Článek
Bohužel jim často kdejaký vejlupek hází bomby na hlavy (což je nějaká deviovaná móda nebo co; od té doby, co se člověk narovnal to jde do kopru) a kdejaký hejhulák horlivě vybízí, aby se vzájemně s heroickým výrazem zabíjeli. (Proč? Protože hejhulák ví, co je dobro a co je zlo. A jsme u třetí kapitoly Geneze. Tam se právě narovnal.) To v této fotoreportáži hodnotit nebudu. (Od toho tady máme hlavy pomazané. Ovšem kým nebo čím jsou pomazané – obávám se, že ten v oné třetí kapitole také hraje roli, a ne malou! –, to nechť posoudí každý podle svého – rozličně rozškálovaného – gusta.) Chci přinést obraz nádherné země, kterou jsem třikrát procestoval a která se mi vtiskla hluboko do dějinnomilné kořeny hledající vrstvy poutnické duše a která si Syřany neodvolatelně zamilovala. Zatím mi na procházce kolem světa žádná bomba na hlavě nepřistála, ale hafo mi jich nad palicí prosvištělo. Něco nabitých kalachů mi taky umožnilo studovat hlaveň z té strany, kterou by člověk docela rád za cokoli vyměnil. Zatím ale nevyletěla včelka, která by mi provětrala myšlenkové vzorce a katapultovala vzhůru do poznání, jak to vlastně všechno je.
Uprostřed vyprahlé pustiny severně od Damašku jen deset kilometrů od izraelské hranice se ve skalnatém kaňonu nachází křesťanská vesnice Malúla, což v překladu znamená „vysoko položené (místo)“. Vesnice je vystavěná na skalách stoupajících místy až do stametrových výšek, na jejichž vrcholcích stojí dva křesťanské kláštery Sarkis a Taqla. V malé vesnici je vedle dvou klášterů ještě sedm kostelů a další kaple zahloubené přímo do skály. Bohoslužby jsou tady přímo magické, nemohu než vřele doporučit. Přijmout reálného Krista v těchto kulisách, to prostě nemá chybu…
Na tomto unikátním místě se do dnešních dnů hovoří vedle arabštiny také aramejštinou, tedy jazykem, kterým hovořil Ježíš z Nazareta. Pro milovníky starobylých jazyků je to hotový ráj na zemi. Klášter Mar Sarkis byl zbudován ve 4. století na pozůstatcích staršího chrámu a byl pojmenován podle svatého Sarkise (Sergia), římského vojáka popraveného pro jeho křesťanskou víru.
Ve většinově muslimské Sýrii působí Syrská pravoslavná církev a některé další starobylé východní církve. V Sýrii si zakládají na psaní nádherných ikon, které můžete sledovat přímo při návštěvě kláštera. Zajít si na mši, poslechnout si nedostižně krásné sborové zpěvy a potom se v totální meditaci dívat na zkušené tahy ikonového umělce je (málem) divinizující prožitek.
Syrský venkov je kouzelný zejména podél toku Eufratu, a pokud bych měl použít jedno slovo, které jej vystihuje, byla by to pohostinnost. V této vesnici jsem se cítil, jako bych se propadl o dva tisíce let zpět: lidé se doslova přetahovali o to, kdo mě dříve a více pohostí; nakonec jsem v jednom z těchto unikátních hliněných domků strávil tři noci. Na této cestě jsem byl sólo. A ještě něco: když se poprvé zakousnete do tamější ultralahodné šawarmy, katapultuje vás to rovnýma nohama do gurmánského ráje – a tam se hoduje, ale nepřibírá!
Vedle (většinově sunnitských) muslimů a (většinově pravoslavných) křesťanů tady žijí jezídové, zajímavá etnicko-náboženská skupina vyznávající synkretické náboženství, které je kombinací islámu, křesťanství, manicheismu, mazdaismu a hinduismu. Jezídové původně přišli z Indie jako hinduisté a cestou (prostorem a časem: šlo o dlouhodobé pomalé přesouvání) do svého náboženství nasávali další místní náboženské prvky, takže islám byl až poslední.
Autor (s manželkou v bílém) v Umajjovské mešitě. Dorazili jsme sem po dvou letech v horké Africe, proto jsme v prosinci volili až středoevropsky zimní outfit. Umajjovská mešita v syrském Damašku je jednou z největších a nejstarších mešit světa, přestavěná mezi lety 706 – 715 z křesťanské baziliky Jana Křtitele, která vyrostla na místě původního prastarého chrámu boha bouří a hromovládce Hadada (sumerský Iškur, akkadský Adad), jehož stavbu historikové datují na počátek 1. tis. př. n. l. Již staletí (podle některých historiků snad i tisíciletí) předtím místo sloužilo k náboženským účelům. Milovník hluboké historie by těžko hledal místo většího intelektuálního rauše.
Po ovládnutí Damašku Římany v roce 64 př. n. l. byl Hadadův chrám přejmenován na chrám boha Jupitera, podle nejvyššího římského boha vládnoucího nebesům a rovněž hromům. Chrám byl velkoryse přestavován a rozšiřován, aby mimo jiné konkuroval židovskému jeruzalémskému chrámu, který nakonec padl římským úderem.
Detail mozaikové fasády na nádvoří Umajjovské mešity v Damašku. Podle perského historika Ibn al-Faqihho pracovalo na přestavbě křesťanské baziliky v mešitu na 12 000 řemeslníků a umělců z mnoha zemí. Na tomto výjevu vidíme rajský strom života.
Sýrie je nábožensky rozmanitá země: vedle sunnitských a šíitských muslimů v zemi žije nemalá skupina křesťanů i minority Židů, jezídů, alavitů a drúzů. V odlehlé pouštní oblasti odedávna kvetl súfismus – mystická linie islámu – a cestovatel tak ještě nedávno mohl potkat i putující derviše. V Palmýře může cestovatel obdivovat památky odkazující k římskému náboženství i starším náboženstvím Předního východu, jako byl například slavný Baalův kult.
Nejoblíbenějším místem setkávání jsou v Sýrii kavárny, kde se popíjí káva, čaj nebo sladký sahleb a pokuřuje vodní dýmka. Často se při kávě hraje domino, tawla nebo karty. Z telky obvykle huláká arabská hudba, kterou zvukově doplňuje fotbalové utkání nebo romantický seriál. Syrské kavárny jsem si zamiloval a nemohu se zbavit dojmu, že když v takové pouliční kavárně usrkáváte lahodnou kávu z etiopských zrn s indickým kardamomem a kolem sebe slastně formujete aureolu z voňavého dýmu vodnice, jste v samém středu vesmíru, odkud to tenkrát prásklo.
Na rozdíl od jiných arabských zemí navštěvují kavárny v Sýrii také ženy, a to velmi často bez doprovodu mužů i bez šátků zakrývajících vlasy. To je v mnohých muslimských zemích prozatím nepředstavitelné.
Milovníci antických řeckých a římských památek si přijdou na své v Palmýře. Kromě připomínky starověkého Řecka a velkolepé Římské říše jsou v Palmýře rovněž ruiny svatyní starších náboženských kultů, například Baalova sexuálního kultu plodnosti, o kterém se vícekrát zmiňuje Starý zákon. Arabský hrad na kopci v pozadí je rovněž přístupný a je z něho krásný výhled na celou Palmýru. Před lety bylo nedaleko Palmýry oblíbené místo, kde se setkávali a vyměňovali si zkušenosti hardcore travellers, kteří se rádi pohybují na horizontu událostí. Nádherné příběhy, zlatá doba!
Palmýra je rozlehlá a nabízí nepřehlédnutelné množství detailů a ponorů do historických kontextů. Ve vesničkách kolem Palmýry mají nejlepší datle, vynikající kávu a totální klid málem zastaveného času.
Aleppo je po Damašku jedním z nejstarších a kulturně nejbohatších měst na světě. Na fotografii je aleppská citadela – kolosální pevnost vybudovaná na samém vrcholu kopce v centru města. Pod hradbami (které bohužel dostávaly zásahy po celé dějiny a nedávno vyfasovaly test raketou, který bohužel neustály) citadely se nachází krásná historická sauna s mramorovými interiéry, kterou rozhodně doporučuji navštívit. Saunový rituál v Sýrii je nezapomenutelný: cestovatele čeká suchá sauna, eukalyptová parní komora, horké i ledové lázně, zkušený masér a na závěr káva s vodní dýmkou. Pokud si poutník (stejně jako já) myslel, že je dosti chlupatý, v syrské sauně prozře, pozná skutečnou škálu chlupatosti a nazře, že je vlastně celou tu dobu lysý jak nebinární model s růžovým přelivem. Nic proti němu, naopak mu fandím, ale do syrské sauny bych ho raději neposílal. Tam by si to medvědi mohli špatně vyložit.
Studenti přicházejí z madrasy (islámské školy) do Umajjovské mešity ke společné modlitbě. V celém areálu včetně velkého centrálního nádvoří se chodí zásadně bez bot. Boty můžete zanechat u vstupní brány, ovšem pokud se chystáte opustit areál protější branou, budete si je muset nosit jako tito chlapci.
Burky nejsou v Sýrii tak rozšířené, jak by se z médií mohlo zdát, ovšem do areálu damašského chrámu se lidé obvykle oblékají poměrně rigorózně. V roce 391 byl Jupiterův chrám na příkaz křesťanského císaře Theodosia I. proměněn a přebudován v impozantní křesťanskou baziliku. Bazilika sloužila křesťanům ještě sedm desetiletí po ovládnutí města muslimy. Na příkaz šestého umajjovského chalífy al-Walida byla katedrála přebudována na kolosální mešitu dokončenou roku 715. Damašek hraje významnou úlohu v Tanachu, Bibli i v Koránu. Je to fascinující město – podle jedné z vlivných tezí nejstarší trvale osídlené město světa s historií až deset tisíc let.
Ačkoli se to podle mediálního obrazu nezdá, běžní muslimové v Sýrii se k jinověrcům chovají přátelsky, uctivě a vlídně. S muslimy jsem v Sýrii v poklidu diskutoval nejen o islámu, ale také o křesťanství a dalších náboženstvích. Jakmile jsem ale otevřel téma Ježíše Krista mezi Židy v sousedním Izraeli, už to tak vlídné a přátelské nebylo.
Damašský chrám je významné islámské poutní místo, kam míří poutníci z celého světa; velmi často je zastávkou muslimských poutníků mířících do Mekky. V celém areálu panuje úžasná pietní atmosféra. Nikdy jsem zde jako jinověrec nezažil žádný náznak nepřijetí či odmítnutí, a dokonce ani při bohoslužbách jsem nemusel opustit interiér mešity. Lidé zde mnohdy celý den kontemplují, přemýšlí, odpočívají a utíkají sem před hektikou běžného damašského dne.
Interiéry damašských mešit jsou jako vystřižené z arabských pohádek. Na rozdíl od mešit například v Mauretánii nebo Mali jsou mešity v Sýrii bez problému přístupné i pro jinověrce či nevěřící.
Strávit dlouhý večer na venkově mezi přátelskými Syřany je nezapomenutelné. Obvykle se popíjí káva, hrají se karty a domino, pokuřuje se vodní dýmka a lidé polehávají kolem stolu se společnými talíři s jídlem. Tito pánové mi nejen nabídli možnost přenocování, ale ráno mi ještě půjčili velblouda, abych se mohl projet po okolí.
Historické město Hama proslulo díky svým velkým říčním dřevěným kolům, která se dochovala do dnešních dnů. Z nejstaršího historického jádra nezbylo mnoho, ale v několika starobylých domech zůstala malá původní sauna, která stále funguje a jejíž návštěvu mohu vřele doporučit.
Krak des Chevaliers je jedním z největších a nejzachovalejších křižáckých hradů v Sýrii. Hrad je přístupný a rozhodně stojí za návštěvu. Na místě křižáckého hradu byla emírem z Aleppa postavena velká obranná pevnost v roce 1034. Během první křížové výpravy se pevnosti zmocnil Raimond IV. z Toulouse; později přešla pevnost pod patronát řádu Johanitů. Ti pevnost přestavěli a rozšířili na největší křižácký hrad v oblasti Svaté země. Po dokončení bylo na hradě přítomno až 60 rytířů a 2 000 řadových pěších vojáků. Hrad byl vybaven na pětileté obléhání – neúspěšně se o ně pokusil i slavný sultán Saladin. Krak des Chevaliers nepadl v boji, ale politickým trikem, a dostal se tak v roce 1271 do rukou sultána Bajbarse. Kolosální křesťanská kaple uvnitř hradu, kterou může cestovatel navštívit a žasnout nad její velikostí, byla na znamení vítězství muslimů nad křesťany proměněna v mešitu.
Podobných křesťanských klášterů, jako je tento vystavěný nad městem, je v Sýrii více. Křesťanství je v Sýrii nepřetržitě přítomné od samých prvopočátků ve třicátých letech prvního století.
Zdroje:
HAVELKA, Ondřej. Cesta k branám Damašku. Praha: Akbar, 2016.
ŠTAMPACH, Ivan O. Bible jako cestopis. Nad knihami Ondřeje Havelky. Náboženský infoservis – Dingir, 19. 12. 2019.
Audio:
ČESKÝ ROZHLAS. Obraz padlého anděla v abrahámovských náboženstvích s doktorem Havelkou, Praha, 2022.
