Článek
Kartaginské náboženství s centrem ve starověkém Kartágu (založeném roku 814 př. n. l. fénickými osadníky z Týru v zátoce v oblasti dnešního hlavního města Tuniska, tedy Tunisu) bylo polyteistické náboženství navazující na fénickou religiozitu. První Féničané usazení v Kartágu s sebou přivezli i úctu k týrskému bohu Melqartovi. Kartaginský panteon byl rozmanitý a v průběhu staletí se vyvíjel. Po dobytí Kartága Římany se významně modifikoval a někteří kartaginští bohové byli ztotožněni s bohy římskými. Později byli patrně po Melqartovi nejvyššími v panteonu král bohů Baal Hammon a bohyně Tanit. Zobrazeni jsou například ve významné svatyni Salammbô. Jedna z hypotéz ztotožňuje kartaginského Hammona s egyptským Amonem, což se v kontextu doby a směru osídlení přímo nabízí – hypotéz je ovšem více. Tanit byla spojována s krásou, sexem, plodností a mateřstvím. Pro rozhojnění plodnosti žen se jí obětovaly děti.
Pohřební rituály
Pohřební rituály starověkých Kartaginců byly podobné těm, které udržovali Féničané ve východním středomoří. Patřily mezi ně obřady spojené s pohřbením nebožtíka, bohaté pohřební hostiny a rituály uctívání předků. V hrobkách se nalezly různé pohřební předměty naznačující víru v posmrtný život. Hřbitovy se vždy nacházely mimo obydlené osady a často byly ještě odděleny geografickými prvky, jako jsou řeky, údolí či náspy. Papyrus nalezený v hrobce v Tal-Virtu na Maltě naznačuje víru, že mrtví museli překonat vodní plochu, aby zdárně vstoupili do posmrtného života. Hrobky mohly mít podobu fossae (půdorysně čtvercového prostoru vykopaného do země nebo vytesaného skalního podloží), pozzi (mělké, půdorysně kruhové jámy) a hypogea (komory vytesané do skály s kamennými lavicemi, na které byl zesnulý položen). V oblasti starověkého Kartága bylo nalezeno několik takových hrobek datovaných před 6. stol. př. n. l.
Hrobky byly často završeny malými pohřebními stélami a baetyly. Zajímavé je, že v různých dobách Kartaginci praktikovali jak kremaci zemřelého, tak inhumaci. Pravděpodobně až do 6. stol. př. n. l. byla kremace nejběžnějším způsobem pohřbu. V 6. stol. př. n. l. byla ovšem – po krátké lakuně pohřbu tak říkajíc podobojí – kremace téměř úplně nahrazena inhumací a kremace se omezovala na pohřby dětí. Tato změna je někdy spojována s expanzí kartaginského vlivu v západním Středomoří, ale jak a proč přesně k této změně došlo, není jasné. Zpopelněné nebo inhumované ostatky byly uloženy v dřevěných rakvích nebo kamenných sarkofázích. Před pohřbem byl zesnulý pomazán vonnou pryskyřicí a často také potřen okrem.
Pohřeb byl ve starověkém Kartágu doprovázen hostinou snad přímo na hřbitově. Tato hostina, nazývaná mrz, je doložena v nápisech ze 4. a 3. stol. př. n. l. Účastníci pohřbu vyzdobili oltář a obětovali zvíře, které poté připravili a snědli. Při hostině se popíjelo víno, které symbolizovalo krev, plodnost Země a nový život. Na konci hostiny bylo použité nádobí rozbito a zakopáno. Hřbitovy pro tyto účely obsahovaly prostory a vybavení pro přípravu a konzumaci jídla. Hostina také hrála roli při určování dědictví a symbolizovala trvalé pouto mezi zesnulým a pozůstalými. Tyto pohřební hostiny se v pravidelných intervalech opakovaly jako součást kultu předků.
V hrobkách z období 8. až 3. stol. př. n. l. v Kartágu byla nalezena řada pohřebních předmětů, které zřejmě měly zesnulému poskytnout ochranu. Ty se významně neliší v závislosti na pohlaví nebo věku zesnulého. Byly to zejména vyřezávané masky, amulety, často Horovo oko (wadjet) a malé skleněné hlavy (protomae). Obětování jídla a pití bylo pravděpodobně zamýšleno jako poskytnutí stravy do posmrtného života. Obyčejně je doprovázela sada hodovacího vybavení pro zesnulého, která se skládala ze dvou džbánů, misky na pití a olejové lampy. Olejové lampy byly určeny k tomu, aby zesnulému poskytly teplo a světlo. Kuřata a jejich vejce byla obzvláště častým obětním darem a symbolizovala nesmrtelnost duše nebo přechod do posmrtného života. Bronzové činely a zvonky nalezené v některých hrobkách mohly být určené k odhánění zlých duchů a právě na ně se při pohřbu hrálo. V hrobech se našly terakotové figurky hudebníků. Téměř výlučně jsou to ženy, což naznačuje, že ženy hrály při pohřbu zvláštní roli. Většina těchto hudebnic hrála spoře oděná (či v rouše Evině) na bubínky, strunné nástroje nebo aulos.
Pohřební ikonografie
Většina kartaginských náhrobních stél kromě rytého textu a někdy i stojící postavy nesoucí pohár úlitby obsahuje náboženské symboly. Tyto symboly představují božstva a realitu víry související s posmrtným životem, přičemž jejichž účelem bylo chránit věčný odpočinek zesnulého. Symboly také pomohly velké většině lidí, kteří byli negramotní, pochopit funkci stély. Hlavními pohřebními symboly byly: symbol bohyně Tanit, srpek Měsíce, dlaň ruky, hůl a váza. Symbol Tanit je jednoduchý obrázek ženské postavy sestavený z trojúhelníku (tělo), kruhu (hlava) a vodorovné čáry (paže, často s rukama vztaženýma vzhůru). O Tanit je známo jen málo, ale je považována za symbol plodnosti a hojnosti (symbol Tanit také vypadá velmi podobně jako egyptský symbol Anch, symbol života).
Symbol se nejčastěji vyskytuje v novopunském období (po roce 146 př. n. l.). Srpek měsíce je velmi častý symbol na kartaginských náhrobních stélách. Zdá se, že tento symbol odkazuje na plynutí času, ale přesný význam není znám. Zřídka se používá na pozdějších novopunských stélách. Dlaň měla symbolizovat požehnání a modlitbu. Symbol hole byl snad převzat od řeckého boha Herma, který byl průvodcem po podsvětí. Zdá se však, že v Kartágu nebyl symbol hole spojován se smrtí, ale s uzdravováním a s bohem úzdravy Esmunem. Symbol byl běžný ve 4. až 2. stol. př. n. l. Symbol vázy se objevuje ve 4. a 3. stol. př. n. l. Pokusy o jeho výklad se značně liší, ale zdá se, že existují paralely s egyptským znakem zobrazujícím Osirisův hrob, což vedlo ke spekulacím, že symbol vyjadřuje naději na osobní obnovu v posmrtném životě.
Obětování
Zvířata, pokrmy a předměty byly obětovány, aby se usmířili bohové. Takové oběti musely být vykonávány podle přísných specifikací, které jsou popsány na devíti dochovaných nápisech. Různé řecké a římské prameny potvrzují, že Kartaginci obětovali děti upalováním. Mezi autory, kteří popisují obětování dětí Baal Hammonovi a Tanit v Kartágu, patří řečtí autoři Diodorus Siculus a Cleitarchus a křesťanští autoři Tertullián a Orosius. O realitě dětských obětí se ovšem stále vedou diskuze, někteří historikové se domnívají, že se na obětních místech spalovaly děti, které zemřely jinou smrtí a nebyly přímo obětovány. Obětování lidí ovšem v nebylo v té době ničím výjimečným, ba právě naopak. V Africe bylo masivně rozšířené a například v západoafrickém Beninu se lidé obětovali ještě začátkem 20. století. Nahá těla obětovaných tam nebyla spalována, ale několik dní vystavována k úctě božstev – tzv. vodunů.
Literární inspirace:
TEMNOTA, Daniel. Politik, psychopat, zabiják. Praha, 2025, e-kniha.
Další zdroje:
HAVELKA, Ondřej. Cesta k branám Damašku východní Afrikou. Praha: Akbar, 2016.
HAVELKA, Ondřej. Africká náboženství: religionistika, teologie, afrikanistika. Praha: Dingir, 2024.
