Článek
Kniha Genesis končí strhujícím příběhem Jákobova/Izraelova syna (cestovatele) Josefa, který se za dramatických událostí dostal až do egyptského vězení; poté však udělal závratnou kariéru a stal se druhým nejvýše postaveným mužem Egypta, hned po faraónovi. Biblisté datují Josefův příběh do období vlády faraona Amenhotepa IV. zvaného Achnaton (1377 – 1358 př. n. l.) nebo faraona Haremheba (1345 – 1318 př. n. l.). Přesně do této doby zasadil Mika Waltari své podání Egypťana Sinuheta, přičemž inspirace Starým zákonem je zjevná (studoval mimo jiné teologii a historii). Datace Josefova příběhu je však přinejmenším sporná, protože neexistuje žádná mimobiblická literatura zachycující stejné události. Příběh cestovatele Josefa, který zemřel v Egyptě a byl nabalzamován po vzoru tehdejších nejvýznamnějších egyptských velmožů, je předehrou velkolepé cestě Hebrejů z Egypta, pod vedením největšího z cestovatelů Starého zákona, totiž Mojžíše.
Hebrejové (Izraelité, vyvolený národ, později Židé) se v Egyptě rozmnožili, ovšem vedlo se jim stále hůře: byli utlačováni a zotročováni. Mnozí otrocky pracovali jako výrobci cihel na stavbu měst Pitom a Raamses (archeologicky doložená města ve východní části delty Nilu při pomezí pouště). Násilí směrem k Hebrejům vyvrcholilo, když faraon nařídil zabíjet narozené hebrejské chlapce.
Velká národní pouť jako základ identity národa
Velká národní pouť, exodus (v překladu „vyjití“), je klíčovou událostí, kdy Izrael začal existovat coby samostatný národ, národ Boží. Velká národní pouť, náročná a dlouhá cesta pustinou, údolími strmých hor i přes Rákosové moře (dnešní Rudé moře), je také velkolepým zjevením Hospodinova jména. Velká národní pouť vede k uzavření sinajské smlouvy, jíž se Izrael definitivně a na věky stává lidem Hospodinovým.
V druhé knize Mojžíšově, hebrejsky Šᵉmót, neboli „jména“, se poprvé setkáváme s klíčovou postavou izraelských dějin, s mimořádným dobrodruhem a poutníkem Mojžíšem, jehož jménem jsou zaštítěny první knihy Starého zákona. Mojžíšovo autorství je ovšem fiktivní. Pět knih Mojžíšových spadá pod jeho patronát, protože jeho jméno je nerozlučně spojeno s počátkem existence národa a podtrhuje význam prvních pěti knih v celku první rozsáhlé části Písma. Mojžíš je poutník, kterého Bůh povolává, podobně jako Abraháma, aby vykonal velké činy a napsal důležitou kapitolu světových dějin. Mojžíš je dalším mužem Starého zákona, který se uskutečnil (realizoval) na cestě.
Dobrodružství od samého narození
Mojžíš se narodil hebrejským rodičům v Egyptě v době, kdy faraon vydal nařízení o zabíjení nově narozených hebrejských chlapců. Jeho matka ho v zoufalství vložila do třtinového koše vymazaného asfaltem a smolou, a poslala po Nilu vstříc jeho dobrodružnému osudu. Nedaleko po proudu řeky se v Nilu právě koupala faraónova dcera, která maličkého Mojžíše vytáhla z vody a přijala za svého. Mojžíš znamená „vytažený“ – hebrejské Moše je odvozeno od slovesa mašah, tedy „vytáhnout“. Význam jména „vytažený“ je gramaticky ještě přesněji „vytahující“ – to by odkazovalo na Mojžíšovo poslání vyvedení zotročeného lidu na svobodu. Někteří historikové však tvrdí, že jde o jméno egyptského původu, jehož význam je „syn“.
Mojžíš se stal potencionálním kandidátem na faraónský trůn, ovšem to nebyla jeho cesta – nikdy totiž nezapomněl na svůj lid. Mojžíš žil na dvoře faraonově v maximálním luxusu. Jednou ovšem viděl, jak se Egypťan pokoušel k smrti ubít Hebreje, vzplanul hněvem a onoho Egypťana vlastníma rukama ubil k smrti a zahrabal do písku (Ex 2,12). Událost se rozkřikla a faraón vyhlásil nad Mojžíšem trest smrti. Proto Mojžíš utekl z Egypta do země midjánské (dnešní Saúdská Arábie), kde nějakou dobu žil pastýřským způsobem života a oženil se. Hospodin jej však povolal, aby vyvedl zotročované Hebreje z Egypta do země zaslíbené. Mojžíš nebyl nikterak nadšen a Hospodinu odmlouval. Nakonec ovšem uposlechl Hospodinovo volání a ten mu sdělil své jméno.
Každý poutník má unikátní poslání
Mojžíšův příběh je modelový. Vypovídá mimo jiné, že se často pokoušíme přehlížet znamení, která nám život připravuje. Záměrně hledíme do země, když procházíme kolem „ukazatele na cestě pouští“, protože víme, že nás ukazatel vykolejí z pohodlné cesty s ostatními a povede nás jinudy. Strom chce vyhnat větve do výšky a narovnat se, ovšem my, stejně jako reptající Mojžíš, který před Hospodinem opakovaně kličkoval, hledáme důvody, proč není rozumné, aby strom rostl. Mojžíšův příběh ukazuje, že když se necháme vést svou přirozeností a budeme kráčet podle „ukazatele na cestě pouští“, může to být nepohodlné, nejisté, vzhledem k okolí „nenormální“, ale ucítíme ten slastný pocit, když jdeme správně a nakonec dostaneme násobně víc. Spisovatel Paulo Coelho by poznamenal, že v tu chvíli, kdy vykročíme správně, se celý vesmír slastně rozezvučí a vykročí nám naproti. Je úplně jedno kolikrát odmítneme svou cestu, kolikrát odmítneme sami sebe; jakmile naskočíme, dostaví se úleva, i když okolí si bude patrně klepat na čelo, podobně jako okolí Mojžíšovo nebo Abramovo, když opustil své bohatství, zázemí, jistoty a prestiž, a vydal se na cestu, aniž by věděl kam a proč.
Hospodin zjevuje poutníku své jméno
Ve chvíli, kdy Mojžíš přestal kličkovat a konečně se vzpříma podíval na „ukazatel“, dostal naprosto nečekanou odměnu – zjevení Božího jména. Jméno izraelského Boha je JHWH. V prastarém textu o Mojžíšovi je toto záhadné jméno vyloženo pomocí slovesa „být“: „JSEM, KTERÝ JSEM.“ (Ex 3,14), hebrejsky „´ehjé ašer ´ehjé“. Toto jméno podle teologů nevypovídá o Boží podstatě, ale o vztahu Boha k Izraeli; hebrejské „hajá“, tedy „být“ je pojem dynamický, aktivní, s významem existovat, uskutečňovat se, být ve vztahu. Jméno JHWH se vyslovuje Jahve.
Tak jako se Mojžíšovi Bůh zjevuje a dává se mu v jistém smyslu poznat na jeho cestě, kdy konečně sleduje svůj „ukazatel“, sděluje se Bůh každému poutníkovi, který o to stojí, naslouchá a poutí očišťuje své vnímání. Bůh se vlastně sděluje i v pohodlí a bezpečí domova, ovšem my jej neslyšíme přes monotónní rytmus každodennosti. Proto je potřeba učinit exodus, vyjít z rutiny, vytáhnout se z Nilu na souš, vysvobodit se z egyptského otroctví zastřiženého sadu, přejít Rákosové moře nástrah a nechat strom svobodně růst. Jakmile se vydáme na svou unikátní cestu, začneme rozeznávat Boží volání stále zřetelněji.
Mojžíšův drak pozřel draky egyptských čarodějů
Poutník, který se otevře svému poslání, zažívá neobyčejné věci, přímo zázraky. Jako se hůl Mojžíšova bratra Árona proměnila v draka a pozřela draky egyptských čarodějů, tak se děje poutníkům na cestě: každý den cestovatel zažívá skutečnosti, které jsou k nepochopení. Dobrodružství na správné cestě je jinou dimenzí, než dobrodružství na cestě nesprávné. Každý nezávislý cestovatel to zakusil. Kdyby Mojžíš nevykročil na svou cestu, neviděl by draka, jak pozřel jiné draky. „Mojžíš s Áronem tedy předstoupili před faraóna a učinili, jak Hospodin přikázal. Áron hodil svou hůl před faraóna i před jeho služebníky a ona se stala drakem. Farao však také povolal mudrce a čaroděje a egyptští věštci učinili svými kejklemi totéž. Hodili každý svou hůl na zem a ony se staly draky. Ale Áronova hůl jejich hole pohltila.“ (Ex 7,10–12) Kdo chce vidět draky, jak žerou jiné draky, musí přestat odmlouvat svému srdci a vypravit se na svou cestu.
Deset egyptských ran
Mojžíš tedy dostal za úkol vyvést zotročované Hebreje z Egypta, ovšem narazil na nevůli faraona. Odborníci se kloní k názoru, že tímto biblickým faraonem mohl být Ramses II (1303 – 1213 př. n. l.) nebo spíše Ramsesův následník Merenptah (vládl 1213 – 1203 př. n. l.). Merenptahova stéla nalezená v Thébách dosvědčuje, že měl tento panovník střet s izraelským národem. Jedná se mimochodem o první nebiblický text, který vypovídá o Hebrejích.
Faraonovu zatvrzelost potrestal Hospodin známými egyptskými ranami. Nejprve se vody v Nilu a veškerá voda v Egyptě proměnila v krev, poté z Nilu vylezlo nepředstavitelné množství žab a zužovalo zemi. Následně se prach proměnil v komáry, poté se objevily mouchy, následované dobytčím morem. Potom Hospodin seslal na Egypt vředy, krupobití a kobylky. Konečně přišla temnota a smrt všech prvorozených. Zajímavé je, že faraonovi věštci dokázali některé z těchto ran přivolat svými kejklemi také.
Mnoho vědců se snažilo vysvětlit tyto rány přirozeně a kromě smrti všech prvorozených se to více méně podařilo. To je ovšem nesprávné chápání prastarého „ukazatele na cestě pouští“. Význam spočívá v demonstraci moci Boha Izraele, JHWH, Stvořitele nebe i země, a bezmoci lidmi zbožšťovaného faraona. Význam není přísně historický nebo meteorologický, význam je veskrze teologický: Bůh zachraňuje svůj lid a činí tak velkolepým, zázračným způsobem. I nám se často dějí zázraky přímo před očima a místo, aby nás vyburcovaly k něčemu smysluplnému, zoufale se je snažíme racionálně vysvětlit, aby raději nic neznamenaly. Bojíme se své cesty – zbytečně se bojíme sami sebe.
Exodus – velká cesta národa Božího
Jedním z klíčových témat Starého zákona je, nejen pro cestovatele, slavný přechod Rákosového moře. Východ Hebrejů z Egypta se váže na největší izraelský svátek – Velikonoce, hebrejsky pesach, aramejsky pascha, což znamená „přechod“. Svátek je mnohem starší než slavný exodus. Pesach byl prapůvodně pastýřský kočovnický rituál, slavený o prvním jarním úplňku, v době, kdy se pastevci přesouvali ze zimních útočišť na letní pastviny. Tento přechod mezi stanovišti byl ohrožován tzv. stepním démonem, nazývaným mašchít, v překladu zhoubce. Pastevci proto zabíjeli beránka a jeho krví potírali vchody svých stanů, aby tohoto zhoubce zahnali.
Izraelský pesach byl tedy inspirován tímto prastarým nomádským rituálem. Velkolepá událost exodu dala tomuto jarnímu svátku nový význam: pro izraelský národ již nejde jen o přechod ze zimních na letní stanoviště, ale jde o přechod z otroctví v Egyptě do svobody v zemi zaslíbené. Zhoubcem zde není stepní démon, ale sám Hospodin, který posílá zhoubce, aby zhasil plamen života všech prvorozených, kromě těch, kdo jsou připraveni a mají veřeje označené beránkovou krví. Tak prastarý jarní svátek lidí vychovaných vendetou dostává zcela novou dimenzi a to ještě není všechno, neboť plný význam Velikonoc vyjeví až ukřižovaný mašíjach, pomazaný beránek Boží, jak nás o tom zpravuje Nový zákon.
Od doby úmrtí všech prvorozených v Egyptě Židé na Velikonoce zabíjí a pojídají beránka a vyprávějí si příběh o velkolepém vysvobození z Egypta. Náš pečený beránek, kterého krájíme na Velikonočním stole je náhražka beránka skutečného.
Přechod Rákosového moře
Mnozí badatelé zasvětili celý život tomu, aby vysvětlili jak mohli Židé „přirozeně“ přejít skrze Rákosové moře. Sám jsem se v pozici potápěčského instruktora se znalostí egyptské arabštiny zúčastnil archeologické expedice, která měla objasnit kudy a jak „technicky“ Hebrejové Rákosové moře překonali. Existuje více hypotéz, kde přesně k přechodu došlo. Patrně nevlivnější hypotéza spatřuje ono místu vstupu do moře u současné egyptské Nuweiby na sinajském poloostrově. Struktura dna tomu významně nahrává, protože zatímco téměř celé sinajské pobřeží Akabského zálivu se vyznačuje strmou korálovou stěnou padající stovky metrů hluboko ihned po vstupu do vody, u Nuweiby údolí v průběhu času vyplavilo do moře enormní množství písku, což ve výsledku způsobilo velmi pozvolna klesající dno. Tento jev není nijak výjimečný, ovšem výjimečné je, že na druhé straně zálivu o několik kilometrů dále naproti v dnešní Saudské Arábii, se stalo totéž a tyto písečné náspy se spojily v jakýsi písečný most relativně mělko pod hladinou.
Kniha Exodus nás informuje, že Mojžíš pod vedením Hospodina vztáhl ruku nad moře a to se rozestoupilo (Ex 14); poté Hebrejové suchou nohou přešli přes Rákosové moře, které se za nimi opět zalilo a smetlo faraona s vojskem, které je pronásledovalo a toužilo povraždit. Představte si ten impozantní, zároveň však pro vojáky hrůzyplný obraz plný osvobození na jedné straně a smrti na straně druhé. „Mojžíš vztáhl ruku nad moře a Hospodin hnal moře silným východním větrem, který vál po celou noc, až proměnil moře v souš. Vody byly rozpolceny. Izraelci šli prostředkem moře po suchu. Vody jim byly hradbou zprava i zleva.“ (Ex 14,21–22)
Krok do korálové propasti a lokomotiva na dně moře
Pokud by moře ustoupilo jinde než v místech těchto písečných náplav, čekal by Hebreje krok do stovky metrů hluboké propasti pokryté barevnými korály. Údolí, které písek vyplavilo, je navíc velmi příhodné k průchodu vysokými a strmými horami sinajského poloostrova. Pokud se budete v Egyptě potápět (což doporučuji) a zavítáte právě do Nuweiby, můžete při ponoru v místech, kde se možná rozestoupilo moře, potkat mimo jiné také vzácného dugonga nebo zvláštního kytarovce křivoústého, což je nádherný mix žraloka a rejnoka. Potápění v Rudém moři patří k nejkrásnějším na světě. Mohu to potvrdit na základě tisícovky ponorů po celém světě. Rudé moře řadím spolu s jeskyněmi v Karibiku a maledivskými drifty na nejvyšší příčku.
Kromě fascinujících lokalit plných barevných korálů a ještě barevnějších ryb nabízí Rudé moře potápěčům úžasné jeskyně, strmé stěny vhodné k hloubkovým ponorům nebo obrovské vraky potopených lodí. Například na vraku obří válečné lodi Thistlegorm uvidíte pod vodou celý vlak včetně lokomotivy, tanky, vojenské motorky i jeepy a mezi tím jedovaté perutýny a nepředvídatelné barakudy. Na některých potápěčských lokalitách je dnes ovšem pořádně přeplněno, podobně jako u pyramid v Gíze. Milovníci prázdných lokalit dnes ocení zejména súdánské, saudskoarabské nebo jemenské pobřeží Rudého moře.
Hledání stop biblického exodu
Hledání onoho místa, kudy Mojžíš převedl lid přes moře, je samozřejmě krásné a fascinující, ale jako u mnohých jiných textů ve Starém zákoně je i zde význam ryze teologický: autor prastarého textu chce vypovědět o neomezené moci Hospodina, který záměrně a cíleně vyvádí svůj lid z otroctví, zjevuje se mu, sděluje mu své jméno a ukazuje svou moc teatrálním způsobem.
Lze se domnívat, že událost je skutečně založena na mimořádně velkolepé, reálně prožité skutečnosti. Není však podstatné pátrat po tom, jak se to technicky stalo a zda lze popsanou situaci vysvětlit nějakým fyzikálním procesem. Kdo věří ve Stvořitele nebe i země, nemá problém s takovým detailem, jakým je rozestoupení moře; kdo však věří, že všechno kolem nás je pouhá vesmírná náhoda, ten si s tímto detailem zkrátka neporadí a Rákosové moře nikdy nepřekoná. Kdo však ještě nevěří, ale pátrá a hledá, ten se přiblíží odpovědím na hledané otázky právě na cestě. A biblické kraje mohu k takovému hledání velmi doporučit.
Dvojí podání Božího zázraku
Starý zákon zmiňuje přechod Rákosového moře dvakrát, mírně odlišným způsobem. Výsledný text se však překrývá. První příběh vypráví tradice Kněžského kodexu: v tomto příběhu Mojžíš zvedl hůl nad moře, a to se rozdělilo, takže uprostřed byla suchá cesta. Jakmile Mojžíš a jeho lid prošli na druhý břeh, moře se opět zalilo a pohřbilo armádu, která je pronásledovala. Druhý příběh vypráví jahvistická tradice: v tomto příběhu byli Hebrejové cestou k Rákosovému moři zastaveni egyptským vojskem, které se dostalo blíže k moři; mezi oba tábory se však postavil Hospodinův oblak, který zamezil jejich přiblížení. Během noci hnal Hospodin moře silným východním větrem a ve vzniklém zmatku nasměroval egyptské vojáky do moře – v tom se voda vrátila zpět a vojáky pohltila.
Smysl obou textů je, navzdory rozličnému podání, stejný: exodus je Hospodinovo velké dílo spásy a záchrany hebrejského lidu. Není dílem odvahy Mojžíše, nebo hrdinství Hebrejů. Přechod Rákosovým mořem je zjevením Boží slávy a jeho náklonnosti ke svému lidu. Biblický exodus pohledem cestovatele je mimořádně dobrodružná a krásná cesta, která přechodem Rákosového moře teprve začíná, neboť následovat budou desítky let putování pouští.
Otázkou zůstává, který ze zálivů Rudého moře Hebrejové s Mojžíšem překonali, Suezský nebo Akabský? Vlivná hypotéza kladoucí výchozí bod do dnešní Nuweiby (kde jsme zkoumali dno) označuje za ono místo dnešní Akabský záliv, ovšem obecně zažitá lokalizace hory Sinaj na dnešním sinajském poloostrově ukazuje naopak na Suezský záliv. Mnoho dobrých argumentů ukazuje, že dnešní populární hora Sinaj není tou biblickou horou, kde Mojžíš obdržel desky zákona. Ona biblická hora by měla být v dnešní Saudské Arábii, tedy v tehdejší Midjánské zemi, kde se Mojžíš původně oženil.
Zdroje:
Bible
HAVELKA, Ondřej. Starý zákon pohledem cestovatele: Bible jako nejstarší cestopis odhalující smysl Cesty. Praha: Akbar, 2019.
