Fascinující historie, rozbombardovaná pohostinnost a kontroverzní ší’itský tatbír

Jsou-li muslimové ne zcela přátelsky rozděleni do několika směrů islámu, krvavá tradice tatbír zakořeněná mezi ší’ity – přibližně desetiprocentní skupinou ve světovém islámu, jejíž název vznikl ze slov ší’at Alí (strana Alího) – rozděluje podobně i je. Mimořádně kontroverzní tatbír – který je k vidění především v Íránu, Bahrajnu a Libanonu – je mezi jeho příznivci součástí memorativní sváteční tradice zvané ’ašúrá, desetidenního smutečního období vrcholící desátého dne měsíce muharramu (dne zvaného ’ašúrá, z aramejského slova s významem „desátý“), kdy si ší’ité připomínají výročí smrti imáma Husajna ibn Alího (625–680), mladšího syna Alího a vnuka proroka Muhammada, v bitvě u Karbalá v roce 680 (dne 10. muhammaru roku 61 hidžry).

Krvavý tatbír, při němž se řezáním, sekáním nebo bičováním sebepoškozují nejen dospělí, ale někdy také děti od věku přibližně deseti let, je ostře kritizován nejen sunnity, ale (aby to nebylo tak jednoduché) i mnohými ší’ity. Ší’a – ve své většinové linii ithná’ ašaríja, která nese tradici tatbíru – je v přístupu k rituálu hluboce rozdělena. V sunnitských zemích je tatbír přísně zakázán, a nadto jej považují za zakázaný (haram) i mnohé ší’itské autority. To činí celou věc ještě zamotanější a zajímavější.

S kontroverzní tradicí tatbíru jsem se prvně setkal v Íránu, když jsem tudy před lety cestoval po zemi do Indie. Jakkoli je svátek krvavý (a v minulosti se při něm i dobrovolně umíralo), chovali se ke mně Íránci mimořádně vlídně. Na své cestě napříč rozlehlým Íránem jsem se setkal s pohostinností i nezištnou pomocí. Neřešili jsme papaláše ve zlatých kancelářích, ti už svou odměnu mají; řešili jsme život ve své dřeni, řešili jsme cestu, smysl a vůbec… Tehdy mi bomby létaly nad hlavou až o něco dále – v nádherném Kašmíru. Kladu si otázku, proč právě v zemích, kde jsem se setkal s neuvěřitelnou pohostinností obyčejných lidí – bylo to především v Súdánu, v Sýrii, v Palestině, v Íránu a již zmíněném Kašmíru – padají těmto skvělým obyčejným lidem tak často na hlavy třaskavé pozdravy z nebes. Ale vy už své odpovědi máte (dejte je do komentů), tak pojďme zpátky k tatbíru, ať sytý šarlat rozsvítí naše šedé životy.

Sunna vs. ší’a

Ší’ité, kteří po Muhammadově smrti v roce 632 ctili nástupnické právo jeho bratrance a zetě Alího (600–661), uznávali za vůdce obce výlučně imámy vzešlé z Alího mužských potomků, protože Muhammad zemřel bez mužského potomka a Alí tak byl jeho nejbližším mužským příbuzným. Muhmmadova dcera Fátima, žena Alího, nadto dala Alího potomkům prorokovu krev. Sunnité ale naopak po prorokově smrti trvali na volených vůdcích – chalífech. Mnohým z prvních ší’itských imámů se místo předpokládané úcty dostalo násilné smrti a mezi ší’ity se tak rodila myšlenka vykupitelského utrpení. A již v tomto údobí nacházíme prapočátek memorativní mučednické tradice. Ší’ité byli přesvědčeni, že imám z Alího linie je nejen Bohem vyvoleným vůdcem obce a vykladačem zákona, ale že má v sobě dokonce určitý element božství a vede tak společenství věřících ke spáse.

Tento božský prvek dědí po imámově smrti jeho syn a jde tak o svaté světlo předávané od Adama k Muhammadovi a dál v jeho rodině. Všechny ší’itské směry (nebo též – neutrálně teologicky míněno – sekty, z latinského secta s významem cesta, směr) vyznávají, že Alího spojuje s Bohem niterné mystické pouto zvané wilája. Koneckonců ší’ité přidávají vyznání Alího přátelství Božího (walíju-lláh) přímo k šahádě, tedy islámskému vyznání víry, které říká: „Vyznávám, že není božstva kromě Boha a Muhammad je posel Boží“.

Tatbír jako příliš kyselé jablko sváru

Desetidenní smuteční období ’ašúrá plné zármutku a vzpomínek na násilnou smrt Husajnovu vrcholí procesím 10. muharramu. Někteří ší’ité k symbolickému rytmickému bití do hrudě, kterým procesí doprovázejí téměř všichni zúčastnění, přidávají extrémní formu tatbír – rituální sebepoškozování nejčastěji nožem nebo mečem zvaným talwar na hlavě, v některých oblastech také sebebičováním vícevlákenným drátěným bičem nebo mečem na zádech. S tímto smutečním a někdy i krvavým procesím, kdy sytý šarlat krve vyniká na bílých oděvech trýznících se lidí (častěji mužů, ale ženy se účastní také), souvisí i projevy otevřeného nepřátelství k sunnitům, kteří jsou explicitně obviňováni ze spoluzodpovědnosti za tragédii u Karbalá.

Ší’ité praktikují tatbír nejčastěji 10. muharramu a rovněž 40 dní poté; úplnou výjimkou ale není ani praktikování tatbíru mimo tyto dny. V některých ší’itských oblastech se také z času vynořila lidová představení zobrazující Husajnův krutý konec v bitvě u Karbalá s jasnými vykupitelskými prvky zvaný ta’zija.

Masovější rozmach’ašúrá se udál v 16. století v Persii, kdy tam šáh Esmá’íl vyhlásil ší’itský islám v linii ithná‘ ašaríja (ší’a dvanácti imámů, tzv. dvanáctníci) za státní náboženství. V minulosti při tatbíru nezřídka docházelo k omdlévání i úmrtí sebepoškozujících se věřících.

Při samotném rituálu se bíle odění věřící uprostřed většího množství (pouze) přihlížejících buď přímo řežou či sekají do hlavy, nebo si nechají řez provést jinou osobou a následně na místo řezu cílí rány dlaní nebo plochou stranou meče. Jiní účastníci se bičují do zad řetízky, na nichž jsou zavěšeny nože nebo ostré háčky. Bílý oděv symbolizuje pohřební roucho a ochotu mučednicky zemřít. V minulosti byla zkrvavená roucha, ve kterých při tatbíru věřící zemřeli, vysoce ceněna jako mučednická relikvie. Ostatní účastníci procesí, kteří přímo neprovádějí tatbír, jsou obvykle oděni do černé barvy a obklopují bíle oděné, krví pokryté „mučedníky“.

Rozbombardovaná pohostinnost

Jak již zaznělo, běžní Íránci se ke mně napříč Íránem chovali velmi dobře a celou tu obří zemi s nesmírně bohatou historií – zemi nejstarších světových zikkuratů a náboženského bohatství nedozírné hodnoty – jsem si oblíbil. Ano, není černobílá. Máloco na světě je černobílé, ale nemálo lidí je barvoslepých a černobíle vidí nebo vidět chtějí. Ano, při delších rozhovorech s Íránci jsem si nemohl nevšimnout, že někteří byli velmi nespokojeni s politikou, ale báli se o tom hovořit. Ano, mnozí nesouhlasili se zákazy a nařízeními plynoucími z tamější náboženské etiky. Ale že by to chtěli řešit třaskavými dárečky z nebe, to jsem tedy nezaznamenal u jediného Íránce. Jestli se západnímu poutníkovi v Íránu dostávalo až odzbrojující pohostinnosti, obávám se, že ona pohostinnost byla na dlouho rozbombardována. Jako vášnivý čtenář knihy Jozue asi tuším, odkud vítr vane.

Zdroje:

HAVELKA, Ondřej. Náboženský šok. Praha: Akbar, 2021.

HAVELKA, Ondřej. Nový zákon pohledem cestovatele: Bible jako cestopis odhalující směr a smysl Cesty do nebeského Jeruzaléma. Praha: Akbar, 2019.