Článek
Princip personality je elementárním východiskem a středem sociálního učení církve a je klíčový pro mnohé otázky v oblasti aplikované etiky. Teologicko-etický princip personality vybízí, abychom při posuzování rozličných etických dilemat v hájemství aplikované etiky respektovali lidskou bytost vždy jako osobu s nezcizitelnou – transcendentně zakotvenou – důstojností Božího obrazu, Božího dítěte, a dokonce účastníka Boží přirozenosti. Existuje poměrně široký konsenzus v přiznání důstojnosti lidské osoby u žijícího, sebevědomého, k ostatním se vědomě vztahujícího člověka, ovšem v případě přiznání důstojnosti lidské osoby člověku v prenatální fázi života, člověku v bezvědomí či těžce mentálně postiženému, který si není plně vědom sebe sama ve vztahu k ostatním, je situace mnohem nejednoznačnější a interdisciplinární diskurz nabízí mnoho zcela protichůdných názorů a myšlenkových linií.
V nejjednodušší diferenciaci lze na základní úrovni rozlišit soubor názorů ontologického personalismu na jedné straně a empirického funkcionalismu na straně druhé. Diskurz však rozhodně není černobílý a podle mého soudu bude přínosné rozšířit jej o pojem osobnost definovanou jako psychologické prožívání osoby ve vědomém „já“ vzhledem k ostatním lidem či světu jako celku. Některé klíčové spory o relační konstituci osoby mohou být v souvztažnosti osoby a osobnosti nazírány v novém světle, a snad dokonce apelovat i na myšlenkový průnik. V žádném případě netvrdím, že zapojení pojmu osobnost do komplexní teologické reflexe pojmu osoba je novinkou, neboť nemálo myslitelů téma zpracovalo, ovšem zdá se mi, že v problematice etických sporů ontologického personalismu a empirického funkcionalismu není pojem osobnost dostatečně zapojen a doceněn.
V této sérii položím navazující otázky: (1) Jaké klíčové přístupy k pojetí lidské osoby se v současné katolické teologii vyprofilovaly? (2) Jaké jsou stěžejní argumentační linie ontologického personalismu a empirického funkcionalismu vzhledem k problematice ontologického uchopení pojmu osoba? (3) Jak se liší a vztahují pojmy osoba a osobnost? (4) Jak lze překlenout myšlenkové rozdíly mezi ontologickým personalismem a empirickým funkcionalismem či výrazně relačními modely skrze pojem osobnost?
Vlastní reflexe bude odpovědí na třetí a čtvrtou otázku, zatímco první a druhá otázka přinese přehled tématu doplněný o vlastní návrhy. Posunem v tématu bude – nezřídka zanedbávané či nedostatečně specifikované – rozlišení ontologické roviny lidské osoby od aktualizace a realizace lidské osoby, dále charakteristických znaků a projevů aktuálního bytí osobou (nejen) ve vědomě prožívané osobnosti a konečně návrh smíření některých zdánlivě protichůdných myšlenkových linií skrze extenzi osoby ve vědomě prožívané osobnosti. Jinými slovy, budu diferencovat pojetí pojmu osoby na dvě základní roviny: (1) co je osoba a co znamená být osobou; (2) co je osobnost, co ji zakládá a jak se projevuje. Tyto dvě roviny budou vztaženy k vybraným přístupům empirického funkcionalismu a posouzeny teologicko-etickým principem personality.
V literatuře je často otázka „co je osoba“ nahrazována údajně lépe uchopenou variantou „kdo je osoba“, ovšem tento posun v otázce významně posouvá těžiště od obecného ontologického tázání po podstatě pojmu ke konkrétnímu dynamickému bytí osobou. Poloha otázky „kdo je osoba“ tedy mnohem spíše odpovídá našemu tázání po významu a projevu bytí osobou. Nezřídka totiž v relevantní literatuře bývá směšováno samotné chápání pojmu osoby s tím, co znamená být osobou, a dále s tím, jak se osoba realizuje a čím je navenek tato realizace charakteristická. Takové směšování v konečném důsledku vede až k extrémním dynamickým vztahovým modelům, ne-li přímo k čirému aktualismu, jenž je magisteriem explicitně odmítán. Jak dále ukážu, vztahový model – včetně svých extrémních variant, jako je čirý aktualismus – nemusí být odmítán, pokud je aplikován na rovinu osobnosti, nikoli osoby jako ontologické danosti.
Tato prví epizoda série podává základní přehled jednotlivých přístupů k pojetí lidské osoby a odpovídá na výzvy navržených navazujících otázek. Druhá epizoda bude diferencovat pojmy osoba a osobnost a posoudí vybrané přístupy pojetí lidské osoby vzhledem ke klíčovým otázkám z oblasti křesťansky nahlížené aplikované etiky v životě člověka. Třetí epizoda přinese vlastní reflexi, pokusí se téma dále posunout a navrhne výstupy relevantní pro dilemata aplikované etiky vzhledem k lidské osobě. Ve svém postoji budu polemizovat s výrazným až extrémním relacionálním modelem chápání ontologické roviny lidské osoby, jenž považuje klasickou Boëthiovu definici osoby za zcela překonanou a inklinuje spíše k buberovské myšlenkové linii. Naopak se pokusím prokázat jejich platnost v aplikaci na lidskou osobnost. Teologická etika se svým klíčovým principem personality sehrává důležitou roli a koriguje některá nevyvážená či výrazně jednostranná řešení, která u člověka zaměňují relace za reálné osoby, případně kladou příliš velký důraz na aktuální vědomí, čímž zbavují osobní důstojnosti nemalé množiny lidských bytostí. K problematice přistupuji z pozice katolické teologie a teologické etiky. Mým cílem je precizovat diferenciaci ontologické a aktualizační roviny bytí osobou a poukázat na nesporná rizika výrazně relacionálních modelů empirického funkcionalismu vzhledem k principu personality a současně verifikovat jejich teze v extenzi na lidskou osobnost.
Lidská osoba v katolické teologii
V soudobé katolické teologii lze vysledovat dvě základní pojetí pojmu lidská osoba: (1) pojetí statické, substanciální, postavené na slavné definici Boëthia, chápající osobu jako hotovou ontologickou skutečnost, ve své krajní podobě jako uzavřené bytí v sobě, nezávislé na vnějších vztazích; a (2) pojetí dynamické, relacionální, stavící na definicích Richarda od sv. Viktora a Tomáše Akvinského, akcentující nezbytnost vztahů k plné aktualizaci osoby, ve své krajní podobě hraničící s tzv. čirým aktualismem. Nutno však dodat, že diskurz není v praxi takto černobíle polarizován a rozpíná se do rozmanité škály mezi těmito dvěma stranami.
Substanciální model chápe osobu jako individuální podstatu rozumové přirozenosti, jak ji definoval Boëthius. Lidská osoba je podle tohoto modelu stvořené jsoucno, v zásadě chápané jako soběstačné (či dokonce uzavřené) bytí v sobě a pro sebe. Výrazně jednostranný substanciální model však nemá v soudobé katolické teologii mnoho zastánců a spíše se z něho vychází.
Vyvážený dynamický relacionální model – který v soudobé katolické teologii převládá – nahlíží, že lidská osoba je individuální substance rozumové přirozenosti (potud klasická Boëthiova definice), která se ve vztahu „já-ty“ (na horizontální úrovni s lidmi, na vertikální úrovni s Bohem) aktuálně realizuje, a proto vztah potřebuje, ale sama z něho nevzniká. Význam pojmu vztah totiž logicky implikuje fakt, že se nachází mezi dvěma póly, jež spojuje, tedy mezi dvěma vztaženými jsoucny. Vztažené jsoucno není totéž co vztah – nelze je beze zbytku redukovat na vztah. K základním charakteristikám osoby podle tohoto modelu patří sebesdílení (pojímané některými teology dokonce jako základní štědrost existence) a s ním spojená receptivita (jako komplementární prvek sebesdílení), sebevlastnictví a sebetranscendence. Osoba jakožto jsoucno, které si rozumí, podle tohoto modelu rovněž zjišťuje, že ve svém bytí nenáleží sobě, že přichází samo k sobě, když sebe opouští a své pravé uskutečnění nachází ve vztažnosti. Být znamená soubýt, spolu být – plné bytí lidskou osobou a lidské společenství nelze beze zbytku oddělovat: osoba v plné aktualizaci a realizaci existuje zejména v plurálu, když v sobě zahrnuje esenciální „my“; „já“ si osoba plně uvědomí až ve vztahu s „ty“.
Teologové, kteří sledují vztahové pojetí, uvažují o tajemství lidské osoby vždy také v souvislosti s tajemstvím Krista a Nejsvětější Trojice. Vztah lidské osoby ke Kristu, vtělenému Synu, skrze kterého a pro kterého byl člověk jako osoba stvořen (Ko 1,16–17), kladou na ústřední místo. Gerhard L. Müller uvádí, že osoba není určena pouze svým bytím, ale také svým vztahem k původu. Na jistou neuchopitelnost osoby poukazuje Joseph Ratzinger, když se zamýšlí nad skutečností, že naše vlastní „já“ je současně ze všeho nejméně vlastní, protože naše „já“ nemáme ani od sebe, ani zcela pro sebe – „já“ je to, co zcela vlastním, ale zároveň to, co mi nejméně náleží. Podobně přemýšlí také Henri de Lubac: „Co je tvé jako ty? Ale co ti patří méně než ty, jestliže to, co jsi, patří někomu jinému?“ Osoba je vždy jedinečná, nepředatelná a v jistém smyslu nevlastněná – je existujícím, Bohem stvořeným jsoucnem, ovšem potřebuje vztahy ke své plnohodnotné existenci, ke své aktualizaci a realizaci. Aby osoba zakusila sama sebe a pocítila sebepotvrzení ve své bezprostřední osobitosti (osobní identitě), potřebuje k tomu zakusit ne-identitu s osobou odlišnou, aniž by však touto relací ontologicky vznikala, míní Müller. Právě v tomto bodě se dostáváme do onoho klíčového rozlišení osoby a osobnosti. Podle mého soudu tato Müllerova definice vypovídá, že ono zmíněné sebepotvrzení v osobní identitě zakušením vztahu s jinou identitou pramení z osoby, ovšem realizuje se na úrovni osobnosti. Ještě zřetelněji se tato teze prokreslí při reflexi pojmu lidská osoba u výrazně vztahově uvažujícího Karla Rahnera. Být osobou podle Rahnera znamená sebevlastnění subjektu ve svobodné a vědomé relaci ke skutečnosti jako celku a také k Bohu jako Stvořiteli. Tím se dostáváme k výrazněji vztahovým modelům lidské osoby.
Důraz na svobodnou a vědomou relaci přináší dalekosáhlé důsledky pro všechny lidské bytosti bez aktuálního vědomí sebe sama, což může být lidská bytost v prenatální fázi života, novorozenec, kojenec, dospělý člověk v bezvědomí či těžce mentálně postižený, neboť se aktuálně svobodně a vědomě nevztahují ke světu jako celku, zatímco ale všichni zmínění zůstávají individuální podstatou rozumové přirozenosti, a tedy podle Boëthiova pojetí jsou lidskými osobami. Výrazně relacionální linie by ovšem byla v souladu s tezí, podle které je osoba individuální substance rozumové přirozenosti, stvořené – v jistém smyslu vymezené – jsoucno, které se však aktualizuje ve vztahovém zakušení jinakosti a plně realizuje až ve svobodných a vědomých vztazích (s lidmi a s Bohem) prožívaných na rovině osobnosti. Pojem osobní by zaručoval identitu v čase, integritu člověka jako jednoho celku a sebepřekračující důstojnost osoby stvořené Bohem, zatímco v čase se vyvíjející a rostoucí osobnost by zaručovala uvědomělé a svobodné sebe prožívání v rovině psychické.
Výrazně vztahové modely pojetí osoby se objevují rovněž u význačných křesťanských filozofů, jako byl např. Norris Clarke, který tvořivě promýšlel teze Tomáše Akvinského. Jedno z významných témat myšlení Tomáše Akvinského vzhledem k problematice definování lidské osoby je podle Clarka jeho pojem reálného jsoucna jako vnitřně aktivního a sebesdílejícího: tím, že něco existuje v aktu, je to podle sv. Tomáše i činné. Činná moc následuje jsoucno v aktu, všechno totiž jedná na základě toho, že je v aktu. Je v povaze každého aktu sdílet se, nakolik je to možné, a proto každý činitel jedná podle toho, nakolik existuje v aktu. Pro sv. Tomáše není výchozí myšlenkou nejprve být a poté působit, ale být znamenající být činný. Být v plnosti a bez omezení, to pro sv. Tomáše znamená být osobou; osoba je „to, co je z celé přírody nejdokonalejší“. Být lidskou osobou pro sv. Tomáše neznamená pouze mít individuální rozumovou přirozenost, jak předkládá Boëthius; sv. Tomáš postuluje, že tato přirozenost musí vlastnit svůj jedinečný akt bytí. Norris Clarke tuto Tomášovu myšlenkovou linii rozvádí tak daleko, že postuluje, že individuální rozumová přirozenost vlastnící akt bytí je osobou proto, že si je vědoma sebe sama, je zdrojem svých činností, je dominus sui, svůj vlastní pán. Takové tvrzení však implikuje, že člověk, který si není vědom sebe sama, není aktuálně dominus sui (embryo, plod, novorozenec, kojenec, do spělý v bezvědomí, těžce senilní…) není lidskou osobou, což by přinášelo dalekosáhlé důsledky do mnoha dilemat aplikované etiky. Clarke si je ovšem vědom svého výrazně vztahového pojetí osoby a jako jeden z nemnoha myslitelů jasně rozlišuje otázky „co je osoba“ a „co je být osobou v reálném uskutečnění“, což obecně není v diskurzu samozřejmé.
Precizně rozlišuje také např. Emerich Coreth, který říká, že bytostnou jednotu těla a ducha jako individuální bytí sebou, jež se uskutečňuje vědomým vlastněním sebe a svobodným disponováním sebou, nazýváme osoba. V Corethově definici je zjevná rovina ontologická a následná rovina uskutečňování se. A právě ono vědomé a svobodné disponování sebou lze identifikovat s Clarkovou tezí o nutnosti být dominus sui. Pokud bychom tedy tvrdili, že osoba se uskutečňuje skrze osobnost, jejíž prožívaná hluboká stálost v proměnách času koření v unikátní osobě, mohli bychom říci, že osoba se opravdu plně uskutečňuje až vědomým vlastněním sebe, ale bez aktuálního vědomí nepřestává být osobou. Člověk bez aktuálního vědomí nebo člověk, který nemá kapacitu k rozlišení sebe od okolního světa či druhých osob, je osobou se svou důstojností a právy, ale můžeme říci, že u něho chybí rozvinutá svobodně a vědomě prožívaná osobnost.
U teologů a křesťanských filozofů, kteří volají po doplnění vztahovosti jako podstatné povahy lidské osoby, je pochopitelný jejich záměr dotažení křesťanské filozofie osoby do oboustranně vyvážené podoby. V našem případě, kdy se chystáme posoudit vybrané přístupy empirického funkcionalismu prizmatem teologicko-etického principu personality, však musíme být velmi opatrní, neboť v konkrétních otázkách aplikované etiky (např. osobní statut embryí) může filozofická koncepce podstatné vztahovosti vycházet vstříc nepřiznání osobní důstojnosti lidské bytosti v nejranějších fázích existence. Proto se snažím na jedné straně chápat výrazně vztahové modely, ale zároveň – možná nepopulárně – poukazovat na jejich limity vzhledem k ochraně lidské důstojnosti, kterou křesťanství hájí od početí do smrti.
Podle pozice čirého aktualismu, nebo též personalistického aktualismu, lidská osoba vzniká teprve ze vztahu s jiným. Tato myšlenková linie tvrdí, že mimo vztahy neexistuje lidská osoba. Čirý aktualismus odebírá osobní důstojnost lidským bytostem vězícím mimo vztahy s ostatními, a je tedy v rozporu s teologicko-etickým principem personality. Vztahové pojetí lidské osoby přišlo v nejintenzivnější míře s mysliteli jako Martin Buber, který postuluje, že není žádné samostatné „já“, ale vždy pouze spojení „já-ty“, přičemž jedno bez druhého postrádá smyslu. Ovšem zároveň dodává, že v každém lidském ty je zároveň tajemně přítomno věčné ty našeho Boha, a není také bez zajímavosti, že Buber reflektuje možnost vztahu i tehdy, když si jej člověk aktuálně neuvědomuje. Souhrnně lze k čirému aktualismu říci, že podle tohoto modelu lidská osoba mimo vztahy vůbec neexistuje, je teprve realizací vztahů konstituována. Sama se dále nabízí otázka, zda lze v souvislosti s lidskou osobou nalézt ne-akcidentální, konstantní a nezrušitelný vztah, jež je zodpovězena v dalším bodě.
Pro teologické promýšlení pojmu osoba je charakteristické odhalovat významnost vztahu Stvořitele a stvoření, Boha a lidské osoby. Podle Müllera je zjevné, že chce-li Bůh stvoření, tedy tvoří-li svobodně, dobrovolně a záměrně, znamená to rovněž, že ve stvoření zakládá takové struktury, skrze něž se může uskutečnit transcendence stvoření k Bohu. K lidské osobě, která má být partnerským nositelem transcendence stvoření, tak patří rozum, vůle a nezbytně též svoboda. Každá stvořená osoba je orientována na Boha a Boží lásku. Skrze své stvořené bytí má analogický vztah k Bohu jako původu. Bůh je původ, střed i cíl stvoření nadaného duchem a svobodou. Osoba je – jak bylo vícekrát uvedeno – nositelkou obrazu Božího, a je tedy přítomen aspekt otevřenosti transcendenci; přirozenost je potom na rovině lidského začlenění do našeho světa čili na rovině naší imanence. Coby Boží obraz se tedy člověk v jistém smyslu podílí na Boží transcendenci ke světu. Na základě aktu stvoření, který uvádí do bytí, se podstata člověka konstituuje tím, že duch se – slovy Müllerovými – externalizuje v prázdné jinakosti své prostoročasovosti, která je principem, jenž dává duchu hranice a konečnost a zároveň umožňuje jeho konkrétní existenci. Duchová duše zde hraje roli formujícího principu hmoty. Ve vzájemném zprostředkování existence ducha a hmoty potom hmota umožňuje duchu, aby se individualizoval a stal osobou. Klíčovým důvodem, proč všechna (vzhledem k Bohu) nižší jsoucna – včetně lidské osoby – projevují svou vztahovost a substancialitu, je fakt, že jsou (nějakým způsobem) obrazem Boha, jenž je jako nejvyšší syntéza vztahovosti a substanciality jejich posledním Zdrojem. Lidská osoba je proto dyadická: má jak introvertní (sebe vlastnictví, bytí v sobě), tak extrovertní (sebe sdílení, bytí vůči druhým) dimenzi, vztahující se k sobě prostřednictvím činnosti. Opomíjet jednu nebo druhou dimenzi lidské osoby se zdá být nedostatkem, podobné je to s přílišnou akcentací jedné či druhé dimenze. Přestože pro lidskou osobu jsou vztahy případkové, existuje jeden vztah, který je podstatný a má ontologickou kvalitu: všichni lidé jsou dcerou nebo synem; tento konstitutivní vztah však nemá v našem životě viditelný protipól, neboť také naši rodiče jsou bytostně dětmi svých rodičů. Toto – slovy C. V. Pospíšila – substanciální synovství tak explicitně odkazuje k substanciálnímu otcovství Boha Otce. Lidské „já“ je stvořeno v relaci s otcovským „ty“ Boha Otce, a tak je tedy lidská osoba stvořená k obrazu Syna a utkána na Trojiční osnově.
Člověk je tedy osobou ne proto, že si to aktuálně uvědomuje, ale proto, že je povolán k uskutečňování a rozvíjení své vlastní transcendence jakožto podílu na věčném synovství v síle obdaření Duchem. Můžeme tedy uzavřít, že lidská bytost je prizmatem teologické antropologie vždy – tedy v každé fázi svého vývoje – ve vztahu, totiž v nezrušitelném vztahu Boha ke stvořené lidské osobě, kterou aktem oslovení a pozvání k partnerství s ním samým tvoří. Lidská osoba je v tomto základním vztahu nasměrována k sebe sdílení a Bůh je pro lidskou osobu absolutním Ty. Lidská osoba nemůže existovat bez Boha. Důstojnost lidské osoby spočívá rovněž v její sebetranscendenci a v jejím transcendentálním zaměření k Bohu.
Ontologický personalismus a empirický funkcionalismus
V teologické etice se ve vztahu k chápání lidské osoby, respektive ve vztahu k otázce „od kdy je lidská bytost osobou“, vyprofilovaly dvě klíčové myšlenkové linie: ontologický personalismus a empirický funkcionalismus. Ontologický personalismus, ke kterému se ve svých magisteriálních dokumentech hlásí církev, nazírá lidskou bytost jako lidskou osobu od početí do smrti, a dokonce i dále po smrti; neexistuje okamžik, kdy by lidská bytost nebyla zároveň lidskou osobou. Podle ontologického personalismu lidskou osobu nelze definovat prostřednictvím toho, čeho je aktuálně schopna, ale čím sama je. Lidská bytost, lidské individuum a lidská osoba jsou pro ontologický personalismus de facto synonyma.
Empirický funkcionalismus ovšem nazírá lidskou osobu teprve jako nositele určitých schopností: např. schopnost uvědomování si sebe sama, schopnost diferenciace morálního dobra a zla, schopnost vnímat libost a nelibost, případně začlenění do přediva lidských vztahů. Argumenty empirického funkcionalismu jsou závažné a promyšlené. V otázce „od kdy je lidská bytost osobou“ se v empirickém funkcionalismu objevuje celá řada dalších silných argumentů, například čtvrtý den vývoje embrya, kdy začíná masivní genová exprese; den sedmý, implantace do dělohy; dalším názorem je existence osoby od čtrnáctého dne, dále již totiž není možný vznik jednovaječných dvojčat; dále je to období první měřitelné mozkové činnosti, srdeční činnosti, případně až narození. V teologických kruzích se hovoří také o tzv. oduševnění.
Nelze přehlížet, že mnohé argumenty konvenují s pojetím výrazně relacionálně orientovaných modelů. Mezi významné filozofy, kteří zastávali pozice empirického funkcionalismu, patří např. John Locke, který tvrdí, že bez vědomí člověk přestává být osobou. Pro Kanta je osobou pouze ten, kdo dokáže morálně jednat, tedy svobodně volit mezi nazíraným dobrem a zlem. V této sérii cílím výhradně na ty modely empirického funkcionalismu, které osobu identifikují s vědomím, a ty modely, které uznávají existenci lidské osoby pouze na základě uskutečněných vztahů s dalšími lidmi. Primárně mi tedy nejde o modely empirického funkcionalismu, které přijímají za ustavující vztah s Bohem, neboť u těchto modelů panuje shoda s křesťansky chápaným ontologickým personalismem.
V příští epizodě se podíváme na diferenciaci i souvztažnost osoby a osobnosti.
Zdroje:
HAVELKA, Ondřej. Nový zákon pohledem cestovatele: Bible jako cestopis odhalující směr a smysl Cesty do nebeského Jeruzaléma. Praha: Akbar, 2019.
HAVELKA, Ondřej. Náboženský šok: Religiózní otřesy v odlišných náboženstvích a kulturách, mezináboženský dialog a praktická religionistika poutnickou perspektivou. Praha: Akbar, 2021.
