Článek
První křesťanská komunita vznikala v Jeruzalémě jako sekta uvnitř židovství: hovořilo se aramejsky, žilo se „ve stínu chrámu“, myslelo se semitsky. Právě Petrovy a Pavlovy cesty však záhy rozšířily křesťanství do helénského světa a vyvstala potřeba inkulturace poselství do myšlenkového světa řecké filozofie. Zatímco židokřesťané obecně neměli problém přijmout plné Kristovo lidství, ale často nemohli strávit plné Kristovo Božství, např. ebionité, kteří byli tzv. adopcianisty, tedy věřili, že člověk Ježíš byl pouze v jistém okamžiku (křest v Jordáně nebo proměnění na hoře) adoptován Bohem, nebo helénští křesťané naopak neměli zásadní problém s Kristovým Božstvím, ale k pravému Božství jim nesedělo pravé lidství, které mělo v dualistické filozofii konotace pokleslého, až zlého bytí. Typickými představiteli těchto vyhrocených myšlenkových linií helénského křesťanství byli křesťanští gnostici, kteří byli tzv. dokétisty, tedy věřili, že Ježíšovo tělo bylo pouze zdánlivé, nikoli pravé.
V roce 49 se v Jeruzalémě sešli apoštolové k prvnímu křesťanskému sněmu, aby řešili věroučnou otázku závaznosti křesťanů z pohanství k židovskému zákonu. Informuje nás o tom novozákonní kniha Skutků apoštolů. Zjednodušeně řečeno lze říci, že tento raný úkon magisteria (učitelského úřadu církve) rozhodl, že pokřtění z pohanství nejsou vázáni židovským zákonem. Od té doby magisterium se svým charismatem posledního slova, vedeno Duchem Svatým v neomylnosti ve věcech spásy, nakolik je v souladu s církví jako celkem (conspiratio), rozhoduje obtížné otázky, které doba přináší. Dalším těžkým magisteriálním rozhodnutím bylo rozpoznání inspirovaných knih patřících do novozákonního kánonu. Lze říci, že potřeba aktuální interpretace zjevení do každé doby generuje potřebu autority, která zvěst, co do obsahu a korektnosti interpretace, věrně chrání. Dokud bylo mladé křesťanství vnímáno jako součást židovství, bylo chráněno jako religio licita, ovšem poté, co se ozřejmilo, že jde o samostatnou náboženskou entitu, začalo dramatické pronásledování a vraždění. Mnoho křesťanů v prvních staletích následovalo Krista až k mučednické smrti. Masivní pronásledování a zabíjení křesťanů probíhalo např. za císařů Nera a Domiciána, kteří vyžadovali božské uctívání své osoby, což křesťané radikálně odmítli.
Pavlova první cesta – tisíce kilometrů, kamenování i malárie
První velká misijní cesta apoštola Pavla vedla patrně mezi lety 44 až 49 n. l. oblastmi Sýrie a Kilíkie, ovšem víme, že Pavel hodně cestoval po Malé Asii a Sýrii už před svým obrácením a dlouhou cestu po Arábii podnikl hned po svém obrácení. O jeho cestách víme ze Skutků apoštolů a také z jeho vlastních listů, kde popisuje, jaké útrapy a dobrodružství na cestách prožil. Kilíkie byl ve starověku obvykle užívaný název pro pobřežní region, jenž se rozkládal na jihu poloostrova Malá Asie. Kilíkie zaujímala území sousedící na západě s Pamfýlií a na východě se Sýrií; její severní hranici tvořil hřeben pohoří Taurus. Pouze jediná úzká soutěska, ve starověku nazývaná Kilikijská brána (latinsky Pylae Ciliciae), jí poskytovala spojení s nádhernou a významnou Kappadokií. Na jihu byla Kilíkie omývána Středozemním mořem, jež jí oddělovalo od Kypru, s nímž udržovala velmi blízké vztahy.
V dnešní době se tento kraj nazývá Çukurova a tvoří součást Turecka. Pavel putoval se zvěstí o Kristu na Kypr, do měst Salaminy a Páfu, kde měl spor a přímý střet s místním kouzelníkem, jenž po souboji s Pavlem oslepl. Svatý Pavel v Kristově moci uzdravoval, vyháněl zlé duchy a často se postavil zdánlivě silnějšímu nepříteli, a že jich měl požehnaně: o jeho hlavu usilovali kromě Židů a Římanů také nejrůznější divotvůrci a čarodějové. Pavel a jeho pomocníci Barnabáš a Jan Marek procházeli kyperská města i vesnice a hlásali vzkříšeného Ježíše Krista, Spasitele a Pána a ospravedlnění věřících v jeho svatém jménu. Vzkříšený Ježíš Kristus byl středem a těžištěm celé Pavlovy teologie: pro Pavla je Ježíš středem a pravdou dějin, vrcholem Božího sebesdělení, jedinou a pravou cestou Otci. Pavel vyznává Ježíše jako „toho slíbeného“ židovského mesiáše, který zachránil nejen Židy, ale všechny věřící.
Pavlova záhadná nemoc
Později Pavel s Markem a Barnabášem odpluli do oblasti Pamfílie, kde Pavel údajně onemocněl malárií, která ho po zbytek života patrně trápila. Pavel nikdy výslovně nenapsal, jaká konkrétní nemoc jej sužovala, ale vyznal, že nemocí trpěl. Vzhledem k silně rozšířené malárii v oblasti Pamfílie v dané době historikové vyvodili, že tou záhadnou nemocí mohla být právě malárie. Podle odborníků na tropické choroby malárie zabila asi polovinu lidí, kteří kdy žili na této planetě. Nemoc přenáší komár a typické jsou pro ni střídající se návaly zimnice a vysoké horečky. Dnes je na trhu celá řada medikamentů, ale zkusme se vžít do nemocného na přelomu letopočtu, který zkrátka zemřel, nebo to s vypětím všech sil a v neuvěřitelném utrpení přežil. Záchvaty malárie se potom v nepravidelných intervalech vrací po celý život. Dnes je malárie rozšířená zejména v subsaharské Africe, kde jí ročně podlehnou tři miliony lidí, zejména dětí. V Africe jsme jednou pomáhali našemu příteli, který dostal záchvat malárie, a protože jsme byli právě na moři a neměli medikamenty, chladili jsme jej ve vodě. Musím říci, že mu bylo hodně zle.
Pavel s přáteli pokračovali do Pisidie, kde dnes najdete trosky kostela sv. Pavla ze 4. století, postaveného na základech synagogy, ve které Pavel hlásal Krista. Apoštol stále přicházel nejprve do židovských synagog, aby kázal příchod slíbeného mesiáše vyvolenému lidu a teprve poté zvěstoval evangelium pohanům. Židé však zvěst o mesiáši většinou nepřijali a někteří znovu toužili Pavla umlčet. Lze říci, že Židé Pavlovi na jeho cestách konstantně škodili a několikrát se jej pokusili zabít. Dál pokračoval do Lykaonie v dnešním jižním Turecku, kde byl přímo ohrožován lupiči, kteří v soutěskách často přepadali tehdejší poutníky; cesty apoštola Pavla a jeho přátel nebyly vůbec jednoduché. Jak už bylo řečeno, společníky na první misijní cestě dělali Pavlovi Barnabáš a Jan Marek, který se ovšem ve městě Perge oddělil. V Perge dnes poutník najde trosky velkolepého starověkého města, které ukazují na velkorysost tehdejších architektů a umělců. Zejména hlavní promenáda se sloupořadím na obou stranách a kamenným kanálem uprostřed, jímž protékala chladná voda, aby osvěžovala horké letní dny, je pozoruhodná ještě dnes. Tehdejší poutník musel žasnout: kulturní vyspělost některých měst na přelomu letopočtu byla úctyhodná.
Poutník Pavel byl ukamenován, ale znovu povstal
Pavel pokračoval do Ikonie, Lystry (dnes tam najdete pahorek – tel – ukrývající bývalé město) a Derbe (Sk 13–14). Cesta byla dlouhá, dobrodružná, plná nástrah, které ještě zesilovali Židé činící Pavlovi záměrné problémy. Pavel tady kromě kázání také zázračně uzdravoval, což ještě zesílilo zájem o nové učení, které přinášel. Ovšem v Lystře dostihli Pavla a jeho pomocníky nepřátelští Židé a poštvali proti nim dav. Pavel byl podle evangelisty Lukáše dokonce rozvášněným davem kamenován a vše nasvědčovalo tomu, že byl zabit. Jeho bezvládné tělo bylo pohozeno na nedalekém mrchovišti, jenomže Pavel byl pouze omráčen a poměrně těžce zraněn.
Také nám se na cestách několikrát stalo, že jsme se ocitli pod nepříjemnou sprchou kamenů, a to nejen hluboko v africké divočině, kde nás domorodci tímto způsobem velmi agresivně vyháněli ze svého území, ale často také na Středním východě a právě ve východním Turecku jsme jednou vyvázli skutečně zázrakem. Když vám kolem hlavy sviští desítky kamenů velikosti pěsti, vaše myšlenky se zúží pouze na jednu: přežít. Někteří méně myslící lidé to tam stále mají jaksi v krvi. Při kamenování cestovateli nezbývá, než si co nejlépe rukama chránit hlavu, nastavit agresorům záda, která jsou skvěle krytá velkým batohem, a co nejrychleji se odebrat z dostřelu. Ano, i s tím se dnes poutník setká.
První dlouhá pouť byla po misijní stránce zejména u pohanů úspěšná a Pavel s Barnabášem tak na zpáteční cestě mohli jmenovat ve věřících komunitách vlastní představené. Radost však byla ztlumena při příchodu do Antiochie, kde hořel spor mezi židokřesťany a pohanokřesťany o povinnost přijmout obřízku. Pavel vystoupil s jednoznačným teologickým zakotvením zbytečnosti obřízky pro pokřtěné lidi z pohanství. Potom se vrátil zpět do Jeruzaléma, který stále považoval za výchozí bod svých cest a jisté duchovní zázemí, aby se zúčastnil již zmíněného sněmu a podpořil svou vizi směřování církve. Dlouhou a náročnou cestu absolvoval Pavel převážně pěšky a samozřejmě také loďmo.
Teprve na Jeruzalémském sněmu v roce 49 se definitivně rozhodlo, že nový Boží lid – církev – nebude součástí židovství, ale zcela samostatnou náboženskou entitou, která na židovská Písma naváže. Obřízka, kterou první křesťané stále považovali za nutnou, ale také další nařízení židovského zákona, v Kristu ztratila smysl, vždyť Pavel jasně učí, že nadále už není otrok a pán, Žid a pohan, mocný a bezmocný, ale všichni jsme jedno v Kristu. Bůh nabídl spásu všem, vždyť tak Bůh miloval svět, že dal svého milovaného Syna… Není třeba být nejprve Židem – církev je otevřená absolutně všem, je katolická (ve významu univerzální).
Prastaré koráby a krásný Kypr
Ostrov Kypr se díky Pavlovi stal patrně prvním ostrovem ve Středozemním moři, kde vznikla křesťanská komunita. Snad už před Pavlem se ale na Kypru usadili křesťané, kteří po ukamenování Štěpána uprchli z Jeruzaléma. Dnes je ostrov rozdělen na dvě samostatná území, jižní řecký Kypr a severní turecký Kypr. Obě oblasti jsou velmi krásné, severní oblast je mnohem méně navštěvovaná cizinci a cestovatele uchvátí svou příjemnou ospalou atmosférou. Poutník by rozhodně neměl vynechat hlavní město Lefkosu, s nádhernými hradbami a gotickou katedrálou s později přistavěnými minarety. Procestoval jsem téměř celý svět, ale podobně násilné propojení křesťanské gotické architektury s typicky muslimskými minarety jsem nikde jinde v této velikosti a míře neviděl. Samozřejmě totéž se stalo s chrámem Boží moudrosti v Istanbulu, ovšem tvar původně křesťanského chrámu dnes připomíná mnohem spíše mešitu a ani damašský chrám nepůsobí s Ježíšovým minaretem tak nesouladně. Ano, největší mešita v Damašku (původně křesťanská katedrála, prapůvodně pohanský chrám) má minaret nesoucí Ježíšovo jméno.
Než opustíme Kypr, musíme ještě dodat, že kromě pěkného pobřeží je určitou poutnickou povinností zavítat do krásného přístavního města Kyrénie, lemovaného vysokou hradbou hor, kde se můžete levně ubytovat přímo v přístavním zálivu a z okna obdivovat středověký hrad a staré koráby, které už zakotvily natrvalo a připomínají starozákonní poutníky, jenž svými „plavbami po divokých mořích“ inspirují napříč tisíciletími. Jak už bylo řečeno ve Starém zákoně, koráb je nejbezpečnější v přístavu, ale teprve plavba po širém oceánu mu vtiskne smysl. V Kyrénii kotví koráby, které si svůj smysl vydobyly; z beztvaré masy času jako dokonalé nabídky vymodelovaly svůj dobrodružný příběh a jejich kapitáni pozřeli svět a proměnili se v cestu. Jeden takový černý koráb kotví přímo pod hradem; posaďte se u něj na chviličku a nechte si vyprávět jeho příběh. Jen opravdu velmi zrychlený turista dokáže se sluchátky v uších, foťákem na nose a dronem nad hlavou proběhnout kolem korábu tak rychle, že jej nezaslechne. Kdo se prochází v klidu, bude odměněn. Takový koráb mi připomíná památný strom – stojí tiše v krajině nebo často i ve městě, uskutečňuje své prostorové možnosti ve staletích a nasává svět. Kolem pobíhají zrychlení lidé ponoření do systému tak hluboko, že k němu sotva vzhlédnou – a přitom právě on má tolik co říci. Někdy stačí pouze zastavit, udělat malý úkrok stranou, vystoupit z proudu doby a v šumění listů památného stromu uslyšet Stvořitele, jak nás oslovuje jménem.
Zdroje:
Bible
HAVELKA, Ondřej. Nový zákon pohledem cestovatele: Bible jako cestopis odhalující směr a smysl Cesty do nebeského Jeruzaléma. Praha: Akbar, 2019.
