Článek
Po minulé epizodě pokračujeme v dvoudílné minisérii o jihoafrickém rastafariánství tématem moci utlačovaných. Ačkoli hnutí vzniklo na základě identifikace mesiáše v africké Etiopii jako explicitně náboženské, jeho síla přitahující utlačované, vykořisťované a zneužívané, z něho brzy učinila rovněž hnutí politické a sociální, pro mnohé sympatizanty nikoli nutně nábožensky zakotvené. Jack A. Johnson-Hill píše, že identifikací s novým černým králem se bezmocní stávají mocnými. Protože Selassie byl černým císařem prakticky jediného afrického národa, který úspěšně odolal dlouhodobějšímu kolonialismu, vyvolal černošské nacionalistické nálady a poskytl naději na konečný triumf nad rasismem, nebo dokonce triumf černých nad ostatními.
Úspěch rodícího se rastafariánství byl jistě umocněn již etablovaným panafrikanismem. Protože je ale černý císař mesiášem, případně inkarnací Boha Jaha, zůstává v rastafariánství stále onen náboženský základ. Přesto mnozí autoři – jako jsou Rex Nettleford, Barrington Chavennes a Jahlani Niaah – odmítají vnímat rastafariánství jako náboženství a preferují jej chápat jako společenské hnutí a životní styl. Na druhé straně názorového spektra jsou autoři jako Theo Witvleit nebo Leonard E. Barrett, kteří vidí rastafariánství jako náboženství a přirovnávají jeho teologická východiska k černé teologii či jihoamerické teologii osvobození. Další názorovou skupinou jsou autoři jako Alemseghed Kebede či David Knottnerus, kteří vidí rastafariánství jako politické hnutí s náboženskou složkou a důrazem na panafrikanismus i africký nacionalismus.
Výrazným mezníkem rastafariánství v JAR bylo 28. 12. 1997, kdy se konalo shromáždění rastafariánů v Grasmere. Ideově se tam navazovalo na tzv. etiopanismus a garveyismus. Garvey byl chápán jako prorok, někdy označovaný jako „černý Mojžíš“, který vede černého člověka zpátky do rajské zahrady (v Etiopii). Garvey byl zastáncem afrocentrické interpretace Bible, kterou rastafariánství převzalo. Etiopanismus je starší ideologie než garveyismus. Stejně jako jinde, má také v JAR rastafariánství rovněž svou institucionální formu. Rastafariáni se scházejí, aby náležitě ve společenství chválili Boha Jaha, četli vybrané verše z Bible, recitovali vybrané žalmy a samozřejmě společně kouřili svatou bylinu. Svou instituci rastafariáni nazývají Dům.
Triumf Siónu nad Babylonem
Spojení mezi rastafariánstvím, židovstvím, Etiopií a Izraelem je niterné. Mnozí rastafariáni tvrdí, že většina zotročených černých Jamajčanů byla násilně deportována z Etiopie, kde žili praví pokrevní černí Židé. Pro mnoho Jamajčanů není černá diaspora ničím jiným než jen pokračováním židovské diaspory pravých Židů. Skrze vyznávaného mesiáše – etiopského císaře Haile Selassieho I. – jsou rastafariáni niterně spojeni s židovskou Davidovsko Šalomounovskou linií.
V JAR se mezi rastafariány uchytila myšlenka, že křesťanství je náboženství bělochů, kteří zotročují černochy. Ježíš je bílý, andělé jsou bílí a Satan je černý. To má legitimizovat utlačování černých. Rastaman je naopak hrdý na to, že je černý, identifikuje se jako člověk čisté etiopské krve a rastafariánství považuje vzhledem ke křesťanství za nadnáboženské hnutí. To jest: je to náboženství, ale zároveň je svou povahou lásky, tolerance, úcty a lidství nad všemi náboženstvími, které se snaží – podle rastafariánů – ovládat a manipulovat lidi.
Co se týče Bible, lze mezi jihoafrickými rastafariány nalézt tři pozice v přístupu k ní: 1. Bible obsahuje mnoho dobrého, je třeba ji studovat, ovšem nutno oddělovat skutečné jádro a lživé přídavky; 2. Bible není nijak přínosná pro rastafariánství; a 3. Bible čerpá ze starších hodnotných spisů, a k těm má smysl se obracet. Nutno dodat, že jsem žádný přehnaný elán do studia Bible mezi rasty nezaznamenal. Uvádět nějaké odhady procentuálního zastoupení jednotlivých přístupů k Bibli by bylo čisté hausnumerství, neboť sami rastafariáni v tom často nemají příliš jasno. Někteří rastafariáni se s Kristem jako (prvním) mesiášem vůbec neidentifikují, ale jiní ano a tvrdí, že rastafariáni vycházejí z etiopského pravoslavného křesťanství, a tedy vyznávají Krista jako mesiáše a Haile Selassieho I. jako Kristův druhý příchod.
Rastafariáni v JAR často nechtějí, aby se rastafariánství označovalo za náboženství, neboť jej chápou šířeji a náboženství mnohdy považují za manipulativní fenomén ujařmující lidi, a proto se také odmítají připojit k Jihoafrické radě církví, ale na druhé straně otevřeně usilují o legalizaci marihuany z náboženských důvodů (čímž sami sobě dopřávají medvědí službu se lví hlavou); ctí své náboženské řády, sobotu jako den odpočinku atd. To ukazuje složitost rastafariánského sebeurčení v JAR. Mezi tamními rastafariány lze vysledovat různé myšlenkové linie – někteří hnutí chápou jako náboženství, jiní jako životní styl. Shodují se v otázce svobody, lásky a přátelství, prožívání účinků svátostné marihuany, symbolů jako jsou dredy a rasta barvy – tedy červená, zlatá, zelená a černá – a odporu k manipulaci a otročení čemukoli, jako je mamon, politika, moc či sláva.
Problematika terénního výzkumu v JAR
Některé klíčové překážky terénního výzkumu v Africe jsem shrnul v knize Africká náboženství (Praha: Dingir, 2024), a proto je zde nebudu připomínat a zájemce o téma si dovolím na knihu odkázat. Přesto ale jednu specifickou překážku musím zmínit. V JAR je pro bělocha poměrně složité provádět hlubší terénní výzkum pro stále trvající rasismus a předběžnou opatrnost mezi černochy a bělochy, což lze po historii plné útlaku ze strany bělochů pochopit. Z respondentů jsem cítil vyhýbavost, podezíravost a někdy i otevřené nepřátelství. Zatímco například v Mali mi věřící rozličných náboženství doslova otevřeli srdce, v JAR byly rozhovory ze strany respondentů opatrné a povrchní. Dokonce ani africký buben (který jsem si pořídil na Madagaskaru a vozím jej s sebou po Africe) neprolomil rasovou omertu, a přestože jsme si s jihoafrickými rasty několikrát společně zahráli, hradbu nedůvěry se hudebnímu intermezzu nepodařilo prolomit. Stále jsem se cítil jako nahý v trní. A to trní bodalo syrově ostrými pohledy. A to bodání obnažovalo surový cynismus doby nedávné.
Oproti tomu v téměř celé subsaharské Africe lidé vždy ocenili, že hraji na jejich nástroj jejich rytmy a bubny nás spojovaly i v místech, kde jsme pro jazykovou bariéru nebyli schopni jinak komunikovat. V JAR jsem holt automaticky patřil k té podezřelé bílé čeládce, ze které nic kloudného nekouká. Že je naši pradědové – na rozdíl od našich fikaných hypertrofickofilních sousedů – nešikanovali? Nic naplat: »bílej jako bílej, nemlich to samý«. Raději koště potěšit, říká se v jižním Afráči, než se s běláskem paktovat.
Paradoxně – až africky entropicky, či snad dokonce inverzně černolabutně – jsem se v JAR spřátelil s bělošským rastou, pro něhož jsem nebyl rasový kompetitor, kterého je nejlépe namazat si na chleba. Tento modrooký Jihoafričan – jmenoval se Jacques – s blonďatými dredy nosil programově pouze oblečení v rasta barvách, byl zapřisáhlým milovníkem reggae a marihuanu považoval za svatou bylinu, kterou rituálně kouřil po celý den. Nepřekvapivě nebyl zastáncem černé nadřazenosti, nebyl přemrštěný fangličkář, ovšem „západní svět“ považoval (konfabulačně?) za prohnilý Babylon, a přestože nechápal rastafariánství jako náboženství, ale spíše životní styl a světonázorový postoj, chystal se na cestu do Etiopie (kam skutečně odcestoval, následujícího roku jsme se v Etiopii setkali), aniž by však vyznával Haile Sellasieho I. za mesiáše. Jeho generální intencí byl »úhul až do vyřešení existence«.
Žil v černošské rasta komunitě, kde většina lidí chápe své rastafariánství jako životní styl, často vzdor proti systému, nikoli však nutně jako náboženství. V návaznosti na tradiční africké kultury jsou v komunitě ženy běžně polonahé, neboť oblečení – zvláště pak uniformní! – je zjevným indikátorem prohnilého Babylonu. Etiopanismus, garveyismus nebo mesiášství etiopského císaře v této komunitě nejsou důležitými tématy. Boj za legalizaci marihuany je nejčastěji skloňovaným tématem. Kouření marihuany je středobodem zdejší rastafariánské praxe – nazývané livity. S trochou nekorektního zobecnění lze říci, že rastové zde hulí, dokud nemají »plný brejle«. Podle Jacquese se někteří jihoafričtí rastafariáni hlásí k etiopskému mesiáši Haile Selassiemu I., ovšem nevnímají nijak zásadně jamajskou stopu hnutí, snad i proto, že návrat do Afriky u nich postrádá smyslu. Narodili se zde a žijí zde, tedy v Africe. Někteří rastafariáni jsou křesťané, mnozí vyznávají rozličná tradiční bantuská náboženství a obecně ctí tradiční jihoafrické léčitele. Pozorovat lze vícečetné náboženské identity i synkretizování více náboženských linií, ale pro bělocha je těžké sestoupit do větší hloubky a získat v rasismem zatížené společnosti důvěru černého respondenta. Určitá svoboda náboženského prožívání, svoboda osobního vyznání, nedogmatičnost a snaha o vnitřní spirituální život je typickou charakteristikou jihoafrického rastafariánství.
Další výsledky terénního výzkumu k poslechu:
Zdroj:
HAVELKA, Ondřej. Africká náboženství: religionistika, teologie, afrikanistika. Praha: Dingir, 2024.
Literární inspirace:
TEMNOTA, Daniel. Politik, psychopat, zabiják. Praha: Granite Design, 2025 (e-kniha).
