl otcem všech lidí. Všichni na zemi spočívali nehybně.
Jednoho dne si Ilet všiml, že člověk otočil hlavu, a později se dokonce otočil na druhý bok. Ilet řekl slonovi: „Co je to za tvora, který se dokáže ve spánku převrátit. Je to nebezpečná bytost.“ Slon se podíval na muže a zasmál se se slovy: „Ale to je jen malý tvor, příliš maličký na to, abych si s ním dělal starosti“. Ilet se však člověka zalekl a raději se odebral do nebe. Člověk z toho měl radost a řekl: „Ilet, kterého jsem se bál, utekl. Slon mi nevadí“. Potom vstal, šel do lesa a připravil si jed, do kterého namočil šíp. Když si vyrobil luk, vrátil se k místu, kde byl slon, a střelil ho otráveným šípem. Slon se rozplakal, zvedl chobot k nebi a volal na Ileta, aby ho zachránil a vzal k sobě na nebesa. Ilet však odmítl a řekl: „Nevezmu tě, protože když jsem tě varoval, že ten člověk je zlý a nebezpečný, smál ses a říkal jsi, že je malý.“ Slon znovu vykřikl a prosil, aby ho vzal do nebe, protože byl na pokraji smrti. Ilet však odpověděl: „Zemři sám.“ A tak slon zemřel a člověk se stal mocným na zemi.
Místa uctívání
Kaapkoros byl název pro vrchol kopce, který Kalendžinové vyčlenili pro uctívání. Kaapkoros byl kipsigský výraz pocházející ze slova kaap, což znamená „místo“, a koros, což znamená „dar“. Když se Kalendžinové usadili na jakémkoli novém místě, byl jeden vrchol z přilehlých kopců vyhrazen pro uctívání. Jak se kmen rozšiřoval, a lidé se od tohoto místa vzdalovali, byly jako posvátné vyčleněny další vrcholky kopců. Lidé se na kaapkorosu scházeli obvykle jednou ročně a bohoslužby zde vedli kněží známí jako Tisiikové. Mabwaita je termín používaný pro rodinný oltář nebo také modlitební strom. Nandiové a Keiyové oltáři říkají korosyoot. Oltář slouží jako místo uctívání pro obřady spojené s domovem a rodinou. Některé obřady, například ty, které se týkají vlastní rodiny, vede otec rodiny. Větší obřady, jako například iniciace a svatební obřady, vyžadují kněze. Tradiční náboženství Kalendžinů během britské koloniální nadvlády v Keni upadalo a superficiálně (řeklo by se „naoko“) téměř vymizelo. Dnes se většina Kalendžinů hlásí ke křesťanství nebo islámu. Vícečetná náboženská identita však zůstává a kult předků je stále živý, neboť zavržení náboženství předků pro Kalendžiny není prozatím zcela společensky digestivní. (Prostě by mohlo způsobit masakrózní brajgl.)
Zdroje:
HAVELKA, Ondřej. Cesta k branám Damašku východní Afrikou. Praha: Akbar, 2016.
HAVELKA, Ondřej. Africká náboženství: religionistika, teologie, afrikanistika. Praha: Dingir, 2024.
Literární inspirace:
TEMNOTA, Daniel. Politik, psychopat, zabiják. Praha: Granite Design, 2025. (e-kniha)
