Baalův kult plodnosti a nejstarší civilizace. Syrská etapa cesty podél řeky Eufrat

Dnes zde v náboženské oblasti kraluje sunnitský islám na pilíři Hanífovského madhabu (tedy právní školy), následovaný asi patnáctiprocentní skupinou ší’itů, z nichž většina jsou alavité, ale najdeme zde také křesťanské a jezídské minority i mnohé další méně početné náboženské směry. Křesťanská menšina je v Sýrii poměrně viditelná; podél řeky v syrské etapě toku poutník uvidí nejen historické křesťanské budovy, zříceniny křižáckých hradů, ale také živé křesťanské kláštery a kostely převážně východních pravoslavných církví. Tradičně si zde zakládají na psaní krásných ikon a na bohatých liturgických rituálech, kde se nešetří kvalitním jemenským kadidlem. V Sýrii jsou stále místa, kde si můžete poslechnout i aramejštinu – například vesnice Malúla –, tedy jazyk, kterým hovořil Ježíš z Nazareta. Křesťanství se do oblasti Eufratu rozšířilo již v prvních staletích své existence; o Eufratu také na více místech hovoří Starý i Nový zákon křesťanské Bible. Pokud do Sýrie přijedete po zemi z Turecka, ve skalní soutěsce, kde je hranice, vás zaujme netradiční hraniční cedule: Vítejte v zemi, kde se zrodila civilizace.

Eufrat protíná Sýrii jihovýchodním směrem. V době exodu Hebrejů z Egypta se zde velké oblibě těšil mimo jiných Baalův kult známý kultickou prostitucí. Baalův kult, nazývaný také kult plodnosti, se vyznačoval divokými sexuálními orgiemi, které byly formou bohoslužby – v každé Baalově svatyni byla kněžka/prostitutka, která lákala k bohoslužbě formou sexu; sakrální prostituce měla napodobivou magií zajistit plodnost a úrodu.

Krásná syrská města Aleppo a Damašek sice neleží na Eufratu, ale rozhodně stojí za návštěvu. Východně od Aleppa se na řece nachází obrovské Eufratské jezero. Asi pětadvacet kilometrů po proudu pod jižním okrajem jezera cestovatel dorazí do historického města Rakka založeného ve 3. století př. n. l., které bylo mezi lety 2014–2017 sídlem nechvalně známé teroristické organizace Islámský stát. Před hranicí Sýrie a Iráku najde cestovatel na březích Eufratu ruiny starobylého města Mari, kde ve starověku kvetla víra v rozličné bohy, jako byl sluneční bůh Šamaš, bratr bohyně Ištar. V Mari také stával velký zikkurat. Šamaš byl uctíván jako pán světla, spravedlnosti, morálky a pravdy. Jeho nejdůležitější chrámy stály ve městech Sippar a Larsa na Eufratu, jihovýchodně od Mari v dnešním Iráku. Tady jsem zažil neuvěřitelnou pohostinnost a mimořádně vlídné lidi zejména na venkově. Zdejší šawarma je asi nejlepší na světě, káva s kardamomem je rovněž vynikající a nezbytná šíša ke kávě také neurazí.

Sippar byl pravděpodobně hlavním městem boha Šamaše, ale poté co Eufrat prorazil nové koryto, ocitlo se město na suchu. Babylonský král Nabopolasar proto neváhal a převedl tok řeky do původního koryta. Šamaš byl v Sumeru původně znám jako Utu a v této podobě je jméno boha zaznamenáno na nejranějších sumerských tabulkách z doby samotného vznikání klínového písma. Dalšími významnými bohy v syrském Mari byli Ištar, Adad a nejvyšší bůh Dágán.

Přibližně v polovině délky svého toku protíná Eufrat hranice Sýrie a Iráku, kterým plyne až ke svému cíli v Perském zálivu; posledních 200 km již po soutoku s řekou Tigris pod názvem Šatt al-Arab. Právě v dnešním Iráku napájely Eufrat (arabsky al-Furát) a Tigris nejslavnější města v oblasti Mezopotámie, města Eridu, Ur, Uruk, Nippur či Babylon.

V této oblasti toku řeky se stavěly nejstarší zikkuraty, rodila se opevněná města a na tabulky se klínovým písmem zapisovaly prastaré mýty a později i první zákoníky. Starší sumerské náboženské představy se lišily v porovnání s představami později přicházejících Akkadů; jejich asimilací po nějakém čase vznikla babylonská, později babylonsko-asyrská náboženství, v nichž se jako kultický jazyk v chrámech poměrně dlouho uchovala sumerština. Vedle zmíněných bohů Marduka či Adada se prosadil také Mardukův syn, bůh Nabu. Řeka se asyrsky nazývala Purátu.

Jednou z biblických výzev, která odedávna láká poutníky v této oblasti, je poloha dávné Babylonské věže. O její stavbě nás Starý zákon informuje po vyprávění o potopě světa, jež byla podle jedné z vlivných tezí mimořádnou – patrně vůbec nejextrémnější – jarní záplavou právě na řece Eufrat. Z textu víme, že lidé našli pláň příhodnou ke stavbě v zemi Šineáru, což je širší označení pro Mezopotámii. Město, které spolu s věží lidé budovali, se po Hospodinově zásahu (zmatení řeči) nazývalo Bábel (zmatek). Bábel je hebrejské jméno pro Babylon a zároveň slovní hříčka, neboť Báb El znamená Brána Boží. Pozůstatky města Babylonu leží asi 90 kilometrů od současného hlavního města Iráku Bagdádu (s významem Boží dar – Bagh dád). Bagdád sice neleží na Eufratu, jeho centrem protéká řeka Tigris, ale Eufrat protéká jen asi 20 kilometrů jihozápadně od jeho centra.

Existují dvě nejvlivnější hypotézy, podle kterých se Babylonská věž nacházela právě ve městě Babylónu, anebo v Eridu, nejstarším městě Sumeru, přičemž obě starověká města ležela na Eufratu. Většina odborníků se přiklání k názoru, že biblická Babylonská věž je totožná s Mardukovým zikkuratem v Babylónu, což odpovídá také informacím z eposu Enúma eliš. Marduk byl v jisté době nejvyšším akkadským bohem, uctívaným coby dárce světla a moudrosti, pán bohů, ten, který zabil Tiamat, z jejíhož oka vytryskl Eufrat.

V sumerském klínopisném literárním dědictví je velmi důsledně rozlišováno období před potopou světa a po potopě; tabulky uvádí i města, která existovala před potopou – Eridu, Badtibiru, Larak, Sippar a Šuruppak. Zikkuraty, vysoké stupňovité věže tvaru pyramidy, nebyly v tehdejší době ničím neobvyklým; podle historiků se stavěly v době od 3. tis. př. n. l. do 6. stol. př. n. l. Jejich pozůstatky, většinou nejnižší patro, může cestovatel navštívit v dnešním Íránu (např. poblíž Súsy) nebo Iráku (např. v Uru). Archeologové postulují, že na plošině třetího poschodí urského zikkuratu byla svatyně obložená modře glazurovanými cihlami s místností zasvěcenou bohu či bohům. Jednalo se o svatební komnatu, kde se král při významných svátcích rituálně sexuálně spojoval s velekněžkou. Byla to řeka Eufrat (sumersky Bu-ra-nu-nu), která napájela kulturu, jenž vystavěla babylonský zikkurat, slavnou Babylonskou věž. V té době zde lidé ještě neznali chov velbloudů (dnešních typických zvířecích obyvatel břehů Eufratu) a patrně ještě neznali ani chov koní. Chov velbloudů se podle historiků rozšířil v oblasti až v 1. tis. př. n. l.

Právě tady byla ve starobylém Sumeru uctívána vedle dalších bohyně Inanna, jenž byla bohyní lásky, krásy a sexu, ale byla spojována také se spravedlností a politickou mocí. V pozdějším babylonském období byla známá jako bohyně Ištar (původně snad dvě různé bohyně, později ztotožněné) a centrum jejího kultu bylo ve městě Uruku na Eufratu, ovšem Ištařiny chrámy byly po celé oblasti Mezopotámie. Snad právě z názvu města Uruk pochází dnešní název země Irák.

Kult plodnosti bohyně Ištar, známý pro kultické sexuální obřady, kritizují texty Starého zákona. Asyřané později povýšili bohyni Ištar na hlavní božstvo svého panteonu. Kult bohyně Ištar významně ustoupil až s rozšířením křesťanství. Původní jméno Inanna podle některých asyrologů může být i předsumerského původu, snad z tzv. protoeufratského jazyka. Nejstarší sumerské písmo z druhé pol. 4. tis. př. n. l., tehdy ještě obrázkové, používalo znak pro vyjádření božství; ještě před vyvinutím klínového písma byl tímto znakem obrázek hvězdy, chápaný ve smyslu bůh a vyslovovaný sumersky dingir, zatímco akkadsky ilu. Je-li řeč o Eufratu, podle sumerské mytologie jej stvořil nejvyšší dingir Enki, bůh sladkých vod a moudrosti, když se pářil s řekou v podobě jalovice a naplnil Eufrat životadárnou vodou.

Patrně do oblasti tehdejšího Uruku a Uru putovali Hebrejové z tehdejšího Judska do babylonského exilu, kdy byla elita vyvoleného národa násilně umístěna jihovýchodně od hlavního města Babylonu v podstatě do míst, z nichž před více než tisíci lety dříve odešel praotec Abrahám. Babylonský exil na řece Eufrat trval od roku 586 př. n. l. do roku 538 př. n. l. Perský král Kýros v roce 539 př. n. l. porazil Babylón a založil nové světové impérium rozpínající se od Indie až po Řecko a Egypt, včetně území Palestiny, tedy bývalého Severního Izraele a Judska. Kýros byl tolerantní vůči lokálním kulturám a náboženským kultům, pokud lidé uznali jeho politickou nadvládu. Proto umožnil Židům návrat do své země. Mnozí se ovšem na Eufratu zabydleli, stali se úspěšnými a řeku již neopustili; nad dolním tokem Eufratu se tak spolu s Židy zabydlel jejich bůh JHVH (Jahve). Řeka se hebrejsky nazývá P’rát.

Nutno také dodat, že Eufrat nejednou vlivem pevných náplav měnil své řečiště, a tak některá města zanikla, když se ocitla na suchu. Pozdější pokles hladiny moře v Perském zálivu také znamenal, že původně pobřežní město Ur se dnes nachází poměrně daleko od pobřeží. Podle odborníků se řeka po soutoku s Tigridem před přibližně 16 000 lety nevlévala do Perského zálivu (byl ještě suchý), ale plynula mnohem dál a vlévala se až do zálivu ománského. V příští epizodě se společně podíváme na závěrečnou iráckou etapu cesty podél řeky Eufrat.

Zdroje:

HAVELKA, Ondřej. Starý zákon pohledem cestovatele: Bible jako nejstarší cestopis odhalující smysl Cesty. Praha: Akbar, 2019.

HAVELKA, Ondřej. Nový zákon pohledem cestovatele: Bible jako cestopis odhalující směr a smysl Cesty do nebeského Jeruzaléma. Praha: Akbar, 2019.

MARINSKÁ, Eliška. Často jsem toho dobrodruha v sobě proklínal, říká jablonecký cestovatel Havelka. Deník, 3. 10. 2025.