Článek
Sererové jsou třetí nejpočetnější etnickou skupinou v Senegalu, kde tvoří 15% populace. Minorita žije také v severní Gambii a jižní Mauretánii. V průběhu 20. století přijala většina Sererů – uvádí se kolem 85 % – islám; menšina Sererů přijala křesťanství a další menšina zůstala u původní sererské víry (nazývané Fat Roog, v překladu Cesta božství). Mezi Serery ovšem není nijak výjimečná vícečetná náboženská identita, kdy se formálně hlásí (většinou) k islámu a zároveň ctí náboženství svých předků. V sererské společnosti se stále tradují staré mytologické písně a básně, hojně se obětuje předkům i rozličným duchům, ve společnosti zůstávají důležité iniciační obřady a úcta k tradičním léčitelům.
Původní sererské náboženství vyznává jednoho Boha nazývaného Roog, ovšem díky jazykové rozmanitosti sererských klanů je v jiných sererských jazycích či dialektech nazýván také Kooh (v jazyce noon) nebo Koope (v jazyce ndut). V duchovním světě Sererové dále rozeznávají Bohu podřízené duchy a zemřelé předky, ovšem Bůh je podle jejich přesvědčení jeden, a snad také proto bylo přijetí islámu pro mnoho Sererů možné i bez opuštění původního náboženství předků. Striktní islámský monoteismus korespondoval se sererským vyznáváním jednoho Boha a víra v duchy s islámským chápáním džinů. Bůh Roog je v sererském náboženství chápán jako milosrdný Bůh stvořitel. Sererská mytologie má bohatou kosmogonii a kosmologii, v poetických, ústně tradovaných verších se zabývá různými dimenzemi lidského života, stvořením světa, prostorem i časem a komunikací s duchy a předky. V některých oblastech Senegalu byla mezi Serery rozlišována také nižší božstva jako Mendiss – bohyně moře, Thiorak – bůh bohatství, Takhar – bůh spravedlnosti a pomsty. Někdy jsou tato nižší božstva chápána jako polobožstva. Také jim ovšem vládne nejvyšší Bůh stvořitel Roog.
Oběti předkům se přinášejí k domácím oltářům nebo k posvátným baobabům (v Senegalu je baobab velmi rozšířený strom a statné kusy staré tisíc i více let nejsou nijak výjimečné). Komunikace s vševědoucím, ale do běžného života lidí nezasahujícím, Bohem Roogem je vyhrazena zasvěceným kněžím a kněžkám. Do života lidí mohou zasahovat nižší božstva nebo duchové a také zemřelí předkové. Duše člověka je podle sererské víry nesmrtelná, po smrti těla se odebírá do věčného božského klidu, ovšem člověk žijící v rozporu s etikou a morálkou sererské společnosti je po fyzické smrti potrestán. Výjimečně se může duše zemřelého člověka reinkarnovat, nejčastěji v rodové linii, když se právě v okamžiku jeho smrti narodí novorozenec. Pokud je zemřelý potrestán tím, že není přijat mezi předky, Sererové věří, že jeho zavržená duše věčně bloudí a nenalezne klid.
Nejčastěji jsou modlitby Sererů adresované předkům, kteří jsou nejsnadněji dosažitelnými prostředníky mezi světem pozemským a božským. Každá sererská rodina má rodinný totem většinou znázorňující zvíře, často například antilopu. Totemové zvíře je pro rodinu posvátné a nesmí se mu ubližovat. – V sererské společnosti existuje tajný řád Saltigue, do něhož mohou být zasvěceni muži i ženy. Podobné tajné řády nebo společnosti jsou pro tradiční západoafrická náboženství běžná – v beninském vodunu je to například společnost Zangbeto. – Sererové dodnes pořádají náboženský festival Raan, který se tradičně koná ve vesnici Tukar. V tradičním sererském náboženství je dnem odpočinku pondělí, kdy se nesmí konat kulturní či společenské aktivity jako jsou svatby nebo rozličné oslavy. Jedním z nejdůležitějších náboženských symbolů sererského náboženství je pěticípá hvězda Yoonir symbolizující Sirius. Na základě četby hvězd také Sererové věští.
V dřívějších dobách bylo běžné mumifikování zemřelých, zejména náčelníků či jinak významných jedinců; ti nejvýznamnější byli rovněž pohřbíváni v pyramidových hrobkách. S králem se dříve kromě dalších rituálních předmětů a šperků pohřbíval také jeho královský buben. V původních afrických kulturách je buben primárním a vůdčím hudebním nástrojem a rovněž symbolem síly a moci. (Po inkulturaci křesťanství do některých afrických kultur se buben prosadil jako liturgický nástroj, což je jedna z nejviditelnějších a také nejslyšitelnějších odlišností od liturgií mimoafrických.) Bubnování je kruciálním elementem afrických kultur, tmelem afrických společenství, dorozumívacím prostředkem, uměleckým nástrojem, ale i specifickou africkou filozofií. V některých afrických jazycích je výraz „převzít vládu“ vyjádřen slovy „převzít buben“ a ve Rwandě je dodnes známý právě tzv. královský buben (Inganji karinga). Bubnování provází iniciační rituály (které jsou zásadní proto, aby se člověk stal plnohodnotnou osobou), oslavy narození, sňatky, přechodové rituály i pohřby. Bubny varují na dálku před nebezpečím, oznamují úmrtí, předávají zprávy, spojují lidi. Sererové bubnování milují, buben je jejich primárním hudebním nástrojem a uměleckým výrazem. Bez bubnování se neobejde žádná sererská společenská událost.
Na území Sererů v současném Senegalu byly v minulosti také vztyčovány kamenné menhiry, většinou vystavěné v kruzích, které jsou dodnes v Senegalu k vidění, například ve známé lokalitě Sine Saloum. Ty jsou ale pozůstatkem společnosti, která oblast obývala před Serery. Hroby objevené u těchto megalitů jsou datovány do 9. až 2. stol. př. n. l. Megality mohou pocházet ze stejné doby. Sererové území obydleli až po nositelích této megalitické kultury.
Závěrečné (opět řádně, ale skutečně řádně odlehčené a rozhodně fikční – nebo snad…?) vyprávění
V té slastně požehnané době, kdy zemřel široko daleko nejváženější, ale hlavně nejobávanější, ba márově černou hrůzu nahánějící náčelník Mbenge, už Sererové lidské oběti téměř nepraktikovali a pravdou bylo, že správný obětní rituál si pamatovali jen dva stařešinové ve svých požehnaných padesáti letech hluboce naklonění nad hrobem, s kůží rozvrásněnou jako kůra tisíciletého baobabu a s myslí prodlévající mnohem více mezi zemřelými předky než mezi žijícími lidmi. Přesněji řečeno, byli tito dva Metuzalémové sice dávnými účastníky těch slavnostních událostí, ale z hlavy už je vydolovat nedokázali. Pamatovali si jenom ucházející chuť krve, tuhé maso a potom několikadenní bolesti břicha, zácpu a nakonec pálivý průjem – jó, obětování, to není jen tak.
Přesto lidé cítili, že smrt takto významného náčelníka (zaplať bůh, že zdechnul!) – jehož jméno vyvolávalo existenciální úzkost až na území vzdálených Bambarů – si alespoň hrstku lidských obětí nepochybně zaslouží. Když nic jiného, měli by s náčelníkem odejít alespoň jeho ženy, nejbližší sluhové a nejoblíbenější otroci. Staré časy, kdy s náčelníkem radostně (ba v euforickém nadšení) odešlo sto nebo i dvě stě lidí (a to ve frontách lačně stáli další a horlivě se předbíhali, ale prostě se na ně nedostalo – smůla!), byly nevratně pryč – převládla utilitární morálka (neboli morální hanba až spoušť) spatřující v lidech žádoucí pracovní sílu, kterou není rozumné zbytečně zabíjet, když může levně makat –, ale tucet opravdu jít mohl, když pro nic jiného, tak proto, aby okolní kmeny Serery nepomluvily pro nemravnost. Taková hanba je hnusná jako bílý muž a jako bílý muž z člověka vysaje důstojnost a zaprodá ho. (Může být něco hanebnějšího a na zlaťáky realitu více redukujícího než bílý dobyvatel se svojí podezřelou a dobrému stvoření se hrubě vzpěčující barvou kůže?) Zároveň bylo potřeba s náčelníkem pohřbít jeho legendární královský buben, protože ten ho musí následovat do říše předků, jinak by to lidem přineslo katastrofu. A s královským bubnem přece musí jít i nějaká ta duše, to dá rozum i té opici na pánvi. (Mimochodem, povedla se.)
Všichni dobře věděli, jak Mbenge onehdy královský buben získal: byla to všeobecně známá zkazka, která se jednou dostane až do bájné Evropy, kde vstoupí do učebnic. Nebylo to ostatně samozřejmé, žádný jiný náčelník v okolí skutečný královský buben nevlastnil. Se skupinou nejlepších lovců se Mbenge jako mladý bojovník tenkrát vypravil na běžný lov na lva. Muži v té době lovili nazí, vypracovaná, černá, potem lesklá těla, vyrýsovaná jako pletence halucinogenních lián, zdobily jen bodné zbraně. Při pohledu na smečku krvežíznivých mužů nikdo nemohl přehlédnout, že Mbenge byl oproti ostatním obdařen téměř dvojitým přirozením, ano, řeklo by se spíše zbraní – nebo snad zbraní hromadného ničení? – a to ostatní rozhodně netrpěli žádným nedostatkem (koneckonců bílí dobyvatelé odsud později odjížděli s velkým lupem a nemenší frustrací. Ostatně do Francie a Británie tehdy přiváželi na ukázku pouze sererské ženy, aby totiž ukázkou sererského muže neproběhl nečekaný reset kalibrace, který by způsobil obecnou inflaci lokálních zdrojů. Ehm… anti cargo kult). Mbengeho přirození – těžké samo o sobě jako tři trsy velkých banánů po půl tuctu – ho významně obtěžovalo při rychlém běhu za kořistí, pročež si jej přivazoval k noze konopným provazem, takže to vypadalo, že na pravé noze má dvě stehna a dvě stejně velká kolena, ale jen jedno lýtko. Když se to postavilo, slova nestačila a mohlo se to vyjádřit jen poezií. Když však přišla hyperstimulace – a ta přicházela často –, došla slova i básníkům.
Po několika dnech stopování se ukázalo, že kvůli suchu jsou lvi až na území Bambarů, se kterými byli Sererové po dlouhé generace ve válečném poměru. Vypadali stejně, mluvili málem totožným jazykem, dějiny měli jako vejce vejci podobné, ale nenáviděli se, toužili se vzájemně povraždit a Bambarové se navíc nemohli zbavit dojmu, že mají právo na sererské území. (Toto primitivní myšlení je naštěstí jen ozvěnou dávné minulosti.) Jakmile ale jednou nejlepší sererští lovci vyrazili na lva, nemohli se vrátit bez něj, neboť by přišli o všechen respekt a byli by terčem veřejného posměchu. To už bylo mnohem lepší při lovu zařvat a odejít se ctí mezi předky.
Naneštěstí bylo sucho takové, že lvi se stáhli velmi hluboko do bambarského území a sererští lovci se střetli s bambarskými. Byla to strašlivá řež. Přežil jediný Mbenge. Ostatní skočili bez hlav, se zohavenými těly, na něž Bambarové svými loveckými noži vyryli klanová znamení (a rozpíchali je jako pralesní ježky – jeden by v těch tvarech spatřoval až umělecké dílo!), a s uřezanými penisy, které donesli svým ženám jako trofeje a zavěsili je na špagáty nad vstupy do chýší, kde se kinklaly a připomínaly bambarské vítězství (aniž by jimi chtěli suplovat svou nepřítomnost v době lovů – to zas ne!). Varlata sežrali na syrovo, jedině tak totiž nabízí strávníkům sílu oběti a ještě větší chuť vraždit – a to je, jak dnes ví sebezabržděnější bloud a lidský šváb, nejvyšší mužská ctnost. Chuť vraždit a dobývat, trápit a přivlastňovat, panovat a ponižovat – tak má smýšlet ctihodný muž! Hlavy sererských lovců byly staženy z kůže, zneuctěny bambarskou močí, jak si to vyžaduje starý dobrý mrav (ach staré mravy, od počátku světa nejvybranější mravy bambarských patriarchů!), a vystaveny uprostřed vesnice hned vedle centrálního ohniště. Mladí chlapci na ně plivali a močili a všichni se jim vysmívali a hulákali na ně urážlivá hesla. Jeden zuřivě naladěný mladík po vykouření pěti fialových palic náčelníkova samičího konopí se při styku s hlavami tak rozčílil, že popadl klacek a jal se bít se jím po vlastní hlavě, až nakonec bezvládně padl mezi krvavé hlavy jako zrno padá do plev, načež ostatní chlapci uznale svraštili čela, spustili koutky svých vážných úst a přimračili obočí v grimase uznání, aby ho posléze promptně zahrnuli mezi močí obdarované lidské šváby a roztančili své klacky po jeho zádech. Jó, Bambarové, to jsou jiní kofři!
Mbengemu se podařilo prchnout – pelášil, jak kázal zákon, ovšem nešlo to směrem zpět k domovu, musel naopak hlouběji do bambarského území. Dostal se do kleští mezi Bambary a Fulby, a proto musel stále dál až na neutrální území, kam došel přibližně po dvou tuctech bezesných nocí. Ocitl se na takzvaném území čarodějů. Bylo to sice území kmenově neutrální, ale žili zde vedle venkovanů obávaní čarodějové, kteří svými dovednostmi naháněli hrůzu každému normálnímu člověku. Mbengemu se naneštěstí zanítily rány utržené v boji s Bambary a skolila ho strašná horečka. Na pokraji smrti se dobelhal do vesnice a padl před jednou z chýší. Normálního člověka by to dávno zabilo, ale třístehenní Mbenge to byl jiný kabrňák! Lidé zavolali léčitele, zjevně totiž nešlo o žádnou lacinou agravaci, vždyť ráfy právě natahující Mbenge ani nebyl při vědomí. Léčitel učinil, co mohl, ale stav se dále zhoršoval. Naložili proto Mbengeho na káru, zakryli mu dvojstehno, aby mezi udivenými vesničany nevyšponoval laťku do nedostižné výše a zavezli ho daleko za vesnici k tamějšímu čaroději obávaného náboženství juju. Mbenge osciloval přesně na oné tenoučké hranici mezi životem a smrtí a právě tam bylo čarodějovo – tam to uměl, tam to ovládal. Učinil prastaré tajné magické obřady, aby Mbenge hranici smrti nepřekročil, ale ještě jej nepovolal zpět na stranu života. Držel si ho na ostří přechodu, velkoryse ho při tom intoxikoval delirogeny v kombinaci s halucinogeny, čaroval, kontrahoval, rozehrával černočerné hry, sytil se temnou energií a při tom také – aniž by to bylo primárním záměrem – sytil tou brutální energií na půl cesty uvázlého Mbengeho. Po nikoli krátké dekompenzaci, kdy již Mbengeho olizovali tři andělé smrti (jakože symbolicky, ne že by každý laskal jedno téměřnebožtíkovo stehno), se s hlubokým nádechem, vykulenýma očima a několika expresivními (ba až vulgárními) výrazy bleskově navrátil do života. Mohlo to působit, že Mbenge zaznamenal masakrální Bad Trip, ale opak byl pravdou – Mbenge totiž právě prožité transsubstancioval v masakrální Life Trip. Když se probudil, byl to jiný člověk. Měl sílu pěti gorilích samců, rychlost leoparda, oči dravého ptáka, moudrost slona, mimikry chameleona a chuť stovky mužů, kteří rok neviděli ženu. Měl brutální životní energii a vůli vládnout. Ultramaturoval v totálního vůdce. Transformoval se v amplifikované monstrum. Stal se ztělesněnou resiliencí.
Aby splatil vesničanům svůj dluh za záchranu života, po dobu jedné zemědělské sezóny pro ně zdarma pracoval. Jakmile se ale rozkřiklo, že na poli pracuje někdo s tak neuvěřitelnou silou, komu se nadřízení bojí dávat úkoly a kdo přirozeně působí jako náčelník – a jen tak mimochodem již obtěžkal přibližně pět desítek dívek a žen a pozabíjel všechny, kdo mu chtěli zadat práci –, povolal jej k sobě tamější vůdce. Okamžitě v něm rozpoznal výjimečného člověka a přijal jej jako válečníka a poradce pro záležitosti vztahů s okolními kmeny (kteréžto se nejobvykleji řešily zabíjením a stahováním z kůže – ach staré časy!). Když se po roce loučili, dostal Mbenge darem skutečný královský (vysoce ceněný antikvární) buben, který vůdce získal rovněž darem před mnoha lety při úspěšném obchodu s otroky na území Fonů. Prodal tehdy tolik krajanů, že to zasloužilo signifikantní odměnu. Nebyl to jen buben náčelníků, ten měl kdejaký obtloustlý rádoby náčelnický bafuňář a fušer, byl to skutečný královský buben patřící onehdy dahomejskému králi. (Mimochodem, povedl se.)
Mbenge si to s bubnem namířil přímo domů a nešel oklikou kolem území Bambarů, jak by učinil každý soudný člověk, šel přímo toutéž cestou, jaká ho zavedla na území čarodějů, a když narazil na bambarské lovce, rozhodně na čas netlačil a s jejich likvidací nespěchal. Pečlivě jim uřezal, co šlo, hlavy stáhnul z kůže ještě zaživa, střeva rozvěsil po stromech a torza nakonec rozházel po cestě, aby každý, kdo projde, viděl, co se odehrálo. Podobných skupin potkal ještě pět a jeho brutalita narůstala jako nenávist šikanovaného. Když drapsnul místního náčelníka, vykonal na něm svůj drakonický sankční majstrštyk. Náčelníkovi usekl penis, vyudil ho nad ohněm a donutil ho sníst. Poté seanci opakoval s varlaty. Teprve po hostině náčelníka stáhnul z kůže, rozsekal na kousky, upekl a hltavě ho sežral. Beztak to byl v Mbengových očích jen prachsprostý šašek, prabídný parvenu a pramizerný bloud. A navíc typický bambarský kverulant a šíbr. Teď se konečně dočkal! Než Mbenge dorazil domů, předešla ho pověst, jakou oblast nepamatovala. Brutální netvor s nelidsky obří zbraní a silou rovnající se samotnému bohu. Lidé ho na základě divokých zkazek deifikovali, divinizovali, prostě zbožštili. Netvor s královským bubnem, který vyvolával v lidech hrůzu. Když na ten královský nástroj hrál, země se chvěla, nebe se přiblížilo, předkové vyskákali z podsvětí (zde zřejmě úřadovala silná licentia poetica) a roztočili perfidní tanec smrti. Taková pověst předcházela Mbengeho a nebyla v ní pražádná exagerace, naopak byla jen ozvěnou toho, kým skutečně byl. (Mimochodem, povedla se.)
Nyní tedy, po dlouhé době panování a k dokonalosti dotahovaného ujařmování, Mbenge odešel do věčných lovišť. Nadále nebude děsit živé, ti už byli koneckonců stigmatizovaní dosyta, nyní si na své měli přijít mrtví. Pozůstalí patrně necítili potřebu obětovat tucet nešťastníků pro Mbengeovu ctihodnou osobnost, ale spíše jako poděkování, že jim ze života zmizel zdroj neuvěřitelného strachu. Cítili nutkavou povinnost oddat se elogám, děkovat bohům, že konečně zmizelo to zlo, ta neustálá hrozba, ten netvor s královským nástrojem. Žádná mladá panna nebyla za jeho života v bezpečí. Kdyby však jen panna. Ani její matka, babička ba prababička si nemohly být jisté… A jejich muži? Stejně tak! Odchod takové legendy se musel oslavit tak, jak to vyžadoval mrav starých dobrých patriarchů. A ten tucet vyplašených figur? Nicotná oběť za tak velký zisk!
Stařešinové rozhodli, že když už je obětovaných vzhledem k závažnosti situace poměrně málo – přece jen bůh nebo někdo mu rovný neumírá každý den –, musí zemřít o to bolestivější, krutější a do času poctivě rozloženou smrtí. Nejprve jim vydloubali oči. Byla to náramná podívaná. Tryskalo to z hlav, jako když rudé kobry v synchronizovaných párech vyráží z nor. Hezky rytmicky. Budoucí nebožtíci řvali a poskakovali a vzájemně se sráželi a lidi se smáli, až se za břicho popadali, neboť tak vtipnou scénu nikdo jaktěživ neviděl. A hlavně – náčelník hrůzy byl konečně mrtev (což byla vpravdě nezbytná prerekvizita karnevalu smrti), a co může pobavit více, než jeho manželky a otroci poskakující bez očí před hranicí s jeho tělem, které už nemá sílu nikomu ublížit (i když – kdoví jak je to možné – třetí stehno stálo pořád v pozoru). V lidech se probudil chtíč odplaty. Životní strach se transformoval v hněv. Letitá implicitní prognóza přepodstatněná v okamžitou explicitní diagnózu. První mladík popadl klacek a brutálním úderem urazil nejstarší manželce náčelníka hlavu, z níž ještě na zemi vystřelovaly rudé kobry, i když pravda ochablejší a ani rytmus už nedržely. Další jej bleskem následovali. Spustila se nevídaná řež. Netrvalo dlouho a nikdo už neřešil, koho právě zabíjí. Hlava sem, hlava tam. Zemřelo mnohem více lidí, než původně plánovaný tucet, ale co už… Obětní arbitr, který měl počítat mrtvé a včas to zastavit, padl mezi prvními. Nikdo další bohužel počítat neuměl nebo nechtěl. Scéně nakonec kraloval téměř nezabitelný otrok se zapíchnutými klacky v otvorech po očích, s kopím zabodnutým do zad a rukama uťatýma u ramen, poskakující uprostřed vřavy, zatímco ho zlomyslné děti píchaly bodáky do lýtek a vidoucí starci nad ním rozeznávali poflakující se duše, které vyletěly z těl a zrovna nevěděly kampak… No impresivní groteska na všech úrovních. Ráno se poklidilo, duše si s trochou afrického zpoždění vyzvedl anděl smrti – signum temporis ex tempore! – a život plynul v klidu dál… (Mimochodem, povedl se.)
Ilustrační fotografie: subsaharská Afrika (autor)
Zdroje:
HAVELKA, Ondřej. Západosahelský kult: synkreze islámu a západoafrického vodunu. Dingir,roč. 23, č. 2 (2020), s. 42–43.
HAVELKA, Ondřej. Islám v Africe: pevná tradice, výjimečné univerzity i synkretismy. Dingir, roč. 26, č. 1 (2023), s. 2–6.
HAVELKA, Ondřej. Fat Roog – sererské náboženství v západoafrickém Senegalu. Náboženský infoservis – Dingir, 7. 8. 2023. www.info.dingir.cz
