Článek
V posledních letech se v Africe stále intenzivněji vede dialog mezi křesťanstvím a tradičními africkými náboženstvími. Někteří afričtí teologové tím dokonce podmiňují budoucí přežití křesťanství v Africe. Pod pojmem tradiční africká náboženství tito myslitelé rozumí původní domorodé náboženské systémy i menší lokální kulty s bohatou a dlouhou – většinou ústně předávanou – tradicí, které jsou dodnes vyznávány a uctívány velkým množstvím Afričanů, včetně mnohých afrických křesťanů a muslimů.
Tato náboženství jsou pro Afričany dědictvím a bohatstvím minulosti, ovšem nejsou nahlížena jako uzavřená minulost, ale naopak žitá přítomnost. Koncept nejvyššího nebo jediného Boha stvořitele byl v těchto náboženstvích v Africe znám již před příchodem křesťanství a islámu. Ve většině subsaharských afrických náboženských systémů je nejvyšší Bůh chápán jako věčný, všemocný, milosrdný a tvořící.
Tento Bůh je podstaty duchové, a proto ve většině původních afrických náboženství není, ba ani nemůže být, znázorňován. Mnohá domorodá náboženství dále rozlišují nižší božstva či duchy, některé osobní, jiné neosobní, dobré, zlé, neutrální či ambivalentní. Tito duchové nejvyššímu Bohu podléhají a jsou prostředníky mezi jím a lidmi. Člověk je chápán jako bytostně náboženský tvor, zaměřený ze své podstaty k duchovní rovině reality.
V současné době se většina tradičních afrických náboženství nějak vztahuje ke křesťanství a islámu, případně k oběma. Některá náboženství se vůči nim ostře vymezují, mnohá spolupracují, jiná jsou svými věřícími vyznávána paralelně (vícečetná náboženská identita). Mnohde vznikly synkretismy nebo eklekticismy.
Při nahlížení skutečnosti, že mnozí Afričané vyznávají křesťanství a spolu s ním i tradiční africké náboženství, je zdůrazňováno, že zatímco křesťanství dává věřícímu smysluplnou budoucnost a posmrtný mód existence, tradiční africké náboženství mu pomáhá v aktuálním zde a nyní na tomto světě, neboť je orientované na přítomnost.
Určitou tváří dialogu mezi křesťanstvím a tradičními africkými náboženstvími se stal John S. Mbiti, který zdůrazňuje nezbytnost tohoto dialogu pro samotné přežití křesťanství v Africe. Podle jeho soudu mají africká náboženství s křesťanstvím mnoho společných prvků a africké křesťanství z nich musí těžit, aby dál oslovovalo Afričany.
Mbiti zdůrazňuje, že křesťanství v Africe nemůže být americké nebo evropské křesťanství, neboť to by Afričanům nevyhovovalo a nepřežilo by. Africké křesťanství musí odpovídat na potřeby Afričanů a reagovat na výzvy Afriky v úctě k africké historii a jejímu bohatství.
Někteří soudobí afričtí teologové Mbitimu vytýkají, že označuje tradiční africká náboženství za pouhou přípravu Afričanů na křesťanství, neboť to shledávají jako ponižující a neudržitelné. Dialog nemá jednu ze stran považovat za pouhou přípravu pro příchod druhé strany. To potom není skutečný dialog s otevřeným koncem. Dialog křesťanství a tradičních afrických náboženství se v současné době vede intenzivně na mnoha úrovních, ovšem dějiny jejich vztahů jsou více než dramatické a ze strany křesťanství velmi nešťastné.
Před návštěvou Ugandy v roce 1969 papež Pavel VI. napsal dopis Africe: Africae Terrarum, v němž vyzdvihl některé klíčové etické myšlenkové směry afrického světonázoru. Mimo jiné zdůraznil, že subsaharská Afrika, ačkoli trpěla nedostatkem vlastního literárního bohatství, oplývala mimořádným kulturním, spirituálním a sociálním bohatstvím, které charakterizuje úžasná rozmanitost.
Afrika vytvořila své vlastní komplexní sociální systémy, které mají právo na svébytnost. Afrika má podle papeže své bohaté tradiční hodnoty, mezi něž patří spirituální pohled na život, idea Boha, respekt k důstojnosti osoby, smysl pro rodinu včetně úcty k předkům, komunitní rozměr života a další.
Při své návštěvě Ugandy papež zopakoval a zdůraznil nesmírné africké sociální, kulturní a spirituální bohatství a podpořil tamější křesťany, aby se stali novými misionáři z Afriky pro Afriku. Tehdy to měli být sami Afričané, kdo měl převzít vůdčí roli v budování církve v Africe. Papež hovořil o adaptaci, inkulturaci, rekonstrukci a rozvoji. Sdělil také, že církev v Africe musí být v první řadě katolická a v souladu s Božím zjevením (teický pól).
Pokračoval myšlenkou, že ovšem pluralita přístupů a teologií je nejen legitimní, ale dokonce žádoucí. Afričané mají, a dokonce musí mít africké křesťanství, africkou teologii. Interpretace Božího zjevení se má dít po způsobu adresáta, tedy afrických způsobem, adaptovaná na africké kulturní tradice a předpoklady, inkulturovaná do bohatých afrických kultur (andrický pól). Křesťanství nejenže musí s tradičními náboženstvími vést dialog, ale musí z nich rovněž čerpat to nejlepší, a tvořit tak africké křesťanství, vhodné pro africké potřeby, vystavěné v africkém kontextu.
Papež Jan Pavel II. se v osmdesátých a devadesátých letech 20. století opakovaně jménem církve omluvil za hříchy, které na Afričanech napáchali synové a dcery církve. Například když byli křesťané explicitně zapojeni do obchodu s otroky, což je ale pouze vrchol hříšného ledovce napáchaného na afrických kulturách, náboženstvích a společnostech. Nemálo teologů však sdílelo názor, že omluva nestačí a v případě zvěrstev, které se dlouhodobě děly na africkém lidu, by měly následovat reparace.
V sedmdesátých letech 20. století sílily v reakci na výstupy II. vatikánského koncilu, zejména v oblasti uznání bohatství původních kultur mezi africkými církvemi, teologickými hnutími a dalšími křesťanskými organizacemi, hlasy volající po velkém Africkém koncilu. Po mnohých návrzích, ale i sporech mezi anglofonními a frankofonními africkými biskupy, rozhodl papež o konání První africké synody.
Jednalo se o speciální shromáždění biskupů, nikoli ovšem o koncil. Důvody byly částečné právní, částečně reagovaly na nelibost některých římských kruhů s uspořádáním Afrického koncilu, částečně i v neshodách mezi africkými regiony. Mnoho afrických teologů ovšem ztroskotání projektu afrického koncilu považovalo za promarnění šance, aby africká katolická církev skutečně dospěla a nabídla světu vyzrálou, sebevědomou, specificky africkou eklesiologii i teologii.
Zajímavou africkou iniciativou vzešlou po II. vatikánském koncilu byl projekt zairského ritu pro zairskou církev. Řím schválil tzv. Roman Misssal for the Dioceses of Zaire. Zairský ritus kromě většiny s římským ritem shodných prvků obsahoval uctívání předků, větší účast věřících při liturgii nebo také zdůraznění tance jako legitimního liturgického prvku. Zejména liturgické uctívání předků vyvolalo v Římě nezanedbatelné vášně až odpor.
V současné době probíhá dialog tradičních afrických náboženství s křesťanstvím na mnoha úrovních. Současná partnerská fáze christianizace je dialogu nakloněná a chápe jeho význam pro rozvoj křesťanství v subsaharské Africe. Také díky tomuto dialogu se dozvídáme mnoho podnětného o tradičních náboženstvích, které kvůli absenci literatury jejich původu byly dosud méně známé.
Zdroje:
HAVELKA, Ondřej. Africká náboženství: religionistika, teologie, afrikanistika. Praha: Dingir, 2024.
HAVELKA, Ondřej. Cesta k branám Damašku východní Afrikou. Praha: Akbar, 2016.
HAVELKA, Ondřej. ČESKÝ ROZHLAS – RADIO WAVE. Amulety s verši Koránu pokapanými kohoutí krví: Afrika s religionistou doktorem Havelkou • mujRozhlas Praha, 2023.
