Článek
Jenže některé suroviny potřebné pro tuto takzvanou čistou budoucnost leží hluboko pod africkou půdou. Evropa si na tyto suroviny brousí zuby a je jí více méně jedno, že na Afriku nic nezbude. A co hůř: nemá kontrolu (a asi ani skutečnou snahu kontroly) nad tím, jak neekologicky těžba a doprava probíhá. Kdo tedy opravdu zaplatí cenu evropské zelené revoluce?
Evropská unie chce být jedním z lídrů globálního boje proti změně klimatu. Elektrická auta, bateriová úložiště, větrné elektrárny, solární panely a digitalizace mají snížit závislost na fosilních palivech. To zní dobře, ale má to háček – kritické nerostné suroviny, které se ale pod našima nohama v Evropě nenacházejí, nebo nacházejí, ale z rozličných důvodů je doma nechceme těžit. Obrovská část ale odpočívá hezky pod africkým povrchem, a Evropa se je chystá vyplundrovat, jako onehdy v Africe vyplundrovala lidské zdroje. (Pro poněkud pomaleji myslící mudrce, ano, vy za to nemůžete. Nepíšu o vás, ani o vašem praotci. Nevztahujte si, proboha, všechno na sebe a odpusťte mi zobecňování, bez kterého nelze uzavřít text s čitelnou délkou.)
Kobalt, měď, mangan, grafit, lithium nebo některé prvky vzácných zemin se stávají strategickými komoditami. Evropská unie proto buduje partnerství s africkými státy a podporuje projekty, které mají zajistit jejich těžbu, přepravu a zpracování. Evropská komise tento přístup popisuje jako odolné a udržitelné dodavatelské řetězce. Kritici však používají mnohem ostřejší výraz: zelený kolonialismus.
Podle UN Trade and Development představuje Afrika významný podíl světových zásob kritických minerálů – například kolem poloviny světového kobaltu a značnou část manganu či grafitu. Přesto africké státy často zůstávají především vývozci surových nebo jen málo zpracovaných materiálů.
Nejvýraznějším příkladem je dnes Demokratická republika Kongo. Podle Evropské komise pochází přibližně 63 % světového kobaltu používaného v bateriích právě z Konga. Část kobaltu je tam spojována s drobnou a často neformální těžbou. Pracovníci těží v malých dolech a šachtách, někdy s minimální ochranou zdraví a bezpečnosti. Lapidárně řečeno: při těžbě se tam na můj vkus až příliš často umírá. Evropa se snaží tento problém řešit pravidly náležité péče a sledovatelnosti. Evropská legislativa týkající se baterií zahrnuje požadavky na odpovědné získávání mimo jiné u kobaltu, lithia, niklu a přírodního grafitu. Jenže v praxi jsou dodavatelské řetězce složité a první zdroj konkrétní suroviny v podstatě nedohledatelný.
V červnu 2026 přišla velmi nepříjemná připomínka toho, jak obtížné je takové řetězce kontrolovat. Global Witness zveřejnila vyšetřování, podle něhož se koltan z oblastí ovládaných militantní skupinou M23 v Kongu, která má na svědomí obrovské počty zavražděných civilistů, dostává na mezinárodní trhy navzdory systémům náležité péče. To už není pouze otázka klimatu. Je to otázka vraždění, peněz a geopolitiky.
Ještě výbušnější je příběh sousední Rwandy. EU a Rwanda podepsaly v únoru 2024 memorandum o strategickém partnerství v oblasti kritických surovin. Cílem má být mimo jiné formalizace a profesionalizace těžby, lepší sledovatelnost surovin a rozvoj regionálních hodnotových řetězců. Jenže Rwanda je zároveň součástí mnohem širšího geopolitického sporu kolem východního Konga a hnutí M23. Tady se objevuje jedna z největších současných kontroverzí evropské surovinové politiky: Jak může Evropa současně mluvit o lidských právech, odpovědném získávání surovin a transparentnosti – a zároveň rozvíjet strategické partnerství se státem, který je součástí takto sporného regionálního mocenského systému? Například americké ministerstvo financí v červnu 2026 uvalilo sankce na rwandskou těžební společnost a další aktéry, kteří podle něj napomáhali nelegálnímu obchodu s konfliktními minerály a byli napojeni na M23.
Evropský Critical Raw Materials Act stanovuje pro rok 2030 mimo jiné cíle, aby EU sama zajišťovala nejméně 10 % své roční potřeby strategických surovin těžbou, 40 % zpracováním a 25 % recyklací. Současně chce zabránit tomu, aby více než 65 % spotřeby určité strategické suroviny pocházelo z jediné třetí země v relevantní fázi zpracování. Jinými slovy: Evropa nechce zopakovat chybu, kterou udělala s ruským plynem nebo kterou v některých oblastech vnímá u čínských dodavatelských řetězců.
Afrika ale není jen dodavatel surovin pro evropskou zelenou transformaci. Je to také kontinent, kde obrovské množství lidí stále nemá spolehlivý přístup k elektřině. Podle Oxfamu žije v subsaharské Africe přibližně 85 % světové populace bez přístupu k elektřině. Takže vzniká absurdní situace: Africká země může vyvážet minerály potřebné k výrobě baterií a elektromobilů v Evropě, zatímco její vlastní obyvatelé mohou mít problém s přístupem k elektřině.
To je přesně ten typ paradoxu, který kritici označují jako zelený kolonialismus. Bohaté země dekarbonizují. Chudší země dodávají velkou část klíčových surovin a jejich těžba a přeprava je často zatraceně neekologická. Ekologická zátěž zůstává v Africe. Ale to Evropu netrápí, podobně jako evropské vznešené dámy v 18. a 19. století netrápilo, že při těžbě zlata, které vystavovali na svých náhrdelnících a náramcích, umírali v Africe při těžbě lidé ve velkém.
Zdroje:
