Článek
Mnozí tuto deklaraci vatikánského Dikasteria pro nauku víry považovali za další z pastoračních kroků tehdejšího papeže Františka směrem k lidem žijícím v takzvaných „neregulérních svazcích“, což jsou podle katolické nauky například svazky stejnopohlavních párů, rozvedených a znovu sezdaných, civilně sezdaných či nesezdaných katolíků římského ritu. Současně však dokument neopomněl výslovně zdůraznit, že nejde o „schválení“ homosexuálních svazků ani o změnu katolické nauky o manželství jako svazku muže a ženy. Slovo schválení jsem dal schválně do uvozovek. Jako by totiž lidé ve stejnopohlavních párech, kteří se s touto orientací prostě narodili, potřebovali k životu nějaké „schválení neomylnou institucí“?! A to říkám jako – vyndejme hlavy z písku a nalijme si konečně čistého vína – kaťák ritu římského, který zná v naší kontroverzemi nasycené církvi nemálo stejnopohlavně orientovaných lidí včetně kněží (o biskupech hovořit nebudu, to už by bylo příliš návodné) a k tomu jen tak mimochodem dodám také nemálo kněží, kteří mají nepřiznané ženy a děti, a bohužel také jedinců, kteří se dopustili odsouzeníhodného zneužívání zvláště zranitelných a vysmáli se systému s fraškovsky působící podmínkou! „Schválení“ od této instituce by mělo dokonalý punc mravní a morální kvality. Ale pozor: primas vyzval ke kajícné pouti, tak třeba se to mezi námi začne hemžit Mirky Dušíny. (Dobře no, nezačne, ale kde se to Mirky hemží, že?)
Pouhých několik týdnů po uveřejnění deklarace Fiducia supplicans přišla ostrá reakce, která vešla do dějin moderní katolické církve, přinejmenším ve vztahu Afrika-Vatikán. Prakticky celý africký katolický episkopát se sjednotil v odmítavém stanovisku. Málokdy v novodobých dějinách vystoupily desítky biskupských konferencí z jednoho kontinentu tak jednotně vůči deklaraci vydané Vatikánem.
Ještě před několika desetiletími byla Afrika považována zejména za misijní území. Dnes je ale situace zcela opačná. Katolická církev v Africe roste nejrychleji na světě. Zatímco v Evropě počet praktikujících katolíků dlouhodobě klesá, v mnoha afrických zemích jsou (nejen) katolické kostely přeplněné. Africká teologie je sebevědomá a tvůrčí. Právě tato demografická proměna výrazně změnila poměry uvnitř světového katolicismu. Africké církve už dnes nepředstavují pouze pasivního příjemce rozhodnutí z Vatikánu, ale stále sebevědomější hlas, který chce spoluurčovat směřování celé církve. A tento hlas se ozval.
Jedním z možných nedorozumění bylo přesvědčení, že Vatikán povolil církevní požehnání homosexuálních svazků. Ve skutečnosti ale text nic takového netvrdí. Fiducia supplicans rozlišuje mezi svátostným nebo liturgickým požehnáním, které zůstává vyhrazeno manželství muže a ženy, a spontánním pastoračním požehnáním osob, které o to aktivně projeví zájem. Právě tato jemná nuance se ukázala jako obtížně komunikovatelná. Mnozí afričtí biskupové upozornili, že běžní afričtí věřící rozdíl mezi požehnáním osob a požehnáním vztahu de facto nerozliší.
Dne 11. ledna 2024 vydalo Symposium of Episcopal Conferences of Africa and Madagascar (SECAM) jednotné stanovisko nazvané No Blessing for Homosexual Couples in the African Churches. Dokument konstatuje, že požehnání stejnopohlavním párům by v africkém prostředí vyvolalo vážné pohoršení, kulturní nepochopení a bylo by v přímém rozporu s hodnotami většiny místních společností. Afričtí biskupové zároveň zdůraznili, že zůstávají v plném společenství s papežem a katolickou církví, ale nepovažují aplikaci deklarace ve svých zemích za pastoračně vhodnou. Lapidárně řečeno: Afrika prostě prohlásila – toto u nás ne! (Já bych k tomu jen soukromě dodal, že například proti ženské obřízce praktikované přinejmenším na polovině kontinentu afričtí biskupové podobně tvrdě nebojují. Respektive nebojují prakticky vůbec. A je toho více. To jen na okraj. Ale dobře, nemíchejme hrušky s jablky a vraťme se k homosexualitě v církvi.)
Významnou roli v celé situaci sehrál konžský kardinál Fridolin Ambongo Besungu, předseda SECAM a jedna z nejvlivnějších osobností současné africké katolické církve. Právě on koordinoval společné stanovisko všech afrických biskupských konferencí. Později opakovaně zdůraznil, že africké odmítnutí není projevem neposlušnosti vůči papeži (och, ta pověstná katolická poslušnost), nýbrž odpovědností za místní církev. V rozhovorech zmiňoval také obavy z „kulturní kolonizace“, kdy by západní společenské debaty byly přenášeny do prostředí s odlišnou historií a sociální současností. Neokolonialismus, kterého jsme dnes v Africe svědky zejména v ekonomické oblasti, se může projevovat i zde. A Afričané to opět vycítili.
Ve veřejném prostoru se často hovořilo o „jednotném africkém odmítnutí“. Skutečnost však byla o něco složitější. Biskupové severní Afriky – zejména v Maroku, Alžírsku a Tunisku – zaujali podstatně vstřícnější postoj. Jejich církve ovšem působí převážně mezi zahraničními katolíky žijícími v tamějších zemích a v odlišném společenském prostředí než většina subsaharské Afriky. Proto uvedli, že dokument mohou v principu přijmout a aplikovat podle místních pastoračních potřeb. Ukázalo se tak, že ani Afrika není jednolitým celkem. Na druhé straně ale platí, že katolických křesťanů v Maroku, Alžírsku a Tunisku je opravdu velmi nepočetná minorita, zatímco v subsaharských zemích jsou počty velmi vysoké.
Pro evropského čtenáře může být překvapivé, jak výrazně se liší společenské klima. Ve více než třiceti afrických státech zůstávají homosexuální styky trestné. V řadě zemí je veřejná podpora homosexuálních vztahů společensky velmi citlivá, až nebezpečná. Místní biskupové proto argumentovali nejen teologicky, ale i pastoračně: jakýkoli krok, který by mohl být vykládán jako schválení stejnopohlavních svazků, by podle nich poškodil důvěryhodnost církve a mohl by ohrozit její evangelizační působení. Zde se musím afrických biskupů částečně zastat, i když obecněji. My Evropané (a tuplovaně my Češi) totiž neznáme důkladně celý africký životní kontext a často v dobré víře nutíme Africe něco, co ona prostě nechce – nyní to míním v obecné rovině, nikoli přímo v relaci k tématu. Blíže o tom hovořím v rozhovoru pro Český rozhlas, který najdete na konci článku.
Mnozí afričtí teologové také upozorňují, že spor ve skutečnosti odhalil hlubší problém: kdo bude v budoucnu určovat podobu světového katolicismu? Po staletí přicházely hlavní impulzy z Evropy. Dnes však nejrychleji rostoucí část katolické církve žije v Africe. Někteří autoři proto hovoří o postupném přesunu „těžiště katolicismu“ z Evropy na globální Jih. Právě proto měl spor kolem Fiducia supplicans mnohem větší význam než pouhou debatu o jednom dokumentu. Šlo o první případ, kdy celý kontinent organizovaně ukázal, že je připraven formulovat vlastní pastorační priority.
Závěrem dodám, že jsem se setkal s poměrně trefnou poznámkou na adresu katolické církve: Největší homofobní organizace světa, v jejíž strukturách ale působí mimořádně vysoké procento homosexuálně orientovaných hodnostářů, se hádá o svůj přístup k sobě samé. Na první pohled se to může zdát krapet dehonestující, kdyby to ovšem nebylo tak výstižné – a to říkám jako kaťák, který více než dvacet let kriticky sleduje vnitrocírkevní atmosféru a setkává se s narůstajícími počty „neregulérních svazků“.
Zdroje:
Dikasterium pro nauku víry. Fiducia supplicans (18. 12. 2023).
SECAM. No Blessing for Homosexual Couples in the African Churches (11. 1. 2024).
Audio:
ČESKÝ ROZHLAS. Papež Lev XIV. v Africe. Ohlédnutí za papežovou cestou s religionistou doktorem Havelkou (2026)
Ondřej Havelka v českém rozhlase v létě 2026
