Článek
Umajjovská mešita v syrském Damašku je jednou z největších a nejstarších mešit světa, přestavěná mezi lety 706 – 715 z křesťanské baziliky Jana Křtitele, která vyrostla na místě původního prastarého chrámu boha bouří a hromovládce Hadada (sumerský Iškur, akkadský Adad), jehož stavbu historikové datují na počátek 1. tis. př. n. l. Již staletí (podle některých historiků snad i tisíciletí) předtím místo sloužilo náboženským účelům. Po ovládnutí Damašku, patrně nejstaršího trvale osídleného města světa (hovoří se o deseti tisících letech nepřetržité existence), Římany v roce 64 př. n. l., byl Hadadův chrám přejmenován na chrám boha Jupitera, podle nejvyššího římského boha vládnoucího nebesům a rovněž hromům. Chrám byl velkoryse přestavován a rozšiřován, aby mimo jiné konkuroval židovskému jeruzalémskému chrámu, který nakonec padl římským úderem.
V roce 391 byl Jupiterův chrám na příkaz křesťanského císaře Theodosia I. proměněn a přebudován v impozantní křesťanskou baziliku, která sloužila křesťanům celkem tři století, z nichž sedm desetiletí bylo již po ovládnutí města expandujícími muslimy. Na příkaz šestého umajjovského chalífy al-Walida byla bazilika přebudována na kolosální mešitu dokončenou roku 715. Podle perského historika Ibn al-Faqihho pracovalo na přestavbě 12 000 řemeslníků a umělců z mnoha zemí (nejen) Středního východu. Východní minaret chrámu je známý jako „Ježíšův minaret“ a je nejvyšším ze tří minaretů mešity. Zatímco papež Urban II. burcoval křesťany ke křížové výpravě v clermontské katedrále, zde v Umajjovské mešitě v reakci na křížová tažení později muslimové burcovali k odražení útoků a zahnání křesťanského vojska. V roce 1193 byl v areálu chrámu pohřben sultán Saladin.
Náboženský význam Umajjovské mešity zesiluje její eschatologický rozměr: k Ježíšově minaretu má totiž podle tamější muslimské tradice v předvečer soudného dne sestoupit Ježíš (Ísa), aby bojoval s mocnostmi zla. Podle dlouhé křesťanské i muslimské tradice se hlava významného proroka Jana Křtitele nachází v menší svatyni právě v prostorách Umajjovské mešity. Je zde rovněž svatyně vnuka proroka Mohameda Husajna ibn Alího, jehož mučednická smrt bývá přirovnávána ke smrti Jana Křtitele nebo dokonce i Ježíše Krista. V Damašku dnes v náboženské oblasti vládne sunnitský islám (dominantně Hanífovský madhab) s přibližně třemi čtvrtinami damašské populace, následuje šiítský islám s více než desetinou populace a významným zastoupením alavitů, křesťanství v několika východních ortodoxních církvích s desetinou populace a další nepočetné náboženské minority. Dříve byla v Damašku poměrně početná skupina Židů. Umajjovská mešita je významným muslimským poutním místem a mnozí muslimové toto místo navštěvují na své poutní cestě do Mekky. V období před velkou poutí – hadždž – zde cestovatel potká muslimy z celého světa oděné do svých nejlepších tradičních šatů v povznesené, velmi přátelské a bratrské náladě, kterou vždy (navštívil jsem místo mnohokrát v různých obdobích) prokazovali i mně, jakožto jinověrci. Damašský chrám má vzhledem ke své historii mimořádný význam rovněž pro křesťany, a protože je dokonalým dějinným průřezem náboženských tradic kořenícím na samém počátku kulturních dějin lidstva, je skutečnou lahůdkou pro historiky, religionisty a teology.
Celý chrámový areál je dnes přístupný, cestovatel se může ponořit do historie a pozvednout srdce a musím říci, že je mým nejoblíbenějším chrámem na celém světě. Jeho historie, architektura, umístění, atmosféra a také živá současnost je nedostižná, a je to právě tento chrám, který se stal mou pavlovskou „branou do mystického Damašku“ (abych později prošel damašskou branou do nebeského Jeruzaléma). Unikátní chrám pamatuje zástupy bohů, ovšem protekly jím rovněž potoky krve – koneckonců horká syrská půda je bohužel napájena krví také dnes. Předností damašského chrámu je skutečnost, že nejde jen o antikvární mrtvolně muzeální památku na staré dobré časy, ale současně o životem a vírou současníků překypující svatostánek (který se nedal zavraždit unescistickými bafuňáři, kteří rádi zbavují života a umisťují do vitrín s popiskem).
Před kolosální vstupní branou do areálu damašského chrámu najde cestovatel pulzující arabský bazar, kde může nakoupit nápadité arabské šaty, ochutnat zdejší nezaměnitelnou šawermu s jogurtem nebo skvělou silnou kávu. Kolem chrámu je několik krásných historických čajoven, kde pánové a překvapivě i dámy, a to dokonce bez mužů (v jiných arabských zemích nemyslitelné), vychutnávají čaj, pokuřují vodní dýmku, hrají domino a sledují všední denní ruch. V jedné z přilehlých čajoven dodnes působí tradiční vypravěč příběhů tisíce a jedné noci. Zajít tam na čaj nebo kávu a vodní dýmku, zaposlouchat se do jeho emotivního vyprávění, které rytmizují chlapíci plející domino, je krásné i bez znalosti syrské arabštiny. V Damašku se kreativní architekti a stavitelé opravdu realizovali a pro milovníky arabské architektury je to skutečný ráj; to nejpříjemnější, co můžete v Damašku (až tam bude zase klid) udělat, je bezcílně bloudit uzoučkými uličkami a nechat se pozvedat uměním starých architektů, kteří městu vtiskli neopakovatelnou atmosféru. Krásný cestovatelský den určitě zakončete v lázních a sauně, jež mají v Sýrii mimořádně dlouhou a bohatou tradici.
Zdroje:
HAVELKA, Ondřej. Cesta k branám Damašku. Praha: Akbar, 2016.
HAVELKA, Ondřej. Unikátní damašský chrám: od hromovládce Hadada až k mešitě s Ježíšovým minaretem. Náboženský infoservis – Dingir, 18. 4. 2020. www.info.dingir.cz
